V letech 2008 – 2014 řešily kárné senáty Nejvyššího správního soudu 173 případů kárných žalob na soudce. Je to jen jeden z údajů, které přináší analýza vedení soudu pro potřeby členů kárných senátu. Vytížení kárných senátů by mohlo být vyšší, předpokládá to ale větší aktivitu kárných žalobců. A ještě jedna trendová zpráva: Kromě jediného případu byly nakonec kárné senáty k soudcům benevolentnější, než kární žalobci požadovali.
Z analýzy dále vyplývá, že na soudce podávají kárné návrhy nejčastěji přímí nadřízení. Předsedové okresních soudů podali 99 návrhů, existují však mezi nimi značné rozdíly. Nejaktivnější jsou v Ostravě. Tam padlo celkem patnáct návrhů, po devíti, respektive sedmi návrzích podávali předsedové v Teplicích a v Liberci. Ve většině soudních okresů se ale jednalo o pouhý jeden návrh. „Nízký počet kárných žalob by sám o sobě bez dalšího neměl být kritizován. Je nutno kritizovat situace, kdy vyjde najevo, že kárná žaloba měla být podána a nebyla, případně kvůli nedostatkům vypracování nebyla projednána,“ konstatuje prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová, která rovněž zasedá v kárném senátu NSS.
Prezidentům se žalovat nechce
Předseda Městského soudu v Praze, tedy soudu, který je specifický tím, že řeší čtvrtinu soudní agendy v České republice, podal dvacet tři návrhů, ostatní krajánci pak osmnáct. „Větší počet kárných žalob za obvod Městského soudu v Praze je dán nejen kvantitou vyřizovaných věcí v tomto regionu, ale i jinými hledisky. V Praze se vyřizují kauzy, které jsou často kvalitativně náročnější oproti jiným soudním obvodům. Soudci pracují více pod tlakem účastníků řízení i médií, a z toho někdy vycházejí chyby, které mohou být předmětem kárného řízení,“ vysvětluje soudce Vrchního soudu v Praze Jan Sváček, který ještě jako předseda pražského soudu naděloval nejvíce žalob ze všech soudních funkcionářů.
„Pan prezident od nástupu do funkce do současné doby návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce nepodal. Nelze samozřejmě vyloučit, že se tak stane v budoucnosti, předpokladem ovšem je, že takový návrh by se musel opírat o průkazné a objektivní důkazy.“
(Jiří Ovčáček, mluvčí prezidenta Miloše Zemana)
Pouze v jednom případě podal kárnou žalobu předseda Vrchního soudu v Praze, jeho olomoucký kolega ani jednu. V pětadvaceti případech dával podnět ministr spravedlnosti. Kárnými žalobci jsou ale i prezident republiky, který soudce jmenuje, a rovněž veřejný ochránce práv. Zatímco hlava státu nepodala ani jednu žalobu, ombudsman jednu podal.
Václav Klaus zdůvodňoval nevyužívání kárné pravomoci poukazem na to, že mu nepřísluší hodnotit práci jednotlivých soudců. „Pan prezident od nástupu do funkce do současné doby návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce nepodal. Nelze samozřejmě vyloučit, že se tak stane v budoucnosti, předpokladem ovšem je, že takový návrh by se musel opírat o průkazné a objektivní důkazy,“ konstatuje mluvčí současné hlavy státu Jiří Ovčáček. To ale podle něj je skutečnost, která tuto pravomoc posouvá spíše do teoretické roviny, neboť prezident republiky, na rozdíl od jiných, především soudních orgánů, které tuto pravomoc rovněž mají, nemá právo nahlížet do soudních spisů, a nemá tedy ani možnost získat objektivní informace, které považuje pro kárnou žalobu za nezbytné.
I kární žalobci jsou ohroženi žalobou za nečinnost
Zatímco na předsedy okresních soudů připadá 14 žalob v průměru za rok, u předsedů krajských soudů je to devět případů. „Dle mého názoru, ovlivněného pětiletou praxí v kárném senátu, kární žalobci velmi negativně ovlivňují úroveň a funkčnost kárného řízení v případě soudců. Tím, že nepodávají kárné návrhy v případech, kdy je to namístě; často jsou velmi nekvalitně vypracované,“ komentovala kárnou praxi před nedávnem pro Českou justici Zemanová.
„Předseda soudu by měl být nejčastějším kárným žalobcem, neboť je v denním kontaktu se soudci svého soudu…“
(z výroku kárného senátu NSS)
Skutečnost, že právě šéfové jednotlivých soudů by měli být těmi, kdo má podávat nejvíce kárných žalob, zmiňuje i jedno z rozhodnutí kárných senátů. „Předseda soudu by měl být nejčastějším kárným žalobcem, neboť je v denním kontaktu se soudci svého soudu, podílí se na jejich výběru, významně organizuje jejich práci a měl by mít proto i nejvíce relevantních informací nejen o jejich pracovním nasazení a výsledcích, nýbrž také o jejich osobní situaci a případných problémech.“
Předsedové soudů by si ale měli být vědomi, že sami mohou čelit problémům, protože nepodání žaloby může být rovněž kárným proviněním. Právě s tímto zdůvodněním chce mít možnost nahlížet do osobních spisů soudců ombudsmanka Anna Šabatová. Zatím se ale šéfové jednotlivých soudů příliš bát nemusí. Pouze v jednom případě podala bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová žalobu kvůli nečinnosti. Dotyčná předsedkyně soudu rezignovala na funkci soudce dřív, než mohl rozhodnout kárný senát.
Někdy je lepší rezignace
Svou roli v (ne)podávání kárných žalob předsedy soudů sehrávají nepochybně i osobní vztahy na jednotlivých soudech. Ne každému předsedovi se chce podávat žaloby na své ovečky, s nimiž je dennodenně v profesním, často i osobním styku. Navíc, každá taková žaloba vrhá špatné světlo i na něho coby funkcionáře zodpovědného za bezvadný chod soudu. Proto nejsou výjimečné případy, kdy se místo kárné žaloby předseda s provinivším se soudcem domluví v tichosti na rezignaci.
„Velmi si vážím těch soudců, kteří namísto kárného řízení zvolili rezignaci, neboť pochopili, že svým jednáním nedělají čest své profesi ani sobě. Někteří z nich teď úspěšně působí v jiných právních profesích“ hodnotí takovou dohodu Sváček. Na gentlemanských dohodách nevidí nic špatného ani Zemanová. „Pokud předseda soudu dokáže špatného soudce přesvědčit, aby sám odešel, odvede dobrou práci a soudnictví prospěje.“ Podle prezidentky by to ale mělo platit pouze v případě průtahů a nečinnosti – rozhodně ne tam, kde soudce veřejně zostudí stav.
„Je povinností především orgánů státní správy soudů, tedy soudních funkcionářů a Ministerstva spravedlnosti, zajistit zejména dostatečný počet soudců u jednotlivých soudů a dostatečnou podporu pro jejich práci ze strany administrativního personálu a technického vybavení, aby bylo skutečně reálně možné vyřizovat jednotlivé věci bez průtahů.“
(z rozhodnutí kárného senátu NSS)
Sváček upozorňuje na další důvody, kvůli nimž mohou být kárné orgány k soudcům tak benevolentní. „Jako výrazný problém stávající úpravy kárného řízení vidím jeho jednoinstančnost. Každý cestující v hromadné dopravě, který dostane pokutu za černou jízdu od revizora, má k dispozici řadu instancí, ke kterým se může odvolat. Soudce, který je postižen jakoukoli sankcí včetně té nejvyšší – odvolání z funkce soudce – žádnou odvolací instanci nemá.“ Sám, jak říká, na konkrétní soudce podával kárné žaloby pro průtahy v řízení opakovaně, a opakovaně bylo rozhodováno toliko o srážkách z platu. „Možná, že liberální přístup kárných senátů je způsoben i vědomím, že proti jejich rozhodnutí není řádný opravný prostředek.“
Máslo na hlavě mají i ministři
V žalobních důvodech hrají absolutní prim průtahy v řízení a nečinnost. Jenže zde svou roli sehrává při posuzování kárného zavinění i to, jak na konkrétním soudu funguje personální a organizační zabezpečení práce.
„Předsedové soudů často nepodávají kárné žaloby z důvodů průtahů, protože jsou si vědomi nemožnosti soudců činit v řízeních úkony průběžně z důvodu jejich přetížení.“
(prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová)
Zajištění potřebných podmínek pro práci soudců není v ČR v rukou moci soudní samotné, ale v rukou exekutivy, konstatoval kárný senát v jednom z případů, kdy soudce nepotrestal, protože za průtahy nemohl on. „Je tedy povinností především orgánů státní správy soudů, tedy soudních funkcionářů a Ministerstva spravedlnosti, zajistit zejména dostatečný počet soudců u jednotlivých soudů a dostatečnou podporu pro jejich práci ze strany administrativního personálu a technického vybavení, aby bylo skutečně reálně možné vyřizovat jednotlivé věci bez průtahů. Pokud moc výkonná v této své roli selhává, je naprosto nepřijatelné, aby odpovědnost za toto své selhání přenášela na soudce ve formě kárného postihu.“
Nedostatečné personální a technické vybavení soudů je tak jedním z důvodů, proč předsedové soudů jsou ve svých podáních zdrženliví. To ostatně tvrdí i Zemanová: „Předsedové soudů často nepodávají kárné žaloby z důvodů průtahů, protože jsou si vědomi nemožnosti soudců činit v řízeních úkony průběžně z důvodu jejich přetížení. To je začarovaný kruh, chyb a neznámých je tolik, že lze jen špatně zjistit, co je příčina a co následek.“
Přitom právě u průtahů vznikají později největší náklady při uplatňování náhrady ze strany poškozených osob. Kvůli tomu chce ministr spravedlnosti Robert Pelikán uzákonit kárnou odpovědnost i u soudců, kteří rezignovali, aby po nich mohla být vyžadována náhrada škody.
Polepšený hříšník může ujít postihu
Ne všechny kárné žaloby byly nakonec také projednány. Jak z analýzy vyplývá, řízení byla zastavována následkem rezignace, opožděného návrhu či z důvodu zániku funkce. Ojedinělé nejsou ani případy zpětvzetí žaloby, když mezitím došlo u žalované osoby k výrazné nápravě vytýkaných pochybení. To se týká především již zmiňovaných průtahů v řízení, opožděných vyhotovení rozsudku a podobně.
Přestože jde pouze o jednotlivé případy, některé žaloby spadly pod stůl i kvůli opožděným návrhům ze strany ministra spravedlnosti.
Nejčastěji uváděnou sankcí bylo snížení platu – ve 49 případech, pouze v jednom z kárných řízení bylo výsledkem odvolání z funkce, ve dvaceti sedmi případech následovalo zproštění žaloby. Z analýzy vyplývá, že počet podaných žalob se v čase příliš nemění – nejvíce, přesně 42, jich bylo podáno v roce 2011.
Dušan Šrámek
