Analýza: Úkoly pro Exekutorskou komoru? Ústát tlak na odmě­ny a další regulace

V exekuci jsou statisíce lidí Foto: archiv

Necelý měsíc před konáním řádného sněmu Exekutorské komory prohlásila prezidentka Pavla Fučíková, že už nebude kandidovat na prezidentku. Pro veřejnost, i pro většinu exekutorů to bylo překvapení. Ještě několik dní před tím se konalo prezídium, kde o svém záměru neinformovala. Kdo bude vést Komoru po další tři roky, tak rozhodne až prezídium, které vzejde z voleb – ani zde ale není jasné, kdo jej bude tvořit, a zjistit v tuto chvíli cokoli oficiálního, je prakticky nemožné.

Rozhodne až sněm

Zatím se neoficiálně rýsují tři společné kandidátky. Nejjasnější je zatím vývoj kandidátky, která by měla vzniknout na bázi současného složení. Měl by na ní být dosavadní viceprezident Vladimír Plášil, kterého chce tato skupina prosadit jako nového prezidenta, Jan Mlynarčík a Martin Tunkl. Nově přibyl Alan Havlice. „Ženský prvek“ za Fučíkovou má nahradit Vendula Flajšhansová.
Na kandidátce naopak chybí Petr Polanský, o kterém se spekuluje, že má vytvořit vlastní kandidátku. Další kandidátka se formuje okolo mluvčího Platformy pro teritorialitu Ondřeje Svobody, a má sdružovat radikální zastánce místní příslušnosti. Vyloučena není ani kandidatura jednotlivých exekutorů přímo na sněmu, nebo těsně před ním.
Zda nakonec dojde k nějaké kompromisní kandidátce, je otázkou. Informace z exekutorského prostředí unikají pokoutně, bez jakéhokoli oficiálního vyjádření, takže je prakticky nemožné si udělat představu, co konkrétně bude kdo prosazovat, a jaký bude mít program.

Prezidentka Exekutorské komory Pavla Fučíková Foto: archiv

Je i otázkou, do jaké míry by mělo být prezídium názorově jednotné, a do jaké míry by mělo určitě odrážet všechny názorové proudy s důrazem na jejich procentní zastoupení mezi exekutory, tedy specifika velkých a malých úřadů či různé názory na teritorialitu.

Za Fučíkovou

Rozhodnutí prezidentky znovu nekandidovat tak mohlo být motivováno i tím, že se s ní na společnou kandidátku nepočítá. Tím hlavním důvodem je ovšem problém, který vznikl v rámci dražby, které se zúčastnil Fučíkové manžel jako zaměstnanec jejího úřadu, a následné potrestání jak od ministra spravedlnosti, tak od kárného senátu Nejvyššího správního soudu.

Sama Fučíková ovšem rozsudek odmítá, a věří, že ji očistí Ústavní soud. Oficiálně hodnotí působení Fučíkové oslovení exekutoři převážně pozitivně, v soukromí nicméně připouštějí, že aféra prezidentky je koulí na noze, která kazí reputaci celému stavu, a to bez ohledu na validitu jejího provinění.

Nejradikálnější kritici ji dokonce obviňují z toho, že boj o exekutorský tarif, který byl pro celou profesi fatální, vyměnila za shovívavost při řešení svého problému ze strany ministra Pelikána.
Faktem ovšem je, že se jí podařilo zvrátit původní záměr, který byl daleko ostřejší, a to i přes nelehká jednání s Pelikánem, který si při něm občas neodpustil ani osobní urážky a jízlivé poznámky. „Sebevědomí exekutorů by prospělo, kdyby měli v Minis­terstvu spravedlnosti partnera, který si jich váží, a niko­liv nepřítele, což se bohužel stalo našemu prezidiu,“ řekla nedávno prezidentka ve svém bilančním rozhovoru pro Komorní listy.

Boj s populismem

Přestože bylo snahou prezídia ukončit bratrovražedný boj, který probíhá mezi zastánci a odpůrci místní příslušnosti, ke zklidnění situace příliš nedošlo. Sněm sice zavázal vedení prosazováním teritoriality, přesto stále existují obě platformy – jak pro, tak proti teritorialitě.
Markantně se různé názory na její zavedení projevily naposledy před pár dny, v reakci na návrh pětadvaceti senátorů na zrušení těch ustanovení Exekutorského řádu, které počítají se zrušením svobodné volby exekutorů ze strany Ústavního soudu.

Končícímu vedení se ani výrazněji nepodařilo změnit negativní vnímání jejich práce veřejností, a to i přesto, že podle statistik rapidně poklesl v posledních letech počet oprávněných stížností na exekutory oproti předchozím obdobím, a přesto, že řada cenových regulací, i soudních judikátů v poslední době rapidně snížila příslušenství vymáhaných pohledávek, a tím i jeden z argumentů proti jejich fungování.
Své bohužel na negativním hodnocení exekutorů odehráli někteří populističtí politici, kteří neustále omílají klišé o „exekutorské mafii“ a boji proti „kšeftu s chudobou“. Po fyzickém útoku na vykonavatele v Plzni se na sociálních sítích dokonce začaly objevovat výzvy k likvidaci, aniž by to ze strany politiků vedlo alespoň k odsouzení takových projevů. Jako třídního nepřítele vnímá exekutory i ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který je neváhal veřejně zesměšňovat dokonce na jejich mimořádném sněmu.   

Na druhé straně řadě politiků i představitelů justice si uvědomuje jejich důležitost při vymáhání práva, což bylo možné dokladovat například na předvolební diskuzi v České televizi o exekucích. V zásadě se exekutorů zastávala většina odborníků z tradičních politických stran, samo­zřejmě s výjimkou ministra spravedlnosti.
Velkým úspěchem končícího vedení rovněž bylo podání ústavní stížnosti kvůli tarifům ze strany části senátorů. Pozitivním výsledkem aktivních jednání se zástupci Parla­mentu, odborné veřejnosti i orgánů moci výkonné je celkem dvojí odvrácení tzv. „komplexní novely“ exekuč­ního řádu, předkládané a zpracované Ministerstvem spravedlnosti, s níž Komora rezolutně nesouhlasila.

Na druhé straně je těžko pochopitelné, když na rozdíl od ostatních profesních právních komor nepřijde nikdo z představenstva na projednání Daňového řádu v rámci ústavně právního výboru, ani následně na ustavující jednání podvýboru pro exekuce, insolvence a oddlužení. To jsou přesně ty platformy a místa, kde dochází k navazování kontaktů s politickou reprezentací, zvláště když se vyměnily dvě třetiny poslanců.

Úkoly pro nové vedení

Ať již bude složení nového prezídia jakékoli, už dnes je jasné, s čím se bude muset nová exekutorská reprezentace vyrovnat. Bude muset ustát stále trvající tlak na odmě­ny a další sešněrování exekutorské činnosti nadbytečnou regula­cí.
Důsledky snížení tarifu se teprve budou projevovat, ale už nyní je vidět při výběrových řízeních a zvyšujícím se počtu rezignací snižující se zájem o funkci soudního exekutora. V poslední době se navíc objevují snahy o to, že si mnoho státních institucí bude vy­máhat pohledávky vlastními silami, případně Celní správou, čímž exekutoři přicházejí o značnou část zakázek.

Prezidium by se rovněž mělo především zaměřit na okruhy tzv. další činnosti nebo na úhradu nákladů bezvýsledných exekucí. A pochopitelně, zcela zásadní bude i pro zklidnění situace uvnitř stavu definitivní vyřešení otázky teritoriality exekutorů a odměňování exekutorů. To už je ale v rukách nového vedení pouze částečně.

Dušan Šrámek