Lidé přišli o základní práva a svobody, stát by měl pozastavit Úmluvu

Jako neústavní zhodnotil rakouský Ústavní soud zákaz volného pohybu i přednostní otevírání hobbymarketů. Foto: flickr.com

Občané České republiky přišli rozhodnutím vlády o práva a svobody, ke kterým se stát zavázal podle mezinárodní Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Stát by měl proto od závazků dočasně odstoupit od Úmluvy podle článku 15 Úmluvy, pokud práva a svobody hodlá lidem vrátit. Jinak má stát Úmluvu vypovědět. Občané zkrácení o občanská práva a svobody, které zrušit nelze, mohou nyní podávat žaloby k Evropskému soudu pro lidská práva. Naopak stav nouze podle Úmluvy umožňuje zavedení nucených prací.

Úmluvu o lidských právech a základních svobodách pozastavily v roce 2016 Francie a Turecko. Obě země to řádně oznámily Radě Evropy a Evropský soud pro lidská práva na to musí brát ohled. Francie pozastavila Úmluvu kvůli masivním teroristickým útokům s vysokým počtem obětí. Země proto nedodržuje právo na spravedlivý proces, když vykonává razie mezi podezřelými atentátníky bez předchozího souhlasu soudu.

Turecko pozastavilo podle článku 15 Úmluvu po puči v roce 2016. Francie i Turecko v tomto režimu fungují dodnes.

Jednotlivé články Úmluvy lze dočasně pozastavit s výjimkou článku 2 – právo na život, a článků 3, 4. a 7. Například trest smrti může být znovu zaveden jen v době války. Zástupci českého státu opakovaně uvádějí, že stát je ve válce, avšak válečný stav vyhlášen dosud nebyl. 12. března 2020 vyhlásila vláda ČR jen nouzový stav, což je první stupeň před stavem ohrožení a válečným stavem, který vyhlašuje parlament, jak uvádí ústavní zákon 110/1998.
Jak přesně vypadá odstoupení od Úmluvy podle článku 15 Česká justice informovala v souvislosti s odstoupením Turecka.

Od roku 1953 pozastavilo Úmluvu celkem osm států včetně Velké Británie, která tak učinila v souvislosti s násilím v Severním Irsku a znovu po 11. září.

Nouzový stav a občanská práva a svobody

V České republice byla rozhodnutím vlády o vyhlášení nouzového stavu dne 12. března 2020 omezena nebo zcela zrušena některá práva a svobody občanů. Stát takové zásahy v případech omezení některých práv učinit může, ale jen za určitých podmínek a konkrétní omezení musí být stanovena zákonem. Některá práva a svobody lidem odejmout vůbec nelze.

Zásadním zásahem do garantovaných svobod podle mezinárodní smlouvy, kterou ČR ratifikovala je svoboda pohybu podle článku 2 dodatkového protokolu 4 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
V současnosti občané ČR nesmějí na neurčitou dobu opustit území státu. Opatření nijak nesouvisí se Schengenským prostorem, který pouze upravuje hraniční kontroly, žádný zákaz odcestování z vlastní země neobsahuje, neboť jde o základní lidskou a občanskou svobodu podle Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.


Článek 2 Úmluvy: Svoboda pohybu

  1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
  2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
  3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
  4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické společnosti.“

Ke svobodě pohybu se váže také Článek 3, podle kterého žádný stát nesmí zbavit občana práva vrátit se do státu, jehož je občanem. V souvislosti s vyhlášeným nouzovým stavem však stále existuje riziko, že nebudou zpátky na území vpuštěni ti občané, kteří pracují v zahraničí, ačkoli je to Úmluvou bez výjimky vyloučené.


Článek 3 Úmluvy: Zákaz vyhoštění státních občanů

  1. Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem.
  2. Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním občanem.“

Podle Úmluvy je rovněž zakázáno hromadně vyhošťovat cizince, v ČR se to nyní týká velmi nejistého postavení zahraničních pracovníků, které občas s vyhoštěním hraničí: Článek 4 Zákaz kolektivního vyhoštění cizinců má jedinou větu: „Hromadné vyhoštění cizinců je zakázáno.“

Zcela zásadní je upření práva občanům České republiky uzavřít manželství. Český zákon je ovšem postaven tak, že bez obřadu a fungující matriky nelze manželství uzavřít s jedinou výjimkou, totiž uzavření sňatku na smrtelné posteli. Česká justice u o tom informovala.

Úmluva o lidských právech a základních svobodách ovšem říká něco jiného:


Článek 12 Úmluvy:  Právo uzavřít manželství

Muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.


Dalším garantovaným právem, kterého byla velká skupina občanů zbavena, je právo na vlastnictví. Tento institut obsahuje nejen právo něco vlastnit, ale rovněž právo majetek užívat. Právo vlastnit může stát omezit, jak učinil za náhradu v případu zabaveného zdravotnického materiálu firmě v Lovosicích. Statisícům živnostníků a podnikatelů ovšem stát zatím bez náhrady zrušil právo užívat – živnosti, obchody a jejich vybavení, know-how.


Článek 1 Úmluvy:  Dodatkového protokolu Ochrana vlastnictví

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.


Dalším právem, o které situace zasáhla, je právo na spravedlivý proces. Jeho nedílnou součástí je totiž právo na projednání věci veřejně a v přiměřené lhůtě. Soudy se pokoušejí samy vypořádat se s lhůtami a předsedové soudů s advokáty vyzvali ministerstvo spravedlnosti, aby zákonem vyřešilo stavění a přerušení lhůt. Resort vládě v úterý předložil návrh změnových zákonů „Lex COVID-19“, který má na situaci reagovat. Musí ho ale ještě schválit parlament a podepsat prezident.

Článek 6 – právo na spravedlivý proces nemá v Úmluvě žádné výjimky ani dodatek, že může být omezeno zákonem. České soudu v současnosti stovky jednání ruší a odročují na pozdější termíny, rovněž informovala Česká justice.


Článek 6 Úmluvy: Právo na spravedlivý proces

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.


Občané rovněž přišli o právo pokojně se shromažďovat. Toto právo je však i v české legislativě upraveno podle odstavce 2 předmětného článku Úmluvy a svobodu shromažďování lze omezit.


Článek 11: Svoboda shromažďování a sdružování

Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.


Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.

Obyvatelé České republiky rovněž přišli o právo vyjádřit svoji víru prostřednictvím bohoslužby sám nebo společně s jinými lidmi, a to veřejně nebo soukromě. Také zákaz bohoslužeb musí být stanoven zákonem.


Článek 9 Úmluvy: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání

Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.


Zatím v jednom případě bylo občanům upřeno právo na svobodné volby, když volby do Senátu byly odloženy dosud bez stanovení náhradního termínu, jak vyplývá z webu ministerstva vnitra. Rozhodnutí již zkritizoval a odmítl Nejvyšší správní soud. „Chránit je třeba nejen zdraví, životy a hospodářství, ale i demokratický ústavní a právní stát,“ stojí v rozhodnutí NSS, které je dostupné v jeho internetové databázi. Vládní usnesení označuje za akt, který je nutné považovat za „natolik vadný, až je nicotný“. „Konečně odůvodnit odložení hlasování ve volbách omezením svobody pohybu je nepřípustné a není to ani přesvědčivé – konstrukce mimořádných stavů podle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky je taková, že zákon má stanovit, jaká základní práva a svobody a v jakém rozsahu lze dočasně omezit. Pasivní a aktivní volební právo omezit podle zákona z těchto důvodů nelze, a nelze proto jejich omezení odvozovat od omezení jiných základních práv, jinak by zcela pozbyl smyslu taxativní výčet omezitelných základních práv v § 5 krizového zákona. Ostatně pak by omezením svobody pohybu mohly být zmařeny jakékoliv volby, i bez výslovného opatření, stačilo by s poukazem na zákaz pohybu zabránit voličům dojít do volebních místností a odevzdat hlas.“ V návaznosti na rozhodnutí ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) prohlásil, že úpravu voleb prosadí zákonem.


Článek 3 Úmluvy dodatkového protokolu Právo na svobodné volby

Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s tajným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru.


Kromě toho zákazem svolávání zastupitelstev přišli občané o právo na samosprávu, jak Česká justice rovněž informovala.
Naopak česká vláda má podle Úmluvy o lidských právech a základních svobodách nezpochybnitelné právo zavést nucené práce. Vláda už toho využila, když nařídila pracovní povinnost pro studenty. Úmluva v článku, kterým se zakazují nucené a otrocké práce, takovou situaci přímo jmenuje:


Článek 4 Úmluvy: Zákaz otroctví a nucené práce

Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví.

Od nikoho se nebude vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce.


Za „nucenou nebo povinnou práci“ se pro účely tohoto článku nepovažuje: a. práce běžně požadovaná při výkonu trestu uloženého podle článku 5 této Úmluvy, nebo v době podmíněného propuštění z tohoto trestu; b. služba vojenského charakteru nebo, v případě osob, které odmítají vojenskou službu z důvodů svědomí v zemích, kde je takové odmítnutí vojenské služby uznáváno, jiná služba vyžadovaná místo povinné vojenské služby; c. služba vyžadovaná v případě nouze nebo pohromy, která ohrožuje život nebo blaho společenství; d. práce nebo služba, která tvoří součást běžných občanských povinností.

Kdy má stát odstoupit od závazků Úmluvy o lidských právech a základních svobodách? Upravuje to Článek 15 Úmluvy. Stát má o opatřeních informovat Radu Evropy:


Článek 15 Úmluvy: Odstoupení od závazků v případě ohrožení

V případě války nebo jiného veřejného ohrožení státní existence, může každá Vysoká smluvní strana přijmout opatření k odstoupení od závazků stanovených v této Úmluvě v rozsahu přísně vyžadovaném naléhavostí situace, pokud tato opatřen nebudou neslučitelná s ostatními závazky podle mezinárodního práva.

Podle tohoto ustanovení nelze odstoupit od článku 2, kromě úmrtí vyplývajících z dovolených válečných činů, a článků 3, 4 (odstavec 1) a 7.

Každá Vysoká smluvní strana využívající svého práva na odstoupení bude v plném rozsahu informovat generálního tajemníka Rady Evropy o opatřeních, která přijala a o jejich důvodech. Generálního tajemníka Rady Evropy bude rovněž informovat o tom, kdy tato opatření pozbyla platnosti, a kdy ustanovení Úmluvy budou znovu prováděna v plném rozsahu.


Irena Válová