Roku 1992 zastával funkci soudce československého Ústavního soudu, od roku 2000 je členem Stálého rozhodčího soudu v Haagu a 4. dubna téhož roku se stal soudcem Ústavního soudu České republiky. Na tuto funkci rezignoval 8. května 2004 a stal se soudcem Soudního dvora Evropské unie. Mimoto zastával i jiné veřejné funkce v České republice a v Radě Evropy. Rozhovor s Jiřím Malenovským přinesl nejnovější čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS. Nyní si ho můžete přečíst i na České justici.

Z vašeho dlouholetého působení u Ústavního soudu ČSFR a Ústavního soudu ČR znáte justiční prostředí u českých soudů a máte bezprostřední a dlouhodobou zkušenost z prostředí Soudního dvora EU. Pokud byste měl najít zásadní rozdíly ve způsobu práce soudců a soudního personálu, vidíte nějaké?
Mohu srovnat jen s Ústavním soudem. Situaci na ostatních českých soudech příliš neznám. Obecně řečeno, do evropské justice proudí mnohem více peněz. To dovoluje investovat nejen do kabinetů členů, tj. soudců a generálních advokátů Soudního dvora, ale i do jeho soudní kanceláře. Ta je početná a její právníci jsou dobře honorováni. Poskytuje členům rozsáhlé a kvalitní odborné služby. Velmi užitečný pro členy je i početný kabinet předsedy Soudu. Soudcům i generálním advokátům se tak pracuje mnohem komfortněji. Každý člen Soudu má čtyři referendáře a dvě asistentky, jejichž servis výrazně napomáhá tomu, aby se mohl soustředit jen na rozhodování.

Pracovním jazykem Soudu je francouzština a ne všichni členové ji dostatečně ovládají. Porady v senátech se proto uskutečňují primárně formou vzájemně vyměňovaných písemných nót, na nichž se zákonitě významně podílejí i jazykově skvěle vybavení referendáři. Soudce si musí ve svém kabinetu získat a udržet nespornou autoritu, což je nutným předpokladem k tomu, aby nóty, které od něj odcházejí, vyjadřovaly jen jeho odborné názory. Závěrečná etapa porady probíhá ústně, jen za přítomnosti zasedajících soudců. Ve finální fázi se proto aktivní a kvalitní znalost francouzštiny obzvlášť cení.

Ještě bych doplnil, že Soudní dvůr tradičně propůjčuje značnou neformální autoritu voleným předsedům senátů, kteří ji široce využívají k moderování diskuse v senátu a k dosahování výsledného kompromisu. Jde o složitou operaci, již vzhledem k tomu, že jinak smýšlející soudci nedisponují právem na odlišné stanovisko.

Také justice se potýká s důsledky koronavirové pandemie. Jaká opatření přijal Soudní dvůr zjara loňského roku, když pandemie naplno propukla v Evropě? Jaký to ovlivnilo pracovní režim ve vašem kabinetu?
Je třeba říct, že při zvládání epidemické situace zasahují současně Unie (zejména Komise) a Lucembursko coby stát sídla. Nemám dojem, že by tato duplicita byla na újmu efektivitě protiepidemických opatření. Od března 2020 Soud funguje s malou přetržkou v režimu „télétravail“ čili „home office“. Veškerá součinnost probíhá elektronicky, telefonicky nebo cestou videokonferencí. Členové Soudu nejsou povinni docházet na Soud a sdělují svůj názor na dálku způsobem, který jim dovoluje vést interaktivní diskusi s ostatními. Uvědomme si, že svým pokročilým věkem patří do nejohroženější skupiny společnosti. Několik členů skutečně Covidem-19 onemocnělo. Pokud jde o očkování, nepožívají žádné „funkční“ přednosti a jejich přístup k vakcíně určuje strategie očkování prosazovaná lucemburskou vládou.

Od roku 2007 jste několikrát přednášel o různých aspektech unijního a mezinárodního práva u Nejvyššího soudu. Jak hodnotíte průsak unijního práva a judikatury Soudního dvora do rozhodovací praxe českých soudů?
Jsem profesorem mezinárodního práva. Český právní řád, ani judikaturu českých soudů systematicky nesleduji. Nedávno jsem psal úvod k jednomu z komentářů k českému autorskému zákonu. Dospěl jsem při té příležitosti k závěru, že v oblasti autorského práva jsou unijní právo i judikatura Soudního dvora v českých podmínkách adekvátně brány na zřetel. V jiných oblastech tomu může být ale samozřejmě jinak. Kupříkladu, co se týče strategie a praxe vlády při potírání epidemické situace, nevšiml jsem si, že by v odborné diskusi o nich byly argumenty z unijního práva vůbec vzneseny, což je na pováženou. Mám ostatně pochybnosti o souladu některých jejich aspektů s unijními právními standardy. Kriticky v tomto smyslu jsem se nedávno v Právním rádci vyjádřil k vládní očkovací strategii. Zdá se mi nekoherentní a málo zohledňující rizika pro životy lidí. Desítky tisíc obětí jsou výmluvným důkazem.

V připravovaném vydání dubnového čísla časopisu Soudce jste mě upřímně rozesmál pikantním zážitkem z Vvaší kariéry velvyslance při Radě Evropy ve Štrasburku. Můžete ho prosím zmínit?
Určitě. Hned můj velvyslanecký „křest ohněm“ stál za to. Na konci června 1993 dorazila do Štrasburku česká delegace v čele v ministrem J. Zieleniecem a předsedou Poslanecké sněmovny M. Uhdem u příležitosti vstupu České republiky do Rady Evropy. Měla při slavnostním aktu předat generální tajemnici organizace C. Lalumière listinu o přístupu ČR ke Statutu Rady Evropy. Špatně jsem se dohodl s ředitelem příslušného odboru MZV J. Michovským, který listinu s prezidentskou pečetí dovezl z Prahy. Nechal ji u mne na úřadu, kdežto já jsem se mylně domníval, že ji s sebou vzal  do Rady Evropy   k obřadnému předání. Pravý stav věcí jsme oba zjistili pět minut před obřadem, tedy pozdě. Dohodl jsem bleskově s vedoucím sekretariátu C. Lalumière, že mu listinu dopravím až další den, a on generální tajemnici upozorní, aby ji při ceremoniálu nehledala. Akt odevzdání svrchované listiny se tedy ve skutečnosti odehrál bez ní. Ministr ode mne dostal prázdnou složku, což záhy zjistil a položil mi při projevu C. Lalumière polohlasem ledově otázku, co to znamená. Podlamovala se mi kolena. Poněkud fabulativně jsem mu vysvětlil, že jde o obvyklý postup a že generální tajemnice o tom ví. „Předání“ úspěšně proběhlo a po něm jsme se s delegací přemístili na terasu k přípitku. Dosud mi zní v uších sarkastický výrok J. Zieleniece, jímž shrnul surrealistickou situaci a s nímž se obrátil na M. Uhdeho: „Pane předsedo, právě jsme vstoupili do Rady Evropy. Po česku. Bez listiny o přístupu. S prázdnou složkou.“ Už jen dodávám, že naše vzájemné vztahy zůstaly výborné.

Za jak dlouho byste řekl, že jste si zvykl v Lucemburku? Je to město úředníků a bankéřů. Dá se tam během náročných pracovních dní nějak relaxovat nebo jste si odpočinek užíval tady na Moravě?
Lucembursko je malé a Lucemburk ještě menší. Přiznám se, že jsem s lucemburským prostředím příliš nesrostl. Všechny prázdniny i „bílé týdny“ jsem trávil v Brně, případně u moře. Volných víkendů jsem se snažil využít k literární reflexi teoretických otázek unijního a mezinárodního práva. V Brně by pro takovou činnost určitě byl menší prostor. Publikoval jsem desítky českých i cizojazyčných studií, především ve francouzštině, na kterou jsem se soustředil, a to i na úkor jiných praktických jazyků, v čele s angličtinou. Za největší řeholi považuji sepsání francouzsky psané monografie o nezávislosti mezinárodních soudců, kterou vydala v r. 2011 Akademie mezinárodního práva v Haagu. Tato instituce existuje už celé století a v přednáškách z mezinárodního práva veřejného, zpracovaných monograficky v její sbírce, přede mnou figuroval jediný československý autor, J. Žourek. Byla to tedy pro mne velká čest, nicméně na knize jsem prakticky nechal svůj víkendový čas v průběhu šesti let….

Když jsem byl v roce 2012 na stáži u generální advokátky Eleanory Sharpstonové, všimnul jsem si velkorysých možností, které Soudní dvůr poskytoval zaměstnancům stran sportovního a kulturního vyžití a mimopracovních aktivit. Eleanor Sharpstonová chodívala do tělocvičny trénovat judo. Měl jste prostor něčeho z toho využít?
Mohu potvrdit. Soudcovské práci dominují hlava a hýždě potřebné k sezení. V prvních letech jsem dostal lekci, kam takový životní režim zdravotně vede. Míval jsem ústřely zad. Později jsem proto začal využívat prostornou tělocvičnu Soudu a snažil jsem tam trefovat basketbalový koš. K tomu každou neděli plavání v městském bazénu. A bylo po problémech. Momentálně, v covidové době, trnu, aby se situace neopakovala.

Mohlo by vás zajímat

Soudní dvůr míval vynikající kantýnu. Chutnalo vám tam? Mají vůbec Lucemburčané nějaké tradiční jídlo? Jak byste vyhodnotil stravovací možnosti, které soud nabízel?
I já jsem dlouho viděl kantýnu jako vy. Po mnohaletém každodenním stravování jsem ale nabyl dojmu, že jídla i jejich příprava v podmínkách mnoha set strávníků jsou příliš „průmyslová“. Jejich pravidelná konzumace mi udělala v trávící soustavě své, a tak poslední dva roky jsem od „závodního stravování“ úplně upustil. Nyní, po návratu do Brna, denně oceňuji klady domácí kuchyně i stravy.

Chtěl byste popřát něco Nejvyššímu soudu, případně dalším vysokým českým soudům?
Mám odlišnou životní zkušenost než drtivá většina českých soudců. Strávil jsem v zahraničí hodně přes dvacet let. Vidím proto český stát i českou společnost s větším odstupem. A ten mi napovídá, že stát i společnost dosud mají zřetelné civilizační problémy, a to nejen ve srovnání se západním i jižním sousedem České republiky. Přeji českým vrcholným soudům, aby promítaly tento problém do svých úvah a snažily se ve svých rozhodnutích stát i společnost odpovídajícím způsobem kultivovat. Je málo jiných profesí, jejichž příslušníci k tomu mají srovnatelnou možnost.

AEQUITAS