Na řeckém ostrově Hydra se v září konala mezinárodní konference Evropské asociace soudců pracovních soudů (European Association of Labour Court Judges – EALCJ). Organizačně na její přípravu a průběh dohlížel především prezident EALCJ, předseda senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Lubomír Ptáček, Ph.D. Spolu s ním odletěl do Řecka i Mgr. Miroslav Hromada, soudce, který je u Nejvyššího soudu momentálně na stáži. Lubomír Ptáček v rozhovoru pro čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS rekapituluje hlavní témata, která evropští soudci v Řecku probírali.
V červnu 2019 jste byl zvolen prezidentem EALCJ. V souvislosti s touto funkcí jste byl pověřen úkolem uspořádat 25. výroční konferenci EALCJ v Londýně, a to už v roce 2020. – Jenže přišel Covid-19 a spolu s ním celosvětová protipandemická opatření. A tak jste se osobně setkali vlastně až nyní v Řecku. Jaká hlavní témata jste měli na programu? A jak program tematicky ovlivnil právě Covid-19, který výrazně zasáhl také do pracovněprávních vztahů?
Červenou nití, jež se táhla celým programem jednání, byla pochopitelně pandemie Covid-19. Nešlo přitom jen o výměnu zkušeností, jak jsme se potýkali s opatřeními v různých evropských zemích. Cenné byly poznatky o tom, jak dřívější opatření ovlivňují život i poté, co, doufejme, že již definitivně, pandemie skončila. Diskutovali jsme o důsledcích nejenom v oblasti pracovního práva, ale i o dopadech v soudním procesu. Tak například angličtí soudci překvapili poznatky o tom, že on-line soudní jednání vedou často i dnes, neboť si je sami advokáti oblíbili. Je to logické – jde o úsporu času i nákladů, mladé advokátky mohou snadněji skloubit profesní kariéru a rodinný život a těch důvodů si můžeme představit mnohem více. Mluvíme přitom o plně elektronickém jednání, kdy soudce vede jednání ze své kanceláře nebo z domova, s pomocí počítače, kamery a dvou obrazovek.
S tím se spojuje celá řada dalších možností, o nichž se na počátku vůbec neuvažovalo. Například je možné odlehčit přetíženým soudům tak, že se vytvoří virtuální soudní okresy. A to u nás považujeme Anglii za konzervativní zemi! Norští kolegové zase překvapili v diskusi o veřejnosti jednání sdělením, že jejich soudy zveřejňují na svých internetových stránkách odkazy na videopřenosy z jednacích síní. Holandští a britští kolegové jako jediní v Evropě mají zkušenost i s telekonferenčními jednáními bez vizuálního zobrazení účastníků, což je koncept poměrně ojedinělý.
Existuje oblast, ve které může posloužit Vašim kolegům, soudcům pracovních soudů, jako vzor Česká republika?
Na tuto otázku se mi neodpovídá snadno, neboť z výměny názorů a zkušeností v podstatě vyplynulo, že náš systém v mnoha ohledech není tak pružný, jak by situace vyžadovala. Určitě se i v České republice objevily případy aktivních soudkyň a soudců, kteří se snažili i v době těžkých opatření využít moderní techniky k tomu, aby se jejich případy dále řešily. Ale systém jako celek nejvíce spoléhal na uzávěry a odročování. Z pohledu hmotného práva může být určitým vzorem náš zákoník práce, který obsahuje ucelenou úpravu pracovněprávních vztahů, a nemusíme tedy hledat v jednotlivých předpisech. Tím ta výhoda ale končí, neboť v dalším srovnání se ukazuje, že náš zákoník práce již znatelně ztrácí dech za společenským vývojem nových forem výkonu práce.
Jaké jsou tedy nejnovější trendy v evropském pracovním právu? Jistě se nabízí home-office. Přinejmenším na straně zaměstnavatelů se dá tušit větší ochota k této formě zaměstnávání.
Ptáte-li se přímo na práci z domova, tak je zjevné, že za pandemie tento způsob výkonu práce expandoval a na mnoha místech a v mnoha oborech přetrval i po jejím odeznění. Jistě se už na práci z domova nedíváme jen jako na benefit pro zaměstnance. Zazněly i úvahy o tlaku ze strany zaměstnavatelů na tento způsob práce z důvodů úspory nákladů. Četné zahraniční příklady ukazují, že to, čemu se zaměstnavatelé v době před Covidem-19 bránili jako vyloučenému – tedy možnosti alespoň částečně pracovat z domova – dnes často naopak vyžadují. Zcela samostatným trendem, představeným řeckými kolegy, je zapojení umělé inteligence do vyhodnocování efektivity práce zaměstnance. Kupříkladu obrazovka počítače sleduje zaměstnance, zda sleduje text na obrazovce, jak často klikne myší apod. Ale jako i v jiných oblastech života, kde je poptávka, tam je i nabídka. Zaměstnanci si mohou na serverech Amazonu, či Alibaby objednat software, který „kliká“ za ně.
Jak se v závislosti na nových trendech zaměstnávání mění v jednotlivých evropských zemích pracovněprávní předpisy a normy?
V celé Evropě se potýkají s podobnými právní problémy jako u nás. Diskutuje se samotné pojetí pracovní doby a doby odpočinku, zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, možnost kontroly zaměstnanců, právo na odpojení od služebního telefonu a elektronické komunikace atd. V tomto ohledu je inspirativní, že v řadě zemí se již vytvářejí konkrétní pravidla. Například kolegové z Nizozemí představili své předpisy, jež upravují, za co vše je zaměstnavatel odpovědný při práci zaměstnance mimo sjednané pracoviště. Zaměstnavatel například zajišťuje, že zaměstnanec používá vhodný počítač, klávesnici a myš. Neodpovídá však za to, zakopne-li zaměstnanec o změť kabelů, jež se mu povalují na podlaze kuchyně, kde pracuje. Neříkám, že tato pravidla musí být hned převzata do obdobných právních předpisů i u nás. Ale řeší-li se konkrétní případ, je možné tyto zkušenosti zohlednit v úvahách soudu o přiměřeném rozdělení rizik mezi obě strany.
Abychom nezůstali jen u home-office, na jaké další nové trendy bude potřeba v právu rychle reagovat?
V evropském kontextu se ukazuje, že model, v němž absolvent nastoupí po studiu do jednoho zaměstnání, jež se stane náplní většiny jeho profesní kariéry, pozbývá svého dominantního postavení. Prosazují se práce pro více zaměstnavatelů na kratší úvazky. Rozvíjí se výkon prací na základě platforem. Z domova můžete pracovat pro hlavního zaměstnavatele a pak ještě vykonávat jinou práci. Tím ale vliv výpočetní techniky a jejího narůstajícího výkonu nekončí. Kolegové ze soudních síní západní Evropy si již začínají uvědomovat, že nerozumí algoritmům, jež už rozhodují o mnoha otázkách pracovněprávního vztahu – o tom, jaký uchazeč bude přijat, jak se stanoví odměna pro toho či kterého pracovníka. Umělá inteligence tyto propasti dál prohlubuje, protože klasickým dokazováním je téměř nemožné zjistit, co vše bylo zohledněno při právním jednání zaměstnavatele, jež bylo učiněno na základě výstupu (vlastně rozhodnutí) umělé inteligence. V této souvislosti se hovoří o takzvaném fenoménu „Black Box“ – jakési černé skřínky, do které jdou vstupy a pomocí ne zcela srozumitelných algoritmů z ní vystupují výstupy, které by měl soud v případném sporu zanalyzovat. A tak vznikají pochopitelně otázky, jak si s tím poradí stávající právní instituty. Například na poli diskriminace je možné využít obráceného (sdíleného) důkazního břemene, z již existujících teorií by mohla pomoci teorie vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem.
Nepřipomíná nastupující gig ekonomika u nás tolik zatracovaný „Švarc systém“? Diskutovali jste i o něčem podobném?
Práce na základě platforem, nebo chcete-li gig economy, je pochopitelně ukázkovým příkladem, v němž se spojují a zesilují všechny výše zmíněné trendy. A tady právo zaostává za reálným světem ne o krok, ale o celý stadion. Kolegové, byť třeba mají ve svých zemích upraven koncept self-employment, přiznávají, že jde o obrovskou šedou zónu. Ohromně zajímavé bylo slyšet, jak třeba angličtí soudci se na společných poradách snaží držet krok se společnostmi provozující aplikace pro taxislužby, které na každý nový nepříznivý verdikt reagují změnou smluvních podmínek. Z pohledu naší reality snad není třeba připomínat, že jsme dosud neimplementovali ani směrnici č. 2019/1152 o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii.
Přineslo či přinese, podle Vás, do pracovněprávních vztahů v Evropě něco výrazně nového zaměstnávání uprchlíků z Ukrajiny či jiných zemí, kde se aktuálně bojuje (např. uprchlíci z Afriky, zejména ve Velké Británii, Francii a ve státech na jihu Evropy)?
Toto je tak masivní problém a téma, že by si zasloužilo samostatnou konferenci. I když jsme se řady zde uvedených témat okrajově dotkli, těžiště konference bylo především v přeshraniční spolupráci členských států EU a EHP a Velké Británie.
Kde a kdy se soudci EALCJ setkají příště? Kdo byl pověřen přípravou této konference a stal se tedy po Vás novým prezidentem Evropské asociace soudců pracovních soudů?
Po, doufejme, úspěšném odeznění světové pandemie Covidu-19, se pravidelné setkávání soudců vrací do svého původního schématu z devadesátých let minulého století, kdy se soudci setkávají před prvním červnovým víkendem. Jako příští místo setkání byl vytipován univerzitní Leyden v Nizozemí. Bohužel, letošního setkání se nemohla účastnit řada kolegů, především z východní části Evropy, takže k tradiční přímé volbě nového prezidenta EALCJ na konferenci scházelo odpovídající quorum. Uvedené pro mě osobně znamená, že budu držet „rekord“ v prezidentství čítajícím již čtyři roky. Nicméně plánujeme zoom konferenci, kde i v této otázce budu moci konečně navázat na původní standard jednoletého volebního období prezidenta asociace.
AEQUITAS
