Na začátku byla exekuce pro 9 a půl tisíce korun. Aby ji vyřešil, nechal se poškozený z Kroměřížska vmanévrovat do transakcí, na jejichž konci přišel o bydlení za téměř 5 milionů. Kroměřížský soud počínání vyhodnotil jako lichvu a pachatele odsoudil k tříletému nepodmíněnému trestu. Proti verdiktu se odvolal pouze obžalovaný a Krajský soud v Brně hledal způsob, jak mu přitížit.
Pohled odvolacího senátu na skutek se totiž lišil. Namísto přečinu lichvy a úvěrového podvodu v něm brněnský soud viděl mnohem přísněji trestný zločin. Šlo podle něj o podvod s trestní sazbou 2 až 8 let. Rozsudek kroměřížského soudu zrušil a věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Jako důvod uvedl, že obviněný měl mít už v přípravném řízení obhájce.
Ministr si stěžoval ve prospěch i neprospěch obviněného
S odstupem dvou let do případu zasáhl ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (za ANO). Ten k Nejvyššímu soudu podal stížnost pro porušení zákona, a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného. Tato instance v postupu krajského soudu viděla učebnicový příklad porušení zákazu reformace in peius. Zásada zakazuje změnit rozhodnutí k horšímu, pokud obžalovaný podá opravný prostředek sám.
Ministr ve stížnosti argumentoval, že pokud by státní zástupce respektoval závazný právní názor brněnského soudu, každé další řízení by automaticky zatížil nezákonností. A stejně to viděli i návladní.
Není zločin, není důvod nutné obhajoby
Nejvyšší soud snahu zvýšit trest vrácením státnímu zástupci prohlédl a logiku krajského soudu rozbil. „Zákaz reformace in peius brání tomu, aby obviněný mohl být v dalším řízení stíhán pro zločin podvodu, natož aby pro něj mohl být odsouzen. (…) Jestliže nepřichází v úvahu právní kvalifikace skutku, se kterou je jinak spojena nutná obhajoba, odpadá podmínka vrácení věci státnímu zástupci k došetření, která záleží v neodstranitelné procesní vadě, tj. v nepřítomnosti obhájce v přípravném řízení,“ napsali soudci do rozsudku č.j. 7 Tz 9/2026-380.
Nejvyšší soud zároveň odmítl tu část ministrova návrhu, která žádala vyslovit porušení zákona i ve prospěch obviněného. Zdůvodnil to nepřehlednou procesní situací způsobenou napadeným usnesením. Tím se trestní stíhání vrátilo do fáze přípravného řízení, což zdánlivě znamená pro obviněného výhodu, když ho to vzdaluje od případného odsouzení.
Podle Nejvyššího soudu však tato zdánlivá „výhoda“ byla ve skutečnosti pouze nástrojem k prosazení nezákonného a pro obviněného poškozujícího postupu.
Lichva, nebo podvod?
Nejvyšší soud se nijak nezabýval otázkou, zda je správná kvalifikace lichva, podvod nebo něco jiného. Řešil výhradně procesní otázku. Správný postup tak podle něj měl být, že krajský soud při respektování zásady zákazu reformatio in peius odvolání obviněného zamítne jako nedůvodné a ponechá tak v platnosti původní rozsudek kroměřížského soudu.
