Devět záznamů v rejstříku trestů, opakované pobyty před soudem a dva roky ve vězení. Milan Novotný strávil téměř dvě desetiletí v závislosti na pervitinu. Dnes má všechny záznamy zahlazené a svůj příběh popsal v knize Beru si život zpátky. V rozhovoru pro Českou justici mluví o zkušenostech s policií, soudy, podmíněným propuštěním i o tom, proč podle něj samotné vězení člověka nezmění.
Ve své knize se vracíte k dětství. Když se dnes ohlédnete zpátky, kde podle vás začal příběh, který nakonec skončil závislostí na pervitinu?
Dobrý den, byly to především projevy násilí ze strany otce, moje vada řeči a pocit, že musím soupeřit se sestrou. Otec mě od dětství bil, dostával jsem facky, tahal mě za uši a po některých trestech jsem si musel v koupelně utírat krev z obličeje. Rodiče se často hádali a my se sestrou jsme byli uprostřed toho všeho.
Sestra nosila jedničky, já byl outsider. Když v osmnácti letech otěhotněla, přišel jsem i o poslední zázemí. Dětský pokoj sloužil jí a synovci, já spal na zemi v ložnici. Neříkám, že jsem byl bez problémů, ale celé dětství jsem bojoval se silnou koktavostí a nic pro mě nebylo jednoduché.
Po rozvodu rodičů se mi nikdo příliš nevěnoval. Na konci učiliště mi kamarád nabídl pervitin a tím to začalo. Nikdo mě nikdy pořádně nevysvětlil, co drogy dokážou udělat. Jen jsem občas slyšel, že jsou špatné.
Když jsem si dal pervitin poprvé, vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Do té doby to byl občas alkohol, cigarety a na učilišti marihuana. Ta mi ale nikdy nesedla a neměl jsem potřebu ji užívat pravidelně.
Jak nenápadně se ve vašem životě z rekreačního užívání drog stala závislost? Kdy jste si poprvé připustil, že problém přestáváte mít pod kontrolou?
Pervitin, který mi nabídl kamarád, mi doslova změnil vnímání reality. Byl to tak intenzivní zážitek, že mě úplně pohltil. Navíc se zmírnila moje vada řeči, zhubl jsem a po letech jsem přestal být obézní. Najednou jsem se dostal do jiné společnosti, začaly si mě všímat holky a mně to dělalo dobře.
Ta droga mi nahrazovala něco, co mi v životě chybělo. Dnes už ale vím, že to byla jen iluze. Neuvědomoval jsem si, jak rychle se propadám do závislosti. Přiznal jsem si to až po několika letech, kdy jsem začal přicházet o to nejcennější – o důvěru rodiny a lidí kolem sebe, o bydlení i o vlastní sebeúctu. Teprve tehdy mi došlo, že problém už dávno nemám pod kontrolou.
Kam až vás závislost dovedla? O co všechno jste kvůli ní přišel ještě předtím, než zasáhla policie?
Drogy mě postupně přivedly mezi dealery, závislé a lidi z kriminálního prostředí. Sám jsem se začal dostávat do problémů. Nekradl jsem, ale kombinoval jsem pervitin s alkoholem a léky a často jsem se choval jako neřízená střela. Opakovaně jsem končil na policii, měl dluhy a dělal věci, které bych za střízliva nikdy neudělal.
Postupně jsem se propadl na úplné dno. Dvakrát jsem se pokusil o sebevraždu, ničil jsem rodinu finančně i psychicky, přišel jsem o kamarády a zhoršoval se i můj zdravotní stav. Člověk si dlouho myslí, že má všechno pod kontrolou, ale ve skutečnosti ztrácí sám sebe.
Mohlo by vás zajímat
Nejhorší byly toxické psychózy, které jsem zažíval v posledních letech užívání pervitinu. Šlo o stavy silných paranoií, bludů a strachu. Když několik dní nespíte a jste pod vlivem drogy, začnete vnímat věci, které nejsou skutečné, a můžete být nebezpeční sobě i svému okolí. Já jsem v těchto stavech několikrát balancoval na hraně života a smrti.
Za jaké trestné činy jste byl v době závislosti odsouzen? Nakolik podle vás vaše jednání ovlivňovaly drogy a alkohol a jak se na něj díváte dnes?
Nechci zacházet do všech detailů, ale měl jsem celkem devět záznamů v rejstříku trestů. Šlo například o výtržnictví, napadení se zbraní, omezování osobní svobody, šíření poplašné zprávy nebo podvod.
Jsem přesvědčený, že všechny tyto skutky souvisely s alkoholem a drogami. V té době jsem byl prakticky neustále pod vlivem a své jednání jsem nevnímal tak, jak ho vnímám dnes. Člověk si často nepřipouští, co s ním závislost dělá a jaké má následky pro něj i jeho okolí.
Dnes se na to dívám úplně jinak. Vím, že odpovědnost nesu já, bez ohledu na to, že za mým chováním stála závislost.
Po letech se mi podařilo dosáhnout zahlazení všech odsouzení. Pomohla mi Probační a mediační služba, několik let jsem byl pod probačním dohledem, uhradil jsem způsobenou škodu a musel jsem prokázat, že vedu řádný život. Teprve poté jsem mohl požádat o výmaz z rejstříku trestů. Beru to jako důkaz, že člověk může dostat druhou šanci, pokud o ni skutečně stojí.
Překvapilo vás něco na tom, jak policie, státní zastupitelství a soudy vaše případy posuzovaly?
Překvapilo mě, jak důkladně se zajímaly o okolnosti mého života. Neřešily jen samotné skutky, ale také rodinné zázemí, závislost a důvody, které mě k mému jednání vedly.
Proto nesdílím některé negativní názory na soudy nebo státní zástupce. Naopak bych rád vyzdvihl práci Probační a mediační služby, která mi pomohla pochopit vlastní chyby a vrátit se do běžného života. Velkou pomoc pro mě představovalo také RUBIKON Centrum, které pomáhá lidem po výkonu trestu znovu se začlenit do společnosti. Snažil jsem se ke svým problémům postavit čelem a převzít za ně odpovědnost. Právě to mi podle mého názoru pomohlo posunout se dál. Dnes mám navíc všechna odsouzení zahlazená a trestní rejstřík čistý.
Dostal jste několik alternativních trestů i nepodmíněný trest. Jak jste rozsudky vnímal v době závislosti a jak se na ně díváte dnes?
Nejprve jsem dostával podmínky, veřejně prospěšné práce nebo peněžité tresty. Dnes si myslím, že je správné, když stát člověku nabídne šanci. Jenže já jsem tehdy kvůli závislosti mnohé povinnosti nedodržoval, a proto nakonec přišly i nepodmíněné tresty.
Při každém rozsudku jsem se cítil zlomeně. Když člověk stojí před soudem a poslouchá, co všechno způsobil, není mu dobře. Nejhůř jsem nesl poslední dvouletý trest odnětí svobody. Dodnes na něj nezapomenu. Tehdy jsem měl pocit křivdy. Dnes už ale vím, že soudy reagovaly na moje vlastní jednání a že odpovědnost byla především na mně.
Ve vězení jste strávil dva roky. Pomohl vám výkon trestu se změnou života, nebo musela změna přijít odjinud?
Programy zaměřené na závislosti ve věznicích existují a systém se lidem se závislostí snaží pomáhat. Moje osobní zkušenost ale je, že samotné vězení člověka nenapraví. Uvnitř fungují neformální pravidla, která jsou často silnější než snaha o resocializaci. Mnoho odsouzených tráví ve vězení velkou část života a nově příchozí se tomuto prostředí přizpůsobují. Já jsem tam zažil šikanu, ponižování i situace, na které nevzpomínám rád. Největší změna proto podle mě musela přijít až po návratu na svobodu a z vlastního rozhodnutí.
Jednou jste byl podmíněně propuštěn. Jak to dopadlo?
Soud sleduje, jak se člověk chová ve vězení, zda pracuje, plní program zacházení a nemá kázeňské postihy. Zajímá ho také rodinné zázemí nebo kontakty mimo věznici.
Poprvé jsem podmíněné propuštění dostal. Bohužel jsem tehdy nebyl připravený na návrat do běžného života a velmi rychle jsem se k drogám vrátil. Neměl jsem stabilní zázemí ani místo, kam bych mohl jít. Dnes zpětně vidím, že samotné propuštění nestačí. Člověk musí mít i šanci začít znovu.
Co bylo po propuštění z vězení nejtěžší?
Nejtěžší bylo znovu získat důvěru lidí. První dny po propuštění člověk prožívá euforii, že je na svobodě. Brzy ale zjistí, že nemá peníze, práci ani jistotu, kde bude bydlet.
Já skončil na ubytovně, kde bylo mnoho lidí se stejnými problémy jako já. Velmi rychle jsem se znovu propadl na dno. Dodnes považuji ztrátu důvěry za největší následek své minulosti. Rodina se mnou téměř nekomunikuje a některé vztahy už se nepodařilo obnovit. Přesto se snažím jít dál a ukázat, že změna je možná.
Prošel jste závislostí, soudy, vězením i návratem do běžného života. Co podle vás funguje a kde má český systém největší rezervy?
Myslím si, že česká justice funguje dobře. Policie, soudy, státní zástupci i Probační a mediační služba odvádějí důležitou práci. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že člověk dostává opakovaně příležitost něco změnit. Za problém naopak považuji přístup společnosti k návykovým látkám. Debatu o regulaci kratomu nebo dalších látek sleduji s velkými obavami. Jako člověk, který strávil osmnáct let v závislosti, si myslím, že prevence by měla být mnohem důslednější.
Často se mluví o tom, jak pomoci lidem, kteří už závislost mají. Neméně důležité je ale podle mě zabránit tomu, aby do ní vůbec spadli.
