Až stížnost ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce (za ANO) ukončila případ muže z Mostecka, který v roce 1987 přes povolávací rozkaz odmítl nastoupit na vojnu. Jako důvod uváděl výhradu svědomí. Litoměřický prokurátor ho tehdy vzal do vazby. Následně ho vojenský soud uznal vinným z trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách.
Muž přitom po obdržení povolávacího rozkazu přišel na vojenskou správu a svůj postoj se snažil vysvětlit. Na otázku, zda se cítí být zdravotně způsobilý nastoupit k výkonu základní vojenské služby, odpověděl, že ne, z důvodů duševních, respektive psychických. Následoval znalecký posudek od psychiatra. Z něho vyplynulo doporučení, aby způsobilost absolvovat vojnu přezkoumala náhradní vojenská lékařská komise.
Soud už se tím v roce 1987 blíže nezabýval, brance uznal vinným, ale od potrestání upustil. Namísto toho mu nařídil ochranné psychiatrické léčení. V ambulantní formě trvalo 6 let.
Na civilní službu pamatovala Ústava, zákony už ne
Případem se soudy po téměř čtyřech dekádách znovu zabývaly na základě stížnosti ministra Jeronýma Tejce pro porušení zákona. Argumenty proti verdiktu komunistické justice v nich nešetřil. Poukázal na to, že i Ústava z roku 1960 formálně zaručovala svobodu vyznání. Jenže zákonodárce na to tehdy nereagoval a nenabídl žádnou alternativní formu vojenské služby.
Dále Tejc poukázal na to, že se mladík tehdy snažil vojenské správě situaci vysvětlit. „Za daných okolností nelze dovodit, že by jednal v úmyslu se vyhnout vojenské povinnosti ve smyslu trestního zákona,“ napsal do stížnosti pro porušení zákona ministr. „Absentuje tu tak i subjektivní stránka trestného činu,“ doplnil.
Svobodu vyznání zaručovaly i mezinárodní úmluvy
Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 3 Tz 11/2026 ministrově návrhu vyhověl, původní rozsudek vojenského soudu zrušil a obviněného zprostil obžaloby. Poukázal na to, že tehdejší Ústava zaručovala svobodu vyznání. Současně ale podle ní „náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.“ A článek 37 také zakotvil povinnost občanů vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona.
Soud poukázal na to, že Československá socialistická republika tehdy byla vázána Všeobecnou deklarací lidských práv a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Tento pakt umožňoval podrobit náboženskou svobodu nebo víru jen takovým omezením, která jsou nutná k ochraně veřejného pořádku, zdraví, morálky nebo základních práv a svobod.
„Za situace, kdy zde nebyla jiná alternativa k výkonu vojenské služby pro případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení občana, nebylo možno čin, kterým jen realizoval svobody zaručené mezinárodními úmluvami, pokládat za trestný čin,“ zdůvodnil senát Petra Šabaty.
Mohlo by vás zajímat
Nejvyšší soud dříve rozhodoval opačně
Ačkoliv se skutek stal v roce 1987, dva roky před pádem komunistického režimu, náprava podobných křivd pokračuje i desítky let poté. Zákon o rehabilitaci nepodchytil všechny případy. Ne všem postiženým osobám se tak podařilo jeho podmínky využít. Stížnost pro porušení zákona podávaná ministrem spravedlnosti pak představuje jediný prostředek nápravy.
Ještě v roce 2001 přitom Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou v jiné podobné věci zamítl (5 Tz 250/2001). Ústavní soud tehdy zasáhl (I. ÚS 671/01) a formuloval zásadní tezi, podle níž výklad i sebestarších trestněprávních norem musí zohledňovat současné hodnoty demokratického právního státu. Na to později navázal i plenární nález Pl. ÚS 19/98. Zdůraznil, že stane-li se výkon vojenské služby zásadním mravním konfliktem svědomí, Ústava neumožňuje státu vynutit jeho výkon.
