Tři pracovní dny na zaplacení soudního poplatku místo zákonných patnácti připravily Hnutí Pro život o možnost, aby Nejvyšší správní soud vůbec přezkoumal jeho kasační stížnost. Ústavní soud nyní rozhodl, že takto výrazné zkrácení lhůty nebylo dostatečně odůvodněné a představovalo nepřípustný zásah do práva na přístup k soudu. Soudům zároveň připomněl, že rychlost řízení nesmí být samoúčelná a nesmí účastníkům znemožnit domoci se soudní ochrany.
Hnutí Pro život ČR patří k nejvýraznějším organizacím vystupujícím proti umělému přerušení těhotenství. Vedle poradenské činnosti pravidelně pořádá veřejná shromáždění a pochody, které bývají provázeny protesty jejich odpůrců. Právě kolize dvou ohlášených akcí v Praze stála na počátku nynějšího soudního sporu.
Případ souvisel se sporem o dvě ohlášená shromáždění, která se měla konat ve stejný den, na stejném místě a ve stejném čase. Hnutí Pro život se domáhalo ochrany proti postupu pražského magistrátu. Městský soud v Praze však jeho žalobu odmítl jako nepřípustnou s tím, že se mělo bránit jiným typem žaloby podle zákona o právu shromažďovacím. Spolek proto podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud následně vyzval spolek k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000 korun. Místo standardní patnáctidenní lhůty mu ale stanovil pouze pět kalendářních dnů od doručení výzvy. Protože dva z nich připadly na víkend, měl stěžovatel na úhradu poplatku fakticky jen tři pracovní dny. Po jejich marném uplynutí soud řízení o kasační stížnosti zastavil.
Napadené usnesení zrušeno
Čtvrtý senát Ústavního soudu vedený soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou nyní dospěl k závěru, že takový postup porušil právo spolku na spravedlivý proces a přístup k soudu. Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu proto zrušil.
Ústavní soud ve svém nálezu připomněl, že smyslem procesních předpisů není vytvářet překážky pro uplatnění práv, ale umožnit soudům věcně rozhodnout spor. Právě proto musí být jakékoli omezení procesních práv účastníků výjimečné a pečlivě odůvodněné.
Podle soudu lze zákonnou lhůtu pro zaplacení soudního poplatku zkrátit pouze ve výjimečných případech. Samotný odkaz na naléhavost věci však nestačí. Soud musí vysvětlit, proč je v konkrétním případě kratší lhůta skutečně nezbytná a proč nelze zachovat standardní patnáctidenní dobu. „Rychlost řízení je hodnotou, která má napomáhat a směřovat k účinné a praktické ochraně práv, nikoli být její formalistickou překážkou.“
Nejvyšší správní soud měl na rozhodnutí dost času
Ústavní soud současně upozornil, že v projednávané věci žádná mimořádná časová tíseň neexistovala. Kasační řízení bylo zahájeno 2. února 2026, zatímco sporné shromáždění se mělo uskutečnit až 11. dubna. Nejvyšší správní soud tak měl podle nálezu dostatek času nejen k posouzení procesních podmínek, ale i k samotnému meritornímu projednání věci.
Přesto stěžovateli stanovil lhůtu, která ve skutečnosti představovala pouze tři pracovní dny. „Přestože měl k posouzení věci časový prostor v řádu týdnů, Nejvyšší správní soud uložil stěžovateli splnění poplatkové povinnosti na samé hranici ústavnosti.“
Mohlo by vás zajímat
Ústavní soud navíc upozornil, že odůvodnění Nejvyššího správního soudu bylo pouze obecné a opíralo se prakticky jen o tvrzení, že je třeba co nejrychleji zjistit, zda jsou splněny podmínky řízení. Takové vysvětlení podle nálezu neodpovídá požadavkům, které Nejvyšší správní soud sám dlouhodobě uplatňuje ve své judikatuře.
Tři pracovní dny znamenaly odepření spravedlnosti
Podle Ústavního soudu se právě nepřiměřeně krátká lhůta stala překážkou přístupu ke kasačnímu přezkumu. „Nejvyšší správní soud tak bez ústavně akceptovatelného důvodu nepřiměřeně zkrátil stěžovateli zákonnou lhůtu pro zaplacení soudního poplatku a neústavně omezil jeho procesní prostor ke splnění poplatkové povinnosti.“
V důsledku toho podle nálezu spolek fakticky přišel o možnost domoci se soudního přezkumu. „Nejvyšší správní soud svým postupem stěžovateli nevratně odňal možnost využít ochrany jeho práv před soudem, neboť mu zabránil v efektivním využití opravného prostředku.“
Ústavní soud proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil Nejvyššímu správnímu soudu. Ten bude muset o kasační stížnosti rozhodnout znovu a respektovat právní názor ústavních soudců. Nález zároveň potvrzuje, že soudy mohou zkrátit zákonnou lhůtu pro zaplacení soudního poplatku jen ve skutečně výjimečných případech a na základě konkrétních okolností, nikoli pouze s odkazem na obecnou potřebu rychlého rozhodnutí.
