Obviněného lze propustit z vazby ještě před vyčerpáním její maximální zákonné délky. Soud mu zároveň může uložit opatření, která vazbu nahrazují. Podle Ústavního soudu nejde o obcházení zákona, pokud dosud neuplynula maximální přípustná doba vazby. V nálezu k případu bývalého ředitele Fakultní nemocnice Motol Miloslava Ludvíka soud zároveň upozornil na několik pochybení obecných soudů. Jeden ze soudců připojil odlišné stanovisko k části odůvodnění.
Ústavní soud řešil ústavní stížnost bývalého ředitele Fakultní nemocnice Motol Miloslava Ludvíka. Ten napadl rozhodnutí o svém propuštění z vazby, které soud spojil s dohledem probačního úředníka, zákazem vycestování a dalšími omezeními. Tvrdil, že soudy i evropská pověřená žalobkyně postupovaly účelově. Podle něj jej propustily z vazby asi měsíc před vyčerpáním její maximální zákonné délky jen proto, aby jej mohly dál omezovat prostřednictvím takzvaných vazebních substitutů.
Třetí senát Ústavního soudu vedený soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou tuto argumentaci odmítl. Zdůraznil, že v projednávané věci maximální přípustná doba vazby ještě neuplynula. „Při rozhodování o uložení omezujících opatření nahrazujících vazbu není pro posouzení otázky, zda byla maximální doba vazby vyčerpána, podstatná délka doby mezi vzetím do vazby a uložením omezujících opatření nahrazujících vazbu, ale doba, po kterou byl obviněný ve vazbě.“
Podle soudu nebrání uložení vazebních substitutů ani to, že je obviněný v době jejich ukládání už na svobodě. Rozhodující je, zda předtím skutečně nevyčerpal maximální dobu vazby.
Rozhodující je skutečná doba vazby
Podstatnou část nálezu tvoří výklad vztahu mezi maximální dobou vazby a opatřeními, která ji nahrazují. Ústavní soud připomněl, že vazba je krajním zásahem do osobní svobody. Může proto trvat jen nezbytně nutnou dobu. Pokud trvají vazební důvody, může soud místo vazby využít mírnější opatření. Patří mezi ně dohled probačního úředníka, písemný slib nebo zákaz vycestování.
Podle Ústavního soudu rozhoduje skutečná doba omezení osobní svobody, nikoliv čas, který uplynul od vzetí do vazby. „Pro posouzení, zda nebyla porušena maximální přípustná doba vazby, není rozhodné, kolik času uplynulo ode dne, kdy byl jednotlivec omezen na svobodě, nýbrž to, jak dlouho jednotlivec fakticky ve vazbě strávil.“
Z toho soud dovodil, že o nahrazení vazby může rozhodnout kdykoliv, dokud maximální přípustná doba vazby podle skutečně vykonaného omezení osobní svobody neuplynula.
Mohlo by vás zajímat
Nová úprava vazebních substitutů
Nález se zabývá také novým § 73aa trestního řádu, který je účinný od 1. ledna 2026. Toto ustanovení stanoví maximální dobu trvání opatření nahrazujících vazbu.
Ústavní soud dovodil, že maximální doba vazby a maximální doba vazebních substitutů představují dva samostatné instituty. „Neplatí, že by bylo možno vazební substituty uplatňovat jen po dobu, kdy by mohl být jednotlivec držen ve vazbě.“
Současně zdůraznil, že mezi oběma dobami nelze provádět vzájemné započítávání. Doba strávená ve vazbě se proto automaticky neodečítá od maximální možné doby trvání vazebních substitutů ani naopak.
Nejde o obcházení zákona
Ústavní soud odmítl hlavní námitku stěžovatele. Podle něj propuštění z vazby měsíc před vyčerpáním zákonné lhůty nepředstavovalo účelové obcházení pravidel.
Senát upozornil, že posuzovaný případ se lišil od dřívější judikatury. Tehdy soud nahradil vazbu až poslední den její přípustné délky. „Na snaze využít mírnějších prostředků určených pro zajištění osoby obviněného pro období, ve kterém již obviněného nelze držet ve vazbě vzhledem k uplynutí maximální přípustné doby vazby, nevidí Ústavní soud nic nelegitimního.“
Podle soudu by opačný výklad vedl k absurdnímu závěru. Orgány činné v trestním řízení by totiž více šetřily práva obviněného tím, že by jej ponechaly déle ve vazbě.
Ve vyjádření k Ústavnímu soudu Úřad evropského veřejného žalobce uvedl, že už v průběhu vazebního řízení připouštěl nahrazení vazby peněžitou zárukou nebo elektronickým monitoringem. Podle evropské pověřené žalobkyně však Ludvík neposkytl potřebnou součinnost. Soud nakonec zvolil dohled probačního úředníka, zákaz vycestování, omezení pohybu a přijal jeho písemný slib.
Soudům vytkl procesní chyby
Ústavní soud sice Ludvíkově stížnosti nevyhověl, přesto obecným soudům vytkl několik pochybení. Za formálně nesprávný označil postup Městského soudu v Praze. Ten při zrušení prvního rozhodnutí zrušil i výrok o propuštění stěžovatele na svobodu. Postavení stěžovatele se sice fakticky nezhoršilo, protože se do vazby nevrátil. Rozhodnutí ale podle Ústavního soudu trpělo závažnými formálními vadami.
Další pochybení se týkalo cestovního pasu. Po zrušení prvního rozhodnutí jej soud stěžovateli nevrátil, přestože pro jeho zadržování už neexistoval právní titul. „Cestovní pas měl obvodní soud vrátit i bez žádosti stěžovatele,“ uvedl Ústavní soud.
Podle soudu šlo o zásah do práv stěžovatele. Ten se však netýkal ústavnosti napadených rozhodnutí, a proto nemohl vést k jejich zrušení.
Hulmák nesouhlasil s částí odůvodnění
Soudce Milan Hulmák připojil odlišné stanovisko k odůvodnění nálezu. Souhlasil se zamítnutím ústavní stížnosti. Nesouhlasil však s tím, že se Ústavní soud podrobně zabýval výkladem vztahu mezi maximální dobou vazby podle § 72a trestního řádu a novou úpravou maximální doby opatření nahrazujících vazbu podle § 73aa trestního řádu.
Podle Hulmáka tato otázka nebyla předmětem sporu. Neřešila ji ani napadená rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud proto podle něj neměl tento výklad podávat.
V další části odlišného stanoviska pak uvedl, že na vztah mezi dobou vazby a dobou trvání opatření nahrazujících vazbu zastává odlišný právní názor.
