Péče o děti rozdělená půl na půl mezi matku a otce i tam, kde to dítěti neprospívá. Nová právní úprava podle advokátky PRK Partners Kláry Radkovské v některých rozvodových sporech selhává. Soudy navíc často neumějí rozpoznat domácí násilí. Jejich rozsudky tak tvrdě dopadají na rodiče, který se před ním snaží uniknout.
Proč podle vás současný systém selhává při řešení sporných rozvodů, zejména pokud se v rodině objevuje domácí násilí?
Současná právní úprava cílí především na nesporné rozvody. Pokud se rodiče dokážou dohodnout, většinou si řešení najdou sami a zákonnou úpravu v praxi tolik nepotřebují. Problém nastává ve chvíli, kdy dohoda možná není a musí zasáhnout soud, který rozhodne, jak má být péče o dítě nastavena. V těchto případech soudy často nemají dostatečné podklady pro efektivní rozhodnutí. Účinná právní úprava neposkytuje soudům dostatečně jasná pravidla, jak spor rychle a účinně vyřešit, zjistit, v čem spočívá skutečný problém, a především ochránit nejlepší zájem dítěte.
Výsledkem je, že se vysoce konfliktní rozvody nedaří řešit v přiměřeném čase. Setkáváme se i s řízeními, která se s přestávkami vlečou deset let. To je v životě dítěte nepřiměřeně dlouhá doba. Dlouhodobý spor se nevyhnutelně promítá do jeho psychiky.
Co by měl zákon upravit, aby soudy dokázaly vysoce konfliktní rozvody řešit rychleji a předvídatelněji?
Měl by stanovit jasná kritéria, podle kterých mají soudy postupovat. Na to míří i senátorská novela občanského zákoníku, která se snaží napravit některé mezery v právní úpravě po rozvodové novele účinné od 1. ledna 2026. Je to malý, ale důležitý krok. Pokud žádná kritéria nemáme, hrozí dva extrémy. Soudy mohou rozhodovat administrativně, jako by každá rodina automaticky měla fungovat v režimu péče půl na půl, bez ohledu na konkrétní potřeby dítěte. Anebo bude rozhodování nejednotné a nepředvídatelné. Ani jedno není žádoucí.
Potřebujeme pravidla, která zajistí jednotnou a předvídatelnou praxi, ale zároveň umožní zohlednit specifika každého případu. Soud nemá pouze dát razítko na předem daný model péče. Musí posoudit konkrétní situaci a potřeby dítěte.
Jaká kritéria by podle vás měly soudy při rozhodování zohledňovat?
Především potřeby dítěte. Významný může být například jeho nízký věk. Jinak by měl soud posuzovat situaci několikaměsíčního kojence a jinak potřeby staršího dítěte. Soudy by měly zohlednit také okolnosti, ve kterých dítě žije, a případná omezení na straně rodičů – například domácí násilí, závislosti nebo závažnější duševní či psychické problémy.
Právě těmito okolnostmi by se soudy měly zabývat v každém jednotlivém případě. Nestačí deklarovat, že rozhodující je nejlepší zájem dítěte. Je potřeba mít pravidla, která pomohou tento princip v praxi skutečně naplňovat a sledovat, co tím nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě skutečně je.
Ministerstvo spravedlnosti dlouhodobě deklaruje, že domácí násilí musí soudy při rozhodování o dětech zohledňovat. Ostatně i ono předložilo vlastní novelu, která má právě toto pravidlo jasně vložit do zákona. To nestačí?
Zatím bych se k ministerské novele nechtěla podrobně vyjadřovat, protože nejsem do její přípravy zapojená a vycházím pouze z návrhu, který jsem měla možnost vidět. Jeho první část se zdá být zaměřena na podobné cíle jako senátorská novela, tedy stanovení kritérií pro rozhodování soudu. V tomto směru proti ní nemám výhrady, avšak považuji ji za velmi obecnou. Domnívám se, že by velmi prospělo, pokud by se spojila se senátorským návrhem, který poskytuje konkrétnější úpravu a který by soudům umožňoval efektivnější řešení komplikovaných situací v rodině. Uvidíme, jak bude návrh vypadat po projednání v parlamentu.
Vážnější výhrady mám k druhé části návrhu, která zavádí případové konference (setkání odborníků, například z řad psychologů a psychiatrů k případu, které má soudci poskytnout odborná stanoviska k případu – pozn. red.). Obávám se, že ty narážejí na základní ústavní principy. Neměl by existovat postup, na jehož základě soud rozhodne podle podkladu, k němuž se účastníci nemohli v průběhu jeho vzniku vyjádřit, o jehož průběhu dokonce ani nemuseli být informováni a jehož výsledek se ani nemusí dozvědět.
Případové konference ale mají soudům pomoci získat názory odborníků rychleji a na jednom místě. To nemůže ve výsledku napomoci rychlejšímu vyřešení rozvodu?
Je dobře, aby se do opatrovnických řízení zapojovali odborníci a specialisté a aby soudní rozhodnutí vycházela z odborných poznatků. Důkazy by se ale měly provádět po celou dobu soudního řízení transparentně, což aktuální úprava případových konferencí, jak je navržena, nezaručuje. Účastníci musí mít možnost se k nim vyjádřit v době konání a měli by mít k dispozici informace o řízení, které potřebují k uplatnění svých práv. Ústava zaručuje občanům právo vyjadřovat se k věci během celého soudního řízení. Proto nemohu souhlasit s úpravou, která toto právo v některé části řízení omezuje a účast na případové konferenci účastníkovi nezaručuje. V právním státě není žádoucí, aby takto zásadní důkaz, který je podkladem pro soudní rozhodnutí, vznikl za „zavřenými dveřmi“, bez účasti osob, kterým na výsledku záleží.
Jde navíc o opatrovnická řízení, tedy řízení o péči o děti, jejichž výsledkem je aktivní zásah do života dítěte. Návrh případových konferencí by v současné podobě mohl vést dokonce k tomu, že by mohla být vydávána nikoliv nestranná rozhodnutí, která by nebyla přezkoumatelná soudy vyšších instancí, právě protože část závěrů podstatných pro rozhodnutí soudu vznikla za „zavřenými dveřmi“.
Vy sama máte bohaté zkušenosti se zastupováním stran v konfliktních rozvodech. Co podle vás v praxi brání soudům postupovat v těchto citlivých případech efektivně?
V naší advokátní praxi se s případy domácího násilí setkáváme často. Právě tyto spory mnohdy nelze vyřešit dohodou. Pokud je v rodině přítomný nátlak nebo násilí, dohoda bývá velmi obtížná a někdy prakticky nemožná. Takové případy lze často rozpoznat poměrně rychle. Soudy to ale mají složitější, protože musí respektovat presumpci neviny.
Praktický problém vidím mimo jiné v tom, že domácí násilí není v právní úpravě rodinného práva dostatečně zachyceno. Výslovně se mu věnuje především trestní právo, jenže v době, kdy probíhá opatrovnické řízení, většinou není možné získat pravomocný trestní rozsudek. Navíc ne každé násilí dosahuje intenzity trestného činu. Může jít o jednání posouzené jako přestupek, které i přesto dítě ohrožuje nebo má na jeho život negativní dopad. Ani v takových situacích by soudy neměly přehlížet potřeby dítěte.
Proto by měla být ochrana před domácím násilím efektivně zakotvena také v občanském zákoníku, v úpravě rodinného práva a opatrovnických řízení. Zároveň je potřeba, aby soudci byli školeni v tom, jak domácí násilí rozpoznat, protože v praxi se setkáváme s tím, že to neumí a zjevně přítomný prvek domácího násilí se v řízeních často bagatelizuje. Měli by vědět, jak s takovou rodinou pracovat a jaké potřeby mohou mít děti, které násilí zažívají. To se ale zatím v praxi neděje.
Jak by měly soudy postupovat, pokud se v rodině objeví podezření na násilí, ale není pravomocně prokázané?
Měly by mít možnost reagovat na riziko a přijmout opatření na ochranu dítěte a oběti, aniž by musely čekat na pravomocný rozsudek v trestním či přestupkovém řízení. Neznamená to automaticky sankcionovat rodiče. Jde o to, aby systém dokázal situaci včas vyhodnotit a nastavit podmínky, které budou pro dítě bezpečné.
Součástí řešení může být také odborná a terapeutická pomoc. V praxi se často soustředíme na samotný rozvod a na to, jak bude nastavena péče o dítě, ale málo se pracuje s příčinami konfliktu. Pokud má jeden z rodičů problém, který se promítá do fungování rodiny, měla by existovat možnost doporučit nebo za určitých podmínek vyžadovat odbornou pomoc. Byť to samozřejmě bude narážet na to, že násilníci si většinou nechtějí připustit, že mají nějaký problém. Proto si myslím, že by zákon měl obsahovat třeba i možnost nařízení léčby nebo minimálně možnost podmínit nastavení péče o dítě tím, aby zároveň rodič docházel na nějakou terapii.
Soudy ale mohou mít obavu, že bez prokázaného násilí zasáhnou do rodinných vztahů příliš výrazně. Ostatně i dnes se kvůli tomu stávají terčem kritiky.
Rozumím tomu, že soudy pracují v důkazní nejistotě. Pokud podezření není prokázané, nemohou rodiče jednoduše sankcionovat. Na druhou stranu je možné pracovat s rizikem a volit opatření, která mají ochranný, nikoliv trestající charakter. Avšak aktuální právní úprava, která vychází z principu rovnocenné péče a minimalizuje efektivní nástroje soudů k objasňování rizikových faktorů, je pro případy s prvky násilí zcela nedostatečná a ohrožené děti efektivně nechrání.
Právě proto potřebujeme pravidla, která soudům umožní reagovat na situaci v rodině i tehdy, když ještě není pravomocně rozhodnuto o tom, zda se domácí násilí stalo. V opačném případě zůstává dítě bez dostatečné ochrany po dobu řízení a někdy i v případech, kdy se trestní rozsudek vůbec nevydá.
Někdy ale v dobré víře chybují i sami rodiče. Ústavní soud například řešil případ matky, která se s dětmi odstěhovala do jiného města, aby měla podporu rodiny. Soud pak její jednání vyhodnotil v její neprospěch a větší část péče o děti přiřkl otci. Co to podle vás ukazuje?
Za jednání rodičů by neměly být trestány děti. V praxi se bohužel setkáváme s tím, že soudy někdy rozhodují tak, jako by bylo možné rodiče sankcionovat prostřednictvím dítěte.
V případech domácího násilí může mít násilí také ekonomickou podobu. Oběť bývá odstřižená od peněz, nemá vlastní příjem ani finanční rezervy. Když se rozhodne odejít, často nemá kam jít jinam než k rodičům nebo jiným blízkým. Azylové domy bývají plné a získat v nich místo může být obtížné. Odchod k rodině proto může být jedinou reálnou možností, jak získat bezpečí a finanční podporu. Pokud soud takový krok vyhodnotí jako jednání proti zájmu dítěte, aniž by důkladně zkoumal okolnosti, může matku fakticky potrestat za to, že se snažila chránit sebe a děti. V krajním případě může rozhodnout o omezení její péče, a přerušit tak vazbu dítěte s rodičem, se kterým má dobrý vztah.
Soudy by proto měly zjišťovat, proč rodič odešel, zda tím chránil sebe nebo dítě a jaké okolnosti ho k tomu vedly. Pokud se bavíme o presumpci neviny u člověka podezřelého z násilí, musíme stejně pečlivě zkoumat i jednání rodiče. Nesmíme automaticky předpokládat, že dítě unesl nebo jednal proti jeho zájmům. Zásadní je zjistit skutečný kontext.
Neměly by soudy tyto okolnosti zohledňovat už podle současné právní úpravy?
Před rozvodovou novelou k tomu podle mě měly větší prostor. Současná úprava je formulována tak, že má být stanovena rovnocenná péče, ale nestanoví dostatečně jasná kritéria, podle kterých by soudy měly posuzovat okolnosti případu a případně nastavit péči nerovnoměrně. Přitom je základním předpokladem, aby soud rozhodoval individuálně podle konkrétních potřeb dítěte.
Co znamená pojem rovnocenná péče? Bývalá ministryně spravedlnosti Eva Decroix deklarovala, že nutně nemusí jít o péči v poměru 50 na 50. Chápe to tak i právní praxe?
Právní úprava pojem rovnocenné péče jasně nedefinuje. V praxi i mezi odborníky se dlouho objevoval výklad, že znamená péči půl na půl. Ústavní soud ale letos uvedl, že rovnocenná péče nemusí znamenat stejný časový rozsah. Problémem ale je, že tento výklad máme v judikatuře, nikoliv přímo v zákoně. Česká republika není precedentní stát a základním vodítkem pro občany i soudy má být jasná zákonná úprava. Rodiče často nejsou právníci a měli by se v pravidlech dokázat zorientovat i bez toho, aby si platili právníka, který detailně sleduje judikaturu Ústavního soudu.
Navíc ani mezi soudci nepanuje jednotný výklad. U kulatého stolu v Senátu zaznělo, že někteří soudci rovnocennou péči chápou jako péči 50 na 50. To ukazuje, že právní úprava není dostatečně jasná a předvídatelná.
To znamená, že soudy tlačí rodiče k péči 50 na 50 i v případě, že sami rodiče dojdou k jiné dohodě?
Ano, s kolegy se s tím setkáváme. Jako advokáti bychom měli rodiče především vést k dohodě, protože právě ta v opatrovnických věcech obvykle nejlépe funguje. Konsensus se snažíme najít tak, aby si rodiče uvědomili, co je v nejlepším zájmu jejich vlastních dětí. Někdy rodiče uznají, že například u velmi malého dítěte je v dané chvíli vhodnější výlučná péče jednoho rodiče, zpravidla v této fázi matky. A pak se skutečně setkáváme s případy, kdy potom při jednáních soudy tlačí otce, ať se to rozmyslí.
Myslím, že v této oblasti by se měl asi víc uplatňovat smysl poslední novely. To znamená, jakmile se rodiče dohodnou, měl by soud být jenom administrátor. Má ověřit, že jde o informované a svobodné rozhodnutí, neměl by ale dohodu zpochybňovat jen proto, že neodpovídá představě péče půl na půl. Většina soudců se dnes opravdu domnívá, že rovnocenná péče znamená péče obou rodičů půl na půl, a mají tak pocit, že o jiném rozložení péče v rodině ani nemohou rozhodnout.
Soudci v Senátu poukazovali také na problém s omezováním rodičovské odpovědnosti. O co konkrétně jde?
Rodičovská odpovědnost je soubor práv a povinností rodičů. Rozsah péče o dítě je jen jednou z jeho součástí. Současná úprava ale vyvolává otázky, zda musí soud při stanovení nerovnoměrné péče zasáhnout také do rodičovské odpovědnosti druhého rodiče. Dříve právní úprava umožňovala svěřit dítě do výlučné péče jednoho rodiče. Nová právní úprava už ji ale neobsahuje. Pokud tedy má být nyní péče jednoho rodiče omezena, musí podle některých výkladů dojít k omezení rodičovské odpovědnosti.
Takový zásah má mít ale jen krajní povahu. Judikatura dlouhodobě spojuje pozastavení nebo omezení rodičovské odpovědnosti převážně se závažnými pochybeními na straně rodiče, která mohou ohrozit zdravý vývoj dítěte, nebo dokonce ohrozit jeho život. Jde například o situace, kdy se rodič o dítě nestará, zanedbává ho, nezajišťuje jeho základní potřeby nebo neřeší jeho zdraví a vývoj. Avšak současná úprava po rozvodové novele vede k situaci, kdy se do rodičovské odpovědnosti zasahuje kvůli potřebám dítěte, přestože rodič nic nezanedbal ani se nedopustil pochybení. To považuji za problematické a v Evropě naprosto ojedinělé. Pokud je potřeba upravit rozsah péče, nemělo by to automaticky znamenat zásah do celého souboru práv a povinností rodiče.
Kde tedy podle vás leží hranice mezi nerovnoměrnou péčí a zásahem do rodičovské odpovědnosti?
Právě to není jasné. Někteří soudci mají za to, že při jiné než rovnoměrné péči musí zasáhnout do rodičovské odpovědnosti, jiní se domnívají, že to nutné není. Zákon tuto hranici jasně nestanoví a ani judikatura Ústavního soudu ji podle mě nedovysvětlila dostatečně jednoznačně.
Můžeme si představit situaci, kdy dítě tráví většinu času u jednoho rodiče a k druhému jezdí jednou měsíčně na víkend. Není jasné, zda už by takové nastavení vyžadovalo zásah do rodičovské odpovědnosti. Podle mého názoru ano, což ale považuji za špatné řešení. To je důkaz, že právní úprava potřebuje změnu. Tak zásadní otázky mají být upraveny zákonem, nikoliv ponechány na nejednotném výkladu soudů.
Lednová rozvodová novela měla soudům také ulevit tím, že zjednodušila nesporné rozvody. Je to podle vás přínos?
Pokud se rodiče dohodnou a soud zjistí, že jsou potřeby dítěte zajištěny, je správné, aby dohodu respektoval a zbytečně ji nezpochybňoval. To ale v zásadě fungovalo i dříve. U nesporných rozvodů se řízení obvykle vyřizovala rychle a často stačilo jedno jednání.
Nemyslím si proto, že by samostatné rozvodové řízení představovalo pro soudy takovou zátěž, aby jeho odstranění zásadně pomohlo. Největší problém představují vysoce konfliktní a dlouholeté spory. Ty rozvodová novela nevyřešila. A pokud chybí jasná kritéria pro rozhodování o péči, může naopak přibývat sporů a může docházet k jejich další eskalaci. Novela tedy na jedné straně přinesla určité zjednodušení, na druhé straně ale nevyřešila největší problémy, které zatěžují soudy i děti.
