Česká republika má zákon o mediaci, zapsané mediátory i soudce vzdělané v této oblasti. Praxe však ukázala, že postrádá efektivní systém motivující veřejnost k výrazně vyšší míře využívání mediace, jako alternativě soudního řízení. Lze to řešit? Nepochybně ano!
Autorky jsou soudkyně a zapsaná mediátorka, obě s 25tiletou praxí, které se věnují problematice zákona o mediaci přes 16 let. Podílely se na tvorbě návrhu zákona, jsou spoluautorkami již druhého vydání komentáře k zákonu o mediaci, lektorkami Justiční akademie pro vzdělávání soudců ohledně využití tohoto zákona v soudním řízení, aktivními členkami pracovní skupiny k zákonu o mediaci na ministerstvu spravedlnosti, vedou semináře pro potenciální i praktikující zapsané mediátory. Text shrnuje jejich takto nabyté znalosti a zkušenosti, včetně zahraničních, a také návrhy, jak právní úpravu mediace optimalizovat.
Český mediační paradox
Zákon o mediaci bude v záři tohoto roku účinný už 14 let. Mediační teorie i praxe v ČR urazila za tuto dobu velký kus cesty. Státní zkoušku podle zákona o mediaci složilo více jak 400 zapsaných mediátorů. Pracovní skupina k zákonu o mediaci, působící na ministerstvu spravedlnosti, vytvořila etický kodex zapsaných mediátorů, výkladová stanoviska k zákonu i metodiku pro rozpoznávání vhodnosti sporu k mediaci, na portálu MSp vznikly speciální informační webové stránky pro mediátory i veřejnost. I mnoho advokátů se seznámilo se smyslem a pravidly mediace, řada z nich jí fandí a doporučují ji svým klientům. Rovněž soudní praxe nový institut přijala a soudci se ohledně využití mediace v soudním řízení průběžně vzdělávají. V rámci specializovaného seminářem na Justiční akademii jsme jich za dobu účinnosti zákona proškolili přesně 843 a dalších cca 200 pak v rámci gremiálních porad krajských soudů. Všechny zmíněné profese se přiměřeně snaží mediaci propagovat. Přesto ji lidé využívají ze své vlastní aktivity minimálně. Není to jejich primární volba řešení sporů. Mediace je přitom obecně a objektivně považována za smysluplný a úspěšný způsob řešení sporů, podle zahraničních zkušeností končí dohodou 70-80 % konfliktů, které se v mediaci ocitnou. Proč si u nás hledá své místo tak pomalu?
Těžiště propagace mediace leží na soudech
Některé příčiny spočívají v lidské povaze, některé v objektivní využitelnosti mediace a další v dosavadním nastavení právní úpravy. Co se prvního okruhu příčin týče, řada z nás se profiluje v konfliktu a nabídku dohody protistraně vnímá jako ústupek, dokonce slabost. Tento postoj je u někoho neměnný, u někoho ho lze včasnou a vhodnou motivací překonat. Za další je třeba mít na paměti, že mediace není všelék. Není vhodná pro každý spor a pro každého člověka. Konečně je třeba poukázat, že právní úprava učinila těžiště informovanosti o mediaci a jejího doporučování ze soudního řízení. Soudy jednak mají účastníky řízení o existenci mediace a možnosti ji podstoupit poučovat, jednak mohou účastníkům nařídit povinnost prvního setkání se zapsaným mediátorem, který je má šířeji informovat o mediaci a motivovat k jejímu využití. Při tvorbě zákona se uvedené jevilo jako efektivní řešení. Praxe však ukázala, že nařizování prvního setkání není příliš frekventované. Soudy, byť v oblasti mediace vzdělané, nařídily v letech 2018 až 2022 první setkání v průměru pouze v 0,46 % civilních řízení. Opět se tedy nabízí otázka – proč tomu tak je?
Apel k mediaci přichází často pozdě
Jedna věc je zákonná úprava, druhá realita soudního řízení narážející na řadu limitů. Prvním z nich je očekávání účastníků řízení. K soudu si totiž přichází pro rozhodnutí. Místo toho jsou konfrontování s doporučením se s protistranou domluvit, absolvovat za tím účelem jiný (mediační) proces a vynaložit na něj finanční prostředky. Míjí se to s jejich aktuálním nastavením o své právo nebo jeho obranu bojovat, stejně tak jako s tím, že do přípravy soudní pře nemálo investovali – čas, energii, emoce, peníze. Velmi významnou roli hraje i fakt, že řada lidí slyší o mediaci poprvé v životě právě až od soudu. Advokáti, s nimiž svůj problém řeší v předsoudní fázi, totiž nemají povinnost o ní informovat. Advokát je přitom osobou, k níž má klient důvěru a která na něj má vliv, a pokud není zastáncem mediace nebo si není jist, zda a jak ji v konkrétním případě využít, na postoji jeho klienta se to logicky projeví. Poučení soudu o mediaci se proto často nesetkává s ochotou sporných stran ji dobrovolně podstoupit, spíš v ní spatřují ztrátu času a zbytečné náklady. Soud pak logicky vyhodnotí, že nařídit první setkání není účelné. Poučení o mediaci až v soudním řízení ke změně postoje z „chci se soudit“ na „rád bych se domluvil“ u mnoha lidí prostě nestačí.
Soudní řízení má být efektivní a rychlé
Další limity pro nařízení prvního setkání představují samotné zásady soudního řízení – rychlost a ekonomie. Mnoho žalovaných není kontaktních, řada sporů je bagatelních, mnohé spory lze smírně vyřešit přímo u soudu a nezřídka má žalobce takové argumenty a důkazy k jejich prokázání, že o jeho nároku není pochyb. Nebo naopak je již z žaloby a z obrany a důkazních návrhů žalovaného zřejmé, že žalobce nemůže uspět. Ve všech těchto případech soudy samy dovedou účastníky ke smíru nebo věc rozhodnou. Doporučovat mediaci nebo nařizovat první setkání není za takových okolností efektivní ani časově, ani ekonomicky. S institutem prvního setkání soudům navíc přibyla povinnost hodnotit před jeho nařízením vhodnost věci k mediaci z pohledu jejího předmětu, ale i všech okolností případu a schopnosti účastníků řízení mediaci podstoupit. Tj. de facto psychologická disciplína, která může soud leckdy spíš zatížit.
Pojďme otevřít debatu o vytvoření mediačního systému
Po 14 letech fungování zákona máme k dispozici dostatek praktických zkušeností k otevření věcné debaty o změně právní úpravy mediace. S přihlédnutím k výše uvedenému považujeme za optimální vytvořit pravidla, která budou působit plošně, nebudou bezbřeze závislá na individuálním přístupu znesvářených stran, advokátů či soudců, zajistí včasnou informovanost o mediaci, zachovají plný respekt k dobrovolnosti jejího využití a zároveň k ní budou pozitivně motivovat takovým způsobem, aby osoby v konfliktu byly schopné a ochotné začít přemýšlet o jiném řešení svého problému, než je soudní řízení. Jinak řečeno vytvořit komplexní mediační systém, motivačně provázaný s civilním sporným i nesporným řízením.
Informovat o mediaci zásadně v předsoudní fázi
Jakákoliv změna by neměla být založena na prolomení principu dobrovolnosti mediace. Účinné a účelné by však podle našeho názoru mohlo být povinné seznámení se s mediací, jejími principy, výhodami i nevýhodami a možnostmi jejího využití už v době před podáním návrhu k soudu. Tedy povinné absolvování setkání se zapsaným mediátorem před zahájením soudního řízení. To předpokládá zařadit do zákona o mediaci úpravu definice obsahu prvního setkání, dohody o jeho provedení mezi mediátorem a účastníky prvního setkání a povinností mediátora týkající se prvního setkání. Zároveň by měla nová právní úprava vymezit výjimky z uvedené povinnosti. Za vhodné považujeme vyjmout bagatelní spory, řízení, kde je jednou ze stran zranitelná osoba vyžadující zvýšenou ochranu nebo osoba prokazatelně závislá, případy vyžadující rychlý soudní zásah v podobě předběžného opatření aj. Včasnou informovanost o mediaci by rovněž zásadně podpořila zákonná povinnost advokátů informovat klienty o mediaci a jejich výhodách. V důsledku zákonné povinnosti prvního setkání s mediátorem samozřejmě nesmí být nikomu upřeno ústavní právo přístupu k soudu z důvodu jeho nedobrých majetkových poměrů. Občanský soudní řád by tedy bylo nutno doplnit o úpravu možnosti žádat o osvobození od soudních poplatků (neboť služby mediátora nejsou bezplatné) již v této předsoudní fázi.
Ekonomická motivace funguje
Systém nemusí stát jen na povinnostech. Pozitivní motivace bývá výrazně účinnější. V kontextu mediace a soudního řízení se nabízí motivace ekonomického charakteru. Dobrovolné absolvování mediace před zahájením soudního řízení by bylo možné ekonomicky podpořit snížením soudního poplatku a náhrady nákladů dokazování např. na polovinu. Což by zejména v řízeních o vypořádání společného jmění manželů či podílového spoluvlastnictví, v řízeních o náhradu škody nebo ve sporech ze smluv o dílo (v nichž mohou náklady na znalečné dosáhnout vyšších desítek ba stovek tisíc korun) mohlo představovat zásadní motivační prvek.
Předvídatelná náhrada nákladů mediace a právní úprava jejich výše
Součástí pozitivní motivace by mělo být i zavedení možnosti žádat náhradu nákladů prvního setkání či mediace absolvované v předsoudní fázi v soudním řízení, pokud k němu po neúspěšné mediaci dojde. Samozřejmě ze strany toho účastníka řízení, který bude před soudem zcela nebo převážně úspěšný. V souvislosti s tím bude zapotřebí přijmout také úpravu mimosmluvní odměny za mediaci, jejíž ceny jsou v současnosti výhradně smluvní, a náhrady hotových výdajů mediátora, tedy vytvořit „mediační tarif“. Nákladům na mediaci a způsobu jejich případné náhrady tak budou dána předvídatelná a srozumitelná pravidla.
Možná by to byla revoluce
Chceme zdůraznit, že popsaný systém by se mohl týkat pouze prvního setkání a mediace vedené zapsaným mediátorem. Tedy odborníkem, u kterého stát garantuje úroveň vzdělání a dovedností, a který je podle zákona o mediaci povinen poskytovat služby výhradně osobně. Jiná varianta by neměla být z důvodu ochrany klientů povinného setkání a mediace se zákonnými pobídkami přípustná.
Konkrétní podoba nastíněných změn a motivačních prvků je věcí další odborné diskuse a ekonomické analýzy. Jsou zásadní, možná až revoluční. Jejich prostřednictvím by však mohl vzniknout více funkční a předvídatelný systém.
O autorkách:
Mgr. Šárka Hájková absolvovala magisterské studium v oboru právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v rámci společného programu Právnické fakulty UK a Fakulty sociálních věd UK obor evropské právo.
V letech 1997–2001 pracovala jako právní konzultant na Nejvyšším kontrolním úřadu, od roku 2002 je soudkyní, nejprve působila na Okresním soudu v Mladé Boleslavi, v letech 2011–2025 na Krajském soudu v Praze, od ledna 2026 je soudkyní Vrchního soudu v Praze. Vždy se věnovala civilnímu právu – obchodnímu, věcným právům, nyní problematice spolků, nadací, fondů, kapitálových trhů a cenných papírů.
V letech 2008–2011 vykonávala funkci viceprezidentky Soudcovské unie ČR, kterou zastupovala jako členka pracovní skupiny připravující zákon o mediaci na MSp. Členkou pracovní skupiny k zákonu o mediaci na MSp je i v současnosti, je také pro oblast vzdělávání soudců ohledně využití mediace v soudním řízení lektorkou Justiční akademie a Ústavu práva a právní vědy, o.p.s., podílí se i na vzdělávání budoucích i stávajících zapsaných mediátorů.
Je spoluautorkou komentáře k zákonu o mediaci vydaného nakladatelstvím C.H.Beck (1. a 2. vydání, 2012, 2025). Je předsedkyní Kolegia pro sociální záležitosti Soudcovské unie a členkou redakční rady časopisu Soudce.
PhDr. Dana Žampach Potočková, MA, MDR, je zapsaná mediátorka s více než 25 lety mediační praxe. Podílela se na přípravě zákona o mediaci a je členkou pracovní skupiny Ministerstva spravedlnosti k jeho dalšímu rozvoji. Působí jako předsedkyně zkušebních komisí pro státní zkoušky zapsaných mediátorů. Jako ředitelka společnosti Conflict Management International se věnuje vzdělávání budoucích i stávajících mediátorů. Vzdělává rovněž soudce na Justiční akademii.
Významně se zapojila do evropské iniciativy Rebooting the Mediation Directive, zaměřené na účinnější využívání mediace v členských státech Evropské unie. V roce 2023 obdržela ocenění Pepperdine University za celosvětový přínos k rozvoji mediace.
Absolvovala magisterské studium oboru sociální politika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Peace Studies na University of Notre Dame a Master of Dispute Resolution na Právnické fakultě Pepperdine University v Kalifornii, kde měla i svou mediační praxi. Je spoluautorkou komentáře k zákonu o mediaci vydaného nakladatelstvím C. H. Beck ve dvou vydáních (2012 a 2025), autorkou knihy Nejlepší je domluvit se a prezidentkou Asociace firemních ombudsmanů.
