Právo na zákonného soudce představuje jeden ze základních pilířů důvěry v justici. Jak ale tento princip vypadá v každodenní soudní praxi, kde se potkává s tlakem na rychlost řízení, algoritmickým přidělováním věcí či rozdíly ve velikosti soudů? Tyto otázky byly středem pozornosti konference „Princip zákonného soudce v praxi soudů“. Přinesla nejen porovnání domácích přístupů s německou praxí, ale i jasný závěr: právo na zákonného soudce má své hranice a jejich ujasnění si žádá další odborný dialog i legislativní proměny.
Českou justici o průběhu konference informoval místopředseda Městského soudu v Praze Pavel Pražák.
Dne 4. září 2025 proběhla v prostorách CEELI Institutu v Praze konference s názvem „Princip zákonného soudce v praxi soudů“. Jejím cílem bylo rozpracovat a prohloubit diskusi o ústavně zaručeném právu na zákonného soudce, jeho praktické aplikaci a zejména o přirozených mezích tohoto práva, daných respektem k zásadám ovládajícím soudní řízení.
Hlavním organizátorem byl Městský soud v Praze a na konferenci se dále podílelo Ministerstvo spravedlnosti, CEELI Institut a Justiční akademie. Jednotlivé příspěvky se zaměřovaly zejména na praktické aspekty uplatňování práva na zákonného soudce ve světle moderních výzev justice – množství zpracovávaných věcí, změny v digitalizaci, algoritmické přidělování věcí, organizační postupy. Řeč byla i o mezinárodním srovnání s praxí v sousedním Německu, neboť na konferenci vystoupil zástupce Landgericht Görlitz.
Mohlo by vás zajímat
Jaký je skutečný smysl práva na zákonného soudce?
První blok se po úvodních slovech Marka Svobody a Karla Dvořáka věnoval základní otázce, jaký je skutečný smysl práva na zákonného soudce a jak jej soudy aplikují či se s ním potýkají. Účastníci panelové diskuse (Pavel Pražák, Martin Lachmann a Petra Vlčková) hovořili o tom, jaké jsou meze této institucionální záruky proti svévoli a jakým způsobem lze toto pravidlo aplikovat v praktických podmínkách soudů.
Vyvstala při tom otázka, nakolik má účastník řízení právo dopředu znát, „kdo bude soudit jeho věc“. A zda systém takového předvídání nemůže být naopak v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy. V rámci tohoto bloku se zaměřila pozornost na roli soudních funkcionářů – předsedů a místopředsedů soudů – jako klíčových aktérů při nastavení rozvrhu práce, interního přidělování věcí a míry auditovatelnosti interních postupů a způsobu přezkumu přidělení věci v rámci opravných prostředků. To vše s důrazem na efektivitu a zachování důvěry v nezávislé a efektivní fungování justice.
Zajímavým tématem prvního bloku byla oblast algoritmického přidělování věcí, využívání softwarových nástrojů generujících náhodnost a slabiny tohoto řešení, které se projevují v insolvenčních řízeních. Zazněla jednoznačná potřeba jeho parametrických změn.
Kde končí záruka proti svévoli
Druhý blok (Veronika Křesťanová, Petr Šuk, Vít Alexander Schorm, Jan Převrátil) se zaměřil na zmapování aplikace práva na zákonného soudce z pohledu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Veřejného ochránce práv a Ministerstva spravedlnosti. V rámci debaty se objevovaly úvahy mj. o vztahu práva na zákonného soudce a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Předložena byla úvaha, že nastavení interního rozvrhu práce soudu, stanovení senátů a mechanismy přerozdělování musí respektovat obě tyto dimenze – na jedné straně záruku, že věc bude projednána předem určeným soudcem, na druhé straně požadavek efektivity řízení a minimalizace průtahů. Účastníci se shodli, že v popředí musí vždy stát důvěra účastníka řízení, že při přidělování věcí nedochází ke svévolným manipulacím.
Složení soudních senátů a dočasné přidělení
Závěrečný blok (Luboš Dörfl, Libor Vávra, Robert Němec, Hauke Hinrichs) věnoval prostor i otázce složení soudních senátů a problematice soudců působících na vyšších soudech v režimu dočasného přidělení – stáže. Byla řeč o otázce práva na zákonného soudce v kontextu aktuální české soudní mapy a extrémní disproporce ve velikosti jednotlivých soudů.
Pozornost byla věnována pohledu advokacie a potřebě stanovení jasného okamžiku, po kterém by již nebylo zpochybnění správného přidělení věci zásadně možné.
Závěrečný příspěvek se věnoval přístupu k právu na zákonného soudce v sousedním Německu. Z něj zcela jasně vyplynulo, že prakticky přichází v úvahu pouze v rámci institutu podjatosti. Možnost extenzivního výkladu práva na zákonného soudce, k němuž by v některých případech mohla odborná veřejnost tendovat, byla ze zahraničního pohledu až překvapivá.
Diskuse v rámci konference přinesla nové impulsy zejména pro reflexi, že právo na zákonného soudce má jednoznačné limity. Jeho extenzivní výklad může být v rozporu nejen s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů, ale zejména se zásadou právní jistoty.
Závěr? Nahodilá chyba není zásahem do práva
Jedním z hlavních závěrů konference bylo, že nahodilá chyba při přidělování věcí není zásahem do práva jednotlivce na jeho zákonného soudce. Dále se pak většina účastníků shodla na tom, že z hlediska zachování principu hospodárnosti řízení a právní jistoty je třeba v českém procesním právu zakotvit mechanismus, jenž by účastníkům řízení umožnil vyjasnit otázku správnosti přidělení věci konkrétnímu soudnímu oddělení hned na začátku řízení. Pozdější přezkum by byl přípustný pouze ve zcela výjimečných případech.
Obdobný mechanismus již funguje například, pokud jde o otázku sporné místní příslušnosti soudu, a osvědčil se. Rovněž se ukázalo, že tzv. generátor náhodného přidělování nezbytně potřebuje parametrické změny, aby bylo možné vůbec začít uvažovat o jeho rozšíření mimo insolvenční agendu. Konference se pro soudce, soudní funkcionáře, manažery soudů a další zainteresované subjekty včetně zákonodárce stala impulsem k dalšímu rozvoji úvah pojetí práva na zákonného soudce v poměrech české justice.
Ukázalo se, že vedle praktické reflexe a potřeby dalšího dialogu budou v tomto směru třeba i legislativní změny. Jejich cílem je, aby právo na zákonného soudce mohlo sloužit k zajištění důvěry, vyššího standardu transparentnosti, profesionality a procesní integrity a nestalo se snadno zneužitelným nástrojem procesních obstrukcí.
