Pojď na okno! Tuto větu jsem měl spojenou s uličkou ve vesnici mých prarodičů v dětství. Hanácké babičky, které ještě mohly chodit, tak volaly na ty, které už chodily špatně nebo vůbec. Vyzývaly je tak, aby si sedly do okna a povídaly si. Fejeton o svém pobytu ve vazbě napsal pro Českou justici soudce Roman Kafka.
V prostředí ostravské vazební věznice ale tato věta znamená mnohem víc. Je to nejen výzva ke slovní komunikaci, ale i výzva k začlenění do kolektivu, k hádce, k vyznání lásky, k zahájení obchodu, k vykřičení zlosti, bolesti, frustrace, ale i radosti a chtíče, a je to i výzva k zábavě. Vězeňské okno jistě není, podobně jako poštovní schránka na rohu ulice, jen taková lecjaká věc. Přináší zrakové vjemy, včetně pohledu na kousek svobodného světa, na domy s balkony, na stromy, na vodárenské věže, na oblohu s hvězdami a letadly. Přináší i ukázku života – přistávající ptáky, čekající na kousek pečiva, otravné vosy, mravence pochodující v řadě i ve 4. patře, kde je mé okno, usilovně pracující pavouky, dokonce i střevlík se přišel podívat. Pro mnohé ale znamená okno především komunikaci, která je často zajímavá i pro suchopárné pozorovatele, jako jsem já.
Touha po zázračném propuštění
Tak zde zaznívají jasné a stále se opakující pokyny, některé z nich už po měsících ani nevnímám – „Vyhoď šíp! (koně, draka či jiný komunikační prostředek), Tahej!, Povoluj!, Navaž se!“ Ozývá se i volání volného trhu – „Kávu za známky, tabák za baterky, vločky za cigaretu!“ Ale i: „Někdo Rivotril? Já mám Tramal!“ Mluví spolu dva či tři lidé, někdy ale i deset naráz. Opakují se stejné věty a stejné vulgarity. Dvakrát denně vykřikne vždy ve stejný čas jinak tichý pán – „Držte huby!“ Daly by se podle něj natahovat hodinky. Ozývají se vyznání lásky: „Miluji Tě! Ty mě? Řekni to, řekni, že ano!“ Je to inflace lásky. „Terezo, pošli mi fotku!“ Druhý týden to stejné, ale se Simonou. Další měsíc s Andreou. Přemýšlím, zda se takový Romeo se svou sličnou Julií vůbec někdy fyzicky viděl a zda se potkají. Občas jejich láska přes vzdušný prostor vězeňského dvora pokročí dál: „Jsem nahatý, koukej! Jsem nahatá, koukej!“
Někdy i putuje přes navázaný provázek příslušný biologický materiál. Nechci si tu nechutnost ani představit, ale těhotenství je cenný statek a možná i jízdenka domů. Zrovna přivezli ženu, která porodila již 15 dětí a je v očekávání dalšího. Je jako císařovna Marie Terezie. Přestože je v 8. měsíci, nijak ji to nebrání poskakovat vesele po stole, aby se dostala do vytouženého okna.
Nevyžádaný kulturní program
Bývá i kulturní program, zpravidla nevyžádaný. Některé songy už z hlavy asi nedostanu, zejména neotřelou verzi písně „Boky jako skříň“ v podání dobře jeden a půl metrákového cvalíka. Ozývají se i rady, například „Perníkový táta z Karviné“ líčí, jak vařil ten nejlepší pervitin, a že stále nenašli jeho varnu. Jeden vcelku spisovně hovořící, již ne zcela mladý, zjevně i docela vzdělaný a sečtělý muž, se svěřuje, jak ho přivedly ženy do neštěstí.
Nejprve měl stíhání za nebezpečné vyhrožování, pak za ublížení na zdraví, teď má těžké ublížení na zdraví s následkem smrti a čeká se na pitvu a znalecký posudek, zda z toho nebude vražda. Často se probírá amnestie a „zázračné“ novely trestního zákoníku, stejně jako doporučení na co nejlepší podání a žádosti, jako například žádost vězeňského kolektivu prezidentu republiky: „Vážený pane prezidente, píšeme vám ve věci našeho spoluvězně Roberta B. Robert se z mladické nerozvážnosti dopustil loupežného přepadení. Nyní je mu to líto a stále pláče. Pane prezidente, pokud máte alespoň ze třetiny tak dobré srdce, jaké měla ta stará paní, tak mu MUSÍTE dát milost.“
Akce zde často budí reakci. Je slyšet dozorkyně a dozorce a jejich pokyny: „Slezte z toho okna, hned! Urvěte to! Oblečte se a nevystavujte se ve výloze jako stará šlapka!“ Pravidelně je „klepání“ – fyzická kontrola cel, včetně oken a mříží a občas si někdo vykoleduje mimořádnou prohlídku. Tak zkrátka stále dokola, ruch uniká jen na několik hodin v noci a dost často o víkendech dopoledne, to bojovnice a bojovníci vyspávají a šetří síly na další výzvu „Pojď na okno!“ To by se ty hanácké babičky, kterými jsem začal svoji úvahu, asi divily. I když, teď mi dochází, že ony si většinou zdvořile vykaly a z biologického materiálu si předávaly maximálně zelené lupení pro slepice a králíky.
