Nejvyšší soud (NS) definitivně zamítl nárok podnikatelů na náhradu ušlého zisku způsobeného omezením maloobchodu v nouzovém stavu v roce 2020. Obchody tehdy musely zavřít kvůli opatřením proti šíření covidu-19. Krizový zákon podle soudu nezakládá automatické právo na kompenzaci ekonomických ztrát plynoucích z plošných protiepidemických opatření. Rozsudek je dočasně zpřístupněný na úřední desce.
Mluvčí Nejvyššího soudu Gabriela Tomíčková zdůraznila, že aktuální rozsudek má jasné limity a nelze jej vztahovat na všechny covidové spory. Nevztahuje se zejména na odpovědnost státu podle pandemického zákona, náhrady škod způsobených opatřeními obecné povahy ministerstva zdravotnictví, zejména pokud byla pro nezákonnost zrušena správními soudy, ani na jiné typy škod než ušlý zisk z omezení provozní doby.
Krizový zákon se aplikoval jen v počáteční fázi pandemie covidu-19, před schválením speciálního pandemického zákona. NS nyní rozhodoval specificky o nároku prodejce tabáku a smíšeného zboží z Prahy. Firma od ministerstva vnitra žádala náhradu ušlého zisku za období, kdy musela mít na základě vládních usnesení zavřenou prodejnu. Argumentovala doslovným zněním krizového zákona, podle kterého je stát povinen nahradit škodu způsobenou krizovými opatřeními.
Kdo se obětuje pro celek, má být odškodněn
NS vycházel nejen z jazykového výkladu zákona, ale i z jeho historie, účelu a souvislostí s dalšími právními předpisy. Dospěl k závěru, že ustanovení je určeno hlavně pro kompenzace škod vzniklých při plnění uložených povinností. Jde zejména o případy, kdy stát individuálně uloží konkrétní povinnost, například poskytnutí věcných prostředků či pracovní výpomoc, a při jejím plnění vznikne škoda, například poškození věci nebo úraz.
Plošná omezení či uložené povinnosti se podle NS automaticky nekompenzují. NS si je vědom tvrdých dopadů na podnikatele i morálního argumentu, že „kdo se obětuje pro celek, má být odškodněn“. Přesto konstatoval, že pandemie zasáhla celou společnost a dotkla se všech vrstev a že smyslem krizového zákona není to, aby soudy zpětně „vypořádávaly všechny se všemi“ a snažily se dokonale vyrovnat dopady krize ve společnosti.
