Justice chybovala při vyhoštění Ukrajince Olega Kalašnikova, který si v Česku odpykal trest za nájemnou vraždu ukrajinského podnikatele v Litoměřicích. Ve čtvrtek to uvedl Ústavní soud (ÚS). Kalašnikov byl vyhoštěn přesto, že krátce před tím podal žádost o azyl, což je překážkou extradice. Soudy pokládaly žádost za účelovou. Nevyčkaly ale ani na potvrzení ministerstva vnitra, jestli muž skutečně usiluje o mezinárodní ochranu.

Rozhodnutí ÚS nemá přímý dopad, Kalašnikov už je od loňska v zahraničí. „Vzhledem k tomu, že již došlo k výkonu trestu vyhoštění stěžovatele, se ÚS mohl omezit pouze na tzv. akademický výrok o porušení základních práv stěžovatele,“ stojí v nálezu soudkyně zpravodajky Dity Řepkové.

Ukrajinský podnikatel zemřel v září 2003. Když večer vystupoval z auta před svým domem, Kalašnikov na něj podle pravomocného rozsudku začal z bezprostřední blízkosti střílet a způsobil mu mnohačetná zranění hlavy a hrudníku. Před soud se případ dostal až po deseti letech, kdy se jeden z objednatelů přihlásil jako spolupracující obviněný.

Nesprávný výklad azylového zákona

Najatý vrah Kalašnikov si v roce 2014 vyslechl pravomocný trest 14 let vězení a vyhoštění na dobu neurčitou. Vyhoštění se plánovalo na 18. ledna 2025. O den dříve Krajský soud v Ústí nad Labem obdržel žádost o odklad s ohledem na podanou žádost o azyl.

Krajský soud se problémem zabýval ještě týž den jako takzvanou předběžnou otázkou a žádosti o odklad nevyhověl. Podle ÚS uplatnil nesprávný výklad azylového zákona a nevyčkal na vyjádření ministerstva vnitra. Kdyby počkal, zjistil by, že Kalašnikov o azyl skutečně požádal, a vyhoštění tedy dočasně nepřipadalo v úvahu. Kalašnikov mohl čekat ve vyhošťovací vazbě.

Mohlo by vás zajímat

„Vzhledem k tomu, že krajský soud v rozporu se zákonem posoudil povahu listin podaných stěžovatelem sám a následně na základě tohoto posouzení nebyl (rovněž v rozporu se zákonem) odložen výkon trestu vyhoštění stěžovatele, dopustil se krajský soud porušení zákazu libovůle i zásady zákonnosti,“ uvedl ÚS v nálezu.

Pochybení nenapravil ani Vrchní soud v Praze. Konstatoval, že „žádost o mezinárodní ochranu nemohla být myšlena vážně a byla zcela účelová“.