Home Blog

Soudu nepřísluší kritizovat prezidentské milosti, říká předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy

By
Eva Paseková
-
Předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy Foto: Nejvyšší soud

Za svůj mandát může prezident republiky lidem udělit libovolný počet milostí a soudci by ho za to neměli kritizovat. „Udělení milosti není otázka právního posouzení. Podobně jako když odvolací soud zruší rozsudek soudu prvního stupně, tak ten nemá co takové rozhodnutí kritizovat,“ říká v rozhovoru pro Českou justici předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy. V něm vysvětlil i to, jaká rizika podle něj má možný příchod soudců – akademiků.

Nejvyšší soud loni mírně snížil počet nedodělků, tedy nevyřízených dovolání a dalších podnětů. V návrhu nového trestního řádu by se mělo objevit rozšíření možnosti podání dovolání v trestních věcech. Nezahltí to Nejvyšší soud?
Nejde o to, že by se něco rozšiřovalo. Jen to, co už zde řešíme, se bude řešit jiným způsobem. Koncepce nového trestního řádu je postavená na snaze proces zjednodušit, aby byl moderní, zjednodušil se a reagoval na dnešní dobu. Vzniká po široké diskuzi trestních soudců.

Co bude zjednodušeno?
Není to nic vyloženě zásadního, spíše drobnosti, které usnadní život a proces jako takový by to mohlo urychlit. Co je trochu více diskutované a hovoří se o tom, je právě zrušení jednoho z mimořádných opravných prostředků, což je stížnost pro porušení zákona.

Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) se opakovaně veřejně vyjádřil, že je proti zrušení stížností pro porušení zákona. Jak se na tento institut mimořádného opravného prostředku díváte vy?
Jde o výjimečný opravný prostředek, který je zde de facto ještě z dob před Sametovou revolucí a je to takový zvláštní institut, který náleží pouze ministru spravedlnosti. Musíme si uvědomit, že ministr spravedlnosti není stranou sporu v trestním řízení. Není to ani strana, která zastupuje například poškozené. Moc výkonná tak vlastně může zasáhnout do moci soudní tím, že vstoupí svým návrhem do jednání a navrhne, aby se tím soud znovu zabýval. Toto pojetí opustily všechny postsocialistické státy. Je pravdou, že stížností nebývá příliš mnoho. Bývá to tak stovka případů ročně, teď jejich počet mírně vzrostl kvůli krádežím recidivistů v době vyhlášení nouzového stavu. Pana ministra jsem uklidnil, že z jeho beder spíše sejmeme odpovědnost. Pokud se tedy tato agenda přesune pod dovolání, je to účinnější, než když to na ministerstvu hlídá nějaký odbor v rámci celé republiky, vychází z podnětů a řeší je.

Nejvyšší soud ale právě na základě stížnosti pro porušení zákona uvedl, že krádeže v době nouzového stavu by se měly postihovat přísněji, pokud čin souvisí s mimořádnou situací. Pokud tomu tak není, měly by se ukládat obvyklé tresty. Není právě tohle ta situace, kvůli které by měl být institut tzv. SPZ zachován?
Systémově je stížnost pro porušení zákona nadbytečná. Ale není to nepraktický mimořádný opravný prostředek, protože tímto způsobem lze napravit případné, převážně procesní vady a pochybení, ke kterým může v průběhu trestního řízení dojít.
Přes tyto stížnosti pro porušení zákona se řešily hodně případy tzv. odpíračů vojenské služby v 50. letech, kdy pak za to, že odmítali vzít zbraň do ruky a sloužit základní vojenskou službu především z důvodů náboženského vyznání, byly těm mužům ukládány drakonické a nepřiměřeně tvrdé tresty. A právě přes ty stížnosti pro porušení zákona se v podstatě rehabilitovala ta stará odsouzení. Řada z těch osob už dávno nežila, podnět podávali příbuzní zesnulých. Tyto případy by ale v novém trestním řádu řešilo právě rozšíření dovolání.

Vezměte si, že stížnost pro porušení zákona může podat pouze ministr spravedlnosti. Jedna jediná osoba z celé republiky. Samozřejmě on to nepodává sám od sebe, ale většinou je to na nějaký podnět. Ten může poskytnout kdokoliv, koho se ta věc nějakým způsobem týká. A na ministru spravedlnosti poté je, zda stížnost podá nebo nepodá. Když se těchto situací bude týkat možnost dovolání, tak jednak zamezíme moci výkonné zasahovat do rozhodovací činnosti soudů a na straně druhé rozšíříme okruh osob, které ten podnět, mohou dát. Protože u dovolání je širší okruh osob, ale procesně zainteresovaných, které většinou samy upozorňovaly na různé vady. Ať je to státní zástupce nebo strana obhajoby. Proto si myslím, že je to lepší cesta.

Milost není mimořádný opravný prostředek

Předseda NS ČR Petr Angyalossy jako hostitel zahajuje kolokvium sítě nejvyšších soudů Foto: Ivan Holas

V poslední době se také hodně diskutovalo o institutu prezidentské milosti.
To není mimořádný opravný prostředek a samotné rozhodování o ní nemá vlastně se soudy nic společného. Těm je poté pouze sděleno, že konkrétní osobě byla udělena milost.

Ale je to institut, který zasáhne do trestního řízení.
Ale milost zasáhne do jedné konkrétní věci, kde je udělená. Je to právo prezidenta republiky.

Krajský soud v Ostravě vydal prohlášení, že považuje za nešťastné a nebezpečné dění okolo polských manželů Karoliny a Jaroslawa Kordysových, které soud potrestal za rituály s psychotropním nápojem ayahuasca. Manželé i jejich společník loni v listopadu dostali milost od prezidenta Miloše Zemana. Podle prohlášení soudu vyjádření k milosti narušují důvěru v justici.  Jak vnímáte to, že se soudci takto ozvali?
Máme určitou hierarchii soudů a není etické a ani na místě něco kritizovat. Něco jiného je vyslovit určitý právní názor na věc. Je jasné, že milost se týká nějaké jedné konkrétní věci, kde je udělena. Důvody pro její udělení mohou být velice variabilní. V drtivé většině to bývá, když je tam třeba nějaká velká rodinná tragédie, závažné onemocnění v rodině, popřípadě přímo pachatele. Bývají to mimořádné okolnosti, které vyvstanou a milostí pan prezident toho člověka zbaví tíhy výsledku trestního řízení. Je to jeho právo. Za svůj mandát může milostí udělit, kolik chce. Soudu samozřejmě toto nepřísluší kritizovat, protože udělení milosti není otázka právního posouzení. Podobně jako když odvolací soud zruší rozsudek soudu prvního stupně, tak ten nemá co takové rozhodnutí kritizovat. Podle výhrad soudu vyššího stupně se má zařídit a tak tu věc dosoudit. Tady není prostor pro kritiku. A je-li udělena milost, dává zákon soudu za povinnost, jak dále postupovat v konkrétní věci. Nenastupuje se výkon již uloženého trestu, nelze uložit trest a podobně.

Podle vás tedy to odůvodnění udělení milosti nesnížilo důvěru v justici?
Je pravdou, že pokud pan prezident udělí milost, nemusí ji vůbec odůvodňovat. Nemá takovou zákonnou povinnost. Takže to je na něm, jakou formu odůvodnění zvolí. Samozřejmě pokud se vyjádří nějakým dehonestujícím způsobem vůči tomu rozhodnutí, nebudí to vůči veřejnosti zrovna dvakrát pozitivní náladu vůči justici a důvěru v ní. Protože výsledek práce soudu je tímto způsobem degradován. Ale zase je to právo pana prezidenta, vyjádřit své názory. Tak, jako má toto právo každý občan naší vlasti.

Musíme brát v potaz to, že ročně na soudy v celé ČR přijde cca 800 tisíc podání. Z těch, pokud se jedná o civilní věci, vyhraje vždy jenom jedna strana sporu, druhá je nespokojená. A v trestních věcech, kde je odsouzena většina obžalovaných, jedno procento možná skončí zproštěním, tak 99% našich „klientů“ je zase nespokojeno s naším rozhodnutím, protože jsme nerozhodli tak, jak by si oni představovali. Takže drtivá většina našich klientů je s námi nespokojená.  A pokud je takto ještě i veřejně kritizována práce soudů, není to zrovna příjemné. Když si vezmeme, tak česká justice je v rámci EU v civilních věcech třetí nejrychlejší v Evropě. My nepracujeme zase tak špatně a není důvodů nám nadávat. Samozřejmě mohu mít subjektivní názor na nějaký případ. Ale je otázka, nakolik je kvalifikovaný můj odhad, když neznám spis a nevím, co v něm přesně je.

Když zasáhne lidská spravedlnost

Takže máte určité pochopení pro to, že se vaši kolegové v kauze ayuahusca ozvali?
Samozřejmě. Z profesního hlediska to chápu. Ale není to prostor pro kritiku nebo odsuzování institutu milostí. Vzpomínám si na jednoho známého olomouckého advokáta, ještě z doby mého tamního působení, a ten mi řekl, že klientům vždy říká, že k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozhodnutí. Protože v civilním řízení pravda může být někde, ale vy ji musíte prokázat. I když tu pravdu máte, ale neprokážete ji, bohužel ten spor prohrajete. V tomto pak z vašeho pohledu může spravedlnost trochu kulhat. Ale takto je nastavený zákon. Sám si vzpomínám na několik případů, kdy byla v mých věcech udělena milost. Nespočítal bych to ani na prstech jedné ruky. Ale byly k tomu určité důvody. Takže na jedné straně jsem to vnímal tak, že jsem s tím případem měl hodně práce a nakonec vlastně pachatel nebyl potrestán. Na druhé straně si říkám, že byl potrestán lidskou spravedlností, a to se právě odrazilo v tom, že dostal tu milost.

S šéfredaktorkou České justice Evou Pasekovou Foto: Petr Tomíček

Letos skončí ve funkci několik soudců Nejvyššího soudu. Máte dost adeptů na jejich náhradu?
Je pravdou, že na Nejvyšší soud většinou chodí starší kolegové, protože musí mít nějakou praxi. Loni skončili dva soudci. Letos to bude trochu víc, nejenom kvůli věkové hranici, ale někteří třeba i ze zdravotních důvodů. Na trestním úseku letos končí doktor Pavel Šilhavecký, na civilním doktorka Kateřina Hornochová a doktor Miroslav Ferák. Další kolega odchod zvažuje. Nejvyšší soud má tabulkově 72 soudců. Máme tu navíc soudce stážisty, těch bývá 8 až 10. Stáž znamená to, že sem přijdou na rok, podle zákona mohou až na tři, na zkušenou a vzájemně se poznáváme i po lidské stránce. Jejich práci ze spisů známe. A oni si také vyzkouší, jaká je u nás faktická práce, jestli jim vyhovuje a baví je. Pak se vrací na své mateřské soudy. A mezi těmito lidmi už tím pádem máme vytipované budoucí kolegy. A třeba se s některými domluvíme, že se na závěr stáže nevrací, ale přeloží se k nám natrvalo. A takto to průběžně řešíme. I já jsem tu v minulosti jako stážista působil, poté jsem se vrátil na svůj mateřský soud a nějakou dobu poté jsem teprve přišel zpět na Nejvyšší soud natrvalo.

Takže nouzi o kvalitní kandidáty na soudce Nejvyššího soudu nemáte.
Ne. Pravdou je, že na civilním úseku, kde jsou užší specializace, je to obtížnější. Když si vezmeme korporátní právo, insolvence, náhrady škod a nemajetkových újem, to jsou poměrně rozdílné věci. Přirovnal bych to k tomu, že když opravuji kola a najednou mám opravovat Mercedesy, bude to asi rozdíl. Navíc nejsme ve středu republiky a někomu nevyhovuje cestování.

Váš předchůdce Pavel Šámal byl příznivec toho, aby na Nejvyšší soud přicházeli i právníci z jiných profesí, než soudci. Vy zřejmě příznivec této cesty nejste nebo si to dokážete představit?
V tomto mám trochu jiný názor. Já to z principu nevylučuji. Je pravdou, že třeba do jisté míry by to mohlo oživit právní názory. Ale moc to nepodporuji, protože znám spoustu výborných erudovaných právníků s úžasnými právními názory, kteří ale například v životě nenapsali ani jedno jediné rozhodnutí, usnesení, rozsudek. Opět musím zmínit to přirovnání k opraváři kol a Mercedesů. A tady by těch rozhodnutí měli psát desítky měsíčně. Je také otázka, kdo z takových osob by sem šel.

Máte tu například dva bývalé státní zástupce.
Ale to je specifická situace. Vezměte si, že třeba v civilních věcech se soudce ročně podílí na rozhodování 300 až 400 věcí. Je to hodně práce. A nechci se dotknout žádné sféry advokátních profesí, třeba advokát je také zvyklý zpracovávat hodně případů, ale píše návrhy, nepíše rozsudky. U některých akademiků si nedovedu představit, že by měli několikadenní lhůtu, aby něco vytvořili. A my ty lhůty máme ze zákona poměrně krátké. Spoustě lidí by to z tohoto pohledu ani nevyhovovalo. A pak je tu jedno riziko, o kterém se mluvilo už v době, kdy sem profesor Pavel Šámal tuto praxi zaváděl a poukazovala na to řada mých kolegů. Pokud ten člověk přijde takzvaně z venku a je jmenován soudcem, je to vždy do 70 let. Zbavit jej funkce soudce jde pouze v rámci kárného řízení. Ten člověk přijde na Nejvyšší soud, v životě tu práci nedělal a nic o ní neví. My nemáme možnost ho poznat. Nemusí zapadnout do systému naší práce a pak, pokud nebude mít dostatek sebekritiky a nevzdá se mandátu nebo nebude porušovat zákon, bude zde působit mnoho dalších let.

Ale to se může stát i začínajícímu soudci na okrese, že se neosvědčí. A funkci má až do těch 70 let.
Tam je ta situace trochu jiná. Musí mít odbornou justiční zkoušku a musí projít několika výběrovými řízeními a absolvuje roční praxi na soudu. Takže se projeví jeho schopnost komunikace, organizace i styl jeho práce. O člověku, který přijde zvenku, nevíme de facto nic. Dva státní zástupci, kteří byli jmenováni soudci Nejvyššího soudu, jsou výjimkou. Oba byli letitými státními zástupci se zkušenostmi s mimořádnými opravnými prostředky. Ten přechod byl u nich méně náročný, než kdyby trestní soudce přešel soudit civilní věci.

Petr Angyalossy se specializuje na trestní právo Foto: Nejvyšší soud

Zvládl byste coby předseda Nejvyššího soudu vykonávat práci nejvyššího státního zástupce?
Být civilním soudcem, tak nevím. Ale protože jsem trestní soudce, je mi to blízké. Takže asi ano, státní zastupitelství dobře znám.  Jako soudce jsem prošel všemi stupni od okresu, přes krajské a vrchní soudy, a tím pádem jsem kooperoval vždy s příslušnou úrovní zastupitelství. Ale na druhé straně musím říct, že by to pro mě byla velká výzva, protože přeci jenom to mají státní zástupci trochu jinak, než soudy. Samozřejmě bych si na to troufl, protože je tam podstatou trestní proces a trest jako takový a tím se zabývám už 30 let. Ale být civilním soudcem, tak bych asi velice váhal.

Vedoucí si má instituci projít tzv. od píky

Takže i proto jste za Nejvyšší soud do oficiálních připomínek k novele zákona o státním zastupitelství napsal, že jste proti tomu, aby nejvyšším státním zástupcem byl někdo mimo soustavu? Jednal jste o tom s nejvyšším státním zástupcem Igorem Střížem?
Musím přiznat, že nejvyššího státního zástupce shodou okolností znám ještě ze svého působení v Olomouci. Nevím, zda jsme se o tom bavili, možná někde na konferenci. Kdekdo se mě na to v odborných kruzích ptal, takže jsem svůj názor na toto vyslovil.  A možná právě proto, že jsem trestní soudce a mám tento názor, tak je i dost blízký tomu, jak to prezentuje pan nejvyšší státní zástupce. Zastávám názor, že když mám něco vést, tak o tom musím co nejvíc vědět. Podle mě je nejlepší, aby si to vedoucí prošel tzv. od píky.

Na to jsou různé názory. V komerčních firmách spíše přicházejí manažeři zvenčí, právě aby firmu oživili a přinesli jiný pohled.
Ano, ale v byznysu je to zase něco jiného. Manažer pak není zatížen stereotypy, které ve firmě vládnou. Ale my jsme státní úřad a řídíme se zákony.

V tuzemské justici je obecně zakořeněný názor, že ideální je, aby na soudech působili kariérní soudci. Lidé z byznysu nebo i firemní právníci si často stěžují, že soudci žijí „ve skleníku“ a nemají zkušenosti s fungováním reálného života a byznysu. Neměl by soudce získat nejdříve zkušenosti mimo justici?
Než jsem se stal soudcem, postupně jsem pracoval jako traťový dělník na nádraží, jako hasič, ve stavební firmě na personálním oddělení, učil jsem v autoškole, jezdil jsem jako řidič autobusu. Tak si myslím, že toho o reálném životě vím dost.

Vy jste v tomto ale spíše výjimka.
Mně se v některých směrech líbí anglosaská úprava, kdy se soudcem právník stává až ve zralejším věku a je to vyvrcholení jeho kariéry. U nás v Evropě je to nastaveno trochu jinak. U nás se soudcem stává člověk v relativně mladém věku a může jím být celý život a většinou i bývá. Všechno má své výhody i nevýhody. Možná lidem z praxe někdy připadne, jakoby ten soudce žil v nějakém vakuu a mimo realitu, ale zase si musíme uvědomit, že my nejsme v kanceláři 24 hodin denně. Každý soudce má svůj soukromý život, příbuzné, přátele, koníčky. On se pohybuje i v tom venkovním světě, navazuje kontakty, kupuje si různé věci, reklamuje je, kupuje si nemovitosti, rekonstruuje je. Je v kontaktu s firmami, které mu něco provádí. Má automobil, nechává si ho opravovat, uzavírá různé smlouvy v rámci svého občanského života. Takže on je také v kontaktu s realitou a zná ji. Proto je to trochu zkreslený pohled, že je soudce odtržen od reality.

Váš předchůdce Pavel Šámal byl poměrně aktivní v komunikaci za justici jako celek. Vidět je v médiích i nový předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. Vy se k veřejnému dění příliš nevyjadřujete. Proč?
Působil jsem deset let jako mluvčí soudu a mediální pozornosti jsem si užil až dost. Nemám potřebu se zviditelňovat a někde vystupovat. Já se snažím řídit justici. A to znamená, že když je potřeba, jsem aktivní nebo kooperuji s mým místopředsedou. Popravdě mám vcelku dost pracovních povinností a nejde mi o to být každý druhý den viděn v médiích. Jde mi o to, aby fungovala justice. To je pro mě priorita.

Slavnostní večeře v rámci českého předsednictví EU. Zúčastnil se i prezident Miloš Zeman Foto: Pražský hrad

Zástupci justice nedávno varovali, že justice je kvůli finančnímu podhodnocení administrativního personálu před kolapsem. To řešíte? Vím, že je v té věci aktivní místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk.
Justiční aparát je skutečně podhodnocen a my to řešíme. Bohužel se to v minulých letech zanedbalo. A protože se o to nikdo více nehlásil a nebojoval o to, tak se finanční toky obrátily do jiných sfér.

Takže si myslíte, že to je i chyba justice? Že její představitelé měli být důraznější?
V minulosti nikdo nebojoval za to, aby platy v justici rostly. Když se přidalo na platech v jiných složkách státní sféry, tak se justice neozvala. A za posledních zhruba deset let vznikl takový rozdíl, že za srovnatelnou administrativní práci má úřednice na úřadě o 10 tisíc více, než na soudu. Což je dost tristní. I my na Nejvyšším soudu se potýkáme s problémy. Minulý rok nám odešly tři protokolující úřednice jen kvůli penězům. Nekvalitní pracovníky si nemůžeme dovolit. Kolikrát narazíme na to, že když se nám ve výběrovém řízení objeví někdo perspektivní a kvalitní, a když se dostaneme k finanční otázce, řekne, že ať se nezlobíme, ale za tyto peníze k nám nenastoupí. A to jsou věci, které řešíme a nepotřebujeme se mediálně zviditelňovat.

Nyní justicí hýbe otázka možného jmenování nového předsedy Ústavního soudu (ÚS). Nynějšímu předsedovi ÚS Pavlu Rychetskému končí mandát v srpnu, tedy asi pět měsíců poté, co vyprší funkční období Miloši Zemanovi. Zeman před časem řekl, že disponuje analýzou, podle níž neexistuje právní překážka pro to, aby ještě před vypršením svého mandátu nástupce Rychetského jmenoval. Jaký je na to váš názor?
To jsou věci, které nejsou v mé kompetenci. Já předsedu nejmenuji, nevybírám. Tak proč bych kvůli tomu měl veřejně vystupovat a za něco lobovat? To není moje role. Ústavní soud je navíc mimo soustavu obecných soudů a já za něj nemohu řešit jeho záležitosti.

Například bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa se k tomu z pozice řadového soudce ale vyjadřuje. Není to disproporce?
Jedná se o osobní iniciativu soudce a na důvody, proč tak činí, se musíte zeptat přímo jej. Pokud chtěl vyjádřit svůj právní názor, myslím si, že na to by byl spíše prostor pro článek v odborném časopise.

Eva Paseková

Ministr spravedlnosti Blažek: Ať jsou na Ústavním soudu chytří a vzdělaní lidé bez ohledu na pohlaví

By
Petr Dimun
-
Ministr Pavel Blažek ve své kanceláři Foto: Eva Paseková

Za nejdůležitější úkol pro justici v roce 2023 považuje ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) obměnu Ústavního soudu (ÚS). Letos může dojít k výměně až osmi soudců. O personálním obsazení ÚS chce proto mluvit i se senátory. „Budu na ně apelovat, aby se tomu věnovali pořádně,“ říká šéf resortu spravedlnosti v rozhovoru pro Českou justici. To, že by na Ústavním soudu mělo být více žen, od něj prý neuslyšíme.

Vláda chystá po roce svého mandátu revizi svého programového prohlášení. Už se ví, kterých oblastí se to bude týkat obecně a kterých konkrétně v případě Ministerstva spravedlnosti?
Úvodem bych rád řekl, že vláda jako taková se tím ještě nezabývala. Pan předseda vlády řekl ve sdělovacích prostředcích, že by to bral jako dobrou věc, že o tom bude vláda diskutovat. My na ministerstvu jsme si prošli programové prohlášení, které bylo schváleno, a žádné zásadní změny nechystáme. Spoustu věcí jsme už splnili. Snad se povede debata o tom, zda nepřeformulujeme závazek vlády připravit určité věci v civilním právu procesním a možná totéž v procesním právu trestním. Nás teď čeká debata s ústavně právním výborem Senátu i Poslanecké sněmovny o tom, jestli si komory parlamentu přejí úplně nový trestní řád, nebo se, a to často slyším, půjde po nějakých zásadních, ale dílčích krocích. Takže tady ještě očekávám debatu s poslanci a senátory. Předpokládám, že na to ještě máme čas, že prohlášení vlády se bude měnit až v řádu měsíců. Ale nějaké zásadní korektury rezort spravedlnosti určitě neplánuje.

Má ministerstvo nějaké hlavní cíle pro letošní rok?
Pokud jde o normotvorbu, tak bych byl velice rád, pokud by byla schválena novela zákona o státním zastupitelství, o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů, a aby také byly dojednány a projednány zákony, které jsme již předložili a které částečně prošly vládou. Například zákon o lobbingu a hromadná řízení, kde ale očekávám ještě velmi velkou diskuzi v obou komorách parlamentu a samozřejmě i s novým prezidentem.

Advokát Blažek je ve srovnání se svými předchůdci v podávání stížností pro porušení zákona velmi aktivní Foto: Ministerstvo spravedlnosti

Nedávno jste oznámil, že do návrhu zákona o státním zastupitelství doplníte ustanovení ohledně důvodů pro odvolávání nejvyššího státního zástupce. Už máte jasno v tom, jaké důvody to budou?
Já začnu od začátku. Cílem vlády bylo zavést funkční období vedoucích státních zástupců. Vláda je tvořena pěti stranami, a proto u některých otázek ty názory byly různé. Nakonec se podařilo dosáhnout shody úplně ve všem, vyjma způsobu odvolávání nejvyššího státního zástupce. Dvě politické strany říkaly, ať úprava zůstane taková, jaká je, jiné politické strany a částečně opozice říkaly, že by chtěly, aby byla alespoň částečně zavedeny důvody pro odvolání. Já nakonec v zájmu toho, aby ten zákon byl vůbec schválený vládou, Poslaneckou sněmovnou i Senátem, a to – pokud možno – bez nějakých větších kontroverzí, tak jsem přišel s tím, že navrhneme, aby tam ty zákonné důvody byly, ovšem aby byly v poměrně obecné rovině. Konkrétně plánujeme, že vláda bude moci nejvyššího státního zástupce odvolat, pokud zaviněným hrubým porušením povinností, nebo svým zaviněním hrubě nevhodným chováním, nebo jednáním zásadním způsobem ohrozí důvěru v řádnou činnost státního zastupitelství. Toto případné rozhodnutí vlády o odvolání by bylo přezkoumatelné soudem, a to na návrh odvolaného nejvyššího státního zástupce. Ovšem rozhodovat by měl Nejvyšší správní soud. A to rozhodnutí musí být rychlé, budeme navrhovat, aby muselo padnout do 30 dnů od podání návrhu. Aby bylo jasno.

Takže jednoinstanční řízení?
Určitě jednoinstanční řízení. V žádném případě dvě. Ta přezkoumatelnost ale musí být, protože musíme si zase říci, že u všech ostatních úřadů státu dnes už je, tak nemusí být výjimka zrovna u nejvyššího státního zástupce. Já jsem ale velmi proti tomu, aby se odvolávalo tím způsobem, že nerozhoduje vláda, ale soud. To by bylo přenášení pravomoci z moci výkonné na soud. Chci takový model, že jednoznačně odvolává vláda, jako nejvyšší orgán výkonné moci a soud může říct, zda to odvolání je nebo není legální. Ale soudy by neměly být od toho, aby samy rozhodovaly o tom, kdo se odvolá a kdo ne. To by mělo zůstat věcí vlády.

A co když nastane situace, že vláda nebude spokojena s tím, jak státní zastupitelství obecně, a nejvyšší státní zástupce jako hlava soustavy, plní trestní politiku státu? To se do toho ustanovení, které jste tu citoval, napasuje jen velmi těžko.
Problém je v tom, že si každá vláda musí zvážit, koho do té funkce ustanovuje. To se nedá jinak říci. A i proto chci, aby ta lhůta byla sedmiletá, nikoliv desetiletá. Aby to přesahovalo maximálně funkční období dvou vlád, teď se nebavme o předčasných volbách, ale o tom řádném režimu. Deset mi připadá mnoho. Upřímně řečeno, zatím žádná vláda po roce 1989 trestní politiku neformulovala. Ono se to těžko dává i do toho zákona. Žádný dokument ohledně trestní politiky státu nevznikl. My na něm teď pracujeme. Snad se podaří ho dokončit, děláme, co můžeme. Ale zatím to dávat do zákona je velmi složité, pokud vláda žádnou trestní politiku nestanovila. Tak by to bylo trošku mrtvé ustanovení zákona, protože není co porušovat, když žádná oficiální trestní politika státu není.

Pavel Blažek jednal v Lucemburku Foto: Ministerstvo spravedlnosti

Vycházejme z toho, že se tento dokument připravuje a vláda jej přijme. Nejvyšší státní zástupce odpovídá za plnění trestní politiky státu vládě. V tomto případě bych tedy očekával, že to bude jedno z těch ustanovení. Protože ty důvody pro odvolání, o nichž uvažujete, tak se vztahují spíše na etická nebo manažerská pochybení.
Neřekl bych úplně. Zaviněné hrubé porušení povinností se může vztahovat i na tento případ. Pak už půjde o výklad jak soudu, tak jakékoliv vlády, jestli to je plnění trestní politiky, nebo není. Ale zase, upřímně řečeno, já to vidím trochu jako drama ve sklenici vody. Za třicet let se nestalo, vyjma odvolání Marie Benešové, nějaké dramatické odvolání nejvyššího státního zástupce a já neočekávám, že by v příštích deseti, dvaceti letech se okolo toho očekávala nějaká dramata. Vidím tu otázku spíše jako teoretickou, ale je dobře, že je položená.

Kvůli nejmenování místopředsedy soudu nebesa málem padla

Myslíte si, že má ministerstvo dostatečné pravomoci na to, aby efektivně plnilo roli kárného žalobce vůči soustavě státního zastupitelství?
Já bych řekl, že je přece velice podstatný rozdíl mezi soudy a státním zastupitelstvím, ministr nepotřebuje jen kárné důvody pro to, aby mluvil do soustavy státního zastupitelství. Jde o to, jak to který ministr dělá, nebo nedělá. Ale přece jenom ta soustava je jiná, je součástí moci výkonné, vláda je za ni odpovědná Poslanecké sněmovně. Těch prostředků a nástrojů, včetně obyčejných rozhovorů a dialogů, má ten ministr samozřejmě více. Jde o to, jestli je uplatňuje, nebo ne.

To jsou ovšem „měkké pravomoci“ a soustava státního zastupitelství si po letech na dialog s ministrem či ministerstvem odvykla.
V podstatě bych řekl, jakákoliv komunikace, která je se státním zastupitelstvím, třeba personálie, je diametrálně odlišná od toho, jak je to u soudu. Já jsem odmítl jmenovat jednoho jediného místopředsedu a málem padala nebesa, protože jsem se prý dotkl nezávislosti soudní moci. Tady takováto debata není, a i státní zástupci potřebují mnoho věcí od ministerstva. To je politika, jako všude jinde. Tady nástroje jsou. U soudů je to úplně jinak, tam bych tuto větu neřekl, ale u státních zastupitelství nepochybně ano.

Jak jste spokojený s nejvyšším státním zástupcem Igorem Střížem?
S Igorem Střížem nemám žádné problémy, takže spokojený jsem.

Ani jste mu nějakým způsobem nevytkl nebývale ostrý tón jeho kritiky na adresu návrhu zákona o státním zastupitelství?
Popravdě řečeno, viděl jsem ty články a ty titulky byly mnohem ostřejší než ta vyjádření, takže ne. Já obecně nemám rád, když se státní funkcionáři vyjadřují ve veřejném prostoru k návrhům zákonů. Ale vzhledem k tomu, že Igor Stříž není jediný, který toto běžně dělá, tak žijeme v době, v jaké žijeme. To je všechno, co k tomu tak nějak mohu říci.

Co se týče nového trestního řádu, už jste to tu naznačil, se možná chystá cesta zásadních novel. Autoři a zástupci odborné veřejnosti, kteří se spolupodíleli na té předloze, tak v debatách, které nyní probíhají, vyjádřili obavy, aby ministerstvo nepředložilo opět nějakou komplexní novelu. Podle nich to má smysl jen jako celek.
Všech těch fór by se měl účastnit pan předseda komise, která to připravuje, což je pan soudce Říha z Nejvyššího soudu. U takhle základních zákonů je nepředstavitelné, abychom je tu nějakým způsobem sepisovali, aniž bychom tušili, že neprojdou v Poslanecké sněmovně a Senátu. Tedy pokud senátoři a poslanci řeknou zásadní výhrady k tomu, jakým směrem se ubírá plánovaný nový trestní řád, tak to pro nás musí být signál k tomu, abychom to dělali jinak. Osobně to neočekávám. Důvod je ještě jiný. Nazval bych ho provozní. Ono se přece jenom i díky tomu, že jsme součástí EU, několik těch věcí, se kterými počítal nový trestní řád, už zavedlo do našeho právního řádu.

Ministr Blažek s prezidentem Eurojustu prezidentem Ladislavem Hamranem. Téma jasné – stíhání válečných zločinů na Ukrajině 🇺🇦 a spolupráce ČR 🇨🇿 při vyšetřování a stíhání válečných zločinů Foto: MSP

Nejenom kvůli Bruselu, byla tu také nedávno velká „poslanecká“ novela. A to oni kritizují, že to je nesystémové.
Nesystémové to sice možná je, problém je v tom, že já nemohu volit jiný postup, když tu pracuje komise přes různé vlády. Musíme se bavit s komorami. Musíme.

A ta debata ještě neproběhla?
Debata neproběhla. Já jsem vlastně na konci června požádal poslance i senátory, kterým jsem poslal základní teze plánovaného nového trestního řádu, aby se vyjádřili. To se bohužel doposud nestalo. Takže se potkáme alespoň s Ústavně právním výborem Senátu teď v lednu. Bohužel, Ústavně právní výbor Poslanecké sněmovny nám ještě nedal termín, kdy by to chtěl projednávat. Takže čekám na to, kdy budeme pozváni, abychom se o tom bavili.

Jako zkušený politik a poslanec máte předpoklad, zda by mohl být schválen v tomto volebním období?
Budeme-li mít předběžný souhlas obou komor, tak se to stihnout dá. Já nevím, kdo by tam pak dával extrémní připomínky. Samozřejmě to může být vláda, to je samozřejmé, a jednotlivé rezorty, ale pokud nám ústavně právní výbory Senátu a Poslanecké sněmovny řeknou, tudy vede cesta, tak už nevím, na co by to mělo kdoví jak složitě narážet v obou komorách. Neznám samozřejmě názory nového pana prezidenta, nebo paní prezidentky, protože nevím, kdo to bude a zatím mi není známo ani stanovisko vlády.

SPZ mohou pomoci až stovkám lidí

Budete trvat na tom, aby ministrovi spravedlnosti zůstala pravomoc podávat stížnosti pro porušení zákona?
Ano. Já si myslím, že to zdaleka není proto, že bych se v tom já, nebo kdokoliv přede mnou mocensky vyžíval, ale praxe ukázala, že nějaký nástroj, který může napravovat zejména procesní pochybení různých typů, ať už soudů, nebo státních zástupců, je potřeba. Protože Nejvyšší soud vyhovuje poměrně často těm návrhům. Prostě se ukázalo, že ten nástroj není vůbec marný. Naopak. A může pomoci doslova desítkám, možná stovkám, našich spoluobčanů.

Co nejpodstatnějšího čeká českou justici v roce 2023?
Myslím si, že to nebudou ani žádné zákony, ani žádná dramatická jmenování v soustavě soudů, protože jediné místo, které se uvolňuje, od krajské úrovně výše, je předseda Krajského soudu v Praze, kdy bohužel končí Ljubomír Drápal, kterého mám osobně velmi rád a vážím si ho. Nicméně čas plyne tak, jak plyne. Rozhodující událostí bude nové složení Ústavního soudu. Proč říkám nové. Letos se dá očekávat, že by mohlo dojít k výměně až osmi soudců Ústavního soudu, nebo-li nadpoloviční většiny. Historie po roce 1989 ukázala, že Ústavní soud za jistých okolností se v jistých případech stává nejmocnější orgán tohoto státu. Takže s napětím očekávám, kdo bude prezident republiky a jaké bude mít názory a návrhy k Senátu na jmenování ústavních soudců, včetně jeho předsedy, což není úplně nevýznamná funkce. Už dnes se hrne mnoho a mnoho zájemců a já jsem velmi zvědavý, jakým způsobem bude prezident navrhovat, s kým to bude konzultovat. On to samozřejmě nemusí konzultovat ani s ministerstvem, ani s vládou, ale předpokládám, že nějaký tým poradců mu bude doporučovat různá jména. A to bude rozhodující do příštího roku, přičemž v dalším roce dojde k další obměně. Prezident, či prezidentka republiky tedy během dvou let zcela změní personální charakter Ústavního soudu. Nebo nezmění. Může navrhnout ty stejné soudce, neplatí žádné omezení. Ale to já vůbec nevím, jak toto bude probíhat. Takže očekávám, že při jednom z prvních rozhovorů s nově zvolenou hlavou státu by toto mělo být předmětem naší debaty. Druhé hlavní téma samozřejmě bude, jak to bude s milostmi. Protože prezident Zeman v roce 2013 sám sebe omezil v udělování milostí. Což znamenalo, že se 99,9% milostí vyřizuje na ministerstvu. A teď jsem napjatý a čekám na to, jak to bude dělat nový prezident. To bude mít samozřejmě vliv i na chod ministerstva spravedlnosti.

Ústavní soud Foto: Ústavní soud

V případě Ústavního soudu někteří mluví o potřebě nějaké kontinuity. Vy byste si u některého z těch sedmi lidí, kteří budou příští rok odcházet, dokázal představit, že by měl pokračovat?
Sám Ústavní soud, pokud jde o obecné soudy, a zrovna vedoucí funkcionáře, řekl, že by se to tak mělo nějak obměňovávat. Spousta soudců to i psalo v některých svých pracích. Na straně druhé by asi nebylo úplně zdravé, nebo správné, aby se to personální složení obměnilo úplně. Já tu nebudu vůbec věštit z křišťálové koule, ani nevím, kdo z nich chce pokračovat. Budu vycházet z toho, že všichni, protože je to samozřejmě důstojné a úctyhodné místo.

Minimálně Pavel Rychetský řekl, že už nechce, i kdyby tu nabídku dostal. U jiných hraje roli třeba zdravotní stav.
Já nechci předpokládat a jsem fakt zvědavý, jaké ty návrhy budou a jak se k tomu postaví Senát.  Já v podstatě budu strašně chtít po senátorech, budu na ně apelovat, aby tomu věnovali mimořádnou pozornost. A to právě z toho důvodu, že když projde ten, či onen zákon, tak je to jedna věc, ale pokud Senát nebude plnohodnotně, tedy nejlépe za přítomnosti všech senátorů, řešit tuto otázku, tak to bude mnohem podstatnější a může vést k horším koncům. Takže budu chtít, aby se tomu věnovali opravdu pořádně.

Máte nějakou představu, jak by měl vypadat nový Ústavní soud?
Řeknu to úplně obecně. Já myslím, že Ústavní soud u nás za celé trvání České republiky fungoval dobře. Já, jako bývalý advokát, bych si přece jenom představoval větší důraz na základní občanská a lidská práva. Možná bych dokonce řekl hlavně občanská. Než na práva třetí a čtvrté generace, jak se tomu někdy říká. Já bych určitě přivítal nějakého velmi dobrého advokáta, který ví, co to je, když se dostane do styku s OČTŘ od vazby, po zadržení, až po různá trestní stíhání, která se nemusí vést vždy korektně. Byl bych rád, kdyby tam byla zastoupena akademická obec a samozřejmě někdo z justice. Ale nemělo by to být tak, aby jedno z těchto tří povolání tam bylo zastoupeno na úkor těch ostatních. Mělo by to být vyrovnané.

Jsem rád, že neslyším, že by tam měla být primárně nějaká žena.
Tak to ode mě neuslyšíte, to opravdu ne. Ať tam jsou chytří a vzdělaní lidé bez ohledu na jejich pohlaví.

Ještě jedna politická otázka. Co Istanbulská úmluva? Uplynul rok od doby, co jste odložili její ratifikační proces.
Na Istanbulské úmluvě se stávající koalice ani opozice nedohodne, tak si myslím, že je ideální opětovné odložení. Já jen připomenu, že tato vláda funguje rok. A vzpomínám si na jedno jediné rozhodování, kdy vláda nebyla schopná rozhodnout hlasováním, a to bylo tehdy, když francouzské předsednictví plánovalo zavedení zločinu z nenávisti a vláda se neshodla. Nedokážu si představit, že by se vláda shodla na nějakém stanovisku k Istanbulské úmluvě, a asi se svět nezboří a nepadnou nebesa, jak říkal Václav Klaus, když se to zase odloží.

Petr Dimun

Šéf právního týmu Vodafone Jan Klouda: Vymahatelnost práva v Česku není dobrá, soudcům chybí praktické zkušenosti

By
Česká justice
-
První ročník mezinárodního panelu konference Ekonomika prevence proběhl pod záštitou a za účasti předsedy vlády České republiky a ministrů zdravotnictví České republiky a Slovenské republiky v červenci 2021. Foto: Radek Čepelák

Vymahatelnost práva v Česku není dobrá. Soudy jsou pomalé ve všech typech řízení, říká viceprezident pro právní záležitosti, řízení rizik a korporátní bezpečnost společnosti Vodafone Jan Klouda. Kabinet a zákonodárci by podle se podle něj měli více snažit o legislativní změny v oblasti digitalizace. „Současná vláda má poměrně velké digitalizační ambice. Ale když pak dojde na lámání chleba, tak si myslím, že se pro digitalizaci reálně mnoho nedělá,“ říká Klouda, který svoji kariéru s Vodafonem spojil již v roce 2007.

Český telekomunikační úřad (ČTÚ) připravil nový návrh regulace velkoobchodního mobilního trhu. Chce tak mít možnost operátorům přímo regulovat ceny velkoobchodních služeb. Nový návrh, který podle ČTÚ zohledňuje připomínky Evropské komise, jež předchozí znění zamítla, zveřejnil na svých stránkách a je možné ho připomínkovat. Regulátor v analýze argumentuje obdobně jako dříve: maloobchodní ceny mobilních služeb, zejména dat, jsou v Česku ve srovnání s evropským průměrem výrazně vyšší, vysoko je podle něho drží oligopol operátorů. Jak postoj ČTÚ hodnotíte?
Jde o téma, které rezonuje trhem. Regulátor říká, že podle něj jsou v Česku příliš vysoké ceny, a chce to změnit regulací cen, které si operátoři účtují za velkoobchodní přístup do své sítě, jako například při spolupráci s mobilními virtuálními operátory. ČTÚ říká, že dokáže regulovat velkoobchodní ceny tak, aby spotřebitel zaplatil méně. A tvrdí, že tři mobilní operátoři mezi sebou koordinují obchodní strategie, a proto zákazník platí víc, než by platit měl. Tahle tvrzení regulátora mají několik problémů.

Můžete je popsat?
Čísla, která regulátor používá, jsou poměrně účelově vybraná z různých trhů, ale ve srovnání chybí jeden důležitý komponent, kterým je kvalita pokrytí v různých zemích. Například v Anglii, která dříve byla dávána za vzor nízkých cen, máte problém si zavolat, jakmile vyjedete z města. Nedávno jsem bydlel ve Windsoru a byl jsem závislý na hotelové Wi-Fi. I udělat obyčejný telefonický hovor byl problém. Když ČTÚ v aukci nabízel rádiové spektrum pro 4G a 5G, nastavil velice přísné rozvojové podmínky. Museli jsme podle nich pokrýt prakticky celé území s využitím kmitočtů, které jsme si koupili. Máme super kvalitní síť po celém území republiky. Když jdete na houby nebo na borůvky, můžete si sednout na pařez a dívat se přes mobilní telefon na Netflix v nejvyšší kvalitě. Můžete si doma udělat hot spot a také to bude fungovat. Vybudovat tak kvalitní pokrytí je velice drahé. Jsme malý trh a máme specificky rozložené obyvatelstvo v několika velkých městech a pak množství řídce obydlených oblastí. Pokrytí je tedy drahé a ještě k tomu se ne všechny antény kvůli malému provozu zaplatí. Druhým problémem je sdílení mobilních sítí mezi dvěma našimi konkurenty.

Pamatuji si, že to před lety rezonovalo v médiích, když tehdejší dva největší operátoři začali sdílet mobilní sítě. V následujících letech operátoři dohodu dále rozšiřovali.
Ano, řekli si, že místo toho, aby měl každý svou vlastní mobilní síť, tak jeden udělá západní půlku ČR a druhý východní. Sdílení mobilních sítí samo o sobě je dobrý nápad. Dělá se to všude a sítě sdílí i Vodafone. Je to cesta k efektivnímu snížení nákladů při poskytování služeb v dostatečné kvalitě. Problém je ale v tom, že O2 a s ním CETIN a T-Mobile mají společně kolem 75 procent trhu, což je obrovské číslo. Evropská komise vyšetřovala, zda sdílení přináší pozitiva, která by bez sdílení nebylo možné dosáhnout. Konkurence by se podle pravidel hospodářské soutěže neměla navzájem domlouvat. Pokud chcete spolupracovat, musíte splnit přísné podmínky vyplývající ze zákona. A ty jsou, že přinesete výhodu pro trh, respektive pro spotřebitele, a přitom nesnížíte úroveň soutěže na trhu více, než je nezbytné pro zajištění těch výhod.

Vy jste si tedy stěžovali u českého antimonopolního úřadu a ten poté případ předal Evropské komisi. Ta sdělila českým mobilním operátorům O2 a T-Mobile a provozovateli telekomunikační infrastruktury CETIN, že podle jejích předběžných závěrů jejich dohoda o sdílení sítí omezuje hospodářskou soutěž. Nařídila určitá opatření. Kde tedy vznikl problém?
Problém je, že ČTÚ neřeší skutečné strukturální problémy na trhu, ale zaměřuje se na líbivá politická témata. Kdo by nechtěl nižší cenu za cokoli? Sám regulátor byl navíc kousek od toho, že porušil evropský regulační rámec. S regulací, kterou chce ČTÚ udělat, musí totiž předem souhlasit Evropská komise.

Pokud vláda nepředloží Sněmovně do konce června návrh zákona o hromadných žalobách, nebo neoznámí, kdy a jak ho chce dostatečně rychle projednat, chce ho předložit poslanec ANO Patrik Nacher. Jak se díváte na tento prvek, který by měl obohatit český právní řád?
Hromadná žaloba je trend. Může se nám to nelíbit, můžeme si na to stěžovat, ale to je asi tak vše, co se s tím dá dělat. Podle mě záleží na rozumné míře. Na jednu stranu chápu, že spotřebitel je relativně slabý na to, aby sám vůči velkým korporacím něco vyboxoval. Na druhou stranu, pokud se z toho stane šikanózní nástroj, jak to někdy vidíme v zahraničí, bude to špatně. Je to jako ten známý případ, kdy host vysoudil miliony amerických dolarů za popálení sama sebe horkou kávou při jejím pití. To se mi zdá za hranou spravedlivého přístupu k podnikatelům. Bude tedy záležet na tom, jak se hromadné žaloby v praxi vyvinou. V ČR jsou totiž soudy velmi protektivní nejen vůči spotřebitelům, ale třeba také vůči zaměstnancům. Mají tendenci spotřebitele považovat za člověka, který není sám schopen dělat vlastní rozhodnutí a cokoliv napsané v reklamě ho svede na scestí. Poskytovatel je vždy rovnou v nevýhodné pozici. Na jednu stranu chápu, že ti takzvaní šmejdi prodávající hrnce za desetitisíce jsou pro spotřebitele pohroma. Ale chybí mi rozlišení těchto situací od těch slušných, kterých je většina.

Kritici předchozích návrhů, které byly předkládány k diskuzi v minulých obdobích, se právě obávají žalob, které by měly primárně za cíl poškodit podnikatele. Jak moc by se to Vodafonu mohlo týkat?
To se týká všech podnikatelů, kteří mají vztah s větším množstvím zákazníků. A zase zpět k vaší dřívější otázce: pokud budou regulátoři a stát sdílet názory nepodložené reálnou situací nebo analýzou, bude to samozřejmě nebezpečné. Vzpomeňte si, jakou měly kauzu banky s poplatky za vedení hypotečních účtů. A jak to nakonec dopadlo? Skončilo to velmi neslavně. Zkrátka neuvážené výroky regulátorů a dalších státních orgánů jsou z tohoto pohledu nezodpovědné. Toho se bojím, je to nebezpečné.

Jan Klouda si vyzkoušel i působení v advokacii Foto: Vodafone ČR

Myslíte, že hromadnou žalobu by mohla vyprovokovat třeba právě poznámka regulátora?
Samozřejmě. V minulosti dokonce ČTÚ říkalo „pokud se vám něco nelíbí, přijďte na ČTÚ, my spotřebitele vždy podržíme“. To je přece úplně špatně. Regulátor má být nezávislý a říct „když se vám něco nelíbí, přijďte, my se podíváme a posoudíme to“. Ale nemůže pořád říkat, že operátoři jsou špatní. Formuje tak názory lidí, ale také soudů, ke kterým si my pak jdeme pro ochranu, když nás regulátor poškodí. Protože soudce je také jenom člověk a čte noviny, které ho ovlivňují.

Co z pohledu Vodafonu chybí v tuzemské legislativě?
Jedna věc, která má trochu širšího společného jmenovatele, a to je digitalizace. Předchozí vláda nastavila strategii digitálního Česka a současná vláda má také poměrně velké digitalizační ambice. Ale když pak dojde na lámání chleba, tak si myslím, že se pro digitalizaci reálně mnoho nedělá. Jednou z věcí je třeba digitalizace zákoníku práce, abychom mohli se zaměstnanci fungovat elektronicky.

Myslíte také komunikaci se zákazníkem například prostřednictvím emailu?
Ano. Byl to záměr, kterým se zabývalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Záměr usnul, protože se řeší problematika Ukrajiny. Velkým problémem je také rušení rodných čísel. Řeší se to strašně dlouho. Rodná čísla se už nebudou moci používat jako identifikátor. Dnes s ním ale řada zákonů počítá. Třeba zrovna zákon o elektronických komunikacích říká, že rodné číslo je tím údajem, podle kterého máme zákazníka identifikovat, a rodné číslo si proto vyžádat. To skončí na konci příštího roku. Stále chybí metodika Ministerstva vnitra jako gesčního ministerstva. Vymýšlejí se nesmyslně složitá, a tedy zřejmě drahá, řešení. Teď je na stole varianta, že fyzická osoba bude mít tzv. anonymní unikátní identifikátor místo rodného čísla pro každého poskytovatele služeb. Je to komplikace pro obě strany. Zkomplikuje se tím všechno, i hodnocení kreditního rizika podle historie zákazníků.

Na co potřebujete vědět historii člověka?
K hodnocení rizik poskytování služeb například prostřednictvím registru dlužníků. Řešení by přitom bylo úplně jednoduché, vygenerovat každému jeden unikátní bezvýznamový identifikátor v podobě čísla na celý život. Na rozdíl od rodného čísla by z něj nebylo poznat, kdy jste se narodili nebo jakého jste pohlaví, což jsou hlavní argumenty pro rušení rodných čísel jako identifikátoru.

Kontroverze vzbuzuje novela zákona o ochraně hospodářské soutěže. V návrhu ÚOHS si úředníci chtěli zakotvit pravomoc využívat odposlechy z policejních vyšetřování. Ministerstvo spravedlnosti a další rezorty se postavily proti. Jak takový návrh vnímáte?
Je to divoká myšlenka. Při vyšetřování závažné trestné činnosti odposlechy povolují soudy vždy pro konkrétní řízení. A tady se najednou mluví o tom, že antimonopolní úřad by mohl mít přístup k záznamu telekomunikačního provozu. Je proti tomu logicky obrovský odpor. Pikantní je, že například vyšetřování kartelu začíná, aniž vy o tom víte, a může trvat i měsíce. Kam se odposlechy dostanou, jak budou chráněné? Kdo k nim bude mít přístup? V rámci trestního řízení jsou jasně rozdělené role vyšetřovatele, žalobce a soudce. Úřad je sám vyšetřovatel, žalobce i soudce. Tam není nikdo, kdo by nezávisle hodnotil, jestli je odposlech potřeba, nebo není. Takové věci mě trápí. Stát chápe, že v našich sítích proudí spousta hodnotných informací o spoustě lidí a samozřejmě je lákavé poslouchat, co si spolu lidé říkají. Takže když pak nevíte, jak dál, budete poslouchat tak dlouho, než někdo něco špatného řekne, a je to. Takhle přece stát fungovat nemůže.

Jak hodnotíte vymahatelnost práva v ČR?
Vymahatelnost práva v ČR není dobrá. A to v žádném typu řízení a z několika důvodů. Zaprvé ta řízení trvají dlouho. My máme jako Vodafone otevřenou dvacet let starou kauzu, která vznikla dávno před příchodem Vodafone na trh. Druhá věc: princip, že podobná věc bude i podobně rozhodnutá, neplatí. Chybí předvídatelnost rozhodování. Třetí problém vidím v tom, že soudy nemají někdy schopnost nebo chuť pronikat do složitějších technologických věcí. Třeba v telekomunikacích. A s pokračující digitalizací a technologickým rozvojem budou spory složitější a složitější.

Takže si myslíte, že by měli být specializovaní soudci, kteří by se měli věnovat této problematice?
Bude nutné přijít na to, jak zajistit znaleckou pomoc. Teď vyvolal poměrně silnou odezvu nový zákon o znalcích, znaleckých kancelářích a ústavech. Struktura znalců dnes nefunguje dobře a nový zákon řešením není. Když ale víte, že se nikdo nebude zabývat skutečnou technologickou podstatou problému, nemá snad ani smysl k soudu jít.

Bude tedy potřeba zaměřit se spíše na znalce?
Bez znalců to nepůjde. Když jdete k soudu, tak si můžete přinést posudek odborníka, kterého si sami najdete. Ale to není znalec v kontextu soudu, pokud není zapsaný v seznamu znalců. A když si soud bude chtít udělat třeba revizní posudek, tak se podívá do seznamu znalců a bude hledat, jestli tam někdo pro daný obor je. Kvalita znalců je dnes kolísavá. Představte si, až se budou řešit například nehody samořiditelných aut. Dnes je to přímočaré. Řídí konkrétní řidič, vyšetřovatel změří brzdnou dráhu, situaci posoudí a většinou pak víte, kdo nehodu zavinil. Ale samořiditelná auta a další autonomní technologie budou úplně jiná kategorie a myslím si, že na to nejsme připravení. Ve složitých kauzách také někdy vidíte nechuť soudců pochopit skutečnou podstatu sporu a jít do hloubky.

Podle Jana Kloudy soudci v Česku oblékají talár příliš brzy po škole Foto: Vodafone ČR

Největší problém v délce řízení je ve správním soudnictví. Potýkáte se s tím hodně?
Paradoxně Nejvyšší správní soud je zrovna ukázkou dobře fungujícího a respektovaného soudu. My na něj vždy spoléháme, že rozhodne informovaně a fundovaně. Třeba Nejvyšší soud takovou pověst nemá. Nebezpečné je obzvláště, když se Nejvyšší soud rozhodne, že v rámci dovolacího řízení rozhodne ve věci. Stalo se nám, že se rozsudek například opřel o důkazy, které v předchozím řízení neproběhly. Ale nemůžete s tím nic udělat, protože proti rozhodnutí Nejvyššího soudu už není opravný prostředek. Obecně si myslím, že soudci oblékají talár strašně brzy po škole a nemají žádnou praktickou zkušenost z oborů a činností, o kterých rozhodují.

Jak byste si představoval tu praxi? Kandidáti na soudce přece působí například jako asistenti na soudech.
Oni intenzivně studují právo, ale nechápou skutečnou podstatu byznysu, o kterém rozhodují. A to je špatně. Opačný přístup vidím třeba v anglosaských zemích, kde soudce bývá zkušený právník s dlouholetou praxí.

V ČR je ale preferován spíš prototyp kariérního soudce. Zástupci justice v minulosti naopak kritizovali jakési „postranní“ cestičky, kterými se dalo do taláru dostat.
Ano. A u státních zástupců vidíme stejný přístup, který aplikaci práva, jeho rozvoj a modernizaci brzdí. To je, jako kdybych chtěl říct, že budu zubař, ale v rámci svého vzdělání jsem si nikdy nevrtnul do zubu. Soudce má aplikovat právo. Je jediný, kdo smí aplikovat právo a vykládat, jak to doopravdy je. Aplikuje ho na konkrétní situaci. Aby byl ale schopný ho aplikovat správně a problém pomohl vyřešit, musí mu rozumět.

Takže soudce by měl jít nejdříve do advokacie nebo kam?
Advokacie asi je logická cesta. Praktikující advokát bude mít daleko větší zkušenost než soudce, který tam jde po škole. Nepraktický přístup soudů pak blokuje byznys. Protože místo, aby šli soudci po podstatě, řeší formalismy. Z tohoto pohledu jsou nejstrašnější spory o náhradu škody, to je katastrofa. Šance na výhru je minimální. Nebo soutěžní věci – účastnili jsme se soudního řízení, ve kterém soudce odmítal vyžádat dokumenty prokazující průběh událostí, o kterých měl rozhodovat. A to je pro právníka velmi špatná situace. Protože vy víte, že jste v právu, radíte v tom smyslu managementu, pak jdete k soudu a ten to zabije. No a vy pak musíte managementu vysvětlovat, kdo že je tu za hlupáka.

Co z oblasti tuzemského práva vás ještě trápí?
Trápí mě, že máme legislativu, která často není srozumitelná. Pokud chce běžný občan něco řešit, tak bez advokáta nemá šanci. A v praxi se to projevuje. Rozčiluje mě, když si soudci právo dotváří nad rámec zákona. Konkrétní příklad je třeba tzv. zákaz souběhu funkce člena statutárního orgánu a pracovního poměru. V žádném zákoně nemáte napsané, že nesmíte být členem statutárního orgánu a zároveň mít pracovní smlouvu, která by z části pokrývala činnost, kterou děláte jako člen statutárního orgánu. Dovodilo se to až judikaturou. Problém byl v tom, že na začátku soudy říkaly, že pokud ten souběh nastane, je pracovní smlouva neplatná. Pak soudy dovodily, že můžete mít smlouvu o výkonu funkce, můžete mít vedle toho pracovní smlouvu, která se po dobu výkonu funkce člena statutárního orgánu pozastaví. Takže dnes je ta úprava flexibilnější, ale změny pravidel judikaturou je pro běžného občana obtížné sledovat a pochopit. Řešení je přitom jednoduché. Hlavní problém souběhu byla snaha členů statutárních orgánů omezit svou jinak neomezenou odpovědnost za škodu pod limit 4,5násobku průměrného měsíčního výdělku nastavený zákoníkem práce. Tak přeci není nic jednoduššího, než říci, že statutár vždy jedná a odpovídá jako statutár. Prostě vyšší bere.

Proč jste si vybral zrovna práci podnikového právníka Vodafone ČR?
Ve Vodafonu jsem patnáctý rok. Práci právníka jsem si vybral proto, že mě lákala. Bavila mě a mám to i v genech po několik generací. Líbí se mi tvořit a když děláte in-house právníka, hledáte cesty k určenému cíli a víte, co váš byznys potřebuje. Pokud jsou cíle ambiciózní, dělají se nové věci a riziko je vyšší. Hledat ty cesty a balancovat na hraně rizika mě baví.

Neuvažoval jste někdy o změně profese?
Jáuž nejsem jenom právník. To se mi na in-house prostředí líbí, že máte více příležitostí. Vedle práva mám na starost odvracení podvodů, vyšetřování, ochranu osobních údajů, compliance a řízení rizik, ale také odolnost našeho podnikání, velkoobchod a další věci.

Nelákalo vás někdy zkusit si jinou právnickou profesi? Třeba advokacii?
Advokacii jsem si vyzkoušel a zjistil jsem, že to není pro mě. Řešíte třeba něco pro klienta, ale často nevíte, jak uvnitř funguje a jaké obchodní principy používá v různých činnostech. V korporaci oproti tomu jsem u věcí od začátku do konce, znám společnost, její lidi a vím, co byznys potřebuje.

Kolik máte v týmu Vodafone ČR právníků?
V týmu mám deset šikovných právniček a právníků. Zbytek 55členného týmu řeší další věci, o které se starám. Na tak velkou technologickou korporaci je právníků málo. Je to stejný počet, jako když jsem v roce 2007 nastupoval. Od té doby se ale stal byznys daleko složitějším, děláme velké infrastrukturní projekty. Je to technicky náročné, vyjednávají se daleko složitější smlouvy a řešíme větší okruh problémů. Deset je málo, ale nedá se nic dělat.

Kdo je Jan Klouda?

Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Svoji kariéru spojil s Vodafonem v roce 2007 jako ředitel právního oddělení. Od roku 2011 je General Counselem společnosti a řídí její právní záležitosti, compliance, podnikatelská rizika a korporátní bezpečnost včetně prevence podvodů, vyšetřování, business continuity a velkoobchod. Po dokončení akvizice společnosti UPC Česká republika se stal viceprezidentem pro právní záležitosti, řízení rizik a korporátní bezpečnost.

Je členem prezidia Asociace kritické infrastruktury ČR. Je také členem americké Association of Certified Fraud Examiners, u které je certifikovaným vyšetřovatelem (CFE). Absolvoval postgraduální studium u International Compliance Association, jejíž je seniorním členem (Fellow Member). Je členem platformy Rozumné právo. Lektorskou a přednáškovou činností podporuje rozvoj kultury corporate governance a compliance v České republice.

Před nástupem do Vodafonu vedl Jan Klouda právní oddělení společnosti UPC Česká republika, byl právníkem ve společnosti Eurotel Praha a působil v advokacii.

Eva Paseková

Náramky pro vězně na Slovensku kontrolují 511 lidí, 44 z nich má zákaz přiblížení

By
Eva Paseková
-
Náramek pro odsouzené Foto: Ministerstvo spravedlnosti SR

Od roku 2016 Ministerstvo spravedlnosti SR sledovalo 2097 osob s elektronickým náramkem pro vězně. Systém nyní 511 osob: 467 kontroluje a 44 osob je chráněno se zákazem přiblížení se. V česku nyní elektronický monitoring vězňů nefunguje a opětovné zavedení se oproti původním předpokladům zpozdí. Nyní probíhá zkušební provoz. Náramky by se mohly začít v praxi používat v polovině roku.

Nejvyšší využití má elektronický monitoring na Slovensku v přípravném řízení – při nahrazených vazbách byl využit celkem 911krát. Domácí vězení soud při rozhodování využil v 507 případech. „Z dostupných režimů kontroly a typů zařízení se nejvíce využívá kontrola pohybu a pobytu prostřednictvím GPS zařízení (cca 65 %). Využití kontroly přítomnosti na určeném místě je zastoupeno v nižším počtu, což je způsobeno zejména poměrně nízkým využitím trestu domácího vězení,“ sdělila České justici mluvčí slovenského ministerstva Lucia Hurajtová.

V roce 2022 byly náklady na jednoho vězně v zařízení Sboru vězeňské a justiční stráže 64,54 eur na den, přičemž osoba s náramkem stojí podle posledních údajů Slovensko jen přibližně 4 eura.

Kromě využití při sankcích prováděných na svobodě se náramek pro vězně na Slovensku také stal plnohodnotnou součástí vězeňského systému, kde se elektronický monitoring využívá při pobytu nebo pohybu odsouzených mimo ústav. Celkem byl takto využit v 2824 případech.

Takto vypadají náramky na Slovensku Foto: Ministerstvo spravedlnosti SR

Ve vztahu ke kontrolovaným osobám eviduje Ministerstvo spravedlnosti SR pohledávky spolu ve výši nad 1. 100 000 eur, přičemž uspokojených je v současnosti necelých 750 000 Eur. Sledované osoby platí za kontrolování, resp. se podílejí na nákladech státu částkou 1,50 eur/den. Ministerstvo spravedlnosti SR jako provozovatel systému je zároveň správcem těchto prostředků.

Nepřetrhává se sociální kontakt

Jak náramky fungují v praxi? „Odsouzený při výkonu trestu domácího vězení má vytvořen dostatečný prostor k tomu, aby mohl řádně pracovat, chodit do práce bez omezení s tím, že možnost opuštění obydlí, kde TDV vykonává je limitován časem na cestu do práce a zpět. Uvedené časové, limitované možnosti nastavuje v informačním systému probační a mediační úředník na základě pracovní smlouvy, pracovní doby, vzdálenosti práce a obydlí atp. V případě, že odsouzený je věřící, může na základě žádosti navštěvovat mše, resp. jít na kontrolu do nemocnice, hledat si zaměstnání, úřad práce ale i na rodičovské sdružení, má-li odsouzený školou povinné děti atp. Nepřetrhává se sociální kontakt ani ve vztahu k výchově dětí a plnění si rodičovských povinností,“ popisuje Hurajtová.

V Česku už elektronický monitorovací systém fungoval, a to od září 2018 do listopadu 2021. Technologie izraelské firmy SuperCom tehdy hlídala nejen domácí vězně, ale i některé obviněné, u nichž náramky nahradily vazbu. Celkem je nosilo 617 lidí, ročně tedy zhruba 206. PMS ale s firmou přestala spolupracovat, což zdůvodnila neplněním povinností ze smlouvy. Od té doby kontrolují dodržování podmínek trestu domácího vězení namátkově probační úředníci.

Smlouvu s Forsolution CZ coby novým dodavatelem uzavřela PMS loni v srpnu. Firma má podle dohody dodat 700 kusů náramků a zajišťovat jejich provoz po dobu sedmi let za 93,6 milionu korun s DPH. Pražská společnost s ručením omezeným byla jediným zájemcem, který se do výběrového řízení přihlásil.

Možnost domácího vězení – tedy stanovení povinnosti pachateli trestného činu, aby se ve stanovený čas zdržoval v určeném obydlí – zavedl v Česku trestní zákoník počátkem roku 2010. Výhodou alternativního trestu je mimo jiné to, že odsouzený může přes den chodit do práce a že doma nezpřetrhá vazby s rodinou. Soudy ale tento trest příliš neukládají. Ze statistik PMS vyplývá, že v roce 2019 bylo trestů domácího vězení celkem 248, což bylo nejvíce za posledních pět let. Od té doby počet nových domácích vězňů klesá, v roce 2022 jich služba evidovala 65.

(epa)

„Nebezpečné a destabilizující“. Nejvyšší soud odmítl ministerskou novelu trestních předpisů

By
Petr Dimun
-
Vězni v Příbrami Ilustrační foto: Vězeňská služba

Novela trestního zákona a trestního řádu, kterou před měsícem předložilo do připomínkového řízení Ministerstvo spravedlnosti (MSp), může podle názoru soudců Nejvyššího soudu (NS) „vést až ke zpochybnění společenského hodnotového žebříčku, pravidel soužití a morálky ve společnosti a v důsledku toho pak k nedůvěře ve stávající systém trestní justice“. NS dokonce označil návrh ve svých připomínkách za „nebezpečný“. Zásadní výhrady k novele uplatnila i další připomínková místa.

Nebývale negativní jsou připomínky NS k návrhu novely trestního zákona a trestního řádu. Novelu připravilo Ministerstvo spravedlnosti (MSp) se záměrem částečné dekriminalizace a depenalizace. Vedle NS má k novele výhrady i Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ) a Česká advokátní komora (ČAK).

Připomínky NS jsou však nejrozsáhlejší, čítají skoro 70 stran, a z drtivé většiny jsou negativní. Z jejich tónu lze vyčíst i jistou míru rozčarování. Mezi jejich autory jsou totiž i lidé, kteří se několik posledních let věnovali přípravě komplexní rekodifikace trestního řádu. A opakovaně varovali před tím, aby se trestní předpisy měnily „salámovou metodou“, prostřednictvím ad hoc poslaneckých či ministerských novel.

Předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy je odborníkem na trestní právo Foto: Nejvyšší soud

Nepromyšlenost či účelovost?

„Navíc je s podivem, že předkládací zpráva k návrhu odkazuje na „vizi moderní trestní politiky“, ačkoli Ministerstvo spravedlnosti ani vláda zatím nevytvořily žádnou aktuální koncepci moderní trestní politiky v České republice a pracovní skupina vytvořená za tím účelem se ani neschází,“ uvádí se v úvodu připomínek NS.

Návrhu se tak na mnoha místech opakovaně vytýká nepromyšlenost. Naznačena je dokonce i účelovost některých změn. To se týká především snížením dolní hranice sazeb u některých trestných činů tak, že by bylo možné ukládat i alternativní tresty.

„Je proto třeba se ptát, zda je skutečně namístě takto snižovat typovou závažnost nejzávažnějších obohacovacích majetkových a hospodářských trestných činů se škodou i v řádech stovek milionů či dokonce miliard Kč. Máme za to, že nikoli. Problematickým se jeví toto opatření i tehdy, pokud by bylo učiněno jako jediné a samostatné. Vůbec pak ovšem nemůžeme souhlasit s tímto opatřením v kombinaci s dalšími navrhovanými, zejména pak se záměrem umožnit u takových trestných činů ukládat tresty domácího vězení či obecně prospěšných prací jako tresty hlavní a samostatné. Může tak dojít k nevídané depenalizaci kriminality tzv. bílých límečků, což vzbuzuje velmi vážné pochybnosti o skutečných záměrech předkladatele,“ popisuje se v připomínkách NS.

Hrozí nárůst trestné činnosti?

Podle NS je sice pravdou, že máme proti většině zemí EU vyšší míru vězeňské populace, avšak v přepočtu na obyvatele ve srovnání třeba s Německem či Rakouskem také výrazně nižší míru trestné činnosti. Proto NS v připomínkách varuje před „nepromyšleným samoúčelným omezováním ukládání a výkonu trestních sankcí“, neboť to může vést k nárůstu páchání trestné činnosti.

Novela přitom podle NS neřeší jeden z hlavních problémů, kterým je vězeňská recidiva. „Předložený materiál je veden hlavně prvoplánovou snahou snížit počet vězeňské populace, aniž by to bylo doprovázeno dalšími opatřeními, kterými by se zabránilo v páchání trestné činnosti a došlo k efektivní nápravě pachatelů trestné činnosti,“ uvádí se v připomínkách NS.

NS také varuje před „enormním a dosud nebývalým rozvolněním pravidel“ pro ukládání trestů. Samostatný trest domácího vezení, obecně prospěšných prací či peněžitý trest by totiž bylo možné uložit nově i za trestné činy, které dnes spadají do kategorie závažných či zvláště závažných.

Destabilizace hodnot

„Došlo by tak k významné devalvaci významu zvláštní části trestního zákoníku s odstupňováním typové závažnosti jednotlivých trestných činů od sebe navzájem, protože podle jeho obecné části by bylo možno za ně uložit téměř identické tresty. Snížil by se razantně význam rozlišování mezi přečiny a zločiny, ale i zvlášť závažnými zločiny,“ popisuje své výhrady NS. To je přitom podle NS v rozporu s oficiálně uváděným záměrem ministerstva nepostihovat primárně bagatelní trestnou činnost. NS vyjádřil dokonce obavu, že některé navržené změny nijak neovlivní naplněnost českých věznic, ale mají „zřetelný potenciál k destabilizaci společnosti a jejích hodnot“.

Pokud by novela byla přijata, soudy nebudou vedeny k ukládání vymezeného okruhu trestů a bude na jejich volném uvážení, jaký trest uloží, což povede k velké nejednotnosti v judikatuře. NS přitom má v současnosti jen omezené možnosti, jak v rámci dovolání tuto praxi korigovat. Pokud by ovšem měl tuto roli plnit a v rámci dovolací agendy judikaturou ukládání trestů usměrňovat, musel by se zcela změnit koncept dovolání a NS by musel být masivně posílen o další soudce a administrativu.

Ministr sám kritizoval nízký trest, navrhuje opak

NS se také pozastavil nad tím, že MSp s návrhem vůbec přichází, když nedávno sám ministr spravedlnosti reagoval na veřejnou kritiku ohledně údajně mírného trestu uloženého soudem podáním stížnosti pro porušení zákona. A ještě v minulém roce záměr umožnit ukládání peněžitého trestu za některé typy závažných deliktů, včetně těch se sexuálním násilím, ministerstvo dementovalo, připomněl NS.

Ministr spravedlnosti Pavel Blažek Foto: Úřad vlády

„Je proto zvláštní, že se totéž Ministerstvo spravedlnosti znovu vrací k této myšlence a chce ji uplatnit v ještě mnohem širší míře – dokonce obecně hodlá připustit možnost uložení peněžitého trestu jako hlavního druhu trestu, a to i samostatného (jen v závislosti na posouzení shora uvedených abstraktních pravidel), u všech trestných činů včetně úmyslných usmrcení,“ uvádí NS v připomínkách.

NS pak konkrétně nesouhlasí například s tím, aby nebylo trestné neplacení výživného, leda by tím byla osoba vyživovaná vystavena nouzi. Upozorňuje, že v posledních letech stát k tomuto problému přistupoval velmi nekoncepčně. Nynější návrh by mohl navíc podle NS znamenat velké negativní sociální dopady, kdy náklady na sociální politiku s tím spojené by mohly přesáhnout i očekávané úspory.

Rozpor s judikaturou

Negativně se NS v připomínkách staví i k navržené možnosti, aby se trestním příkazem mohl ukládat nepodmíněný trest. NS upozorňuje, že je to v rozporu s nálezy Ústavního soudu i judikaturou ESLP. „Nepovažujeme za vhodné rozhodovat o omezení osobní svobody tzv. od stolu, aniž by rozhodující orgán shlédl obviněného,“ konstatuje NS s tím, že soudci mají již nyní dostatek nástrojů, jak v nesporných případech dosáhnout rychlého odsouzení s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Podporu naopak NS vyslovil změně, která se týká snížení trestů za podporu a propagaci terorismu. „Depenalizaci těchto předčasně dokonaných trestných činů vlastně přípravného charakteru vítáme, dokázali bychom si představit i větší revizi těchto skutkových podstat. Je třeba si uvědomit, že jde vesměs o ryze formální delikty, které nejsou podmíněny žádným škodlivým výsledkem,“ uvádí se v připomínkách NS.

Petr Dimun

Zkrácení doby oddlužení na tři roky bude Sněmovna schvalovat na konci května

By
ČTK
-
Oddlužení se zkrátí na 3 roky Foto: Pixabay

Sporné zkrácení doby oddlužení z nynějších pěti let na tři roky pro všechny dlužníky bude Sněmovna schvalovat ve středu 22. května. Mimořádnou schůzi svolanou z podnětu vládního tábora dnes odpoledne do tohoto data přerušila podle dohod poslaneckých klubů. Vládní novela insolvenčního zákona zůstala posledním neprojednaným bodem schůze.

Na závěrečné schvalování předlohy k oddlužení měli dnes poslanci necelou půlhodinu. Předseda klubu ODS Marek Benda podotkl, že by je ve stanovém čase nestihli, čímž také zdůvodnil dohodu šéfů frakcí o přerušení mimořádné schůze.

Oddlužení je jednou z možností řešení úpadku. Změny insolvenčního zákona vychází z evropské směrnice, která ale požaduje tříleté oddlužení jen pro podnikatele. Kabinet se v programu zavázal k tomu, že se bude vztahovat i na spotřebitele.

Zastánci tvrdí, že lidé v úpadku získají druhou šanci spočívající v možnosti rychleji se dostat z dluhové pasti a vrátit se do legální ekonomiky. Podle opozice zkrácení doby oddlužení neúměrně zhorší pozici věřitelů, mezi nimiž jsou třeba i samoživitelé, společenství vlastníků jednotek a bytová družstva.

Nejbližší schůze čeká poslance příští týden ve čtvrtek, a to opět mimořádná. Koalice ji nechala svolat ke druhému čtení novely o zavedení možnosti korespondenční volby pro české občany žijící v zahraničí.

(čtk)

Sněmovna podpořila změnu v kárných řízeních, která rozdělila justici

By
ČTK
-
Jednání kárného senátu - Igor Stříž proti Pavlu Komárovi Foto: Petr Dimun

Kárná řízení se soudci, státními zástupci a exekutory budou od příštího roku možná dvoustupňová, účastníci by se tak mohli proti verdiktu odvolat. Změnu předpokládá vládní novela, kterou v dnešním úvodním kole podpořila Sněmovna. Předloha, kterou čeká posouzení v ústavně-právním výboru, obsahuje i další změny. Týkají se například kárných senátů a zavedení možnosti dohody o vině a kárném opatření.

V současnosti je jediným kárným soudem Nejvyšší správní soud (NSS) a rozhodnutí kárného senátu lze zvrátit pouze návrhem na obnovu řízení nebo ústavní stížností. Nově by podle novely vedly kárná řízení v prvním stupni Vrchní soudy v Praze a v Olomouci. Odvolacím kárným soudem by byl vedle NSS také Nejvyšší soud (NS).

Novinka rozděluje justici. Část soudců nesouhlasí s tím, aby v prvostupňových kárných senátech zasedali i soudci z obou nejvyšších soudů. Ukázal to seminář na Vrchním soudu, ze kterého Česká justice přinesla reportáž.

Zavedení dvouinstančního řízení ocenila Helena Válková (ANO), sníží se podle ní také riziko rozdílného rozhodování. Válková dala ke zvážení například to, zda by odvolací soudy neměly získat i možnost zpřísnění postihu uloženém v prvním stupni.

Novela upravuje složení kárných senátů, dále zavádí možnost dohody o vině a kárném opatření. Ten, proti komu je návrh podán, v ní bude muset prohlásit, že spáchal skutek, který je předmětem dohody. Kárný senát dohodu neschválí, pokud ji bude považovat za nesprávnou či nepřiměřenou. Předloha také omezuje okruh případů, v nichž se soudcům a státním zástupcům dočasně zproštěným výkonu funkce zpětně doplácí část platu.

Soudcům i státním zástupcům hrozí za kárné provinění důtka, snížení platu či nejpřísnější odvolání z funkce, soudcům navíc odvolání z funkce předsedy senátu. Exekutora lze za kárný delikt postihnout napomenutím, pokutou nebo odvoláním z exekutorského úřadu.

(čtk, epa)

Lobbisté se budou muset hlásit na ministerstvu spravedlnosti, schválili poslanci

By
ČTK
-
Jednání Poslanecké sněmovny Foto: Poslanecká sněmovna

Zakotvit pravidla lobbování má vládní návrh zákona, který v dnešním úvodním kole podpořila Sněmovna. Předloha předpokládá zejména zavedení registru lobbistů i lobbovaných. Opatření omezí podle vlády hrozby korupce, střetu zájmů nebo klientelismu. Platit mají od poloviny příštího roku. Návrhem zákona a související novelou dalších zákonů se teď budou zabývat poslanci z ústavně-právního výboru.

Lobbování označuje návrh za legitimní součást demokratického procesu, pro kterou však aktuálně nejsou nastavena pravidla, což se odráží i na negativním vnímání lobbování. O zavedení zákonných pravidel se v Česku dlouhodobě diskutuje, v minulém volebním období Sněmovna vládní návrh schválit nestihla. Přijetí regulace lobbování do poloviny roku 2025 je podmínkou pro vyplacení peněz z Národního plánu obnovy.

„Tento zákon se hnutí ANO snaží prosadit už třetí volební období,“ uvedl Radek Vondráček (ANO). Pokud by nebylo ohroženo čerpání peněz z Národního plánu obnovy, vláda by podle něj zákon možná ani nepředložila. Podle legislativního ministra Michala Šalomouna (Piráti) se návrh „rodil ve velkých bolestech“. „Věřím, že už máme nakročeno tak, že to dokončíme,“ doplnil Jakub Michálek (Piráti). Podle Pavla Staňka (ODS) je kvalitní lobbování přínosné například v tom, že si zákonodárci mohou na určitou věc udělat široký názor.

Registr lobbistů a lobbovaných

Předloha vymezuje lobbování, lobbisty a lobbované tak, aby zahrnula osoby, které na centrální úrovni ovlivňují nejen přípravu, projednávání nebo schvalování právních předpisů, ale například také opatření správních úřadů. Hlavním nástrojem regulace má být zavedení registru. „Lobbisté, pokud budou chtít provozovat lobbování legálně, budou povinni tuto činnost předem ohlásit ministerstvu spravedlnosti,“ popsalo ministerstvo.

Mezi lobbované předloha řadí mimo jiné prezidenta, členy vlády a jejich náměstky, zákonodárce a jejich asistenty, vládní zmocněnce a členy poradních orgánů kabinetu a kancléře Hradu a zákonodárných sborů i jejich zástupce. Ve výčtu jsou také třeba členové bankovní rady České národní banky a vedení Nejvyššího kontrolního úřadu, členové Národní rozpočtové rady, Rady Českého telekomunikačního úřadu, Rady Energetického regulačního úřadu, Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a členové Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí.

Lobbisté budou muset v registru uvést, v čím zájmu lobbují. Budou do něj navíc vždy po půl roce vkládat veřejně přístupná prohlášení o lobbování, což má podle ministerstva spravedlnosti umožnit kontrolu veřejnosti. „Dále bude mít lobbista, který hodlá lobbovat, povinnost lobbovaného upozornit na to, že je lobbistou ve smyslu tohoto zákona a uvést v zájmu koho lobbuje,“ uvedli navrhovatelé. Předloha předpokládá i sankce za nesplnění zákonných podmínek, nejvyšší bude moci dosáhnout až jeden milion korun nebo tří procent hodnoty aktiv právnické osoby.

Ve sněmovním systému už se objevil Michálkův pozměňovací návrh, který omezuje navrhovanou plošnou výjimku ze zákona ve vztahu ke státním a takzvaným polostátním společnostem. Platila by jen pro komunikaci takové právnické osoby s organizační složkou státu, která je jejím zřizovatelem, zakladatelem nebo v ní uplatňuje za stát práva akcionáře.

(čtk)

Muž dál bojuje o právo na euthanasii. Listina zaručuje zachování důstojnosti, argumentuje

By
ČTK
-
Za účasti žadatele, invalidního důchodce Petra Bartheldiho, představil zástupce spolku, právník Milan Hamerský, odůvodnění podání k Ústavnímu soudu včetně zahraničních zkušeností Foto: Spolek Pro euthanasii

Petr Bartheldi, který se od roku 2018 domáhá práva na eutanazii, se obrátí na Ústavní soud (ÚS). V pátek podá stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého na dobrovolné ukončení života nemá nárok. Muž s bolestivým poraněním páteře trvá na tom, že mu Listina základních práv a svobod zaručuje právo na zachování lidské důstojnosti, potažmo tedy i právo na důstojnou smrt. Bartheldi to dnes v Praze řekl novinářům.

„Chci, aby lidé jako já s trvalým poškozením zdravotního stavu měli možnost se rozhodnout, zda chtějí dále snášet bolest,“ prohlásil. Podle Milana Hamerského ze Spolku pro uzákonění eutanázie by měl Ústavní soud posoudit, zda český trestní zákoník není v rozporu s Listinou základních práv a svobod. „Měl by dát lhůtu politikům na to, aby přijali právní úpravu, která umožní asistovanou pomoc k ukončení života,“ uvedl. Dodal, že není ihned potřeba nový zákon zabývající se přímo eutanazií. Stačilo by podle něj změnit trestní zákoník.

Nejvyšší soud zamítl Bartheldiho stížnost letos v lednu. Uvedl, že v ČR neexistuje de iure možnost provedení eutanazie ani asistované sebevraždy. S tím Hamerský souhlasí. Za skandální ale považuje argument Nejvyššího soudu, podle kterého život a zdraví jsou považovány za tak významné hodnoty, že i když se týkají konkrétního člověka, převažuje společenský zájem na jejich ochraně před právem jedince svobodně rozhodovat.

Muž uváděl, že dále nechce žít, a to jednak kvůli svému zdravotnímu stavu, bolestem a nedobré prognóze, ale také kvůli nesouhlasu s režimem v České republice. Život v něm označil za subjektivně nesnesitelný.

„Těžištěm ústavního pořádku ČR je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem ČR,“ uvedl muž v ústavní stížnosti. Bartheldi v ní odkazuje zejména na rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe z února 2020, který podle něj dospěl k závěru, že součástí práva na lidskou důstojnost je i právo svobodně rozhodnout o své smrti, a to včetně možnosti rozhodnout se zemřít za pomoci třetích osob.

Nejvyšší soud se dovoláním zabýval, protože danou otázku pokládal za dosud v judikatuře nevyřešenou, nakonec ale podnět zamítl. Hamerský doufá, že i ÚS bude považovat otázku za natolik důležitou, že stížnost neodmítne. „Je to poprvé, co by se dostal tento problém před Ústavní soud,“ řekl.

Bartheldi podal žalobou o přivolení k zásahu do osobní integrity k soudu v Pardubicích již v roce 2018. Muž uváděl, že dále nechce žít, a to jednak kvůli svému zdravotnímu stavu, bolestem a nedobré prognóze, ale také kvůli nesouhlasu s režimem v České republice. Život v něm označil za subjektivně nesnesitelný.

V některých zemích je eutanazie legální. Český parlament zatím podobné návrhy neschválil. Podpora veřejnosti ale narůstá. Podle loni zveřejněného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR souhlasilo s uzákoněním eutanazie 73 procent Čechů, což je nejvíce od roku 2007, kdy se centrum na tuto otázku začalo ptát.

Cílem spolku je pak přijetí samostatného zákona o eutanazii – například již od roku 2020 připraveného návrhu zákona o paliativní péči, rozhodování na konci života a eutanazii, který vypracovala senátorka Věra Procházková (ANO).

(čtk)

Ministerstvo se omluvilo podnikatelce a firmě za nezákonné stíhání

By
Česká justice
-
Ministr spravedlnosti Pavel Blažek Foto: Ministerstvo spravedlnosti

Ministerstvo spravedlnosti se omluvilo podnikatelce z Plzeňska Monice Janderové a obchodní korporaci M-AUTO za nezákonné stíhání. Janderová byla obžalována za zločin zneužití postavení v obchodním styku, společnost s ručením omezeným M-AUTO za zločin zneužití postavení v obchodním styku za použití zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Krajský soud v Plzni v hlavním líčení konaném dne 23. května 2023 v Plzni v senátě složeném z předsedy senátu Jana Špety a přísedících Petra Vágnera a Michala Červenky Janderovou i firmu M-AUTO obžaloby zprostil. Podle soudu je nepřípustné, „aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy“.

Monika Janderová byla podle obžaloby v době od 6. dubna 2018 do 3. června 2019 současně v postavení jednatele a společníka ve dvou obchodních korporacích, ALLFORCARS CZ a M-AUTO, které měly shodný předmět podnikání.

Janderová chtěla podle obžaloby v provozovně ALLFORCARS CZ provozovat činnost firmy M-AUTO a vypověděla proto benefity plynoucí z franšízové smlouvy. V polovině roku 2018 proto dala podnět k výpovědi smlouvy o franchisingové obchodní spolupráci mezi ALLFORCARS CZ a franchisorem. K tomu došlo. Janderová pak dala výpověď z nájmu a rozvázala pracovní poměr s devíti zaměstnanci. Místo ALLFORCARS CZ později zaujala společnost M-AUTO.

„Čímž cíleně způsobila u ALLFORCARS CZ významné snížení až úplnou ztrátu tržeb, ztrátu benefitů franchisingu, ztrátu přímého kontaktu se zákazníkem, ztrátu prostoru pro řádný výkon podnikatelské činnosti, nemožnost zákazníka vidět či vyzkoušet požadovaný produkt, snížení hospodářského výsledku za účetní období ze 437 tisíc Kč v roce 2018 na 126 tisíc Kč ke konci března 2019, pokles celkových výnosů z 11.080 tisíc Kč v roce 2018 na 2.770 tis. Kč ke konci března 2019, a u M-AUTO s.r.o. nárůst všech majetkových položek, zejména výsledku hospodaření za účetní období let 2019 a 2020 v podobě čistého zisku ve výši 1.115 tis. Kč,“ tvrdila obžaloba.

Krajské státní zastupitelství v Plzni podalo 23. prosince 2021 obžalobu ke Krajskému soudu v Plzni.

„Těchto zločinů se měly obžalované dopustit způsobem, který je popsán ve skutkové větě výroku rozsudku. Obžaloba přitom vycházela z důkazů, které byly shromážděny v přípravném řízení a spolu s obžalobou byly jako spisový materiál předloženy soudu. Ten všechny uvedené důkazy provedl, nad rámec již shromážděných si opatřil i důkazy další, které pochopitelně taktéž provedl, a poté všechny takto shromážděné důkazy zhodnotil postupem tak, jak mu to ukládá trestní řád,“ stojí ve zprošťujícím rozsudku.

Soud pak Moniku Janderovou i společnost M-AUTO obžaloby zprostil.

„Ze skutkové věty obžaloby zcela zřetelně vyplývá, že tam popsaná jednání činila obžalovaná (Monika Janderová – pozn. red.) od počátku proto, nebo resp. s úmyslem, opatřit prospěch nebo výhodu obžalované obchodní korporaci M-AUTO s.r.o., potažmo sobě, neboť byla jejím společníkem a jednatelem. Nic takového však prokázáno nebylo. Pravdou je, že novou smlouvu pro tuto společnost uzavřela, avšak způsobem, ze kterého nelze odvodit zmíněný úmysl, ani úmysl poškodit poškozenou společnost ALLFORCARS CZ. Ještě ve vztahu k zaměstnancům původní společnosti je třeba uzavřít, že asi bylo logickým vyústěním shora uvedeného to, že je obžalovaná zaměstnala po uzavření nové smlouvy v obžalované obchodní korporaci M-AUTO. Soud je toho názoru, že je zde přiléhavá argumentace Nejvyššího soudu, že při posuzování trestní odpovědnosti v tomto případě nelze opomenout základní zásadu použití trestního práva jako poslední možnosti ochrany uvedeným trestným činem dotčených společenských zájmů. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a tehdy i obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy. Na tom je založen princip subsidiarity trestní represe,“ stojí v rozsudku.

Jak Monice Janderové, tak společnosti M-ATO se aktuálně omluvilo ministerstvo spravedlnosti.

„Ministerstvo spravedlnosti se omlouvá Ing. Monice Janderové za vydání nezákonného rozhodnutí – usnesení o zahájení trestního stíhání a za následné vedení trestního stíhání v rámci trestního řízení vedeného nejdříve Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje pod sp. zn. KRPP-11912/TČ-2019-030080 a následně Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 2 T 14/2021, za nemajetkovou újmu, která jí v důsledku trestního stíhání vznikla a za negativní následky, které trestní stíhání způsobilo v její osobnostní sféře,“ lze se dočíst na webu ministerstva spravedlnosti.

Podobná omluva pak zazněla i pro společnost M-AUTO.

(hrb)

Budou advokáti moci s úchovami nakládat omezeně? ČAK jedná o úpravě zákona

By
Eva Paseková
-
ČAK jedná o změnách u advokátních úschov Foto: PXhere

Prolomení bankovního tajemství kontrolními orgány České advokátní komory (ČAK) nebo omezení dispozičního oprávnění advokáta. O takových změnách u advokátních úschov vyjednává ČAK se zástupci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva financí, České národní banky, České bankovní asociace, senátorkou Hanou Kordovou Marvanovou a dalšími. „Návrhy mají vést ke zvýšení bezpečnosti advokátních úchov a obnovení důvěry veřejnosti v advokátní úschovy, která byla zásadním způsobem podlomena v důsledku trestné činnosti některých advokátů,“ uvedla mluvčí Komory Iva Chaloupková.

Jedním z důvodů, proč chce ČAK zvýšit transparentnost advokátních úschov, je kauza advokátky Heleny Sukové. Žena podle policie zpronevěřila uschované peníze 44 klientů a celkem jim způsobila škodu přes 153 milionů korun. Snahou je, aby se tyto návrhy staly součástí novely zákona o advokacii, která prochází legislativním procesem a nyní čeká na druhé čtení v Poslanecké sněmovně.

Prostřednictvím advokátních úschov se ročně vypořádávají desítky tisíc transakcí, a to zejména nákupu a prodeje nemovitostí, přičemž advokáti hrají nezastupitelnou roli při zajištění právně bezpečného vypořádání těchto transakcí. „Bohužel individuální selhání některých advokátů vrhá negativní světlo na poctivou práci tisíců advokátů, ohrožuje důvěru veřejnosti v bezpečnost advokátních úschov a vede k velkému politickému tlaku na zásadní změnu celého systému. Komora se aktivně podílí na hledání optimálního řešení ochrany klientů, kteří advokátní úschovy využívají, při současném respektování požadavku na únosnou administrativní a finanční zátěže pro advokáty, respektive jejich klienty, a zachování konkurenceschopnosti advokátních služeb,“ zdůraznila Chaloupková.

Nezvýšit administrativní zátěž pro advokáty

ČAK podle ní souhlasí s tím, aby u advokátních úschov došlo k legislativním úpravám, ale zároveň aby přijatá opatření nezvýšila administrativní zátěž pro advokáty nad nezbytně nutnou míru. Diskutovaný koncept legislativní změny vychází z toho, že specifické povinnosti advokátů při vedení advokátní úschovy budou nově upraveny přímo zákonem o advokacii, nikoliv jen na úrovni stavovských předpisů, jak dosud činila Komora v rámci stavovské samosprávy.

„V současné době velmi intenzivně pracujeme na dosažení vzájemné dohody mezi všemi dotčenými subjekty. Věřím, že brzy dosáhneme konsensuálního návrhu, který bude vyhovovat všem stranám,“ uvedl už dříve ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS).

Naposledy Komora přistoupila k novelizaci usnesení o provádění úschov v létě 2023, kdy zavedla povinnost advokátů nabídnout klientům možnost zvýšení bezpečnosti a transparentnosti advokátní úschovy tím, že banka automaticky notifikuje klienty o pohybech na účtu advokátní úschovy v kombinaci s automatickou notifikací klientů o zápisu úschovy do elektronické knihy úschov vedené Komorou.

Prolomení bankovního tajemství

V rámci aktuálních jednání se do novely zákona o advokacii navrhuje prolomení bankovního tajemství pro účely kontroly ze strany ČAK, a to tak, aby banky byly povinny poskytnout kontrolní radě ČAK na její žádost informace o stavu a pohybech na účtu advokátní úschovy.

Dalším návrhem na zvýšení bezpečnosti advokátní úschovy je omezení dispozičního oprávnění advokáta. „V případě vícestranné smlouvy o advokátní úschově, která je určena ke splnění či zajištění splnění dluhu mezi složitelem a příjemcem (typicky realitní úschova) by mohlo být s bankou sjednáno, že banka umožní výplatu peněžních prostředků pouze na předem stanovené účty, přičemž tuto skutečnost banka potvrdí účastníkům před složením peněžních prostředků do advokátní úschovy. Komora zároveň navrhuje zachování větší flexibility u advokátních úschov určených pro správu majetku či zajištění a plnění závazků složitele vůči předem neznámému nebo nejistému okruhu třetích osob,“ vysvětlila Iva Chaloupková s tím, že změny budou vyžadovat investice do bankovních systémů a to zejména v oblasti elektronického bankovnictví.

(epa)

Finanční problémy má až pětina Čechů. Odborníci poradí v kurzu gramotnosti zdarma

By
Eva Paseková
-
Základní varianta kurzu je zdarma Foto: Dean Calma / IAEA

Podle nejnovějšího průzkumu České bankovní asociace (ČBA) se každý měsíc potýká s finančními obtížemi 17 procent Čechů. Po zaplacení základních životních nákladů jim nezbývají žádné peníze na spoření, investice ani na pokrytí nečekaných výdajů. Průzkum také odhalil, že počet exekucí loni vzrostl na 4,5 milionu, což představuje nárůst o desetinu oproti roku 2017. Přestože se finanční situace v Česku v posledních letech mírně zlepšila, řada expertů se domnívá, že pokud nedojde ke zvýšení finanční gramotnosti, situace se nezlepší.

Společnost Unicorn Publishing v této souvislosti pod značkou Red Monster připravila kurzy finanční gramotnosti. „Ve spolupráci s odborníky jsme vytvořili dva kurzy. První z nich je obsáhlejší a je určen těm, kteří se chtějí v oblasti financí lépe orientovat. Druhý kurz je určen úplným začátečníkům a je zdarma dostupný všem. Oba kurzy jsou navrženy tak, aby poskytly jak středoškolákům, tak dospělým, nejen teoretické znalosti, ale i praktické dovednosti, které jsou potřebné k zodpovědnému finančnímu chování,“ uvedl ředitel Unicorn Publishing Jakub Haláček.

Vzhledem k nárůstu bezhotovostních plateb je podle něj schopnost správně se rozhodovat a orientovat ve finančních produktech důležitější než kdy předtím. Právě k posílení těchto dovedností má složit komplexní placený online kurz finanční gramotnosti, který vytvořil certifikovaný expert Michal Špaček s více než dvacetiletou praxi na finančních trzích. „Kurz obsahuje 43 lekcí a osm testů, přičemž každá lekce trvá 5 až 10 minut. Zaměřuje se na základní ekonomické principy, finanční matematiku, správu osobních financí, pojišťovnictví, investice a další relevantní témata,“ popisuje Viktor Skrobach, manažer produkce a výroby kurzů. Dodává také, že úspěšní absolventi získají na konci kurzu certifikát.

Alternativa pro začátečníky

Ti, kteří váhají s investicí do rozsáhlého kurzu „Finanční gramotnost“, mají možnost zdarma vyzkoušet základní vzdělávací kurz nazvaný „Peníze od základů“. Tento kurz připravil Unicorn Publishing ve spolupráci se společností KRUK a na podporu Dne bez dluhů. „Kurz je určen všem začátečníkům a je bezplatný. Obsahuje devět lekcí, které se věnují základům finanční gramotnosti, poskytují informace
o půjčkách a dluzích, včetně možností jejich soudního řešení. Cílem kurzu je naučit účastníky, jak správně sestavit domácí rozpočet a upozornit na nejčastější rizika, která mohou rodinné finance výrazně ovlivnit,“ zmiňuje Skrobach.

Jak ukázal index finanční gramotnosti ČBA, lidé s vyšším vzděláním dosahují lepších výsledků ve finanční gramotnosti, což potvrzuje význam vzdělávání v této oblasti. Také z toho důvodu jsou více ohroženi zejména mladí lidé, kteří kvůli nedostatečným finančním vědomostem často čelí závažným problémům. „Proto jsou naše kurzy speciálně zaměřeny na studenty základních a středních škol, kde je větší potřeba finančního vzdělávání. Naším cílem je motivovat tyto skupiny k získání nezbytných znalostí a dovedností, které nejen zlepší jejich finanční gramotnost, ale také jim otevřou dveře k dalšímu vzdělávání v této oblasti,“ konstatuje Jakub Haláček.

Další informace o kurzech najdete na webové stránce Red Monster a Unicorn Publishing, kde objevíte i odkazy na relevantní studijní materiály a další zdroje, které můžete využít pro další osobní nebo profesní rozvoj v oblasti financí.

(red)

Vrbík: Na vodík má smysl se zaměřit

By
Česká justice
-
V loňském roce se podle náměstka ministra dopravy Tomáše Vrbíka zaregistrovalo zatím nejvíce vodíkových vozidel, stále ale jde o jednotky kusů. Foto: Radek Čepelák

Ministerstvo dopravy už odstartovalo první programy a výzvy na využití vodíku. Jde o oblast, na kterou má smysl se zaměřit, studovat ji a uvádět do praxe. Praktické zkušenosti ale v současnosti ukazují řadu nejasností, které je potřeba nejdříve vyřešit. Využití vodíku také zatím nevychází ekonomicky, uvedl na sympoziu Ekonomického deníku k tématu Vodíkové strategie první náměstek ministra dopravy Tomáš Vrbík.

Vrbík poznamenal, že ministerstvo dopravy vždy při debatě o snižování dopadů dopravy na životní prostředí hovořilo o tom, že je důležitá technologická neutralita. „My jsme v této souvislosti přesvědčení, že je potřeba nevsázet samozřejmě na jednu kartu. Elektromobilita z tohoto pohledu není jediné řešení,“ zmínil v souvislosti s využíváním vodíku Vrbík. 

V loňském roce se podle náměstka ministra dopravy zaregistrovalo zatím nejvíce vodíkových vozidel, stále ale jde o jednotky kusů, tedy nic, co by v tuto chvíli bylo zásadní. „Vodíková mobilita se pomalu stává realitou. Je to trend, který se rozjíždí a uvidíme, jak se bude vyvíjet,“ konstatoval.

Řečníci prvního bloku sympozia Vodíková strategie. Zleva náměstek ministra průmyslu a obchodu Petr Třešňák, vedoucí oddělení analýz strategických projektů na ministerstvu průmyslu a obchodu Petr Mervart, ředitel strategie a business analýz společnosti Orlen Unipetrol Martin Gajdoš a předseda poslaneckého podvýboru pro energetiku Róbert Teleky, vydavatel Ekonomického deníku, České justice a Zdravotnického deníku Ivo Hartmann, první náměstek ministra dopravy Tomáš Vrbík a vrchní ředitel ministerstva životního prostředí Jan Kříž. Foto: Radek Čepelák

V loňském roce podle Vrbíka začalo fungovat také několik nových veřejných vodíkových stanic, což je podle něj klíčové proto, aby v zemi mohlo být i větší množství vodíkových vozidel. Veřejné vodíkové stanice je možné například využít v Praze-Barrandově, Mstěnicích a Litvínově.

„Na tom, že se daří vodíkové stanice otevírat, má určitě podíl i náš operační program Doprava,“ konstatoval Vrbík. V  letech 2023 až 2026 je v něm pro tuto oblast vyčleněno 700 milionů korun. „Máme za sebou první výzvu, ve které bylo zhruba 300 milionů korun a z toho bylo podpořeno šest vodíkových stanic,“ zmínil.

Na snímku vydavatel Ekonomického deníku, České justice a Zdravotnického deníku Ivo Hartmann, první náměstek ministra dopravy Tomáš Vrbík a vrchní ředitel ministerstva životního prostředí Jan Kříž. Foto: Radek Čepelák

Podpora vodíkových stanic se podle něj soustřeďuje na výstavbu podél Transevropské dopravní sítě (TEN-T) či v městských uzlech. Prvořadým cílem je naplnit nařízení AFIR  (budování infrastruktury pro alternativní paliva) a podmínky, ke kterým se Česká republika zavázala do roku 2030. Vodíkové stanice by měly být podél páteřní sítě TEN-T rozmístěny po 200 kilometrech a jedna plnící stanice má fungovat v každém městském uzlu. Zajištěny by měly být také přeshraniční úseky.

O vodíkové vlaky má zájem Moravskoslezský kraj

První náměstek ministra dopravy Tomáš Vrbík na sympoziu jmenoval také Moravskoslezský kraj, který přišel s ambicí na svém území využívat pro některé spoje vodíkové vlaky. Správa železnic podle něj k projektu vypracovala rozsáhlou technicko-ekonomickou studii a ukazuje se, že stávající cena, za kterou se vodík na trhu nabízí, je pro vlaky ekonomicky neefektivní. Ve vazbě na dieselové tratě začne dávat ekonomicky smysl ve chvíli, kdy se dostane pod 11 euro. „Aby vůbec to elementární splnění té úvahy ekonomicky vycházelo, tak se musíme dostat do situace, že bude garantovaná nabídka dodavatelů minimálně v takové výši,“ konstatoval.

Zleva vedoucí oddělení analýz strategických projektů na ministerstvu průmyslu a obchodu Petr Mervart, ředitel strategie a business analýz společnosti Orlen Unipetrol Martin Gajdoš a předseda poslaneckého podvýboru pro energetiku Róbert Teleky. Foto: Radek Čepelák

S každým dalším snížením ceny pak ekonomika využití vodíku bude vycházet podstatně lépe a pak se dá uvažovat i o rozvíjení na jiné typy tratí, a to i ty složitější. Komplikované je podle Vrbíka také definování ceny vodíkových vlaků v kombinaci s elektrikou. „Když jsme se u vlaků snažili zjistit nějaké garantované ceny, tak nikdo nebyl kraji schopný v tuto chvíli definovat a garantovat nějakou cenu, aby se z toho dala vůbec dopočítat nějaká logická ekonomická úvaha,“ uvedl Vrbík.  Otazníky visí i nad provozními náklady, spotřebou i údržbou.

Z toho podle Vrbíka vyplývá, že debata o využití vodíku je správná, existují tady závazky České republiky, které musíme plnit, ale zároveň k tomu, aby bylo možné uvést vše do praxe, zbývá ujít ještě dlouhou cestu a zodpovědět řadu otázek.

Zaplněné auditorium sympozia Ekonomického deníku k tématu Vodíkové strategie. Foto: Radek Čepelák

„Protože zjednodušeně řečeno, kdybychom v tuto chvíli odmysleli politickou souvislost a snahu vodík nějakým způsobem pilotně vyzkoušet a ukázat, že tady máme ambici to pustit do nějakého procesu, tak pouhá ekonomická úvaha by jednoznačně odpověděla, že to v tuto chvíli nevychází,“ zmínil Vrbík.

Přesto podle něj platí teze, že je vodík věc, ke které se v budoucnu musíme postavit, na otázky hledat odpovědi a zpřesňovat výpočty.

Tereza Čapková, Ekonomický deník

Poděkování za podporu sympozia Vodíková strategie patří partnerům, společnostem ORLEN Unipetrol a GasNet.

Debata během sympozia Ekonomického deníku k tématu Vodíkové strategie. Zleva vedoucí oddělení analýz strategických projektů na ministerstvu průmyslu a obchodu Petr Mervart, ředitel strategie a business analýz společnosti Orlen Unipetrol Martin Gajdoš. Předseda poslaneckého podvýboru pro energetiku Róbert Teleky, vydavatel Ekonomického deníku, České justice a Zdravotnického deníku Ivo Hartmann a první náměstek ministra dopravy Tomáš Vrbík. Foto: Radek Čepelák
Účastníci auditoria využili prostor k dotazům. Foto: Radek Čepelák
Prostor byl i na neformální debatu o přestávce. Zleva vrchní ředitel ministerstva životního prostředí Jan Kříž, ředitel odboru SFŽP Ivo Marcin, partner poradenské firmy PwC ČR Jan Brázda a vrchní ředitel ministerstva průmyslu a obchodu Marian Piecha. Foto: Radek Čepelák
Řečníci druhého bloku sympozia Vodíková strategie. Zleva ředitel pro regulační a právní záležitosti společnosti GasNet Pavel Dočekal, partner PwC ČR Jan Brázda, redaktor Ekonomického deníku David Tramba (v roli moderátora), vrchní ředitel na ministerstvo průmyslu obchodu Marian Piecha a ředitel odboru SFŽP Ivo Marcin. Foto: Radek Čepelák
123...1 420Page 1 of 1 420

Vydavatelství:

Online tituly:

redakce ->

[email protected] / Facebook / Twitter

Portál Česká justice využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem. Články v názorové rubrice nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Vydavatelem zpravodajských portálů Ekonomický deník, Zdravotnický deník a Česká justice je Media Network s.r.o., Revoluční 1082/8, 11000 Praha 1, zapsaná pod spisovou značkou 216663 C u Městského soudu v Praze.