Home Blog Page 1420

Jiří Pospíšil a TOP 09: žádná novinka

O odchodu Jiřího Pospíšila z ODS se mluvilo už před dvěma lety, kdy ho nečekaně z vlády odvolal premiér Petr Nečas. Foto: Mediafax

Člověk míní – čas mění. Už dvakrát, v letech 2010 a 2012, plnilo téma Jiří Pospíšil a přestup k TOP 09 stránky novin. Pokaždé v jiné roli: před čtyřmi lety kroky svých spolustraníků mířících jinam odsuzoval. Před dvěma lety už se to týkalo i jeho, tehdy ještě odolal.

Bývalý místopředseda ODS, který na lednovém kongresu v Olomouci neobhájil mandát, opouští ODS a mohl by se objevit jako lídr na eurokandidátce TOP 09. Vlastně to žádné velké překvapení není. Podobné úvahy se objevily už v červnu 2012, kdy Jiřího Pospíšila vyhodil tehdejší premiér Petr Nečas z vlády. MF DNES tehdy psala: „Zastání, jehož se ministrovi dostalo od veřejnosti, je až překvapivě velké. Není proto divu, že se o populárního politika začala zajímat konkurence občanských demokratů. Místopředseda TOP 09 Marek Ženíšek láká Pospíšila, aby po vyhazovu od Nečase přeběhl do jeho strany.“

Pospíšil tehdy odolal. Novinám řekl, že by to mohlo být vnímáno jako uražené gesto. Námluvy prý bral jen jako žert. Vzal si čas na rozmyšlenou, tehdy oznámil, že svou budoucnost spojí s mecenáškou Medou Mládkovou a jejím Museem Kampa.

Pro kolegy, kteří stranu opustili, nenašel Jiří Pospíšil dobré slovo o dva roky dřív, kdy hvězda TOP 09 zazářila poprvé. Po volbách na jaře 2010 se začalo mluvit o tom, že z ODS odcházejí lidé houfně právě k novému pravicovému konkurentovi. A už tehdy u toho byl Ženíšek, jakési Pospíšilovo plzeňské politické dvojče. Citujme znovu MF DNES, tentokrát z počátku června 2010: „Na čtyři desítky členů ODS v Plzeňském kraji se pokouší přestoupit do strany TOP 09. Alespoň to tvrdí šéf plzeňské topky Marek Ženíšek. Žádné konkrétní jméno však neuvádí. A krajský lídr ODS Jiří Pospíšil tomu nevěří.“

„Doufám, že se jedná jen o virtuální hru,“ řekl tehdy Pospíšil. Připustil ale, že plzeňskou ODS někteří členové opouštějí. Například primátor Pavel Rödl tehdy uvedl, že za ODS už v komunálních volbách kandidovat nehodlá (a kandidoval nakonec za sdružení Občané.cz). Pospíšil řekl, že ho Rödlovo chování lidsky mrzí, ale žádná ztráta pro ODS to prý nebude.

Závěrem slova Marka Ženíška z roku 2010, která vyznívají jako memento: „O některých uvažujeme, ale u některých byl vidět kalkul. Zjistili jsme například, že se s nimi nepočítá na kandidátku nebo že mají konflikt s místním vedením ODS. Nechceme, aby se k nám problém přesunul s určitou osobou.“

-rm-

Nová finanční policie? Jen společný tým

Samostatná finanční policie nebo superúřad pro boj s daňovou a finanční kriminalitou v Česku v dohledné době nevznikne. Ministr vnitra Milan Chovanec počítá jen s těsnější spoluprací složek, které mají k problematice blízko, tedy protikorupční policie, analytiků ministerstva financí a celní správy. Vyplývá to z rozhovoru, který poskytl České justici.

Intenzivnější boj proti daňové kriminalitě a lepší výběr daní je součástí vládních priorit. Při ministerstvu vnitra dosud pracuje tým Progres, který stanovil základní strategii. „S ministrem financí jsme dohodnuti na intenzivní spolupráci, která naváže na činnost týmu Progres. Naším společným cílem je naplnění priorit zakotvených v koaliční smlouvě, nikoliv vytváření mocenských center,“ uvedl Chovanec na dotaz, jak vnímá fakt, že ministr financí Andrej Babiš na klíčový post šéfa Finančně-analytického útvaru dosadil bývalého šéfa expozitury protikorupční policie v Plzni Libora Kazdu. „V případě pana Kazdy jsem rád, že jeho odbornosti a zkušeností bude dále využito ve službách státu. Spolupráce policie s FAÚ, celní a finanční správou je pro naplnění vládní priority v oblasti lepšího výběru daní a postihu daňové a finanční kriminality klíčová,“ dodal Chovanec.

Společné pracoviště by mělo vzniknout až za několik měsíců a pracovat bude v pilotním režimu. „Půjde o pilotní projekt, který bude zaměřený na vytipované závažné kauzy. Hlavním cílem a smyslem je efektivně propojit a využít odbornost i oprávnění těchto tří složek. Zda se spolupráce skutečně jako efektivní osvědčí a povede ke vzniku nového útvaru, úřadu, či finanční policie, je v tuto chvíli předčasné soudit,“ řekl Chovanec.

Bližší popis, jak by mohl tým vypadat, najdeme v závěrečné analýze skupiny Progres. Ministerstvo vnitra se ze strategických důvodů rozhodlo ustoupit financím a přenechá jim faktické vedení. „Z hlediska potřeby získat pro myšlenku podporu resortu financí bude praktické pracoviště vybudovat v prostorách správce daně, kde bude třeba zajistit přístup do informačních systémů policie,“ píše se v ministerském materiálu. Policistů, kteří budou na berní správu docházet, by mělo být přibližně pět.

Pozor na služky, golfisty a lovce

Vládní strategie počítá s tím, že se bude možné zaměřit na lidi, kteří mají životní úroveň zjevně neodpovídající jejich příjmům. Ty by pak měl správce daně možnost podle zahraničních vzorů dodanit. Materiál se svérázným způsobem vypořádává s kritérii, jak takovou osobu poznat. „Úprava obsahuje výčet prvků, které životní úroveň zvyšují – např. existence domácích zaměstnanců, luxusní auta, lodě, letadla, účast v golfových klubech, loveckých společnostech, apod.,“ píše se v materiálu týmu Progres. Správce daně pak zvýší základ daně z příjmu a vyměří vyšší daň.

Právě takovýto způsob boje s nelegálními příjmy – tady méně kriminalizace a více správního trestání, má být základem strategie pro lepší výběr daně. Právě tento způsob je ovšem i překážkou ve společném fungování analytiků ministerstva financí a policejního orgánu. Zákon totiž zatím jasně říká, že policisté mají nárok na informace od ministerstva financí pouze v případě, že je zároveň podáno trestní oznámení. Materiál počítá s tím, že by zákon č. 253/2008 o některých opatření v boji s nelegálními výnosy byl o tuto možnost – tedy informovat policii i o věcech správních – rozšířen.

Robert Malecký

Nejvyšší soud se ohrazuje proti spekulacím o manipulaci

Nejvyšší soud se ohradil proti spekulacím o nestandardním průběhu přípravy jednání o stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Pavla Tykače. Pochyby s odkazem na nejmenované zdroje v justici dnes zveřejnily Lidové noviny.

Tykačův případ měl Nejvyšší soud projednávat tento týden, ministryně spravedlnosti Helena Válková ale krok své předchůdkyně Marie Benešová stáhla.

Lidové noviny píší: „Na naplánovaném projednávání u soudu jsou navíc dle zdrojů LN obeznámených s děním v justici pozoruhodné hned tři věci. Nejvyšší soud nařídil veřejné projednávání, v nichž se zpravidla očekává rozhodnutí soudu, které vyhovuje stěžovateli. Za další byl termín soudu nařízen na 5. února, což je vzhledem k jiným případům nestandardně rychlý termín pro projednání. A o stížnosti měl rozhodovat Petr Šabata, který udělal v roce 2009 tečku za kauzou lidoveckého expředsedy Jiřího Čunka a loni pomohl na svobodu stíhaným exposlancům ODS Ivanu Fuksovi, Marku Šnajdrovi a Petru Tluchořovi.“

Podle mluvčího Petra Knötiga LN Nejvyšší soud nepožádaly o vyjádření: „Jde o nepodloženou spekulaci a podrobnosti se nikdo z LN neobtěžoval ověřovat. K uvedenému lze sdělit pouze to, že veřejné jednání bylo zavčas nařízeno a všechny strany o něm byly s dostatečným předstihem informovány. Stížnost pro porušení zákona byla doručena 3. 1. 2014 a nařízeno veřejné zasedání bylo po víc jak měsíci. Nejde o žádné urychlené nařízení, podobné termíny v trestním řízení u Nejvyššího soudu  nejsou žádnou extra výjimkou. Ve věci jedná tříčlenný senát pod vedením JUDr. Šabaty, kterému byla věc přidělena v souladu s rozvrhem práce pro 2014, který není zcela totožný s rozvrhy práce v předchozích letech. Navíc přidělování věcí soudcům k rozhodnutí  se řídí podle toho, jak jsou věci doručeny a zapsány podacím oddělením. Rozvrh práce na příslušný rok  je veřejně přístupný dokument a to jak na stránkách Nejvyššího soudu, tak i na elektronické úřední desce MSp,“ reagoval Knötig.

-red-

Nejvíce rozsudků proti ČR je kvůli právu na spravedlivý proces

Evropský soud pro lidská práva Foto: archiv

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) vedl v některém stádiu řízení v loňském roce celkem 591 stížností proti České republice na porušení Evropské úmluvy o lidských právech. Vyplývá to z Výroční zprávy ESLP, jak ji aktuálně ve Štrasburku veřejně komentoval předseda soudu Dean Spielmann. Celkem 827 stížností proti ČR nebylo soudem přijato. V jedenácti případech stížností proti České republice naopak soud vydal rozhodnutí.

Jak uvedl předseda soudu Dean Spielmann, celkem ke konci loňského roku čekalo v nějaké fázi na vyřízení celkem 99 900 stížností proti jednotlivým zemím Úmluvy, přičemž polovina těchto stížností směřovala proti čtyřem zemím: proti Ruské federaci, Itálii, Ukrajině a Srbsku.

Počet stížností proti ČR klesá

Téměř třetina všech podaných stížností k ESLP se týkala práva na spravedlivý proces. Také v České republice padlo loni nejvíce rozsudků proti ČR kvůli porušení práva na spravedlivý proces.

Porušení práva na spravedlivý proces konstatoval Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku ve čtyřech z jedenácti českých stížností, které skončily rozsudkem. V dalších dvou případech podle ESLP Česká republika porušila právo na svobodu a bezpečnost. Po jednom porušení došlo u práva na svobodu a osobní bezpečnost, práva na zdravotní pomoc, práva na ochranu majetku. V jednom případě konstatoval soud nelidské zacházení, v jednom případě nedostatečné vyšetřování a v jednom případě došlo k mimosoudnímu vypořádání záležitosti.

Co se týče stěžovatelů z České republiky, bylo loni celkem 481 stížností přiděleno k vyřízení konkrétní sekci soudu. Z tohoto počtu bylo 36 stížností tzv. komunikováno, to znamená, že soud požádal o stanovisko vládu České republiky respektive Ministerstvo spravedlnosti ČR.

Počet stížností na porušování lidských práv proti České republice, které jsou ve fázi vyřizování, od roku 2010 klesá. Zatímco v roce 2010 jich bylo 604, v roce 2011 už 522, v roce 2012 jich bylo 547 a loni 481.

Nejčastějším hříšníkem je Ruská federace

Celkový počet přidělených stížností konkrétním sekcím u Evropského soudu pro lidská práva v roce 2013 činil 65 900 stížností na porušení Úmluvy. V porovnání s předešlým rokem 2012 se počet stěžovatelů proti jednotlivým státům zvýšil o 2%. Celkem 3 659 stěžovatelů se loni dočkalo rozsudku ESLP, což je nárůst o 118%. V roce 2012 obdrželo rozsudek 1 678 stěžovatelů na porušení Úmluvy o lidských právech ve vlastní zemi. Ke konci roku 2013 čekalo na vyřízení 99 900 případů, zatímco ještě v září roku 2011 činilo toto číslo ohromujících 160 000 případů.

Z Výroční zprávy soudu a ze statistiky vyplývá, že státem s největším počtem odsuzujících rozsudků, kdy byl porušen nejméně jeden článek Úmluvy, je Rusko se 119 rozsudky za loňský rok. Rusko je následováno Tureckem (118 porušení Úmluvy), Rumunskem (83), Ukrajinou (65), Maďarskem (40), Itálií (34) a Řeckem (32).

Nejvíce nevyřízených případů čekajících na rozhodnutí vykazovalo ke konci roku 2013 opět Rusko se 16,8% dosud nevyřízenými stížnostmi proti této zemi, dále Itálie (14,4%), Ukrajina (13,3%) a Srbsko (11,3%).

Evropský soud pro lidská práva je institucí Rady Evropy. Úmluva o ochraně základních práv a svobod byla mezi členskými státy Rady Evropy uzavřena v roce 1950 a v roce 1959 byl zřízen soud. Z každé země všech 47 členských států Rady Evropy je zvolen jeden soudce. Současným soudcem ESLP zvoleným Parlamentním shromážděním RE za Českou republiku je od roku 2012 JUDr. Aleš Pejchal.

Irena Válová

Za Pavla Zemana bude nově hovořit Petr Malý

Petr Malý v rozhovoru s Jiřím Pospíšilem. Malý bude od března 2014 mluvčím Nejvyššího státního zastupitelství. Foto: www.ceskatelevize.cz

Dosavadní redaktor a moderátor brněnského studia České televize Petr Malý se od března stane novým mluvčím Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ). Malý se na televizních obrazovkách často objevoval u soudních a justičních institucí sídlících v Brně a v novinářské obci tak platil za specialistu.

Jako redaktor zpravodajství České televize v Brně Petr Malý dlouhodobě tíhnul k tématům justice a krimi kauz. Tyto své zkušenosti chce nyní zúročit. U soudních jednání při své dosavadní profesi proseděl dlouhé hodiny a práci státních zástupců, které si podle svých slov váží, dobře poznal z druhé strany.

Petr Malý nahradí dosavadní mluvčí NSZ Helenu Markusovou, o jejímž odchodu jsme informovali v minulých dnech. Markusová bude funkci mluvčí vykonávat do konce února, ačkoliv se sama rozhodla podat výpověď ke konci ledna. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman chce podle vlastních slov pokračovat v prohlubování komunikace Nejvyššího státního zastupitelství a upevňování veřejné důvěry v instituci, kterou má od počátku roku 2011 na starosti.

Absolvent Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Petr Malý pro server Česká justice řekl, že v nové práci by chtěl být prostředníkem mezi novináři a nejvyšším státním zástupcem. Bude se podle svých slov snažit vždy najít dobrý kompromis mezi tím, co novináři očekávají a potřebují zjistit, a tím, co zveřejnit lze.
Brno považuje za hlavní město české justice. „Instituce, která představuje vrchol veřejné žaloby, do něj patří. To by ale nemělo být důvodem, aby o činnosti NSZ bylo méně slyšet. Počítám proto s těsnou spoluprací i s žurnalisty z celostátních médií, které většinou sídlí v hlavním městě,“ říká Petr Malý.

Petr Malý se v médiích pohybuje od roku 1999. Začínal jako zprávař v Brněnské soukromé televizi. Od roku 2000, kdy působil nejprve v TV FATEM a posléze v TV Prima, se na televizní obrazovce věnoval redaktorské a moderátorské práci. V roce 2005 přišel do Redakce zpravodajství České televize v Brně, kde působil až doposud.

Daniel Korte: Zodpovědnost je především na soudcích

Poslanec Daniel Korte. Foto: archiv

Žádná laická kontrola tajných služeb není možná. Služby jsou z podstaty tajné, a tak to má zůstat, říká v rozhovoru pro Českou justici předseda stálé komise PS pro kontrolu operativní techniky poslanec Daniel Korte (TOP 09).

Co říkáte vládnímu návrhu na možnou kontrolu tajných služeb ze strany veřejnosti?

Veřejná kontrola tajných služeb je protimluv, protože tajné služby jsou tajné, a veřejně je kontrolovat, je nesmysl. Jestliže zde máme rozvědku, tedy ÚZSI, která nemá svůj zákon, je schovaná pod Ministerstvem vnitra, tak je to dobře. Jakýkoli zákon, který by z toho chtěl udělat například samostatnou kapitolu státního rozpočtu, by už vlastně rozkrýval příliš mnoho. Nesouhlasím ani s tím, co navrhuje iniciativa Vraťte nám stát, a to s laickou kontrolou tajných služeb. Odkaz na to, že to funguje jinde, nepovažuji za pádný argument. Spousta věcí, která funguje v jiných zemích, prostě u nás nefunguje. Za prvé: kdo bude ony skvostné, důvěru požívající osobnosti vyhledávat, navrhovat, volit, na základě jakého klíče budou vybírány? Za druhé: kde je řečeno, že když je to skvělý astrofyzik, chirurg, spisovatel, který má renomé u veřejnosti, že se bude umět orientovat i v této problematice, a bude jí rozumět? Podle mne je to úplná pitomost, a ještě by ti lidé museli mít nezbytně prověrku, a to nejvyššího stupně.

Nebyla by nějaká laická komise vhodná v případě policejních odposlechů? Vaše komise zjistí pouze to, zda byl odposlech nařízen v souladu s trestním řádem. Už ale nezjistí, zda nebyly účelově voleny jiné kvalifikace trestného činu, s vyšší sazbou, a podobné policejní triky.

Už v minulém volebním období jsme se této problematice věnovali v komisi pro kontrolu operativní techniky. Problém je, že tady jsou v kontradikci dvě právní normy – zákon o policii ČR, který říká, že Poslanecká sněmovna zřizuje svůj kontrolní orgán, a tam není žádné omezení, neboť tam není specifikováno, co nesmí, včetně kontroly na pracovišti. Pouze musí upozornit předem ministra vnitra, že tam jde. Druhá norma je trestní řád, a ta stanoví, kdo smí nahlížet do spisu. A tam sněmovní komise, jíž předsedám, uvedena není. My jsme okolo toho vedli diskusi, a pozvali ředitele útvaru zvláštních činností pana Almera a tehdy ještě poměrně neznámého státního zástupce Ištvana. Zatímco Almer se vyjádřil v tom smyslu, že jemu by to nevadilo, Ištvan byl proti. Nakonec jsme se v tehdejším složení v komisi shodli, že to vlastně nechceme. Já nepotřebuji vědět, co si kdo povídal, o čem kdo mluvil. V tomhle státě se nakonec stejně všechno vykecá. Nechci žít v podezření, že jsem to byl já, kdo to vynesl, protože se to týkalo například mého poslaneckého kolegy. Já tuto informaci nepotřebuji. Pro mne je důležité, zda příslušné orgány dodržují přesně procedury, dané jim zákonem.
To, na co jste se ptal na začátku, zda odposlech nebyl součástí nějaké manipulace, proboha živého, jestliže chceme zpochybnit, že soudy zde jednají nezávisle, a nehledají spravedlnost, tak ať ten stát rovnou zrušíme. Suplovat práci justice, a fušovat jim do toho, to jsme někde v Maově Číně.

Je to tedy problém fungování těch konkrétních soudců, kteří netrvají na řádném zdůvodnění žádosti o nařízení odposlechu, a mrskají razítka, aby se náhodou nedostali do řečí, že blokují policii vyšetřování?

V té otázce jste vlastně odpověděl za mne. V poslední době, alespoň co vím, se to sice už tolik neděje, ale ještě poměrně nedávno existovala praxe, podle níž policie rozhodila odposlechy, a jenom čekala, co se z nich ujme. A soudci nad tím mávali rukou. Dostávám pravidelnou každoroční analýzu, a za poslední léta je ten trend prakticky setrvalý. Když se srovnají roky 2010 – 2012, tak tam není žádný závadný růst. Kvantitativní sice ano, ale procentuální, tedy ve vztahu k počtu účastnických stanic, ne. Zapomínat nemůžeme ani na nárůst jednorázových karet.

Přesto se u více jak čtrnácti procent odposlechů na žádnou trestnou činnost nepřišlo. Podle trestního řádu má orgán, který rozhodl o pravomocném skončení věci, informovat dotyčného, že byl odposloucháván. Jenže nikdo takovou statistiku, kde by se dalo zjistit plnění této povinnosti, nevede.

Ano, to je problém. Je to poměrně velké číslo, je to skoro tisícovka lidí za rok. Ten problém spočívá v tom, že kde není žalobce, není soudce. Ti lidé sic e byli odposloucháváni, ale nemohou se domoci svého práva na přezkum správnosti tohoto rozhodnutí, protože vůbec nevědí, že byli odposloucháváni. Příslušný paragraf trestního zákona je navíc formulován poměrně vágně, takže z něho plyne, že informaci podává ten, ten, anebo ten. Závěr, že informaci podává onen orgán, který věc pravomocně skončil, je sice logický, ale z dikce zákona explicitně nevyplývá. Na ustavujícím zasedání komise jsme o této věci mluvili, zjistili jsme, že vůbec nevíme, kolik těch lidí je, jak jsou zpravováni o tom, že jsou odposloucháváni, a budeme se tím dále zabývat. Komise může v rámci výroční zprávy podat návrh na případnou legislativní změnu, a jsme přesvědčeni, že bude potřeba paragraf 88 zpřesnit, aby bylo jasné, na koho ta povinnost padá. Zároveň budu žádat, aby komise dostávala v souvislosti se zprávou o odposleších i doplnění o informování.

Je tu ještě jeden problém, a to je možné zneužití při poskytování informací z důvodu, že odposlech souvisel s organizovaným zločinem. Například tři bývalí poslanci ODS, kteří byli evidentně odposloucháváni, byli již před časem pravomocně zbaveni trestního stíhání. Žádná souvislost s nějakou organizovanou skupinou nicméně doposud nebyla prokázána, a přesto nebyli doposud vyrozuměni.

Kdo si chce najít nějakou záminku, ten si ji nepochybně najde. V tomto případě, mluvíme-li o takzvaných trafikantech, je to výmluva dosti nejapná. Jestliže platí paragraf 88, tak prostě platí, že do tří měsíců od pravomocného ukončení věci měli být informováni. Nějaká následná trestní stíhání s tím nesouvisejí, protože jejich trestní stíhání již bylo pravomocně zastaveno. To je naprosto nesmyslná konstrukce, a je-li tomu tak, tak je to nehorázná a nejapná výmluva, a jde o porušení zákona.
Vedle povinnosti informovat zde existuje i možnost přezkumu zákonnosti odposlechu Nejvyšším soudem. Jsou to pouze jednotlivé případy, což opět zpochybňuje, zda je správně vykonávána informační povinnost orgánů činných v trestním řízení.
Opět zde platí, že kde není žalobce, není soudce. Jenže ptejme se, co vlastně může NS zjistit. Pouze to, byl – li nasazen odposlech podle litery zákona. Za celou dobu, co jsem v komisi, se nestalo, aby policie nasadila odposlech protizákonně, a ani si neumím představit, že by si policie něco takového dovolila. Je ale otázkou, co míníme pod oním pojmem „nezákonný“. Dotčená osoba, která byla odposlouchávána, se může domnívat, že bylo postupováno nezákonně, i když pravidla byla dodržena. Zda ale nebylo chybné už samo rozhodnutí, proč byla odposlouchávána, se už těžko může dozvědět.

Znamená to tedy, co již bylo řečeno, uvědomit si především odpovědno ze strany státních zástupců a soudců při nařizování odposlechů?

Jistě. Každý, kdo v určité fázi trestního řízení o odposleších rozhoduje, by si měl uvědomit, že jde o jedno z nejzásadnějších prolomení občanských práv chráněných Ústavou a Listinou lidských práv a svobod.

Dušan Šrámek

Evropská komise: Nejvíc se v Česku korumpuje při veřejných zakázkách

Boj proti korupci. Moderní, ale je i účinný?

V České republice se nejvíc uplácí při zadávání veřejných zakázek. Vyplývá to z dnešní zprávy Evropské komise o korupci v zemích Unie. Problémem je v ČR i zneužívání veřejných peněz. Podle Bruselu by mimo jiné pomohlo, kdyby politické strany detailně rozepsaly stranické náklady, dary a náklady na předvolební kampaň ve výročních zprávách.

Podle zprávy pětadevadesát procent Čechů považuje korupci ve státě za velmi rozšířenou. Osm procent uvedlo, že byli o úplatek požádáni nebo se od nich očekával. To je dvojnásobek evropského průměru. Alarmující je i podíl českých firem, které pokládají korupci za významnou překážku pro své podnikání. Rovných 71 procent je nejvíc v Evropské unii.

„Korupce podkopává důvěru občanů v demokratické instituce a vládu práva, poškozuje evropskou ekonomiku a členským zemím snižuje potřebné daňové příjmy,“ uvedla evropská komisařka pro vnitřní záležitosti Cecilia Malmströmová. Podle ní se sice unijní státy snaží s korupcí bojovat, ale nedostatečně.

Dokument v souvislosti s Českou republikou upozorňuje, že se v posledních deseti letech změnil strategický rámec boje s korupcí. Trvajících problémů spojených se zneužíváním veřejných peněz, veřejnými zakázkami a dalšími vztahy mezi podnikatelským a veřejným sektorem si podle zprávy všimly evropské instituce zabývající se čerpáním evropských fondů, ale i další úřady.
Zákon o státní službě je podle komise nejdůležitějším krokem, které by Česko mělo v boji s korupcí udělat. Podobný zákon by měl řešit nejen otázku konfliktu zájmů, ale třeba také najímání zaměstnanců a dávat záruky proti jejich propouštění bez důvodů.

Zpráva také navrhuje detailní rozepisování stranických nákladů a nákladů na volební kampaně ve výročních finančních zprávách stran a hnutí. To by mělo zajistit, že veřejnost bude mít možnost tyto informace snadno zjistit a bude existovat nestranný dohled nad financováním stran. Podle zprávy by také mělo dojít k posilování podpory schopnosti vyšetřovatelů nezávisle řešit korupční případy. „Míra korupce se liší, ale tento problém ovlivňuje všechny členské státy. Neexistují bezkorupční zóny,“ prohlásila Malmströmová.

-dph-

Osm stovek neprávem odposlouchávaných lidí na okraji statistik

Poslouchají? Ilustrační foto: Mediafax

Ministerstvo spravedlnosti, státní zastupitelství, soudy ani Policie ČR nevedou statistiku, kolik lidí bylo informováno o tom, že byli odposloucháváni. Tuto povinnost jim přitom za zákonem daných podmínek nařizuje trestní řád. Nejde o malou skupinu lidí: je jich kolem osmi stovek ročně.

„Je to problém. Je to poměrně velké číslo. Ten problém spočívá v tom, že kde není žalobce, není soudce. Ti lidé sice byli odposloucháváni, ale nemohou se domoci svého práva na přezkum správnosti tohoto rozhodnutí, protože vůbec nevědí, že byli odposloucháváni. Příslušný paragraf trestního zákona je navíc formulován poměrně vágně, takže z něho plyne, že informaci podává ten, ten, anebo ten. Závěr, že informaci podává onen orgán, který věc pravomocně skončil, je sice logický, ale z dikce zákona explicitně nevyplývá. Na ustavujícím zasedání komise jsme o této věci mluvili, zjistili jsme, že vůbec nevíme, kolik těch lidí je, jak jsou zpravováni o tom, že jsou odposloucháváni, a budeme se tím dále zabývat,“ říká předseda sněmovní komise pro kontrolu operativní techniky poslanec Daniel Korte (TOP 09).

Podle poslance je možné řešení v tom, že komise může v rámci výroční zprávy podat návrh na případnou legislativní změnu, která by příslušné ustanovení paragrafu 88 zpřesnila, aby bylo jasné, na koho ta povinnost padá. „Zároveň budu žádat, aby komise dostávala v souvislosti se zprávou o odposleších i doplnění o informování. Bez této statistiky nelze zjistit, zda tuto povinnost příslušné orgány plní.“

Policie se chlubí tím, že účinnost odposlechů se prokázala, tedy že zjištěné informace byly použity v trestním řízení, u 78 procent případů. U zbylých 22 procent, což představuje odhadem osm stovek lidí za rok, takové spojení prokázáno nebylo, a povolení odposlechu bylo tedy zbytečným zásahem do jejich soukromí. Policie ani vnitro o počtu těchto lidí a o tom, jak byli informováni, nevede podrobnou statistiku.

Analýza, kterou MV vypracovává vždy v polovině následujícího roku, je přitom jinak velice podrobná, včetně naznačení určitých trendů. Ta loňská, která obsahuje čísla za rok 2012, například konstatuje, že k přípravě a organizaci trestné činnosti využívají pachatelé stále více i moderních technologií, zejména elektronických a telekomunikačních prostředků, takže je možné si udělat i určitou představu o tom, zda se například odposlechy nezneužívají.

Zatímco v roce 2011 evidovali tři největší mobilní operátoři na českém trhu přes 13 milionů klientů, o rok později je to již přes 15 milionů klientů. „Především při organizované trestné činnosti pachatel zcela běžně mění SIM kartu a telefonní číslo třeba i několikrát za den, každé číslo se však započítává jako nově nasazený odposlech. Téměř 39 % odposlechů ukončených v roce 2012 souviselo s šetřením trestné činnosti s prvkem organizovanosti. Při analyzování příčin a míry nárůstu využívání odposlechů telekomunikačního provozu je proto třeba zohledňovat a vyhodnocovat i aktuální vývoj na telekomunikačním trhu,“ vysvětluje mluvčí MV Pavel Novák.

Od roku 2010 počty odposlechů opět rostou

V rámci celé České republiky policie odposlouchávala v roce 2012 3 965 osob, což představovalo celkem 6 241 odposlouchávaných linek. Zatímco do roku 2009 vykazuje počet odposlechů výrazně sestupnou tendenci, od roku 2010 se směr vývoje mění. V roce 2012 se počet odposlechů zvýšil o 475 úkonů (8,2 %). Přesto je při porovnání počtu odposlechů realizovaných v roce 2004 a v roce 2012 vidět značný pokles (o 3 369, tj. 35,1 %). Na poklesu odposlechů se projevila především aféra z roku 2006, kdy se zjistilo, že policie odposlouchávala některé poslance ODS (Jan Vidím, Ivan Langer), respektive jejich rodinné příslušníky, a následné legislativní úpravy, včetně informační povinnosti. Laxní přístup k nasazování odposlechů charakterizoval výrok policejního prezidenta Jiřího Koláře z roku 2004. „Mě ta myšlenka vůbec netrápí. Já vedu rozhovory a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno.“

O tom, že problém informovanosti může být reálný, svědčí i to, že dodnes nebyli informováni například tři bývalí poslanci ODS, obvinění v tzv. kauze Nagyová z korupce, ačkoli jejich věc byla již pravomocně skončena. Informační povinnost sice může být prolomena v případech, že se jedná o organizovanou skupinu, o to ale v tomto případě podle Korteho nejde. „Prostě platí, že do tří měsíců od pravomocného ukončení věci měli být informováni. Nějaká následná trestní stíhání s tím nesouvisejí, protože jejich trestní stíhání již bylo pravomocně zastaveno. To je naprosto nesmyslná konstrukce, a je-li tomu tak, tak je to nehorázná a nejapná výmluva, a jde o porušení zákona.“

Dušan Šrámek

Zdeněk Koudelka: Svoboda slova platí i pro státní zástupce

Advokát Zdeněk Koudelka Foto: archiv

Boj o to, kdo bude vrchním či nejvyšším žalobcem, sleduje většina státních zástupců se stejným zaujetím jako kdo vyhraje nějakou televizní soutěž, říká v rozhovoru pro Českou justici Zdeněk Koudelka. V pátek rezignoval na funkci státního zástupce a míří do advokacie.

Po sedmi letech jste se rozhodl zcela opustit soustavu státního zastupitelství. K vašim důvodům mezi právními profesionály kolují dvě verze: předně že vám „něco muselo zlomit vaz“ a za další že situace ve státním zastupitelství  je „tak strašná, že v soustavě může přebývat jen otrlý jedinec“. Která verze platí?

Zlomený vaz nemám. Situace ve státním zastupitelství je různá. Záleží na konkrétním kolektivu. Podstata práce státního zastupitelství se vykonává na okresech, kde většinou funguje stmelený kolektiv. V zásadě je dobře, když je nadřízené vrchní a Nejvyšší státní zastupitelství moc neotravují, protože na okresech vědí, co mají dělat i bez knížecích pokynů svrchu. Rád jsem se se státními zástupci z okresů a krajů setkával, mají zdravý rozum a vždy byla i dobrá nálada. Státních zástupců je přes 1 200. Jsou mezi nimi lidé vysoce nadprůměrní, průměrní i ti, kterých si nevážím. Snažil jsem se stýkat s těmi, kterých si vážím jako lidí i jako právníků. Velkým odborníkem i hodným člověkem byl František Vondruška z Nejvyššího státního zastupitelství, který v listopadu 2013 zemřel. Byly to příjemné a poučné chvíle strávené s ním i jeho partnerkou Květou Pivoňkovou, mladoboleslavskou okresní státní zástupkyní. Odcházím, protože chci být činný jinde a jinak.

Jak si vysvětlujete, že pokud opouští soustavu státní zástupce, tak je to v posledních letech vždy funkcionář, což se týká i vás? V lednovém vydání Revue politika vyjadřujete k některým krokům některých státních zástupců velmi kritické názory, z nichž plyne, že v soustavě stále pokračuje boj jedněch proti druhým a že je poznamenaná mstivostí a zaujatým rozhodováním některých, což jsou atributy, které do státního zastupitelství nepatří dokonce i podle zákona.

V lednovém čísle Revue politika se vyjadřuji ke dvěma soudním rozhodnutím. Považuji za správné veřejně poukazovat na problémy při fungování demokratického právního státu. K tomu patří svoboda kritiky všech státních orgánů, včetně soudů. Nicméně z pohledu podstaty státního zastupitelství, tedy okresů a krajů, považuji situaci za obdobnou, jakou byla před 10 či 15 lety. Prostě boj o to, zda bude Bradáčová vrchní státní zástupkyní či nejvyšší a kdo bude její náměstek, sleduje většina státních zástupců se stejným zaujetím asi jako kdo vyhraje nějakou televizní soutěž. Přečtou si to, ale víc je zajímá jejich práce a osobní život. To je normální a je to tak dobře.

Dlouhodobě vyjadřujete své právní názory a veřejně prezentujete postoje k rozhodování soudu, vydáváte souhlasná či nesouhlasná stanoviska s děním v justici i v sz. Ve státním zastupitelství však panuje názor, že státní zástupce se veřejně nemá vyjadřovat k věcem, o kterých nemůže mít povědomí, když je sám nezpracovává. Na straně druhé existuje skupina státních zástupců, která zastává názor, že státní zástupce má právo na svobodu slova jako každý jiný občan a kritika je vítaná včetně kritiky do vlastních řad či rozhodnutí soustavy. Jak a kdy se má státní zástupce vyjadřovat, a kdy má mlčet?

V demokracii je svoboda slova zaručena ústavně pro každého, včetně státních zástupců. Většina jich nepíše články proto, že je to nebaví. Mne to baví, a tak píši. Kritizovatelná je špatná činnost jakéhokoliv orgánu státní moci, tedy i soudů a státních zastupitelství. Někdy se až divím, co vše je schopna justice vyplodit. Například Nejvyšší státní zastupitelství dostalo výzvu z Nejvyššího správního soudu, kde je státní zastupitelství činné při zastupování státu ve správních žalobách ve veřejném zájmu, aby předložilo doklad, že zastupující státní zástupce má právnické vzdělání. To, že z Nejvyššího správního soudu vzešel požadavek na prokázání něčeho, co je zákonnou podmínkou pro jmenování státním zástupce, jsem považoval za blbost, která se jen tak nevidí.
Státní zástupce z podstaty pojmu zastupuje stát a stát, toť jeho právní řád. Státní zástupce musí hájit právo. Právu musí dát přednost před stavovskou solidaritou i všelijakými zájmy svých nadřízených. Protizákonnost se může některým funkcionářům hodit i ve státním zastupitelství, tím správnější je ji kritizovat. I bez znalosti spisu je možné se vyslovit k zřejmé nezákonnosti.
Tomáš Masaryk byl velmi angažován v polenské vraždě a stavěl se za Leopolda Hilsnera. I bez toho, že by studoval trestní spis, veřejně poukázal na nesmyslnost spekulací o rituální vraždě. Postavil se proti zneužití práva, byť podporované většinou tehdejších novinářů. Právo je nutné hájit vždy. I když se to týká lidí, kteří nejsou oblíbenci médií.
I Rath má právo na férový proces, jestliže se trestná činnost děje v Praze či ve středních Čechách, má ji řešit státní zastupitelství v Praze. Mělo tak činit od samého počátku. Obdobně vím, že Praha není na Moravě a tedy ve vyšetřování trestné činnosti údajného zneužití Vojenského zpravodajství v kauze Nagyová a spol. nemůže konat Vrchní státní zastupitelství v moravské Olomouci, příslušné bylo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1. Zatím mi nikdo přesvědčivě neobjasnil, proč nemohlo být příslušné toto státní zastupitelství. Tím hůře, že se změnila i osoba soudce a soud rozhodující o vazbě. Je nutné dodržovat právo i vůči lidem, kterých si třebas většina necení, ale i oni mají právo na svá práva, včetně procesní příslušnosti soudu a státního zastupitelství.
Pokud jde o postih za užití svobody projevu, žijeme v demokracii a moc funkcionářů je omezena. Obdržel jsem v souvislosti s mediální kritikou v kauze Rath písemnou výtku nejvyššího státního zástupce. Pokud dříve byly za nežádoucí texty autoři upalování, jako Giordano Bruno, či vyhazování z práce, jako Miloš Zeman za svůj text v Technickém magazínu v roce 1989, tak já jsem dostal jen výtku. Vývoj jde ve prospěch svobody slova.

Co tedy budete od 1. února dělat? V tisku se vyjadřujete k převodům majetku na církve, hádám správně, že to bude vaše specializace? 

Budu advokát v Brně a budu přednášet. Odhadovat specializaci podle mých článků nelze. Také jsem psal o uznání Palestiny, válce v Iráku či protiprávnosti bombardování Jugoslávie. Přitom se nebudu věnovat palestinskému, izraelskému, srbskému či mezinárodnímu právu válečnému. Jsem katolík a navíc mne baví právní historie a ta je obsažena v jakýchkoliv restitucích, zvláště šlechtických, ale i církevních.

Otázka, kterou nemohu nepoložit, neboť by mi to čtenáři vyčetli: jste autorem textu amnestie prezidenta, tak jak byla vyhlášena 1. ledna 2013?

K věci se vyjádřil prezident Václav Klaus. Nemám, co bych dodal. Různé spekulace mi nevadí, je to reklama. Vysoce oceňuji odvahu, s jakou Václav Klaus amnestii vrátil do právního řádu našeho státu. Hodnotím tento krok pozitivně. Překvapivost amnestie vycházela z toho, že za první Československé republiky byla amnestie průměrně každý rok a v době socialistického Československa každé tři roky. Amnestii z roku 2013 předcházela naposledy amnestie v roce 1998 a za 15 let se na tento institut pozapomnělo. Vysoce na amnestii oceňuji zastavení dlouhých trestních stíhání. Když se podívám na jednotlivé případy, kdy trestní stíhání trvalo i 15 a více let, je to z pohledu státu neomluvitelná délka. Jsem ve věci amnestie plně při prezidentu Václavu Klausovi. Souhlasím s jeho rozhodnutím.
V naprosté většině těchto případů byly průtahy způsobeny státem především opakovaným vracením věci státnímu zástupci k došetření nebo ping-pongem mezi soudy navzájem. Považuji za nutné změnit trestní řád tak, aby zrušil právo soudů vracet věc státnímu zástupci k došetření. Případná nekvalita práce státního zastupitelství povede k tomu, že ji soud zhodnotí ve výroku o věci samé a například obžalované zprostí obžaloby. Rovněž opravné prostředky státního zastupitelství by měly být omezeny tehdy, pokud se věc vleče déle než 6 let. Zvýší se tím význam nalézacích soudů. Trestní stíhání je správné skončit v přiměřené době, což není doba 8 a více let.

A konečně, poslední průzkum Eurobarometru řadí ČR k zemím EU s nejnižší důvěrou v justiční systém (25%), dále s nejnižší důvěrou, že stát opravdu účinně bojuje proti korupci (14%). Současně Češi v tomto průzkumu vykazují podprůměrné znalosti a informace o fungování justice. Měl byste pro to nějaké vysvětlení?

Kampaň boje s korupcí považuji za něco, čeho se účastnit nechci. Připomíná mi kampaně boje proti komunismu rozpoutanou senátorem Josephem McCarthym či proti terorismu v USA. Vytkne se velký a nezpochybnitelný cíl a za jásotu médií se obhajuje i porušení práva. Edward Snowden ukázal, jak jsou v rámci protiteroristické kampaně ohroženy základní hodnoty americké společnosti – svoboda a soukromí. Není svobody bez ochrany soukromí. Souhlasím s Petrem Hájkem, který v knize Smrt v sametu jasně označil korupci za zločin, ale protikorupční kampaň přirovnal k třídnímu boji. Právu kampaňovitost nesvědčí.
Veřejně kritizuji nezákonnosti v rámci protikorupční kampaně. Někdy je prezentace těchto kampaní taková, že se tyto kampaně a související porušení práva dějí v našem zájmu a v našem jménu. To odmítám. Není mým zájmem jakákoliv kampaň vedená za cenu porušení práva lidí. Připustíme-li, že vůči někomu se právo dodržovat nemusí, je otázkou času, kdy se nekontrolovaní držitelé moci pokusí nedodržování práva uplatnit i vůči jiným. Náš režim vznikl v listopadu 1989 v boji za vládu volených, svobodu a právní stát. Tyto hodnoty nadřazuji mediálně politickým kampaním, včetně kampaně boje proti korupci.

Irena Válová

Financial Times bilancuje Bernankeho působení v čele Fedu

Ben Bernanke, předseda Rady guvernérů Federálního rezervního systému Foto: zdroj wikipedia.org

Ve vedení americké centrální banky pomalu končí Ben Bernanke. Vystřídá ho Janet Yellenová. Při nástupu Bernankeho do funkce šéfa Federálního rezervního systému (Fed) byly vyhlídky pro americkou ekonomiku pozitivní. Netrvalo však dlouho a nový šéf Fedu musel čelit finanční krizi obrovského rozsahu. I přesto, že na komplexní analýzu jeho působení je ještě brzy, Financial Times přichází s alespoň částečným rozborem jeho působení.

Ve Washingtonu byl v listopadu 2005, kdy si šel Ben Bernanke pro potvrzení přijetí do úřadu, sychravý den. Pro americkou ekonomiku však v tu chvíli paradoxně vypadalo vše velmi jasně. Růst byl na cestě k dosažení tří procent a ceny nemovitostí měly před sebou dalších pět měsíců růstu, popisuje Robin Harding z Financial Times.

Senátoři byli ze skromného akademika nadšení a v rozhovorech nešetřili superlativy. „Vynikající schůzka“, vyjádřil se tehdy Richard Shelby, předseda Bankovního výboru z Republikánské strany. „Neuvěřitelně působivé“, cituje Financial Times Demokrata Chrise Dodda.

Bernanke o sobě dal světu vědět již po několika málo letech svého působení v Radě guvernérů. Nechal se slyšet, že Fed nikdy nedopustí vznik další Velké hospodářské krize a pronesl několik velmi odvážných projevů, ve kterých například kritizoval vedení japonské centrální banky kvůli deflaci.

Během potvrzujícího slyšení se objevil i jeden prorocký okamžik. „Doufám, že se ve své funkci nebudete muset potýkat s krizí, i když si osobně myslím, že tomu tak bude“, řekl tehdy Richard Shelby. Financial Times také cituje sebevědomou Bernankeho odpověď: „Určitě vynaložím všechno své úsilí na to, abych byl připraven na to, co by mi mohlo stát v cestě“.

O pouhých osmnáct měsíců později stál pan Bernanke tváří tvář finanční krizi a recesi, která otestovala jak jeho slib odvrátit vznik nové deprese, tak i jeho víru v to, že centrální banka může vždy ekonomiku stimulovat. A to i v případě, že se úrokové sazby nachází na nule.

Na celkovou bilanci je příliš brzy

Bude trvat ještě několik let, než bude možné objektivně posoudit bouřlivé období Bena Bernanka. V únoru ho ve funkci vystřídá Janet Yellenová, a tak je čas na alespoň předběžné zhodnocení toho, jestli cíle, které si Bernanke předsevzal, splnil.

Ekonomika Spojených států je stále daleko od dosažení plné zaměstnanosti, ale férová analýza dat, která ukáže hloubku a závažnost finanční krize, zajisté přiřkne Bernankemu velké zásluhy na stabilizaci a obnovení růstu ekonomiky, píší Financial Times.

„Dle mého názoru měnová politika Fedu výrazně přispěla k obnově americké ekonomiky“, říká Carmen Reinhartová, profesorka ekonomie na Harvardské univerzitě, jejíž výzkum minulých finančních krizí pomáhá s nastíněním možných důsledků současných problémů. „Pokud bychom měli srovnat rozsah počátečního poklesu s předchozími americkými krizemi, Fedu bych udělila dobré známky,“ řekla Financial Times Reinhartová.

Místo, které Ben Bernanke v dějinách zaujme, se bude pravděpodobně od těchto pomyslných známek odvíjet. Krize přetrvává, a to jak ve Spojených státech, tak i ve světě. „Bylo možné ji zvládnout i lépe?,“ zamýšlí se Robin Harding.

Nejprve je třeba vzít v úvahu, zda šéf Fedu neměl na krizi určitou osobní zásluhu. Pokud ano, veškerá sláva, která mu je nyní přičítána za vedení americké centrální banky v průběhu krize, ztrácí rychle na síle. Bernanke se ve finanční politice aktivně pohyboval mezi roky 2002 až 2006, tedy v letech, kdy se postupně utvářely realitní a finanční bubliny. Fed byl rovněž zodpovědný za regulaci některých bank, které se později dostaly do problémů.

Historici vystaví viníkům celkovou bilanci až poté, co budou mít k dispozici veškerá potřebná data. Faktem zůstává, že Ben Bernanke vyslovil své znepokojení nad cenami nemovitostí ještě před vznikem krize. V roce 2005 totiž představil tehdejšímu prezidentu USA Georgi W. Bushovi prezentaci, ve které simuloval ekonomické dopady situace, kdy by došlo k pádu cen nemovitostí, informovali Financial Times lidé, kteří byli této prezentaci osobně přítomni.

Stejně jako většině ostatních ekonomů i Bernankemu unikly signály hrozeb, které trh s nemovitostmi vysílal finančnímu systému. Za to na něj padá vina. Sice se neangažoval ve velkých deregulacích 90. let, ale rovněž proti nim nevaroval.

V současnosti to vypadá, že Bernanke bude s největší pravděpodobností považován za jednoho z těch tvůrců finančních politik, kteří selhali v prevenci krize, ale nebyli těmi, kteří ji způsobili. Vina za toto selhání bude takříkajíc „kolektivní“.

Druhým úhlem pohledu je doba průběhu krize samotné. V té Bernankeho hvězda září zcela jasně. Během prvního roku a polovinu celé finanční krize šla data cen nemovitostí, ekonomického růstu, mezinárodního obchodu a pádů bank ve stopách Velké hospodářské krize. Svět tak dlouho hleděl přímo do propasti.

Od poloviny roku 2009 se však tato data rozdělila. Zatímco v letech 1930 až 1931 Spojené státy dále směřovaly k dalším pádům bank, úvěrovým kontrakcím a hlubší recesi, v roce 2009 Spojené státy započaly stabilní zotavování. Právě to představuje úspěch Fedu a Bena Bernankeho při stabilizaci bank a finančního systému.

„Ben Bernanke si zaslouží velké uznání za své jednání během krize“, cituje Financial Times Marvina Goodfrienda, bývalého vedoucího představitele Fedu, jenž nyní působí jako profesor na univerzitě Carnegie Mellon v Pittsburghu. Rozpoznat problém rozbití privátních úvěrových trhů a následně je opravit i za cenu riskování bilance Fedu bezprecedentního rozsahu, to vyžadovalo dovednost a odvahu, která nesmí být podceňována, doplňuje Goodfriend.

Jeden okamžik během krize však stále zůstává kontroverzní. Máme na mysli 15. září 2008. Fed a ministerstvo financí USA tehdy nechali zkrachovat banku Lehman Brothers. To byl okamžik, kdy se úvěrová tíseň změnila v paniku. Dle kritiků to byla zásadní chyba ve vedení finanční krize.

Bernanke to obhajuje tím, že Lehman Brothers byla hluboce insolventní a že Fed ji chtěl zachránit. K utrácení veřejných peněz však bylo kompetentní pouze ministerstvo financí. Navíc, pokud by Fed porušil všechna pravidla a využil své bankovní bilance k tomu, aby udržel Lehman Brothers nad vodou, Kongres by s největší pravděpodobností neodhlasoval plán na vykoupení špatných hypotečních úvěrů (TARP – Troubled Asset Relief Programme), což by vedlo k tomu, že by krach čekal nějakou jinou banku – pravděpodobně Citigroup, Merill Lynch nebo Wachovia, píší Financial Times.