Boj o to, kdo bude vrchním či nejvyšším žalobcem, sleduje většina státních zástupců se stejným zaujetím jako kdo vyhraje nějakou televizní soutěž, říká v rozhovoru pro Českou justici Zdeněk Koudelka. V pátek rezignoval na funkci státního zástupce a míří do advokacie.
Po sedmi letech jste se rozhodl zcela opustit soustavu státního zastupitelství. K vašim důvodům mezi právními profesionály kolují dvě verze: předně že vám „něco muselo zlomit vaz“ a za další že situace ve státním zastupitelství je „tak strašná, že v soustavě může přebývat jen otrlý jedinec“. Která verze platí?
Zlomený vaz nemám. Situace ve státním zastupitelství je různá. Záleží na konkrétním kolektivu. Podstata práce státního zastupitelství se vykonává na okresech, kde většinou funguje stmelený kolektiv. V zásadě je dobře, když je nadřízené vrchní a Nejvyšší státní zastupitelství moc neotravují, protože na okresech vědí, co mají dělat i bez knížecích pokynů svrchu. Rád jsem se se státními zástupci z okresů a krajů setkával, mají zdravý rozum a vždy byla i dobrá nálada. Státních zástupců je přes 1 200. Jsou mezi nimi lidé vysoce nadprůměrní, průměrní i ti, kterých si nevážím. Snažil jsem se stýkat s těmi, kterých si vážím jako lidí i jako právníků. Velkým odborníkem i hodným člověkem byl František Vondruška z Nejvyššího státního zastupitelství, který v listopadu 2013 zemřel. Byly to příjemné a poučné chvíle strávené s ním i jeho partnerkou Květou Pivoňkovou, mladoboleslavskou okresní státní zástupkyní. Odcházím, protože chci být činný jinde a jinak.
Jak si vysvětlujete, že pokud opouští soustavu státní zástupce, tak je to v posledních letech vždy funkcionář, což se týká i vás? V lednovém vydání Revue politika vyjadřujete k některým krokům některých státních zástupců velmi kritické názory, z nichž plyne, že v soustavě stále pokračuje boj jedněch proti druhým a že je poznamenaná mstivostí a zaujatým rozhodováním některých, což jsou atributy, které do státního zastupitelství nepatří dokonce i podle zákona.
V lednovém čísle Revue politika se vyjadřuji ke dvěma soudním rozhodnutím. Považuji za správné veřejně poukazovat na problémy při fungování demokratického právního státu. K tomu patří svoboda kritiky všech státních orgánů, včetně soudů. Nicméně z pohledu podstaty státního zastupitelství, tedy okresů a krajů, považuji situaci za obdobnou, jakou byla před 10 či 15 lety. Prostě boj o to, zda bude Bradáčová vrchní státní zástupkyní či nejvyšší a kdo bude její náměstek, sleduje většina státních zástupců se stejným zaujetím asi jako kdo vyhraje nějakou televizní soutěž. Přečtou si to, ale víc je zajímá jejich práce a osobní život. To je normální a je to tak dobře.
Dlouhodobě vyjadřujete své právní názory a veřejně prezentujete postoje k rozhodování soudu, vydáváte souhlasná či nesouhlasná stanoviska s děním v justici i v sz. Ve státním zastupitelství však panuje názor, že státní zástupce se veřejně nemá vyjadřovat k věcem, o kterých nemůže mít povědomí, když je sám nezpracovává. Na straně druhé existuje skupina státních zástupců, která zastává názor, že státní zástupce má právo na svobodu slova jako každý jiný občan a kritika je vítaná včetně kritiky do vlastních řad či rozhodnutí soustavy. Jak a kdy se má státní zástupce vyjadřovat, a kdy má mlčet?
V demokracii je svoboda slova zaručena ústavně pro každého, včetně státních zástupců. Většina jich nepíše články proto, že je to nebaví. Mne to baví, a tak píši. Kritizovatelná je špatná činnost jakéhokoliv orgánu státní moci, tedy i soudů a státních zastupitelství. Někdy se až divím, co vše je schopna justice vyplodit. Například Nejvyšší státní zastupitelství dostalo výzvu z Nejvyššího správního soudu, kde je státní zastupitelství činné při zastupování státu ve správních žalobách ve veřejném zájmu, aby předložilo doklad, že zastupující státní zástupce má právnické vzdělání. To, že z Nejvyššího správního soudu vzešel požadavek na prokázání něčeho, co je zákonnou podmínkou pro jmenování státním zástupce, jsem považoval za blbost, která se jen tak nevidí.
Státní zástupce z podstaty pojmu zastupuje stát a stát, toť jeho právní řád. Státní zástupce musí hájit právo. Právu musí dát přednost před stavovskou solidaritou i všelijakými zájmy svých nadřízených. Protizákonnost se může některým funkcionářům hodit i ve státním zastupitelství, tím správnější je ji kritizovat. I bez znalosti spisu je možné se vyslovit k zřejmé nezákonnosti.
Tomáš Masaryk byl velmi angažován v polenské vraždě a stavěl se za Leopolda Hilsnera. I bez toho, že by studoval trestní spis, veřejně poukázal na nesmyslnost spekulací o rituální vraždě. Postavil se proti zneužití práva, byť podporované většinou tehdejších novinářů. Právo je nutné hájit vždy. I když se to týká lidí, kteří nejsou oblíbenci médií.
I Rath má právo na férový proces, jestliže se trestná činnost děje v Praze či ve středních Čechách, má ji řešit státní zastupitelství v Praze. Mělo tak činit od samého počátku. Obdobně vím, že Praha není na Moravě a tedy ve vyšetřování trestné činnosti údajného zneužití Vojenského zpravodajství v kauze Nagyová a spol. nemůže konat Vrchní státní zastupitelství v moravské Olomouci, příslušné bylo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1. Zatím mi nikdo přesvědčivě neobjasnil, proč nemohlo být příslušné toto státní zastupitelství. Tím hůře, že se změnila i osoba soudce a soud rozhodující o vazbě. Je nutné dodržovat právo i vůči lidem, kterých si třebas většina necení, ale i oni mají právo na svá práva, včetně procesní příslušnosti soudu a státního zastupitelství.
Pokud jde o postih za užití svobody projevu, žijeme v demokracii a moc funkcionářů je omezena. Obdržel jsem v souvislosti s mediální kritikou v kauze Rath písemnou výtku nejvyššího státního zástupce. Pokud dříve byly za nežádoucí texty autoři upalování, jako Giordano Bruno, či vyhazování z práce, jako Miloš Zeman za svůj text v Technickém magazínu v roce 1989, tak já jsem dostal jen výtku. Vývoj jde ve prospěch svobody slova.
Co tedy budete od 1. února dělat? V tisku se vyjadřujete k převodům majetku na církve, hádám správně, že to bude vaše specializace?
Budu advokát v Brně a budu přednášet. Odhadovat specializaci podle mých článků nelze. Také jsem psal o uznání Palestiny, válce v Iráku či protiprávnosti bombardování Jugoslávie. Přitom se nebudu věnovat palestinskému, izraelskému, srbskému či mezinárodnímu právu válečnému. Jsem katolík a navíc mne baví právní historie a ta je obsažena v jakýchkoliv restitucích, zvláště šlechtických, ale i církevních.
Otázka, kterou nemohu nepoložit, neboť by mi to čtenáři vyčetli: jste autorem textu amnestie prezidenta, tak jak byla vyhlášena 1. ledna 2013?
K věci se vyjádřil prezident Václav Klaus. Nemám, co bych dodal. Různé spekulace mi nevadí, je to reklama. Vysoce oceňuji odvahu, s jakou Václav Klaus amnestii vrátil do právního řádu našeho státu. Hodnotím tento krok pozitivně. Překvapivost amnestie vycházela z toho, že za první Československé republiky byla amnestie průměrně každý rok a v době socialistického Československa každé tři roky. Amnestii z roku 2013 předcházela naposledy amnestie v roce 1998 a za 15 let se na tento institut pozapomnělo. Vysoce na amnestii oceňuji zastavení dlouhých trestních stíhání. Když se podívám na jednotlivé případy, kdy trestní stíhání trvalo i 15 a více let, je to z pohledu státu neomluvitelná délka. Jsem ve věci amnestie plně při prezidentu Václavu Klausovi. Souhlasím s jeho rozhodnutím.
V naprosté většině těchto případů byly průtahy způsobeny státem především opakovaným vracením věci státnímu zástupci k došetření nebo ping-pongem mezi soudy navzájem. Považuji za nutné změnit trestní řád tak, aby zrušil právo soudů vracet věc státnímu zástupci k došetření. Případná nekvalita práce státního zastupitelství povede k tomu, že ji soud zhodnotí ve výroku o věci samé a například obžalované zprostí obžaloby. Rovněž opravné prostředky státního zastupitelství by měly být omezeny tehdy, pokud se věc vleče déle než 6 let. Zvýší se tím význam nalézacích soudů. Trestní stíhání je správné skončit v přiměřené době, což není doba 8 a více let.
A konečně, poslední průzkum Eurobarometru řadí ČR k zemím EU s nejnižší důvěrou v justiční systém (25%), dále s nejnižší důvěrou, že stát opravdu účinně bojuje proti korupci (14%). Současně Češi v tomto průzkumu vykazují podprůměrné znalosti a informace o fungování justice. Měl byste pro to nějaké vysvětlení?
Kampaň boje s korupcí považuji za něco, čeho se účastnit nechci. Připomíná mi kampaně boje proti komunismu rozpoutanou senátorem Josephem McCarthym či proti terorismu v USA. Vytkne se velký a nezpochybnitelný cíl a za jásotu médií se obhajuje i porušení práva. Edward Snowden ukázal, jak jsou v rámci protiteroristické kampaně ohroženy základní hodnoty americké společnosti – svoboda a soukromí. Není svobody bez ochrany soukromí. Souhlasím s Petrem Hájkem, který v knize Smrt v sametu jasně označil korupci za zločin, ale protikorupční kampaň přirovnal k třídnímu boji. Právu kampaňovitost nesvědčí.
Veřejně kritizuji nezákonnosti v rámci protikorupční kampaně. Někdy je prezentace těchto kampaní taková, že se tyto kampaně a související porušení práva dějí v našem zájmu a v našem jménu. To odmítám. Není mým zájmem jakákoliv kampaň vedená za cenu porušení práva lidí. Připustíme-li, že vůči někomu se právo dodržovat nemusí, je otázkou času, kdy se nekontrolovaní držitelé moci pokusí nedodržování práva uplatnit i vůči jiným. Náš režim vznikl v listopadu 1989 v boji za vládu volených, svobodu a právní stát. Tyto hodnoty nadřazuji mediálně politickým kampaním, včetně kampaně boje proti korupci.
Irena Válová
