Istanbulská úmluva a naše právo

    Právní řád v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zajišťuje rovnost mimo jiné z pohledu pohlaví a trestá násilí na lidech z jakéhokoli důvodů. Zde úmluva nic nepřináší. Naše úprava o trestání násilí je dostatečná. Dojdeme-li k závěru, že je třeba ji změnit, můžeme tak učinit i bez istanbulské úmluvy.

    Úmluva a migrace

    Úmluva posiluje migraci. Dává větší práva cizincům a povinnost státům poskytnout azyl z důvodu gendrové příslušnosti. Ovšem, jak je tento pojem nově chápán, nejde jen o násilí na ženách, ale například to, že někdo se považuje za ženu, i když je muž, a jeho stát původu nepreferuje transsexualitu či veřejné projevy sexuální orientace. To jsou oblasti, kdy je tvrzení migrujících osob těžko ověřitelné. Úmluva stanoví povinnosti států v oblasti migrace s výhodami pro cizince. Avšak státy vznikly, aby prvotně pečovaly o zájmy svých občanů.

    Posílení nátlakových organizací

    Úmluva obsahuje obecné a neurčité pojmy, které se dají ideologicky zneužít. Vyzývá státy k posílení různých nátlakových organizací s politickými cíly. Fakticky jsou státy tlačeny do jejich finanční podpory. Přitom financování nátlakových organizací s politickými cíly z veřejných peněz je u nás kritizováno jako nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky. Některé závazky v úmluvě, jako snaha vymýtit nevhodné zvyky a tradice a to, že muži a chlapci budou aktivně zapojeni do prevence za účelem naplnění úmluvy, působí stejně jako před rokem 1989 působila ideologická školení mužstva v komunistické armádě. Úmluva tlačí na státy, aby více regulovaly své občany.

    Budoucí nebezpečí úmluvy

    Nebezpečí úmluvy není v jejím textu, ale v budoucí aplikaci. Stále více moci přechází od moci výkonné a zákonodárné, které vznikají z voleb občanů, k soudní moci. Soudci jsou ve funkci trvale a někteří propadli aktivistické touze měnit svět k lepšímu. Není nic horšího než snaživý úderník v taláru, který chce vynutit své vidění dobra. Přitom vtahování různých konceptů dobra do práva bylo příznakem totalitních režimů, činili tak nacisté i stalinisté.

    Nějaký soudce může užít istanbulskou úmluvu a její obecné a neurčité pojmy k prosazení svých priorit i proti vládám a parlamentům. Nedivil bych se, kdyby soud v budoucnu na základě úmluvy prohlásil za protiprávní velikonoční tradici pomlázky.

    Příkladem může být Nejvyšší soud USA, který v roce 2015 prohlásil zákaz homosexuálních sňatků praktikovaný některými státy americké unie za protiústavní. Uznal těsnou většinou 5:4 nové pojetí manželství i jako svazek dvou žen nebo dvou mužů a argumentoval přitom americkou ústavou. Jsem přesvědčen, že tvůrci americké ústavy z roku 1787 by se divili, co jim to Nejvyšší soud v 21. století dává do úst. V tehdejší době bylo manželství jinak než jako svazek muže a ženy nemyslitelné. Pět soudců se tak nadřadilo nad tisíce členů kongresů USA a jeho členských států, kteří jsou z ústavy oprávněni k ústavní změně. Proto je správné, aby náš stát úmluvu neratifikoval.

    Zdeněk Koudelka

    Sdílejte
    Předchozí článekKdo sedí na hnízdě
    Další článekTěžké dilema státního zástupce
    Zdeněk Koudelka
    Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, PhD. je doktor práva v oboru ústavní právo a politologie, advokát. V letech 1998 – 2006 byl poslancem za ČSSD, od roku 2006 do roku 2011 pak náměstkem nejvyšší státní zástupkyně pro legislativu a mezinárodní vztahy. V roce 2009 byl jmenován docentem a v letech 2011 až 2013 působil jako náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži. Je členem redakčních rad prestižních právnických publikací a autorem odborné právnické literatury. Přednáší na katedře ústavního práva a politologie právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2014 je advokát.