Monopol založený zákonem

    (reakce na článek „Advokáti usilují o monopol v poradenství…“; Česká justice, 11. 8. 2020)

    Ustanovení § 2 zákona o advokacii zcela pregnantně vymezuje, kdo může na území České republiky poskytovat právní služby, a to v intencích zákonodárcem stanovených podmínek.

    Nezbývá než veřejnosti (nejen laické!) důrazně připomenout, že vedle advokátů, notářů, soudních exekutorů, patentových zástupců a daňových poradců to jsou pouze takové další osoby, jimž poskytování právních služeb výslovně (!) svěřuje zvláštní zákon (pro účely této repliky pomíjím právníky – zaměstnance). Zákonodárce zcela bez dalšího, při naplňování primárního účelu zákonné úpravy, kterým je ochrana klienta, podmiňuje poskytování právních služeb vysokoškolským vzděláním v oboru právo, zákonem předepsanou několikaletou koncipientskou nebo obdobnou (čekatelskou) praxí, úspěšným absolvováním náročných závěrečných zkoušek, to vše s tím, že výkon advokacie (notářství, soudního exekutorství apod.) musí být podřazen pod povinné pojištění a kárnou odpovědnost.

    V článku „Advokáti usilují o monopol v poradenství…“ narážím na výkřiky ublížených, a totiž že „…advokáti by chtěli mít monopol na poradenství veřejných zakázek a rovněž se mstí. Snahy advokátů o ovládnutí trhu veřejných zakázek, aby jej měli k dispozici monopolně pouze pro své komerční zájmy, se periodicky opakují“.

    Stojí za povšimnutí, že podobné (nikoli ojedinělé) ataky zásadně neregistrujeme ze strany těch odborností, které právní služby ve smyslu zákona poskytovat mohou. Podstatnější je však toto zásadní konstatování (přiznání?): Ano, ve smyslu příslušné a obecně závazné právní úpravy o monopol v právním poradenství usilujeme a usilovat budeme!

    Ať již jde o právní poradenství ve veřejných zakázkách či jakékoli jiné právní poradenství. Nebo se snad někdo domnívá, že dodržování zákona je přežitek? Že porušování zákona či jeho obcházení je ve veřejném zájmu (sic!) a je přínosné pro zájemce o právní pomoc, o zastupování v soudních či správních řízeních atd.? Jak odpovídají oni samozvaní poradci za vadnou službu, jak zajišťují její pojištění, jakým (závazným?) etickým kodexem se řídí, kdo vykonává kontrolu relevance služby (počínaje odpovídajícím vzděláním), kdo vykonává případný kárný postih?

    Právě mám na stole stížnost na jeden soukromý – nikoli advokátní – subjekt, jehož předmět činnosti je ve veřejném rejstříku mj. vymezen jako „poskytování právní pomoci“. Je bohužel skutečností, že reprezentanty daného subjektu některé soudy bez bližšího „ohledání“ běžně připouští jako zástupce občanů v řízeních, resp. že ona „instituce“ má vylepenou reklamní prezentaci na kdejaké policejní stanici. A to má být v pořádku? Je pravda, že Češi jsou na obcházení kdejakého předpisu skuteční mistři světa, a neměla by to být pouze advokátní komora, která proti nezákonnému poskytování právních služeb bojuje!

    Ve své praxi jsem byl opakovaně požádán o nápravu „poradenského“ šlendriánu, povětšinou však už bylo pozdě.

    JUDr. Vladimír Jirousek