Obrana Heleny Válkové

    Vulgarizace našeho politického prostředí dospěla do takového stavu, že na působení v politice je skutečně třeba „mít kačení žaludek“. Politická kultura poklesla natolik, že uchazeč o veřejnou funkci musí počítat s tím, že na něj odpůrci jeho zvolení vylijí kýbl výkalů, aby jej odradili a vyřadili z konkurence. Neměří se všem stejně: Členství v KSČ u někoho vadí, u jiných se odbývá s tím, že od listopadového převratu již uběhlo 30 let.

    Sprostoty nebyla ušetřena Helena Válková, navržená prezidentem republiky do funkce veřejného ochránce práv. Server Info.cz ji obvinil, že jako vědecká pracovnice Výzkumného ústavu kriminalistiky se podílela na šikanování disidentů. Zprávy se okamžitě ujala média, spustila kamenování a stále v něm pokračují. Nikdo se neobtěžoval vysvětlením domněnky o příčinném vztahu mezi prací bezvýznamné badatelky a zneužíváním zákona o ochranném dohledu proti disidentům, kteří mezi všemi, na něž zákon dopadal, tvořili nepatrný zlomek. Její bádání směřovalo ke zjištění, proč používání zákona, určeného k prevenci recidivy, nepřináší očekávané výsledky. Zákon brala jako danost a jiným způsobem k němu přistupovat nemohla. Zmíněný článek není v žádném případě chválou zákona, ostatně chválení nebo hanění nebylo jejím úkolem. Mezi jeho závěry a praktickým použitím zákona není žádná spojitost. Tvrzení o podílu na šikaně disidentů je pustá lež.

    Samozřejmě, lze dát za pravdu Jiřímu Gruntorádovi, že zákon o ochranném dohledu zasahoval do základních práv a svobod lidí, vracejících se z výkonu trestu, zvláště když na jeho provádění se významnou měrou podílela policie. Současně je třeba říci, že až na použití policie stejná opatření uplatňuje justice v současnosti: Osobám, které opouštějí vazbu nebo jimž byla prominuta část trestu odnětí svobody, se ukládají různá omezující opatření, u podmíněně propuštěných s platností až na sedm let. Soudy mohou také uložit povinnost podrobit se dohledu probačního úředníka. Cílem opatření není a nebylo dostávat lidi zpět do vězení, je to právě naopak. V článku „Neklidný soudní advent“ jsem popsal, jak podle práva naložil drsně v čase adventním soudce Aleš Novotný s obžalovaným, propuštěným z vazby, který se nedostavoval k probačnímu úředníkovi. Jiří Gruntorád by asi řekl, že soudce krátil jeho právo strávit Vánoce s rodinou.

    Další hřích Heleny Válkové má spočívat v tom, že v roce 1979 napsala článek, který údajně bez jejího vědomí podepsal Josef Urválek, bývalý prokurátor a později předseda Nejvyššího soudu, sesazený v roce 1963 ze všech funkcí a „odložený“ do kriminalistického ústavu „na dožití“.

    Helena Válková nastoupila do ústavu jako mladá absolventka práv a asi si spoluzaměstnance vybírat nemohla. U každého jiného by se asi řeklo, že od roku 1979 uteklo hodně vody, takže jde o lapálii. U nominantky prezidenta republiky jde o neodpustitelné provinění. Není první ani poslední obětí chuti mařit prezidentovy personální záměry a Miloš Zeman není první, komu se to děje.

    Mimochodem, netuším, jak Josefa Urválka, který se občas vyskytoval na jejím pracovišti, vnímala mladá žena, která v době procesu s Miladou Horákovou & spol. ještě nebyla na světě a velké politické procesy padesátých let prožívala v batolecím věku. Potkal jsem dnešní třicátníky, jimž činí potíže, mají-li vysvětlit, proč slavíme 17.listopad 1989. Jsem mnohem starší a o procesech jsem věděl, ale jména Urválek a Vaš se do mé paměti dostala až v letech 1967-8. A musela opravdu vědět, že spoluzaměstnanec je právě TEN Urválek? V mé rodině je šest nositelů křestního jména Zdeněk.

    Posléze se na ni nahrnuly výčitky, že byla členkou KSČ. V té době byla „rudá knížka“ podmínkou pro přístup k některým profesím. Nicméně Helena Válková byla řadovou členkou, nedomáhala se funkcí a na rozdíl od řady významných činitelů dnešní justice a státního zastupitelství nevyužila „rudé pracovní knížky“ k přechodu do lépe placené práce v represivních orgánech. Nicméně své členství uznala za skvrnu na svém štítě. Výsledkem útoků bylo její rozhodnutí dodatečně oznámit prezidentovi republiky odmítnutí kandidatury: Tuším, že si uvědomila, že do rozhodování Poslanecké sněmovny zbývá ještě dost času na to, aby napadání mohlo pokračovat.

    Útok serveru Info.cz článkem byl zjevně součástí dobře koordinované akce, namířené možná více proti prezidentovi než proti viditelné oběti. Článku „Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů s mužem, který poslal na smrt Horákovou“, se hbitě ujala média a štvanice začala. Přečetl jsem bedlivě inkriminovaný článek a skutečně nechápu, jaký vliv na případné zneužívání zákona mohla mít badatelka, která zkoumala, jak zákon funguje, vyjadřovala se k němu kriticky a určitě nemohla dát jakýkoli popud, aby zákon byl zneužit proti disidentům. Zákon směřoval obecně proti osobám, u nichž nebyla záruka, že po propuštění na svobodu povedou řádný život. Sdělení, obsažené v nadpisu, je jednoznačně lživé.

    Na obsahu článku mě ale zaujalo, že předlistopadový režim měl stejné problémy s recidivisty, jaké máme my, ale postpenitenciární péči věnoval větší pozornost než my. Skvrnou na kráse samozřejmě bylo zapojení zpolitizované policie do dohledu nad propuštěnými vězni. Dohled nad osobami, propouštěnými z vazby, nebo z výkonu trestu za dobré chování, se dnes ukládá také, a to až na sedm let. Samozřejmě se na něm nepodílí policie, ale Probační a mediační služba, zájmové organizace občanů a někdy také nikdo.

    Helena Válková byla krátkou dobu řadovou členkou KSČ a byla bezvýznamnou badatelkou, která neměla žádnou výkonnou pravomoc. Pokud usoudila, že ji to činí „nečistou“, nechtíc dala příklad bývalým členům KSČ v justici a ve státním zastupitelství, kteří na rozdíl od ní se aktivně podíleli na výkonu moci protiprávního režimu a zřejmě by se měli zamyslet stejně jako ona nad svou minulostí a nad neetičností jejich setrvání na významných postech. Problematičnost působení těchto lidí v strukturách současné justice a státního zastupitelství připustil Ústavní soud ČR v odůvodnění ústavního nálezu č.j. I. ÚS 517/10 ze 17.října 2010.

    Soudci s komunistickou minulostí zachránili před uvězněním bývalého prokurátora Karla Vaše, zločince stejného kalibru, jakým byl Josef Urválek. Zejména nejvyšší stupně justice a státního zastupitelství jsou dosud skanzenem bývalých členů KSČ a aktivních vykonavatelů její moci. Jsou mezi nimi lidé s velkou mocí, například místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk nebo Igor Stříž, náměstek nejvyššího státního zástupce, oba bývalí vojenští prokurátoři, postrach vojáků. Nepsali žádné badatelské články, ale obžaloby. Zejména na Nejvyšším soudu ČR a u Vrchního soudu v Olomouci působí bývalí soudci protiprávního režimu, kteří mu kdysi horlivě sloužili. Z pohledu štvanice na Helenu Válkovou tyto všechny přijímá současný režim jako „rovnější mezi rovnými“ a jejich hříšnou minulost jim promíjí.

    Jsem si jist, že žádného z nich, ani z desítek dalších nejmenovaných, příklad Heleny Válkové nepřiměje k pokání, vedoucímu k následování: Neboť od jejích hříchů již uplynulo více než třicet let a pouze článek Heleny Válkové je proviněním s nadčasovou platností. Kde je v tomto případě Havlova „tlustá čára za minulostí“?

    Zdeněk Jemelík

    Sdílejte
    Předchozí článekZákonný soudce s ručením omezeným aneb manipulace přikrytá Ústavním soudem
    Další článekBradáčové nepřísluší kontrola věznic
    Zdeněk Jemelík
    Původním povoláním inženýr-agronom s 35letou praxí. Dlouholetý člen Spolku pro podporu nezávislé justice v ČR „Šalamoun". V listopadu r2017 založil spolek Chamurappi z.s. s obdobným zaměřením. Autor knihy „Mé putování mezi lumpy a policajty". Jako publicista „na volné noze" zaměřuje pozornost přednostně na defekty trestního řízení.