Předvolební boj v českých městech a obcích nabývá nového rozměru. Zatímco ještě nedávno se antikampaně vedly prostřednictvím anonymních letáků nebo vyhrocených diskusí na Facebooku, těžiště se dnes přesouvá do šifrovaných komunikačních aplikací.

Nejde o pouhou technologickou změnu prostředí, ale o systematicky využívanou mezeru mezi rychlostí šíření nepravdivých informací a možnostmi orgánů veřejné moci na ně reagovat. Právní řád přitom nástroje k ochraně poškozených osob nabízí – problémem je spíše jejich důsledné využívání.

Mechanismus šíření nepravdivých informací

Postup je jednoduchý a účinný zároveň. V obci vznikne skupina na aplikaci WhatsApp pro několik desítek místních obyvatel, formálně prezentovaná jako sousedské nebo zájmové fórum. V ní je následně zveřejněno konkrétní, ověřitelné tvrzení – zpravidla obvinění z trestné činnosti, zejména z korupce nebo zneužití funkce. Nejde o hodnotící soud (subjektivní názor autora, který v zásadě požívá širší ochrany svobody projevu), nýbrž o skutkové tvrzení, tedy o výrok, jehož pravdivost lze a musí být prokazována.

Následuje druhá fáze: pořízení snímku obrazovky, který je dále šířen e-mailem nebo na sociálních sítích s doprovodným narativem. Autor prvotního výroku se přitom typicky kryje přezdívkou nebo se dodatečně brání tím, že jeho telefonní číslo použila jiná osoba. Prokázání opaku je v praxi velmi obtížné.

Vzniká tak řetězec obranných argumentů: autor tvrdí, že šlo o soukromou debatu v uzavřené skupině, případně že text nenapsal on; šiřitel screenshotu se hájí tím, že pouze přeposílal informaci, která již kolovala. Výsledkem je, že poškození kandidáti v mezidobí do voleb prakticky nemají účinný prostředek obrany, ačkoli právní řád – jak dále ukazuje judikatura civilních soudů – s obranou počítá.

Praxe přestupkových orgánů

Účinnost popsaného postupu do značné míry stojí a padá s přístupem správních orgánů, které přestupky projednávají. V praxi mají přestupkové orgány tendenci k odkládání oznámení s odůvodněním, že šlo o „uzavřenou skupinu“, jejíž obsah není veřejný, případně, že sporný výrok je třeba posoudit jako hodnotící soud, nikoli jako skutkové tvrzení. Takový výklad je diskutabilní minimálně ve dvou ohledech.

Ublížení na cti zesměšněním nebo hrubou urážkou je přestupkem [1] a pro naplnění skutkové podstaty není rozhodné, zda k jednání došlo na veřejnosti, nebo v uzavřeném okruhu osob. Skutečnost, že skupina má „jen“ třicet nebo šedesát členů, tedy sama o sobě není důvodem k odložení věci.

Stejně tak obvinění z konkrétního trestného činu nemůže být bez dalšího kvalifikováno jako hodnotící soud jen proto, že je uvedeno slovy „domnívám se“ nebo „mám dojem“. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu  [2] je rozhodující obsah a ověřitelnost výroku, nikoli formulace, do níž je zabalen – tvrzení o konkrétním protiprávním jednání zůstává skutkovým tvrzením i tehdy, je-li opatřeno subjektivizující formulací.

Proti usnesení o odložení věci přitom nelze podat odvolání jako v případě rozhodnutí ve věci samé – v úvahu přichází žádost o prošetření způsobu vyřízení věci u nadřízeného orgánu [3], případně podnět k výkonu dozoru. Jde o cestu procesně slabší než klasický opravný prostředek, což ke zmíněné praxi přestupkových orgánů dále přispívá.

Proč jde o nebezpečný precedent

Pokud by se ustálila praxe, podle níž lze v uzavřené skupině o desítkách členů beztrestně šířit nepravdivá obvinění z trestné činnosti, znamenalo by to fakticky vznik prostoru, na který dosah orgánů ochrany práva nedopadá. Takový závěr by byl v rozporu se základním předpokladem právního státu, že ochrana osobnostních práv a cti není podmíněna velikostí nebo formální otevřeností publika, jemuž je nepravdivé tvrzení sdělováno.

Identifikace autora a postavení poškozeného

Celá strategie je založena na předpokladu, že oběť útoku nedokáže ztotožnit autora skrytého za přezdívkou, a nebude tak moci uplatnit nárok na ochranu osobnosti u civilního soudu. Reálnou možnost identifikace mají zpravidla pouze orgány činné v trestním řízení; pro přístup k obsahu spisu je pak nezbytné, aby byla poškozené osobě přiznána procesní práva poškozeného podle trestního řádu. Cesta je proto komplikovaná, nikoli však vyloučená – ztotožnění autora v trestním řízení následně otevírá prostor pro civilní žalobu na ochranu osobnosti i vůči osobě, která byla dosud skryta za přezdívkou.

Přístup civilních soudů

Judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu dlouhodobě vychází z toho, že k zásahu do osobnostních práv [4], dochází v okamžiku, kdy se nepravdivý a dehonestující údaj dozví jakákoli třetí osoba. Kdo zveřejní nepravdivé tvrzení ve skupině čítající desítky členů, musí počítat s vysokou pravděpodobností jeho dalšího šíření – a nese odpovědnost i za toto předvídatelné šíření, nikoli pouze za samotné prvotní sdělení. Argument, že šlo o „soukromou debatu“ v uzavřené skupině, tak civilní soudy zpravidla nepřijímají jako okolnost vylučující protiprávnost.

Obvinění z trestného činu navíc není hodnotícím soudem: jde o skutkové tvrzení, které je buď pravdivé, nebo nepravdivé, a jako takové podléhá dokazování. Pokud prověřením ze strany Policie ČR vyjde najevo, že jde o smyšlenou konstrukci, získává poškozený silný podklad pro žalobu na ochranu osobnosti a případně pro trestní oznámení pro pomluvu podle § 184 trestního zákoníku, případně pro křivé obvinění podle § 345 trestního zákoníku, je-li tvrzení směřováno vůči orgánům veřejné moci.

Řešení: součinnost policie a civilní žaloby

Má-li komunální politika (a v budoucnu patrně nejen ona) čelit tomuto rozšiřujícímu se jevu, je namístě méně spoléhat na přestupkové řízení a systematicky využívat kombinaci trestního oznámení u Policie ČR a následné civilní žaloby na ochranu osobnosti. Teprve okamžikem, kdy autorům a šiřitelům podobných zpráv začnou reálně hrozit povinnost veřejné omluvy a náhrada nákladů řízení v řádu statisíců korun, ztrácí popsaný postup svou dosavadní bezpečnost. Bez součinnosti policejních orgánů při identifikaci autora se však poškozená osoba neobejde a bez rozhodnutí civilního soudu se svých práv nedomůže.

Šifrování komunikace samo o sobě nikoho nezbavuje odpovědnosti za obsah, který prostřednictvím takové aplikace šíří.

[1] podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích
[2] např. nálezy sp. zn. I. ÚS 156/99, I. ÚS 4022/17 nebo II. ÚS 2051/14
[3] podle § 175 správního řádu
[4] podle § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku