Exekuce se s příchodem nové vlády staly opět jedním z nejdůležitějších témat. V programovém prohlášení se hovoří o nahrazení exekucí ve správním řízení, či o principu tzv. teritoriality. Exekutorská komora nedávno vyjádřila s tímto kontroverzním institutem souhlas. Někteří exekutoři jsou nicméně proti. Důvody vysvětluje exekutor Ondřej Mareš.
Jak se díváte na zvažovaný princip teritoriality, kdy by měl soudní exekutor přidělované případy jenom v působnosti exekučního soudu, v němž má sídlo, a co by to v praxi znamenalo?
Osobně nejsem příznivcem tohoto zvažovaného opatření. Zavedením teritoriality by došlo ke zrušení konkurenčního prostředí mezi exekutory a tím pádem ke snížení efektivity vymáhání. Ztráty vzniklé s takto upadající úrovní vymáhání by byli věřitelé nuceni promítnout do zvýšení cen produktů a služeb, což by nakonec pocítil každý občan. Teritorialita by navíc nepřinesla ani snížení nákladů exekuce pro dlužníky, jelikož již dle stávající právní úpravy jsou omezeny cestovní výdaje exekutora tak, aby si je mohl účtovat jen v rámci kraje, ve kterém působí. Skutečné problémy, které trápí dnešní exekuce, leží někde jinde, a především kvůli nim vzniklo uskupení soudních exekutorů „Exekutoři za spravedlivé exekuce¨, které se snaží nejpalčivější problémy v exekucích pojmenovávat a pomoci nalézt jejich řešení.
Co je cílem uskupení Exekutoři za spravedlivé exekuce, které nedávno vzniklo? O co konkrétně usiluje, a jaké je jeho postavení vůči Exekutorské komoře?
Toto uskupení vzniklo v souvislosti s aktuální diskusí na téma budoucích legislativních úprav českého exekučního práva. Mezi jeho konkrétní cíle patří zejména zachování celostátní působnosti soudních exekutorů, úprava mobiliárních exekucí, zřízení exekučního ombudsmana, zamezení zneužívání insolvenčních návrhů či snaha o rozvinutí debaty na téma zřízení agendy předexekučního vymáhání pro soudní exekutory. Všichni členové uskupení jsou zároveň i členy Exekutorské komory a jménem tohoto uskupení chtějí přispívat k odborné legislativní diskusi a podílet se na vzniku nové exekuční legislativy.
V programovém prohlášení vlády je ustanovení o tom, že v případech, kde je to možné, bude zakázána exekuce podle exekučního řádu. Co to přinese?
Máte nejspíše na mysli nemožnost exekuce dle exekučního řádu tam, kde je možno provést správní exekuci. Především považuji za nutné říci, že ani samotné správní orgány nejsou touto myšlenkou nijak nadšeny. Na rozdíl od soudních exekutorů nejsou dostatečně materiálně a technicky vybaveny a jejich úspěšnost je oproti soudním exekutorům nesrovnatelně nižší. Dlužno dodat, že zavedení institutu soudních exekutorů přineslo výrazné zvýšení vymahatelnosti práva v ČR, a to z cca. 3%, kdy vymáhání zajišťoval pouze stát, až na současných 40%.
Hnutí Úsvit kritizuje exekuce kvůli překupování pohledávek. Jaká je mezitím souvislost?
Upřímně nevím, co přesně si mám představit pod touto otázkou, a měl byste se nejspíše obrátit přímo na Úsvit, aby tuto souvislost osvětlil. Obecně lze říci, že exekutor provádí exekuce na základě návrhu oprávněného, tedy věřitele, a nemůže nijak ovlivnit, zda je tím oprávněným původní vlastník pohledávky, nebo její postupník.
Stále se hovoří o nepřiměřených nákladech exekuce. Jaká je realita?
Při výpočtu odměn soudních exekutorů se vychází z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti. Exekuční tarif platí od roku 2001, za tu dobu nebyla výše odměn exekutorů na rozdíl od ostatních právnických profesí nikdy navýšena. Dramaticky a opakovaně však stát přenesl na exekutory další činnosti, které dříve dělaly soudy, tudíž administrativní zatížení exekutorských úřadů se mnohonásobně zvýšilo. Náklady exekuce navíc nelze srovnávat s výkonem rozhodnutí prováděným soudy či daňovými exekucemi, jelikož činnost těchto subjektů je z části či zcela hrazena daňovými poplatníky, tedy každým občanem.
Srovnáme-li Českou republiku s jinými evropskými zeměmi, tak celková výše nákladů exekuce vychází podobně jako na Slovensku nebo Polsku. Často jsme srovnáváni třeba s Německem. Tam jsou ale vykonavatelé zcela hrazeni státem a k tomu účastníci hradí ještě nějakou, pochopitelně menší, odměnu. Je to proto, že kancelář, zaměstnance a provoz už má tamní vykonavatel zaplacené bez ohledu na to, jestli bude nějaké exekuce dělat. V současné době se Němci snaží přejít na soukromý model mimo jiné i proto, že tamní daňoví poplatníci již tuto agendu nechtějí hradit ze svého.
Delší dobu se hovoří o konfliktu exekucí a insolvencí. Jak se projevuje?
Smyslem insolvenčního práva je poskytnout dlužníkovi ochranu před jeho věřiteli v případě, kdy už své dluhy platit nemůže, ale přitom chce své dluhy řešit férově. Bohužel se tento poctivý záměr v některých případech vytratil a insolvenční návrhy podávají i dlužníci, kteří předem vědí, že nesplňují podmínky oddlužení a jejich jediným cílem je vzhledem k účinkům takového návrhu odložit provedení probíhající exekuce. Nejčastěji k těmto praktikám dochází před exekuční dražbou nemovitosti dlužníka, a to opakovaně tak, aby exekutor fakticky nikdy nemohl dražbu uskutečnit. Jedná se o palčivý problém současné právní úpravy, který by měl být v rámci legislativních prací vyřešen tak, aby insolvenční řízení sloužilo pouze k jeho skutečným cílům.
Jedním z propíraných témat je i vyloučení movitých věcí z exekuce. Co by to znamenalo?
Záměrem současné legislativní iniciativy není prodej movitých věcí zcela vyloučit, ale zpřesnit. Dnešní úpravu z roku 1963 je možno považovat za zastaralou a v mnohém i nepřesnou. Řešení tohoto problému je i jedním z témat již zmiňovaného uskupení soudních exekutorů „Exekutoři za spravedlivé exekuce“. Navrhujeme zpřesnění i rozšíření okruhu nezabavitelných věcí, jelikož dnes se při mobiliární exekuci v podstatě vychází z vágního zákonného ustanovení „obvyklé vybavení domácnosti“.
Ovlivnila by počet exekucí například záloha, kterou by musel věřitel složit?
Těžko říci. Určitě by záleželo na výši této zálohy. Obecně však platí, že čím více by musel věřitel investovat do vymožení své pohledávky, tím více by musel řešit návratnost takové investice a tudíž se i rozmýšlet, zda svou pohledávku exekutorovi k vymáhání svěří.
Různých novel, pozměňujících návrhů a podobně se kolem exekučního řádu objevuje celá řada. Nedospěla situace k tomu, aby vláda předložila komplexní novelu?
Komplexní novelizace exekučního řádu by měla být realizována paralelně s pracemi na novém občanském soudním řádu, případně daňového řádu s tím, že by dle mého názoru bylo vhodné, aby se vymáhání svěřilo výhradně do rukou soudních exekutorů. Tak to udělali například na Slovensku a ušetřily se tím peníze daňových poplatníků, soudy by se pak věnovaly účelnější agendě.
Dušan Šrámek
Soudní exekutor JUDr. Ondřej Mareš, LL.M.
Od svého jmenování ministrem spravedlnosti České republiky v roce 2004 vykonává soudní exekutor JUDr. Ondřej Mareš, LL.M. veškerou exekuční a další činnost dle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Dlouhodobě spolupracuje s velkými obchodními společnostmi, bankami, obcemi a významnými advokátními kancelářemi i s individuálními oprávněnými vstupujícími bez předešlých znalostí a zkušeností s exekucemi.
