Ruskou propagandu neumíme ani vypnout, ani přebít

Pokud by propaganda začala vážně ohrožovat stát jako takový, nemá se Česko jak bránit. Foto: The Commentator

Zhruba poslední rok na českém internetu narůstá aktivita, kterou lze nejlépe popsat jako proputinovskou propagandu. Stát je proti ní pozoruhodně bezbranný.

Mezi politickým marketingem a propagandou vede tenká hranice. Marketing je ve všeobecném vnímání „v pořádku,“ propaganda v sobě nese cosi záludného. Encyklopedicky vzato se jedná o „rozšiřování názorů a informací za účelem vyvolání nebo zesílení určitých postojů nebo jednání“. Součástí propagandy je tendenční vysvětlování a modifikace postojů podle aktuální situace a přesvědčování o správnosti propagované myšlenky. A právě v tomto smyslu jsou komunikační kanály stojící na straně putinovského Ruska stále aktivnější. Kdyby události došly do stavu, kdy by tato propaganda začala například ohrožovat bezpečnost státu – a tento stav je daleko méně teoretický, než by se mohlo zdát – je vůči ní stát až pozoruhodně bezbranný.

Styční důstojníci z Aeronetu

Ačkoliv jsou proputinovské komunikační kanály stále aktivnější přinejmenším rok, široká debata o nich začala až v souvislosti s červenými kartami, které během oslav pětadvacátého výročí začátku Sametové revoluce ukázaly tisíce lidí na Národní třídě prezidentu Miloši Zemanovi.

Web Aeronet.cz přinesl krátce poté informaci o tom, že za financováním celé akce stojí americká ambasáda. Vcelku rychle se podařilo dokázat, že celá faktická konstrukce článku na Aeronetu je manipulativní, vylhaná a že pracuje s falzy. Pozornost, kterou kauza získala, ale vedla k tomu, že se zvýšil zájem o pozadí webů, jako je Aeronet.

Novinář Vladimír Ševela zjistil, že se za Aeronetem nachází velké informační prázdno. Web, jehož obsah tvoří anonymní autoři, je registrovaný ve městě Athens v americké Georgii, IP adresa je bratislavská. O kontakt s přispěvateli se stará údajný Martin Chotek, „styčný důstojník pro kontakt s veřejností z ČR a SK na pozici PR managera a šéfa marketingu pro Československo“.

Propagandu, která pracuje například s komentáři u příspěvků na sociálních sítích, lze odstínit. Tak to dělají například správci Facebooku britského deníku Guardian, kteří zaznamenali pozoruhodný a organizovaný nárůst počtu proruských příspěvků a jejich pisatele prostě a jednoduše zablokovali. Webovou stránku ale stejně jednoduše zablokovat nejde.

Neumíme, nemůžeme, nedokážeme

„Pokud bude propagandistický web hostován na území České republiky a bude využívat českou doménu, lze si představit situaci, kdy ho stát zabaví, podobně jako se stalo v nedávném případě grow shopů,“ říká development & security konzultant Michal Valášek. „Ale pokud bude hostován v zahraničí a na zahraniční nebo nadnárodní doméně, není možné ani to. Jedinou cestou by bylo zavedení preventivní cenzury internetu podle ruského, čínského nebo britského vzoru.“

Právě zahraniční hosting využívá už zmíněný Aeronet, situace u dalších webů podobného zaměření je stejná.

Způsob jak určit kdy obsah toho kterého webu začíná být ohrožením pro stát je navíc velmi problematický. „Nenapadá mne žádný mechanismus, který by se reálně dal použít,“ říká Michal Valášek. „Teoreticky by se možná v některých případech dalo použít trestní právo a trestné činy jako pomluva nebo šíření poplašné zprávy, ale upřímně lituji orgány činné v trestním řízení, které se o něco takového pokusí.“

Stejný názor zastává i další počítačový expert oslovený Českou justicí, Daniel Dočekal ze společnosti Effectix. Ten upozorňuje na další riziko: „Je potřeba si uvědomit, že je zde tenká hranice mezi skutečně nelegálním obsahem a cenzurou. Ať už politickou, nebo prostě jenom někomu se nehodícím obsahem.“

V zásadě platí, že pokud budou provozovatelé webů dostatečně opatrní, mohou bez jakéhokoliv podstoupeného rizika publikovat cokoliv. Mohou to být manipulativní zprávy zaměřené na získání podpory třeba pro režim Vladimira Putina. Stejně tak by se ale na v zahraničí hostovaném webu mohl objevit návod k výrobě dopisových bomb a výzva k jejich posílání „nepohodlným“ veřejným osobám.

Státní moc by v takovém případě jistě zakročila – a už citovaný Daniel Dočekal nepochybuje o tom, že by v takto extrémním případě postupovala se značnou mírou efektivity a využila například možnost předběžného opatření – ale samotné provozovatele by to nejspíš nemuselo příliš trápit. „Postih provozovatelů takových webů je teoretický, prakticky žádný,“ míní Michal Valášek.

„Stát nemá možnost obrany proti propagandistickým webům, pokud by například očividně vybízely k něčemu co by ohrožovalo stát jako takový,“ shrnuje právník Vít Zvánovec.

Jediným způsobem, jak se stát může postavit propagandistickému ohrožení svých základů, je protipropaganda nebo, jak to formuluje Michal Valášek, „otevřené, smysluplné a srozumitelné informování občanů“.

Další úhel pohledu nabízí bývalý předseda Pirátů Ivan Bartoš. „Z určitého pohledu je celá řada informací nejen na internetu, ale i v tištěných médiích více méně propagandistická. Objektivita neexistuje. Cílem je tedy vyváženost. Jakýkoliv boj proti šíření informací navíc veden z pozice síly je prostě cenzura,“ říká.

Podle Bartoše je klíč k nepodlehnutí manipulativním informacím ve zvyšování počítačové gramotnosti obyvatelstva. Odhalit propagandu totiž není nic těžkého, stačí se soustředit na to, jak jsou informace zdrojované, případně si je ověřit, a především je nekriticky nepřijímat.

Ondřej Fér