Ministerstvo spravedlnosti ve spolupráci s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem práce a sociálních věcí připravuje návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s veřejným opatrovnictvím. „Současná právní úprava neumožňuje efektivní řešení různých problémů vyplývajících z postavení obce při plnění úkolů veřejného opatrovníka. Cílem návrhu je legislativní řešení těchto nedostatků,“ uvedl náměstek ministra spravedlnosti Karel Dvořák.
Na Ministerstvu se proto na začátku září uskutečnilo jednání k participaci osob s mentálním postižením na novele občanského zákoníku k veřejnému opatrovnictví. Výsledkem jednání má být snaha o zajištění větší důvěry a respektu u institutu veřejného opatrovnictví. „Jsem rád, že jsme mohli sebeobhájce vyslechnout a diskutovat s nimi o tom, co pro ně plánovaná novela znamená a jaké další problémy v oblasti podpůrných opatření je pálí. Šlo o jedno z prvních, ne-li vůbec první setkání podobného druhu. Ukázalo, jak může participace lidí s postižením na tvorbě zákonů vypadat v praxi a jaké poznatky může přinést těm, kdo právní úpravu připravují. Metodám zajištění participace těchto lidí se budeme v Kanceláři veřejného ochránce práv spolu se sebeobhájci dál věnovat,“ řekl zástupce ombudsmana Vít Alexander Schorm.
Opatrovnictví, včetně tzv. veřejného, je upraveno občanským zákoníkem. Ten vymezuje důvody, pro které je možné opatrovníka ustanovit, a práva a povinnosti opatrovníka. Podle zákona o obcích je výkon funkce veřejného opatrovníka obcí výkonem přenesené působnosti.
Stávající právní úprava podstatné praktické otázky výkonu veřejného opatrovnictví neřeší:
1. Chybí zejména jasné zakotvení možnosti přenést výkon funkce veřejného opatrovníka mezi obcemi na základě veřejnoprávní smlouvy.
2. Chybí zakotvení možnosti jmenovat veřejným opatrovníkem jinou vhodnou obec, není-li primárně místně příslušná obec schopna funkci řádně vykonávat.
3. Dále je stávající právní úprava nejednoznačná či nedostatečná v některých otázek souvisejících s dohledem a dozorem nad výkonem veřejného opatrovnictví.
Podle ministerstva je třeba určit ústřední správní úřad příslušný pro oblast veřejného opatrovnictví, kterým by mělo být Ministerstvo práce a sociálních věcí. „Navrhuje se umožnit přenos veřejného opatrovnictví mezi obcemi prostřednictvím veřejnoprávní smlouvy a také přenos veřejného opatrovnictví rozhodnutím soudu na jinou vhodnou obec, pokud obec dle bydliště opatrovance není schopna výkon této činnosti zabezpečit a navrhuje se stanovit povinnost sběru dat o počtu osob, jejichž opatrovníkem je obec,“ uvedl mluvčí resortu Vladimír Řepka.
Do rozhodování o změně veřejného opatrovníka je podle něj potřeba zapojit i opatrovance, kterých se změna týká. Opatrovanec by měl mít možnost se k navrhované změně vyjádřit a uplatnit svůj pohled na to, kdo by měl být jeho opatrovníkem. Je to také odrazem zásady participace lidí s postižením, která by měla být dodržena i při tvorbě samotné novelizace předpisů, které se lidí s postižením týkají. Zapojení lidí s postižením do tvorby právních předpisů, ale také politik a strategií je jedním z principů a současně hlavních závazků, které vyplývají z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. „Vytvoření podmínek pro zapojení lidí se znevýhodněním by se mohlo zdát jako náročné. Například je potřeba předat informace ve snadno srozumitelné formě, počítat s dostatkem času nebo různými formami komunikace. Nicméně jedině tak lze získat názor těch, kterých se zákony týkají a kterým mohou významně změnit život. Slyšet hlas lidí s postižením je hlavním předpokladem nejen pro společnou tvorbu zákonů, strategií a politik, ale také hledání řešení každodenních potíží, na které naráží,“ doplňuje Karel Dvořák.
(epa)
