Stát má estébákovi zaplatit miliony, ten chce víc. Kauzu může zvrátit nový podnět

Případ odškodnění bývalého šéfa papírny Neograph a expříslušníka komunistické Státní bezpečnosti Vladimíra Sitty staršího míří k dalšímu soudnímu střetu. Obvodní soud pro Prahu 2 mu nepravomocně přiznal téměř 35 milionů korun za nezákonné trestní stíhání. Sitta ale žádá výrazně víc a část nároku spojuje se znehodnocením akcií Neographu.

Případ úzce souvisí s kauzou neprokázaného tunelování Dopravního podniku hlavního města Prahy. Šlo o zakázku na tisk papírových jízdenek pro pražskou MHD firmou Neograph, kdy část peněz měla údajně putovat přes zahraniční firmy k lobbistovi Ivo Rittigovi. Soudy ale všechny obžalované v roce 2021 pravomocně očistily.

Nový podnět na scéně

Do sporu nyní vstupuje podnět, který upozorňuje na řadu okolností, jež podle jeho autora mohou zásadně ovlivnit posouzení příčinné souvislosti i skutečné výše škody.

Bývalý generální ředitel papírny Neograph Vladimír Sitta starší, který byl v minulosti také příslušníkem StB, částečně uspěl ve sporu se státem kvůli svému trestnímu stíhání.

Sitta starší čelil se svým synem Vladimírem mladším obžalobě za tunelování Neographu. Oba to označovali za pomstu lidí z okolí lobbisty Rittiga. Právě oni rozjeli kauzu, v níž před soudem stanul Rittig a další obžalovaní. Před soudem ale skončili i Sittové za údajné tunelování Neographu. Ani zde obžaloba neuspěla.

Obvodní soud pro Prahu 2 Vladimíru Sittovi staršímu nepravomocně přiznal 34,785 milionu korun a úrok z prodlení ve výši 8,05 procenta od 25. června 2024 do zaplacení.

Ministerstvo spravedlnosti se proti rozsudku odvolalo. Odvolacím řízením se má nadřízený pražský soud zabývat dnes. Sitta se přitom domáhá až 200 milionů korun. Vedle újmy spojené s trestním stíháním do svého nároku zahrnuje také tvrzenou škodu způsobenou zajištěním akcií Neographu. Ty zajistila žalobkyně Dagmar Máchová – odsouzená ve známé kauze Bereta k tříleté podmínce.

Právě kolem této části sporu se nyní objevují otázky, zda lze vznik škody a její výši přičíst státu tak, jak tvrdí žalobce. Podnět, který v této věci získal Ekonomický deník, upozorňuje na několik skutečností, které podle jeho autora stojí za prověření.

Mohlo by vás zajímat

V české centrální bance si nakradl desítky milionů. Zaměstnanec skončil ve vazbě

Sitta už od státu dostal 1,38 milionu korun

Než se dostaneme k samotnému sporu o akcie, je důležité oddělit jednotlivé části odškodnění.

Ministerstvo spravedlnosti už Sittovi v souvislosti s trestním stíháním vyplatilo 1,38 milionu korun. Z toho připadlo 802 548 korun na náklady vynaložené na obhajobu, půl milionu korun na zadostiučinění za samotné trestní stíhání a 77 808 korun na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 pak nepravomocně přiznal dalších 34,785 milionu korun s úrokem z prodlení. Ministerstvo spravedlnosti částku potvrdilo. Rozsudek ale zatím není pravomocný, protože se ministerstvo odvolalo.

Největší spor se vede o akcie Neographu

Významnou část Sittova nároku představuje tvrzená škoda spojená s akciemi Neographu. Sitta tvrdí, že mu stát způsobil škodu nezákonným rozhodnutím státní zástupkyně Dagmar Máchové o zajištění akcií. Podle jeho argumentace následkem zajištění došlo ke snížení jejich hodnoty.

V době zajištění akcií zároveň Sitta nemohl vykonávat hlasovací práva v Neographu, který založil a vedl. Společnost později převzali jiní lidé. Právě tato část případu má ovšem podle nového podnětu několik dalších vrstev.

Podnět upozorňuje především na to, že samotné zajištění akcií podle dostupných rozhodnutí soudy přezkoumaly a shledaly zákonným. Usnesení státní zástupkyně ze 4. prosince 2013 a zákaz výkonu hlasovacích práv přezkoumal Městský soud v Praze, Ústavní soud i Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí podle podnětu pak výslovně uzavřel, že zákon nebyl porušen ani zákazem výkonu hlasovacích práv. Spor se tak podle autora podnětu přesouvá jinam. Nejde podle něj o otázku, zda bylo samotné zajištění akcií zákonné, ale zda stát po zákonném zajištění akcie řádně spravoval.

Konkrétně jde o otázku, zda měl stát v prosinci 2013 vykonat hlasovací právo na valné hromadě Neographu a hlasovat proti zvýšení základního kapitálu.

Měl stát na valné hromadě hlasovat proti?

A právě tady leží jeden z klíčových bodů celého sporu. Nejvyšší soud v rozhodnutí z 28. ledna 2015 podle podnětu dospěl k závěru, že správa zajištěných akcií může zahrnovat také úkony, které jinak činí vlastník a které vlastník kvůli zajištění vykonávat nemůže.

Autor podnětu však upozorňuje, že z tohoto obecného závěru podle jeho názoru automaticky nevyplývá konkrétní povinnost státu účastnit se právě valné hromady 20. prosince 2013 a hlasovat proti zvýšení základního kapitálu.

To je důležité také proto, že právě na tomto závěru podle podnětu staví odpovědnost státu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 19. prosince 2024.

Podnět proto klade několik konkrétních otázek: Jaká přesná povinnost státu v danou chvíli existovala? Měl stát k dispozici informace, podle nichž musel dospět k závěru, že hlasování proti zvýšení kapitálu je nezbytné? A zabránilo by takové hlasování skutečně vzniku tvrzené škody?

Zajímavý je i Sittův vlastní pohled z ledna 2014

Podnět upozorňuje také na žalobu, kterou Sitta podal v lednu 2014 kvůli neplatnosti usnesení valné hromady. V ní měl sám uvést, že o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení „evidentně nepočítá s tím, že by stát vykonával hlasovací práva spojená s akciemi“ a že pro aktivní výkon společenstevních práv státem „neexistuje právní úprava“.

Současně měl argumentovat tím, že stát může činit pouze to, co mu zákon ukládá. Aktuální podnět ale zdůrazňuje, že toto tvrzení samo o sobě není právně závazné. Podle jeho autora ale může být významné při posuzování toho, jak jednoznačný byl v rozhodné době standard řádné správy zajištěných akcií.

Jinými slovy: jestliže se dnes odpovědnost státu opírá o tvrzení, že měl v prosinci 2013 aktivně zasáhnout proti rozhodnutí valné hromady, je podle autora podnětu potřeba zkoumat, zda taková konkrétní povinnost tehdy skutečně existovala a zda ji bylo možné jednoznačně dovodit.

Podíl nezředil stát. Rozhodly o tom soukromé osoby

Další část podnětu se týká samotného mechanismu, kterým došlo ke změně podílu. Zvýšení základního kapitálu schválila valná hromada Neographu. Nové akcie měly upsat předem určené soukromé subjekty, konkrétně BB Finance Group.

Stát podle podnětu základní kapitál nezvýšil, nové akcie nevydal ani nepřevedl Sittův podíl. „Pokud má tedy odpovědnost státu spočívat v tom, že měl zabránit rozhodnutí soukromých osob, je podle autora podnětu potřeba přesně určit, jaká konkrétní zákonná povinnost ke státnímu zásahu existovala, jaké informace měl stát v rozhodné době k dispozici a zda by případné hlasování proti zvýšení základního kapitálu skutečně vzniku škody zabránilo,“ míní autor.

Podnět v této souvislosti odkazuje také na judikaturu Nejvyššího soudu k odpovědnosti státu, podle níž může být rozhodující příčinou škody jiná skutečnost nezávislá na postupu státu.

Zvýšení kapitálu nemuselo samo o sobě znamenat zničení hodnoty

Podnět upozorňuje také na ekonomickou stránku celé transakce. Rozhodnutí z 20. prosince 2013 počítalo se zvýšením základního kapitálu o 12 milionů korun. Emisní kurs měly pokrýt pohledávky BB Finance Group vůči Neographu.

Autor podnětu proto upozorňuje, že ekonomicky nešlo jednoduše o „odebrání“ hodnoty společnosti. Transakci lze popsat jako kapitalizaci dluhu neboli debt-to-equity swap, která může snižovat zadlužení a zlepšovat finanční strukturu firmy.

Zároveň však taková transakce může být pro dosavadního akcionáře výrazně diluční – tedy zřeďující hodnotu akcií. Podle autora podnětu je proto podstatné zjistit, zda bylo už 20. prosince 2013 objektivně možné poznat, že navrhovaná kapitalizace poškodí hodnotu zajištěného podílu a že řádná správa akcií proto vyžaduje hlasování proti.

Sitta chtěl 200 milionů také po jiných osobách

Další okolnost může být důležitá pro posouzení, zda se jednotlivé nároky ekonomicky nepřekrývají. Sitta se už 20. března 2014 připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. V něm tvrdil, že jednáním obviněných došlo k „účelovému snížení majetkové účasti“ a že už nemůže společnost ovlivňovat ani z ní mít majetkový prospěch.

Svůj majetkový podíl v Neographu tehdy ocenil na 200 milionů korun. Právě tuto část aktuální podnět na státní úřad považuje za důležitou. Nejde podle něj nutně o totožný právní nárok, ale jde o tentýž majetek a přinejmenším částečně o stejný ekonomický následek – snížení hodnoty a významu akciového podílu.

Na nároku 200 milionů trval i po prodeji akcií

Podnět upozorňuje také na pozdější podání v jiné trestní věci. Sitta v něm měl výslovně uvést, že i nadále trvá na nároku 200 milionů korun proti obžalovaným.

Současně zdůraznil, že po prodeji akcií společnosti Delta Capital by případné odškodnění společnosti Neograph už nezvýšilo hodnotu jeho akcií. Podle jeho tehdejší argumentace proto trestnou činností vznikla škoda přímo na jeho majetku.

Právě to podle autora podnětu posiluje potřebu prověřit, zda se ekonomicky nepřekrývá nárok, který Sitta uplatňoval proti obžalovaným, s nárokem, který nyní uplatňuje proti státu.

V roce 2020 přitom Sitta ve specifikaci důkazního návrhu uváděl jinou konkrétní částku. Podle jeho tehdejšího tvrzení obvinění „neoprávněně ze společnosti Neograph, a.s. vyvedli finanční prostředky minimálně ve výši 40 043 572 korun“. Současně uvedl, že tímto vyvedením vznikla škoda i jemu, protože došlo ke zkrácení výnosů společnosti.

Do příběhu vstupuje také zakázka pražského dopravního podniku

Ještě jednou si připomeňme, že Sittovy nároky souvisejí rovněž s ekonomickým děním uvnitř Neographu a jeho obchodním vztahem s Dopravním podnikem hlavního města Prahy (DPP).

V trestní věci Sitta tvrdil, že z Neographu odtékaly prostředky z obchodního vztahu s DPP. Podle jeho argumentace by tyto prostředky, pokud by ve společnosti zůstaly, zvyšovaly její hodnotu a snižovaly potřebu cizího financování.

Podnět ale upozorňuje na další otázku: pokud bylo získání této zakázky spojeno s jednáním osob, vůči nimž Sitta uplatňoval svůj nárok, může být při výpočtu čistého ekonomického následku důležité zkoumat nejen tvrzený odtok části zisku, ale také přínos samotné zakázky.

Jinými slovy, podle autora podnětu nelze při výpočtu případné škody automaticky zohlednit pouze peníze, které ze společnosti odešly, bez posouzení ekonomického přínosu, který stejný obchodní vztah společnosti přinesl.

V roce 2018 se spor o podíl narovnal za 10,75 milionu

Podnět upozorňuje také na dohodu o narovnání z 31. července 2018. Ta zachytila spor o to, zda Sittových deset akcií představuje 50 procent, nebo 7,14 procenta společnosti. Sitta v rámci dohody akcie převedl za kupní cenu 10,75 milionu korun. Současně se zavázal vzít zpět řízení o neplatnost usnesení valné hromady z 20. prosince 2013.

Právě toto řízení směřovalo k odstranění zředění jeho podílu. Dohoda současně výslovně ponechala Sittovi možnost pokračovat v nároku proti státu v civilním řízení. Podnět zdůrazňuje, že tato dohoda sama o sobě stát nezavazuje. Podle jeho autora však může být relevantní při určování skutečné dosud nekompenzované škody a případného překryvu jednotlivých plnění.

Podnět otevírá i starší historii Neographu

Autor podnětu nechce zůstat pouze u událostí z prosince 2013. Upozorňuje také na předchozí korporační vývoj. Podle podkladů měl Městský soud v Praze v roce 2011 konstatovat, že původním členům představenstva zanikly funkce uplynutím funkčního období a společnost od 19. července 2008 neměla řádně obsazené představenstvo.

Vladimír Sitta starší následně podle podnětu veřejně připustil, že včasné nepřevolení představenstva bylo chybou a své odmítnutí situaci napravit zpětně označil za „hrubou chybu“.

Podle autora podnětu tato okolnost sama o sobě neruší akcionářská práva ani případnou povinnost státu. Může ale podle něj patřit do širšího řetězce událostí, které vedly ke ztrátě vlivu ve společnosti.

Zajištění akcií vzniklo v době trestního stíhání

Podnět zároveň připomíná, v jaké situaci stát akcie zajišťoval. Zajištění vzniklo v době, kdy byl Sitta trestně stíhán a orgány činné v trestním řízení vyhodnotily jako reálné riziko ztížení uspokojení nároku poškozené společnosti. Zákonnost samotného zajištění následně potvrdily soudy.

V jiné trestní věci týkající se Neographu byl Sitta v prvním stupni uznán vinným. Odvolací soud původní verdikt zrušil a řízení skončilo zproštěním. Podnět přitom zdůrazňuje, že konečný výsledek trestního řízení nelze směšovat s otázkou, zda bylo zajištění majetku v roce 2013 ex ante důvodné a zákonné. Tu podle podnětu soudy posoudily kladně.

V trestním rozsudku soud označil Sittovu výpověď za nevěrohodnou

Podnět upozorňuje také na rozsudek Městského soudu v Praze v jízdenkové kauze z listopadu 2020. Ve dvou bodech soud hodnotil výpovědi Vladimíra Sitty a jeho syna. V případě Sitty staršího soud zkonstatoval: „Výpověď svědka JUDr. Vladimíra Sitty soud hodnotí v podstatných momentech důležitých pro rozhodnutí soudu jako nepravdivou.“

Následně soud uvedl, že vzhledem k rozporům a tomu, jak výpověď vnímal při hlavním líčení, ji „nehodnotí jako věrohodnou“. V dalším bodě rozsudku soud uvedl, že z výpovědí obou Sittů podle něj vyplývá snaha distancovat se od předkontraktačního a kontraktačního procesu zakázky na dodávku jízdenek včetně jejich podílu na technologii a cenotvorbě.

Podle soudu přitom zajištěné e-maily Sitty mladšího z let 2007 a 2008 ukazovaly na významnou roli obou svědků. Soud proto dospěl k závěru, že jejich výpovědi nemohl vzít jako pramen skutkových zjištění, protože podle jeho hodnocení bylo „vysoce pravděpodobné, že oba svědci hráli v rozhodné době a hrají doposud svojí vlastní hru a jejich poměr k věci i k osobám některých obžalovaných je deformován jejich vlastními zájmy“.

Tyto závěry se týkaly hodnocení svědeckých výpovědí v uvedené trestní věci.

Podnět tvrdí, že civilní rozsudek některé okolnosti výslovně neřeší

Autor podnětu dále upozorňuje, že v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 19. prosince 2024 podle veřejně dostupných informací není uvedeno, že by soud provedl důkaz trestním spisem z neprokázaného společnosti Neograph.

Podle podnětu se v civilním rozsudku neobjevuje ani Sittův 200milionový nárok proti obžalovaným, společnost Cokeville (kam mělo mířit 17 haléřů z každé jízdenky – pozn. red.) nebo obchodní vztah s DPP. Právě proto autor podnětu žádá prověření, zda se tyto skutečnosti v civilním řízení už objevily, byly dokazovány nebo jinak vyšly najevo.

Podnět v této souvislosti navrhuje opatřit například korespondenci mezi Vrchním státním zastupitelstvím a Městským státním zastupitelstvím z přelomu let 2013 a 2014 týkající se správy zajištěných akcií.

Navrhuje také prověřit notářský zápis nebo zápis z valné hromady 20. prosince 2013, zejména přesný průběh Sittovy přítomnosti či jeho případného protestu. Dalším navrhovaným podkladem je úplný spis v kauze Neograph včetně Sittových podání k nároku 200 milionů korun a pravomocných rozhodnutí.

A nakonec úplný spis z civilního řízení z roku 2015, aby bylo možné přesně zjistit, zda už byly uvedené skutečnosti v civilním řízení tvrzeny, dokazovány nebo jinak zjištěny.

Proč je nyní důležitá příčinná souvislost

Celý spor tak nestojí pouze na otázce, zda Sittovi seniorovi vznikla majetková újma. Podnět otevírá především otázku, co přesně tuto újmu způsobilo a zda lze její vznik přičíst postupu státu.

Na jedné straně stojí pravomocně přezkoumaná zákonnost zajištění akcií. Na druhé straně stojí tvrzení, že stát měl následně se zajištěnými akciemi nakládat jinak a například zasáhnout při rozhodování valné hromady.

Do této konstrukce zároveň vstupují rozhodnutí soukromých osob, zvýšení základního kapitálu, kapitalizace pohledávek, následný prodej akcií za 10,75 milionu korun, dřívější Sittův vlastní nárok 200 milionů korun vůči jiným osobám a jeho pozdější tvrzení o škodě ve výši nejméně 40,043 milionu korun.

Právě propojení těchto jednotlivých okolností chce autor podnětu nechat prověřit. Neříká přitom, že některá z nich sama o sobě nárok na odškodnění vylučuje. Výslovně uvádí, že jako právní laik netvrdí, že uvedené skutečnosti nárok žalobce automaticky vylučují. Podle něj však mohou být významné pro posouzení příčinné souvislosti a výše škody.

Stát zatím nemá platit definitivně

Pro stát má spor značný finanční význam. Zopakujme si, že Obvodní soud pro Prahu 2 nepravomocně přiznal Sittovi přes 34 milionů korun plus úrok z prodlení, ale ministerstvo spravedlnosti se proti rozhodnutí odvolalo. Sitta však požaduje až 200 milionů korun, mimo jiné právě kvůli tvrzenému znehodnocení akcií Neographu.

Odvolací soud má o věci jednat dnes. Senátu předsedá soudkyně Jana Knotková a líčení je naplánované od 10:30 do 11:15. Takže bude velmi krátké. Jeho rozhodnutí může ovlivnit nejen osud částky přiznané soudem prvního stupně, ale také další vývoj sporu kolem údajné škody způsobené zajištěním akcií.

Podnět předložený zástupci státu přitom přináší především jednu zásadní otázku: pokud stát akcie zajistil zákonně, kdy přesně měl podle práva začít jednat tak, aby zabránil jejich následnému znehodnocení – a lze vůbec bez pochybností říci, že právě jeho údajné opomenutí tuto škodu způsobilo?

Právě na odpovědi na tuto otázku bude záležet další vývoj sporu o desítky milionů korun.