Může nemocnice za to, když jeden pacient napadne druhého? Nejvyšší soud řešil tragický případ střelby na pokoji. Podle rozsudku není možné po lékařích a sestrách chtít, aby předvídali každý nečekaný útok nebo preventivně prohledávali věci pacientů, pokud k tomu nemají vážný důvod.
Nejvyšší soud (NS) zamítl dovolání muže, jehož otce v roce 2019 ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze střelil a smrtelně zranil jiný pacient. Nemocnice v tomto případě za nemajetkovou újmu pozůstalého neodpovídá.
„Poskytovatel zdravotní péče neodpovídá automaticky za násilný exces třetí osoby, pokud neměl konkrétní poznatky o hrozícím nebezpečí a nemohl mu reálně zabránit,“ uvedla mluvčí soudu Gabriela Tomíčková.
Tragédie kvůli televizi a větrání
Případ se týkal tragické události na nemocničním oddělení, kde byl pacient hospitalizován společně s dalšími dvěma muži. Mezi spolupacienty docházelo k běžným neshodám, například kvůli větrání nebo sledování televize. Jeden z pacientů však následně použil vlastní střelnou zbraň a na spolupacienta vystřelil. Ten následkům zranění druhý den podlehl.
Pozůstalý se po nemocnici domáhal náhrady nemajetkové újmy. Tvrdil, že nemocnice měla útoku zabránit. Zejména tím, že měla u útočícího pacienta zajistit psychiatrické vyšetření, důsledněji vymáhat zákaz vnášení zbraní a přijmout další bezpečnostní opatření.
Útok nebylo možné předvídat
Soudy nižších stupňů žalobu zamítly a NS jejich závěr potvrdil. Podle skutkových zjištění útočící pacient před událostí nevykazoval takové projevy agresivity nebo nebezpečnosti, z nichž by nemocnice mohla dovodit konkrétní hrozbu pro ostatní. Samotná psychická zátěž spojená s vážnou diagnózou a hospitalizací podle NS nepostačuje k závěru, že personál měl násilný útok předvídat.
Žádné plošné prohlídky věcí
NS zdůraznil, že postup zdravotnického zařízení nelze hodnotit zpětně pouze podle tragického následku. Rozhodující je, co bylo možné rozpoznat před událostí. Nemocnice také není povinna provádět osobní prohlídky pacientů. Nebo jejich věcí, pokud pacient nevykazuje konkrétní známky nebezpečí pro sebe nebo okolí.
Rozsudek je důležitý pro další rozhodování soudů i pro praxi poskytovatelů zdravotní péče. Vymezuje hranice jejich odpovědnosti a potvrzuje, že náhrada újmy musí být založena na konkrétním porušení právní povinnosti a prokázané příčinné souvislosti. Zároveň připomíná, že poskytovatelé mají dbát o bezpečí pacientů. Avšak nelze po nich požadovat, aby předvídali a odvraceli zcela mimořádné a objektivně nerozpoznatelné útoky třetích osob.
