Hlavní reklamní tahák prodejce zahradní techniky má pro Mountfield nepříjemnou soudní dohru. Firma bude muset kvůli kolu štěstí a Bédovi Trávníčkovi, s nimiž je neodmyslitelně spojována, doplatit státu na dani z příjmů 76 milionů korun. Zařadila se tím mezi další potrestané za korunové dluhopisy.

Zakladatel Mountfieldu Ivan Drbohlav prodejnu se sekačkami v Mnichovicích u Prahy otevřel v roce 1991. A stojí i za marketingovými nápady Kola štěstí, na kterém si zákazník sám vytočí slevu, a jeho maskota Bédy Trávníčka, jemuž hlas propůjčila herečka Jiřina Bohdalová. Tyto značky v čase natolik narostly na ceně, že se z nich staly samostatné ochranné známky.

Známka v daňových rájích

Jenže Drbohlav je nepřihlásil na firmu, ale na sebe jako na fyzickou osobu. Následně je vložil do struktury zahraničních společností. Přes Kypr, Hongkong a Panamu, se správou vedenou ze Seychel a řízenou z Lichtenštejnska. Mountfield si tak své vlastní ikonické symboly musela licencovat zpět. A platily za to licenční poplatky v řádu desítek až stovek milionů korun ročně. Ty si přitom odečítala z daní.

S rostoucím významem ochranných známek pro byznys začal Mountfield jednat o jejich odkupu. V listopadu 2012 se s vlastníkem dohodl na kupní ceně 748 milionů korun. Podmínky byly na první pohled velkorysé: splatnost úroku bez sankce odložená na šest let, tedy do konce roku 2018. Jenže Mountfield na doběh této výhodné lhůty nečekal. A necelé dva týdny po podpisu smlouvy vydal korunové dluhopisy v celkovém objemu 300 milionů korun s úrokem 11 procent ročně.

Korunové dluhopisy se vyhýbaly zdanění

Šlo o tehdy oblíbený nástroj daňové optimalizace. Díky tomu, jak se v roce 2012 zaokrouhloval základ daně u cenných papírů s tak nízkou nominální hodnotou, byl úrokový výnos z takových dluhopisů fakticky nezdaněný. Podobně si tehdy počínaly desítky firem, včetně holdingu Agrofert nebo Student Agency. Jen v daném roce se v Česku vydaly emise za více než 100 miliard korun.

Dluhopisy Mountfieldu však neupsal žádný externí investor. Koupili je výhradně dva lidé. Sám Drbohlav a tehdejší místopředseda představenstva Mountfieldu Miroslav Schön. A ani ti za ně nezaplatili v hotovosti. Šlo o sofistikovaný kolotoč zápočtů, kdy Drbohlav a Schön nejdříve odkoupili pohledávky za Mountfieldem od panamské společnosti Wigmore Group, těmi zaplatili za dluhopisy, a i platba za samotné pohledávky byla vyrovnána dalším zápočtem. To celé se odehrálo během necelého měsíce.

Finanční kontrola odhalila pochybení

Finanční správa si na tento řetězec transakcí posvítila při kontrole a dospěla k závěru, že jde o zneužití práva, tedy jednání formálně dodržující zákon, ale směřující výhradně k daňové výhodě. Podle berních úředníků vše směřovalo k tomu, aby se zisk aktivní firmy přelil ve formě daňově odečitatelných úrokových nákladů ke dvěma jejím největším akcionářům.

Mountfield se odvolal, pak žaloval u Krajského soudu v Praze a nakonec podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Argumentoval mimo jiné tím, že nákup ochranných známek byl ekonomicky racionální krok. Firmě totiž nechtěla čekat, až je vlastník známek nabídne jinému kupci, a financování řešila v situaci, kdy jí Česká spořitelna hrozila zesplatněním stávajících úvěrů, pokud by se dál zadlužovala u třetí strany.

Emisi dluhopisů jí pak měla doporučit investiční skupina KKCG Karla Komárka a banka s takovým řešením souhlasila. V kasační stížnosti nadnesla sedm tématických okruhů. Mimo jiné si Mountfield stěžoval na chybné projednání kontrolní zprávy, překročení lhůty pro stanovení daně až po „prázdný dokument“ v datové schránce.

Mohlo by vás zajímat

NSS: nemá to ekonomickou logiku

Nejvyšší správní soud se v rozsudku sp. zn. 8 Afs 173/2024 z celého balíku sporných otázek soustředil na jedinou okolnost, kterou označil za dostatečnou samu o sobě. Mountfield měl smluvně zajištěno, že kupní cenu za známky může bez jakékoliv sankce zaplatit až za šest let. A přesto si obratem vzal úročený úvěr přes dluhopisy s jedenáctiprocentním úrokem, a to bez jakékoliv kompenzace. Soud v tom neviděl žádnou ekonomickou logiku. Jiný než daňový důvod to nemělo.

„Přestože úroky dluhopisů nepochybně představují náklad související s koupí ochranných známek, předčasné splacení závazku vzniklého ze smlouvy o prodeji nutně vede k závěru, že důvodem takového postupu bylo daňové zvýhodnění stěžovatelky,“ uvedl soud do odůvodnění.

Tato jedna okolnost soudcům stačila k závěru o zneužití práva. Dalšími argumenty, kterými finanční správa i krajský soud svá rozhodnutí podepřely, se pak už nezabýval. „Pokud jako důvod zneužití práva obstojí byť jediná podstatná okolnost, již není nutno zabývat se okolnostmi dalšími, pokud by na výsledné hodnocení neměly vliv,“ konstatuje rozsudek.

Argument o hrozbě ze strany banky soud odmítl především proto, že písemná vyjádření České spořitelny byla podle něj až příliš obecná. A navíc vystavená až zpětně. Jedno z nich dokonce až v dubnu 2026, tedy více než 13 let po samotné transakci a v době, kdy už spis ležel u kasačního soudu.