Někdejší ministr zahraničí Jan Kavan neuspěl se žádostí o statut účastníka odporu proti komunismu. Spor, zda disidentství Jana Kavana před rokem 1989 je nadřazené jeho členství v KSČ a vědomé či nevědomé spolupráci s rozvědkou, skončil u Nejvyššího správního soudu. Členství v KSČ i spolupráce tento statut vylučují a v exilu si to „neodpracoval“, rozhodl soud.
Dnes 79letý exministr zahraničí a místopředseda vlády Miloše Zemana z let 1998 až 2002 žádal o osvědčení účastníka odporu proti komunismu. V reakci na zamítnutí žaloval Etickou komisi ČR. Jeho kasační stížnost nyní zamítl Nejvyšší správní soud.
Diplomat, disident, emigrant. Ale také člen KSČ a spolupracovník StB, píše o Kavanovi Paměť národa. Podle ministerstva obrany byl klíčovým aktérem vstupu ČR do NATO. V roce 1996 soud rozhodl, že nevědomky spolupracoval s I. správou ministerstva vnitra. To je ale spolu s členstvím v KSČ zákonná překážka pro udělení statutu účastníka odboje proti komunismu.
Syn britské matky a důstojníka československé exilové armády, odsouzeného na 25 let vězení v procesu s Rudolfem Slánským, předsedal v letech 2002 až 2003 Valnému shromáždění OSN.
V devatenácti komunistou, poté exulantem
Jan Kavan žádost odůvodnil tím, že se v šedesátých letech aktivně účastnil studentského hnutí. Stál u vzniku agentury Palach Press. Po invazi v roce 1968 založil v emigraci „pravidelné spojení mezi českou opozicí a západními státy“. „Inicioval propojení s opozicí Polska a Maďarska. Finančně pomáhal rodinám politických vězňů či Chartě 77.“
V devatenácti letech byl do svého vyloučení rok členem Komunistické strany Československa (KSČ), přiznal v žádosti.
Mohlo by vás zajímat
Etická komise: S rozvědkou byl v kontaktu
Podle Komise ale zákon o protikomunistickém odboji „nežádá vědomost spolupráce“ pro zamítnutí statutu bojovníka. Překážku tvoří samotný fakt, že „spolupracoval“. Není rozhodné, že už dříve soud uznal, že Kavan spolupracoval nevědomě.
„Po navázání kontaktu s I. správou Ministerstva vnitra během studií v Londýně byl po lednu 1969 využívaný k vytěžování informací týkajících se zájmových osob v zahraničí. Načež byl až do své emigrace s pracovníky rozvědky v intenzivním kontaktu. Za informace obdržel opakovaně finanční hotovost, působil podezřele i na osoby ve svém okolí,“ rekapituluje Etická komise.
Komunismus budoval, což ho degraduje
Podle Etické komise „o členství v KSČ sám usiloval“. „A to i navzdory tomu, že jeho otec byl obětí politických procesů v padesátých letech.“ Navíc měl spolupracovat s vysokoškolským výborem KSČ v době Pražského jara, kdy byly tyto aktivity „spojené s nižší mírou rizika“.
„Exilová činnost žalobce svou intenzitou, rozsahem ani délkou zjevně nepřevyšuje jeho účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci. Spolupráce s bezpečnostními složkami výrazně degraduje jeho protikomunistickou činnost v době, kdy byl student,“ zhodnotila Kavanův život Komise.
Nešlo o nevědomost, ale o ležérnost
S tím se ztotožnil Městský soud v Praze. Uvedený životní úsek nebyl soustavným a významným odbojem (odporem) proti komunistickému režimu. Jan Kavan se „stýkal s osobou v diplomatické funkci, předával jí informace, přinejmenším bez obezřetnosti v tom, že ty mohou bezpečnostní složky využít“.
Nešlo o nevědomost, ale spíše o jeho „liknavost či neobezřetnost a přehlížení skutečné činnosti diplomatických orgánů“. „Na tom nemůže nic změnit argumentace žalobce, že nebyl vědomě evidovaný jako spolupracovník,“ dodal městský soud.
Kavan: Inkvizice nad kontradiktorním procesem
Podle Jana Kavana tím městský soud „nadřadil v podstatě inkviziční a neveřejnou proceduru nad rozsudek obecného soudu vydaný ve veřejném kontradiktorním řízení“. Městskému soudu dále vytkl „masivní toleranci k procesně nekorektním postupům“ i vyloučení detailního posouzení nastolených otázek.
Založení agentury v Londýně, pašování literatury, zveřejňování všech dokumentů Charty 77 podle něho převyšuje jeho průkazku KSČ. K obvinění z budování a upevňování komunistické totalitní moci správní orgán žádné poznatky nemá.
Nejde o hranice uznání, ale o soulad se zákonem
Spor vrátil do roviny správního práva Nejvyšší správní soud: „Úkolem městského soudu nebylo ,definovat hranici‘, kdy kontakty určité osoby s represivním aparátem byly ještě akceptovatelné, a kdy již nikoliv,“ předeslal soud.
Podle NSS se městský soud měl zabývat jen tím, zda je naplněná zákonná překážka pro přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu či nikoli.
Nevědomost spolupráce není rozhodující
Spolupráce Jana Kavana nebyla jen formální a proti tomu se nevymezil, uvedl NSS. Ve správním spisu je i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7. Podle něho nebyl vědomým spolupracovníkem StB, nevěděl, že se stýká s příslušníkem StB, nepodával utajované zprávy ani neplnil uložené úkoly.
Nevyvrátil-li však stěžovatel východiska Komise a městského soudu, že „vědomost“ o spolupráci není pro překážku pro udělení statutu rozhodná a je-li prokázaná spolupráce faktická, je tato námitka lichá.
Členství v KSČ je podpora a upevňování totality
Podle Nejvyššího správního soudu však není pochyb o tom, že již samotné členství v KSČ, jakožto „svého druhu ztotožnění se s komunistickým režimem a určitý projev jeho podpory“, může představovat účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci ve smyslu zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu.
Jakkoli tedy Nejvyšší správní soud nahlíží s velkým respektem na všechny exilové aktivity stěžovatele, jeho argumenty v kasační stížnosti shledal nedůvodnými, uzavřel soud.
