Nejvyšší soud svým aktuálním rozhodnutím vnesl klíčové světlo do aplikace novely trestního zákoníku. Potvrzením rozsudku v případu zneužití dítěte definoval mantinely pro odlišování trestných činů znásilnění a sexuálního útoku, což představuje zásadní metodické vodítko pro budoucí praxi.
Nejvyšší soud (NS) odmítl dovolání odsouzeného i nejvyšší státní zástupkyně a potvrdil pravomocný závěr Vrchního soudu v Praze. Soud v něm konkrétní případ závažného sexuálního jednání vůči dítěti posoudil jako trestný čin sexuálního útoku. Verdikt tak významně přispívá k výkladu novely trestního zákoníku, která nově rozlišuje mezi znásilněním a sexuálním útokem na základě povahy skutku.
Skutková podstata a ochrana oběti
Případ se týkal opakovaného zneužívání tehdy devítileté dívky, ke kterému docházelo v létě roku 2019. Odsouzený zneužíval důvěru vnučky své partnerky; podle dokazování ji opakovaně osahával, líbal a olizoval na intimních místech. Soudy konstatovaly, že poškozená vzhledem ke svému věku „nebyla schopna pochopit smysl tohoto jednání ani se mu účinně bránit“.
Odsouzený ve svém dovolání zpochybňoval věrohodnost poškozené a uložený tříletý nepodmíněný trest označil za „přiměřený až krutý“. Nejvyšší soud však tyto námitky odmítl s tím, že dokazování proběhlo v souladu se zákonem a závěry byly řádně odůvodněny. Zdůraznil navíc, že uložený trest se nachází na samotné dolní hranici zákonné trestní sazby.
Kde leží hranice „pohlavního styku“?
Soudy řešily zásadní právní spor o to, zda mají skutek kvalifikovat jako znásilnění, jak požadovala nejvyšší státní zástupkyně. Nejvyšší soud však uzavřel, že v projednávaném případě ‚skutková zjištění neobsahovala dostatečně konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možné bezpečně učinit závěr o tom, že došlo k jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží‘. Právě tento moment je klíčový pro odlišení od sexuálního útoku.
Individuální posouzení místo automatismů
Nejvyšší soud zároveň vyslal důležitý signál směrem k interpretaci nepenetračních aktů. Výslovně uvedl, že „samotná nepenetrační povaha sexuálního jednání pachatele automaticky nevylučuje posouzení jeho činu jako znásilnění“. Rozhodující jsou vždy konkrétně prokázané okolnosti případu.
Nová právní úprava tak sice nevytváří zcela jednoznačnou a předem danou hranici, ale díky tomuto rozhodnutí potvrzuje nutnost precizního individuálního posouzení intenzity a podoby zásahu do sexuální integrity poškozeného. Pro českou justici to znamená potvrzení cesty ke spravedlivějšímu a diferencovanějšímu trestání sexuálního násilí.
