Soudkyně Králová podle ministerstva svévolně porušuje zákon a maří práci státních zástupců

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) zadržel partnerku premiéra Nečase v červnu 2013 Reprofoto: ČT

Jaké jsou důvody podání kárné žaloby na soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 Helenu Královou? Podle ministra spravedlnosti nechápe ústavní meze soudcovské nezávislosti a ohrožuje tak fungování soudnictví jako celku. Česká justice měla možnost se s textem kárné žaloby podrobně seznámit.

Na soudkyni podal ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) kárnou žalobu letos v září. „Kárně obviněná svým přístupem ukázala, že nechápe ústavní meze (kautely) soudcovské nezávislosti, která není bezbřehá, a nemá zvnitřněné ty nejzákladnější normy a povinnosti soudce ani při vyřizování nejzávažnějších a nejcitlivějších trestních kauz. Ignorování řádné instanční (procesní) kontroly vlastního rozhodování a despekt k rozhodnutím nadřízeného soudu již bezprostředně ohrožuje fungování soudnictví jako celku“, stojí mj. ve zdůvodnění kárné žaloby.

Kárná žaloba klade soudkyni Heleně Králové primárně za vinu, že – ať již jako samosoudkyně či předsedkyně senátu – „opakovaně odmítala respektovat právní názor nadřízeného soudu a tímto, až tvrdošíjným, nerespektováním jeho autority narušila důstojnost soudcovské funkce a ohrozila důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu“, aniž by svůj odchylný názor „podepřela komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací, nebo rovnou na řádné odůvodnění rozhodnutí rezignovala“. Tím, vedle narušení důvěry veřejnosti v důstojnost soudcovské funkce a v nestranné a spravedlivé rozhodování soudů, měla způsobit „velmi citelné prodloužení všech uvedených trestních řízení, které nelze pardonovat“. V jednom z případů pak její postup zmařil možnost povolení obnovy řízení, ačkoliv pro něj byly splněny podmínky.

Podle kárného žalobce svým postupem v žalobě zmíněných věcech měla Králová porušit i „ustanovení uvozující některé základní zásady trestního řízení“, když opakovaným nerespektováním právního názoru soudu vyššího stupně měla porušit platnost zásady oficiality a rychlosti. V případě zmaření obnovy řízení pak měla znemožnit státnímu zástupci realizovat svoji zákonnou povinnost a plnit poslání státního zastupitelství.


„Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvoustupňového soudního řízení, jehož konkrétním, logickým a nevyhnutelným projevem je oprávnění odvolacího (stížnostního) soudu vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a dále oprávnění tomuto soudu nařídit provedení úkonů a doplnění, které je soud prvního stupně bez dalšího povinen provést (srov. § 149 odst. 6, § 264 odst. 1 trestního řádu a obdobně § 265s odst. 1 trestního řádu, rozhodl-li Nejvyšší soud). Nerespektování závazného právního názoru nebo nařízených pokynů soudu vyššího stupně znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje rozhodnutí vydaná soudem prvního stupně vadou dosahující ústavněprávní intenzity, neboť tak dochází k porušení principu soudcovské nezávislosti vyjádřenému v čl. 95 odst. 1 Ústavy, přičemž součástí naší právní kultury a prvkem právní jistoty je i požadavek předvídatelnosti aplikace práva. Z tohoto pohledu pokud v téže věci v průběhu trestního řízení nedojde k podstatným změnám v relevantních skutkových či právních okolnostech, není soud prvního stupně oprávněn bez dalšího a libovolně nerespektovat závazné právní názory a pokyny k provedení nařízených úkonů a doplnění, které jsou navíc formulovány jednoznačně a srozumitelně. V každé ze shora uvedených trestních věcí nebylo pochyb o tom, k čemu byla kárně obviněná jako samosoudkyně či jako předsedkyně senátu zavázána.“ – Z kárné žaloby na soudkyni Helenu Královou.


Kárná žaloba zmiňuje rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu (NSS), jehož kárné senáty v minulosti konstatovaly, že nerespektování právního názoru odvolacího soudu může být kárným proviněním. Žaloba zmiňuje případy 13 Kss 11/2010 a 16 Kss 6/2012. Žaloba také zdůrazňuje, že „podstatou kárného návrhu není zpochybňování právního názoru kárně obviněné při vyřizování jí přidělených trestních věcí“. V této věci odkazuje kárný žalobce na nálezy Ústavního soudu (ÚS 2420/11 a především Pl. ÚS 15/14). ÚS konstatoval, že princip vázanosti soudce soudu nižší instance názorem soudu vyšší instance je ústavně konformní. „Nelze obecně vyloučit, že odvolací soud překročí své pravomoci a nevhodně zasáhne do pravomoci soudu nalézacího. Takový postup je však nutno napravit cestou mimořádných opravných prostředků a v úvahu připadá i ústavní stížnost. I kdyby tedy příčinou nezodpovědného jednání kárně obviněné byla výhrada, že má sama nebo v senátě rozhodnout podle právního názoru, se kterým nesouhlasí nebo který již zasahuje do jejího výlučného práva na hodnocení důkazů, řešením rozhodně nemůže být tvrdošíjné odmítání závazný právní názor nadřízeného soudu přijmout a důsledně se řídit jeho pokyny, neboť takový přístup ve svém důsledku znamená odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), tedy odepření veřejného subjektivního práva na spravedlivý proces“, argumentuje se v kárné žalobě.

Kárná žaloba se vyrovnává i s tím, že ve většině vytýkaných případů rozhodovala soudkyně Králová nikoliv jako samosoudkyně, ale jako předsedkyně senátu: „Pro posouzení kárné odpovědnosti JUDr. Králové není podstatné, že soud ve čtyřech shora uvedených věcech zasedal v senátním obsazení. Všechna rozhodnutí protivící se závaznému právnímu názoru soudu vyššího stupně písemně vyhotovila a podepsala kárně obviněná jako předsedkyně senátu a kárný navrhovatel nepochybuje, že pro takto učiněná rozhodnutí také hlasovala. Okolnost, že by snad kárně obviněná byla v tolika popsaných případech přehlasována přísedícími, se jeví jako vyloučená. Kárný soud si ostatně tuto skutečnost může ověřit nahlédnutím do příslušných protokolů o hlasování, bude-li to pokládat za potřebné. Rozhodující je, že vázanost soudu zákonem, a tedy i pokyny nadřízeného soudu ve smyslu § 149 odst. 6, § 264 odst. 1 a § 265 odst. 1 trestního řádu se vztahuje na všechny členy senátu, tj. na předsedu senátu a oba přísedící (srov. § 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Předseda senátu jako jediný profesionální člen senátu je povinen organizovat činnost a procesní postup senátu tak, aby byly respektovány právní názory a pokyny nadřízeného soudu tam, kde to zákon ukládá, a v tomto smyslu poučit i laické členy senátu (přísedící)“.

V neposlední řadě kárná žaloba také zmiňuje, že nelze tvrzená provinění Králové přičíst její nezkušenosti. Helena Králová byla soudkyní jmenována 5. listopadu 1975, v letech 1996-2002 vykonávala i funkci místopředsedkyně soudu pro trestní úsek a její senát má podle rozvrhu práce specializaci na hospodářské trestné činy a na tzv. velké věci. „Kárně obviněná si tak musela být dobře vědoma svých povinností samosoudkyně a předsedkyně senátu, přesto nedokázala své právní názory, protiřečící jasně formulovaným závěrům nadřízených soudů, včetně Nejvyššího soudu, obhájit a podepřít relevantní právní argumentací“, uvádí se v kárné žalobě s tím, že jednání Králové, které bylo opakované, „nese jednoznačně prvky svévole“.

Podle Českou justicí oslovených soudců, kteří přišli či přicházejí s prací soudkyně Heleny Králové do styku, se jedná o soudkyni, u níž je možné s velkou jistotou vyloučit jakékoliv korupční či nestandardní vlivy. Spíše, a v tom se všichni shodují, se jedná o soudkyni, která odborně nestačí na agendu, kterou vykonává.

Petr Dimun