Pavel Varvařovský: Ústavní soud často řeší věci, které mu nepřísluší

Bývalý ombudsman Pavel Varvařovský Foto: Eva Paseková

Úřad Veřejného ochránce práv stále rozšiřuje svou agendu. Původní myšlenka při jeho vzniku však byla jiná. Upozorňuje na to nástupce prvního ombudsmana Otakara Motejla, bývalý ústavní soudce Pavel Varvařovský. V rozhovoru pro Českou justici se také zamýšlí nad prací současných ústavních soudců.

Vaše nástupkyně v úřadu ombudsmana Anna Šabatová nemá u veřejnosti příliš pozitivní obraz. Lidem se často nelíbí, jak se zastává sociálně slabších nebo hájí práva migrantů. Čím to, že nastal takový posun ve vnímání úřadu veřejného ochránce práv?
Myslím si, že se to neposunulo. Díval jsem se na jejich ročenku a složení stížností je prakticky pořád stejné. Věci, o kterých mluvíte, to je minoritní problematika. Z osmi a půl tisíce podnětů jich bylo kvůli diskriminaci pouze zhruba 200 a při šetření bylo oprávněných jen desetina.
Problém bude asi v tom, že těmto tématům okolí ombudsmanky fandí více. Nejvíce věcí bylo vždy z oblasti sociálního zabezpečení: důchody, invalidní důchody, sociální dávky. Pak jsou stavební věci, životní prostředí atd. Mně nejvíce vadí, že v úřadu je již snad okolo stovky právníků. To je příšerné.

Je tedy úřad ombudsmana zbytnělý?
Hlavně tam přibyly působnosti, které už Otakar Motejl odmítal. Ta geneze je vždycky stejná. ČR ratifikuje nějakou smlouvu dotýkající se lidských práv a v té smlouvě vždy je, že se signatářské země zavazují k vytvoření nezávislého národního orgánu, který na plnění závazků bude dohlížet. První byla úmluva proti mučení. Zřízení jiného úřadu by stálo peníze, tak se to přidělilo ombudsmanovi. A k tomu vždy přišla tabulková místa. Vznikl pak tým lidí, kteří začali jezdit nejen po věznicích a vazebních celách, ale také po psychiatrických léčebnách. Prostě všude, kde lidé nejsou tak docela svobodní a instituce mají sklony k totalitnímu jednání.

Pak byl po dlouhé době přijat antidiskriminační zákon a úřad opět nabobtnal.
Ve většině zemí s tímhle ombudsman nemá nic společného a skutečně pomáhá lidem v jejich problémech s úřady. Potom zase přišla tzv. návratová směrnice, tedy dohled nad administrativním i soudním vyhošťováním a zase to vyfasovala kancelář veřejného ochránce práv. A od 1.ledna podle úmluvy o ochraně práv osob se zdravotním postižením má kancelář ombudsmana dohlížet na dodržování práv těchto lidí. V důvodové zprávě o vzniku úřadu ombudsmana bylo, že se bude jednat o malý tým lidí, kteří budou ombudsmanovi k ruce, a už za mě tam bylo 70 právníků plus obslužný personál. Dnes už se zaměstnanci do budovy (dost velké a moderní) ani nevejdou a tak se přistavuje. Snad to nenaplní jeden s Parkinsonových zákonů, že instituce, která si stavěla palác, si tím zároveň stavěla své mauzoleum.

Jaká témata by tedy měla ombudsmanka prezentovat?
Jak jsem již řekl, nejvíce stížností je na důchody. Jedné paní jsem například podepisoval zpětné vyplacení důchodu skoro milion korun. A to si myslím, že je pro tu veřejnost daleko lepší reklama o užitečnosti té instituce, nežli šátek ve zdravotnické škole a smyšlená zájemkyně o byt, která hned do telefonu řekne, já jsem Romka a je odmítnuta. Já nevím, co je cílem, ale rozhodně si myslím, že prezentace té instituce je špatná. A navíc ombudsmanka nemluví se svým zástupcem Stanislavem Křečkem. Vidím, že lidé nejsou příliš spokojeni s vnitřními poměry.

Pavel Varvařovský se svým zástupcem Stanislavem Křečkem Foto: achránce

Neshody se Stanislavem Křečkem jste měl ale i vy.
Neshody ne, já jsem se pouze netajil tím, že bych chtěl za zástupce někoho jiného. A také mě naštvala procedura volby, kdy nebyl brán v potaz Filip Dienstbier který byl řádně navržen Senátem.Potom jsme se ale se Stanislavem Křečkem dohodli na rozdělení agendy a vycházeli jsme spolu dobře. Dodnes se občas sejdeme.

Jak se vám spolupracovalo s tehdejším prezidentem Václavem Klausem?
Pan prezident Klaus měl vždycky stejnou otázku: Kolik tam máte těch právníků? A kolik máte těch stížností? A já říkal tak šedesát právníků a skoro devět tisíc stížností. A on říkal, že prezidentská kancelář má kolem pěti tisíc stížností a dělají to dvě starší dámy. A já jsem říkal, pane prezidente, ono se to asi nedá srovnávat. Protože když mě se někdy dostane do ruky, jak to vaše kancelář vyřizuje, tak je to podle mustru ‚Pan prezident děkuje, pan prezident nemůže‘, to my se stížností musíme zabývat a prověřovat.

Váš předčasný odchod z úřadu ombudsmana byl vždy trochu záhadný. Z jakého důvodu jste tehdy skočil?
Nezastupitelná pozice ombudsmana je, že může chodit na vládu, může chodit do všech výborů sněmovny. Pozice je dosti silná, a tak to mají i kolegové jinde. Všude je ale prestiž úřadu založena i na neformální autoritě.  Motejl dával legislativních návrhů hodně. Já jsem je zredukoval a první rok jsme byli docela úspěšní. Později však toho, co se povedlo, ubývalo a mě to dost uráželo. A poslední hřebík do rakve byla rakovina mé ženy. Nelituji, že jsem odešel. Odsloužil jsem přes tři roky. Nevím, jestli je v této zemi někdo jiný, kdo by se vzdal více jak stotisícového platu, auta a bytu. Nemám náturu na to se někde držet za každou cenu.

Říká se, že by úřad ombudsmana měl hlavně kultivovat veřejnou správu. Funguje to tak?
Za ta léta se to posunulo, takže myslím, že ano. Byl jsem nedávno něco vyřizovat na finančním úřadě, vedle seděla neznámá paní a zacházeli s ní stejně laskavě. V poslední době jsem se setkal s úředníky vlídnými, empatickými. Ombudsmansvtí mi udělalo daleko větší zásah do soukromí, než deset let soudcování u ústavního soudu. Dříve si mě na ulici nikdo nevšiml, pak už mě všichni poznávali. I v mých rodných Jižních Čechách, kde jsem dlouho nebyl. On to říkal i Motejl, ‚já už nikam nechodím, protože to je příšerné, zlatý Nejvyšší soud‘.

Dnes je možná na ústavní soudce také vidět o něco více. Například kvůli nárůstu politických sporů.
Jsem přesvědčen, že spousta věcí, které nyní Ústavní soud řeší, není na zásah Ústavního soudu. Odmítání stížností by mělo být ještě větší, než je dnes.

Můžete říci nějaké příklady?
My jsme kdysi na Ústavním soudu, když ještě nebylo tolik judikatury, vytvořili jednoduchou větu: Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže výsledek sporu je jiný, než žalobce předpokládal.  A dnes panuje podobná situace, jako když za nás nebyl Nejvyšší správní soud. Tehdy rozhodovaly senáty správních krajských soudů, my jsme věděli že třeba ne úplně jednotně a v Ústavě jsme měli, že soustavu soudů tvoří i NSS a trvalo deset let, než se v roce 2003 NSS etabloval. Když se dnes ústavním soudcům vyčítá aktivismus, tak my jsme zrušili celé tehdejší části občanského soudního řádu o správním soudnictví. To byl aktivismus. Ale posloužil dobré věci. Ústavní soud může být propagátor, nebo něco postrčit. Dnes je sice Ústava naplněna, ale Ústavní soud dostává stále více stížností  z oblasti rodinného práva. Důvod je zřejmý –  dovolání v těchto věcech k NS ( s výjimkou manželského majetkového práva) není přípustné. A tak ho ÚS supluje – ne vždy ale příliš přesvědčivě. Obecně musím říci, že kdybych byl soudce, který se s něčím trápil i několik let, a pak mi můj verdikt ÚS bez přesvědčivého odůvodnění a bez jednání smetl, tak bych ho neměl rád. A takových věcí bych našel dost, nejen v rodinném právu. Je také pozoruhodné, že je to dost často spojeno se stejnými jmény soudců zpravodajů. Je to zajímavé, když znáte rozvrh práce, který je vlastně automat, tak se pořád nějak nemohu vypořádat s tím, jak je možné, že všechny tyto mediálně známé kauzy řeší stále ti stejní soudci. Když v televizi slyším, že Ústavní soud dnes projedná problematiku střídavé péče, tak už vám mohu na lísteček napsat, kdo to bude v televizi s vytřeštěným zrakem komentovat.

Takže se s rozdělováním věcí na Ústavní soudu podle vás manipuluje?
Když vám jeden den přijde 10 věcí, tak se s tím samozřejmě trošku manipulovat dá. Ale já samozřejmě nechci nějak říkat, že s tím ta kancelář hýbe, ale dá se. Když stížnost někdo přinese osobně, tak samozřejmě mohu říct, teď to sem nenos, ale ve dvě by to mohlo vyjít na určitého soudce zpravodaje.

Jak by tedy měl vypadat ten filtr, který by zabránil zbytňování agendy, kterou Ústavní soud řeší?
Nebožtík doktor Ševčík na poradách ústavních soudců mluvil vždy poslední, a když někdo říkal, toto se mi tam nelíbí, tak on vždy pronesl jednoduchou větu: Dobře, ale co je na tom neústavního? Takže sebeomezení. A samozřejmě povinné právní zastoupení, by mělo vést k tomu, že i ten advokát je filtr a řekne nezlobte se, s tímhle já k Ústavnímu soudu nepůjdu, na to mají celkem jednoznačnou judikaturu. Ale v momentě, kdy se projedná něco, kdy by s tím řadový advokát k tomu soudu nešel, tak to působí na tyhle zvyšující se počty podání. O tom jsem přesvědčen. Protože si řekne, když projednali toto, tak to tam dohrneme také. Je to jakási inspirace.

Zlí jazykové říkají, že hodně také záleží na asistentech ústavních soudců.
Jak u koho, ale je pravda, že já byl dvakrát ve Štrasburku, a slyšel jsem to samé. Jsou tam soudci, kteří to berou jako vrchol své kariéry a ti v životě žádný nález nenapsali. Vše píší jejich týmy, většinou mladých, ambiciózních juristů. Za sebe mohu říct, že když došla věc do nálezu, tak jsem psal každý. Dnes když se podíváte na většinu soudních rozsudků, tak tam se na minimálně 2/3 stránek opakuje to, co ty strany vědí. To tam nemusím psát. A když pak hledáte, proč soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno, krčí se to někde na konci a dost často to příliš přesvědčivé není. Angličtí soudci příkladmo nezdůvodňují nic.

Jak tedy rozdílně přistupoval ÚS ke stížnostem směřujícím k rozhodování obecných soudů, když jste byl jeho soudcem?
Vždycky byla v nálezu okřídlená věta, že ÚS především zdůrazňuje, že není dalším stupněm v soustavě obecných soudů. Což ani tomu našemu soudu nebránilo, že po té, co toto vyslovil, si na ten další stupeň zahrál v plné parádě. Já jsem seděl v senátu s profesorem Vladimírem Čermákem a s Evou Zarembovou a několikrát jsme na sebe dost hulákali. Projednali jsme například náhradu škody za sražené kaliopky v čistírně. Já jsem říkal, pane profesore, to nemyslíte vážně.

Dnes se situace dostala do extrémů, kdy sice máme formálně dvouinstanční řízení, ale v podstatě v advokacii a v justici se říká, že u Nejvyššího soudu se začíná.
Když jsem já byl mladý a mluvil jsem s nějakým starým advokátem, který ještě pamatoval První republiku, tak ten řekl, že když měl za měsíc deset věcí u soudu, tak odvolání tak ve dvou, ve třech věcech. Ne automaticky, když se nám to nelíbilo. A k NS, no to bych za celou svou praxi spočítal na prstech. Protože ti advokáti měli určitý zájem o své dobré jméno, nechtěli se ztrapňovat zbytečnými opravnými prostředky ( byť by si to klient přál).

Jaké největší neduhy má podle vás justice dnes?
Největší neduh začíná už ve vztazích mezi lidmi. Když chybí nadhled a tolerance k jinakosti, schopnost se domluvit, tak samozřejmě dochází k tomu, že jsou lidé schopni soudům dávat kde co. Jako příklad si můžeme vzít rodinné věci. Prostě když bývalí, nebo ještě i jsoucí manželé, si ze svého dítěte udělají ring, kde si vyřizují své účty, tak ten soud je v tom v podstatě nevinně.

Eva Paseková, Petr Dimun