Ústavní soud (ÚS) s konečnou platností potvrdil, že vzorky měsíčního prachu náleží Akademii věd ČR. Odmítl stížnost ženy, jejíž matka, československá výzkumnice, vzorky v 70. letech převzala v rámci mezinárodní vědecké spolupráce se Sovětským svazem. Malé množství prachu poté zůstalo v držení rodiny po několik desetiletí.
Akademie se o existenci vzorků u soukromé osoby dozvěděla v roce 2020 v souvislosti s žádostí o vývozní povolení. Následně podala žalobu na vydání neoprávněně držené věci, které pražské soudy vyhověly.
Unikátní předmět soudního sporu
„Ačkoli vzorky měsíčního prachu nepochybně nepatří mezi věci, o které se vedou často soudní spory – i v celosvětovém měřítku se patrně jedná o zcela unikátní předmět soudního řízení – nedosahuje posuzovaný případ z hlediska práva přílišné složitosti vyžadující zvláštní námahu soudů,“ konstatoval ÚS v senátu se zpravodajem Martinem Smolkem.
Žena ve stížnosti tvrdila, že skutkové a právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Uváděla, že její matka vzorky držela v dobré víře, že jsou v jejím vlastnictví. ÚS však stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Důkazy v dobových listinách
Soudy se opřely o ucelený argumentační řetězec a dobové listiny. Lidé, kteří vzorky v 70. letech přebírali, v nich byli výslovně označeni jako pověřenci tehdejší Československé akademie věd. Akademie zdůrazňovala, že vzorky od počátku náležely vědecké instituci, zatímco výzkumnice je měla pouze převzít k odbornému zpracování.
Dcera vědkyně oponovala, že její matka získala prach přímo od sovětských kolegů a rodina s ním nakládala jako s vlastním majetkem, aniž by jej akademie po celou dobu postrádala.
Materiál ze sovětských sond Luna
Předmětem sporu byl vzácný materiál získaný sovětskými sondami Luna 16, Luna 20 a Luna 24 v letech 1970 až 1976. Drobné úlomky hornin, minerálů a skla jsou uloženy v 15 skleněných ampulích a jedné plastové vzorkovnici.
Ve prospěch Akademie věd rozhodl nejprve Obvodní soud pro Prahu 6, poté Městský soud v Praze a verdikt následně potvrdil i Nejvyšší soud.
„Na základě archivních dokumentů, svědeckých výpovědí i dalších důkazů soudy dospěly k závěru, že vzorky byly vždy předávány Československé akademii věd, nikoli konkrétním osobám. Za významné považovaly také to, že šlo o mimořádně vzácný materiál určený k vědeckému výzkumu, jehož darování soukromé osobě by bylo zcela výjimečné,“ uvedla mluvčí Nejvyššího soudu Gabriela Tomíčková.
