Skener mnohdy nestačí, advokáti se musí svlékat a zouvat. Ilustrační foto: youtube
Zmapovat situaci ohledně svlékání a prohlídek advokátů při vstupu do soudních budov, hodlá na jednotlivých soudech v Česká advokátní komora (ČAK). Zatímco ze zákona by měly být podmínky pro vstup advokátů a státních zástupců stejné, na řadě soudů tomu tak není. Státní zástupci procházejí bez prohlídek, advokáti se jim musí podrobit, což považuje ČAK za diskriminaci.
Na základě monitoringu se pak předseda ČAK Vladimír Jirousek obrátí na funkcionáře těch soudů, které vstup advokátů do budov neomezují, aby sdělili své zkušenosti. V návaznosti na zprávy předsedů soudů bude zástupce Komory jednat o dané problematice s ministrem spravedlnosti.
Podle vedoucího právního odboru sekretariátu Milana Hoke představenstvo ČAK odsouhlasilo, aby předseda ve spolupráci s regionálními zástupci provedl jednak analýzu současného stavu, zejména prostřednictvím dotazů adresovaných předsedům krajských soudů, a následně aby předložil představenstvu návrh dalšího postupu.
Advokát vždy jako zlý, státní zástupce jako hodný
Komora se nyní ve své argumentaci opírá o právní rozbor dané problematiky člena představenstva Michala Žižlavského, a to počínaje ústavními předpisy až po příslušné zákonné a další právní předpisy, jejichž výsledkem je diskriminační přístup k advokátům ze strany soudních správ nařizujících kontrolu advokátů prostřednictvím „rámů“.
Jak uvádí Žižlavský v dané analýze, pokud si položíme otázku, zda je postavení advokátů a státních zástupců k předmětu jejich srovnání stejné nebo jiné, zní odpověď, že je stejné. „Stát reprezentovaný státním zástupcem nemá u soudu nadřazené postavení. Státní zástupce, stejně jako advokát, zastupuje jednu stranu. Nad stranami je jenom soud. Právní postavení advokátů a státních zástupců je úplně stejné. Neexistuje rozumný důvod pro to, aby ji bez dalšího předseda soudu aplikoval jenom na jednu stranu a na druhou ne.“
Advokát je tak podle Žižlavského od počátku brán jako podezřelý a státní zástupce jako „vlastní“. To rozděluje sporné strany hned na začátku procesu na ty „hodné“ a na ty „zlé“ Advokáti veřejně procházejí ponižujícími prohlídkami (vysvlékání opasků, zouvání bot, sundávání šlí, sundávání spon z účesu). Vytváří se tím podprahově jejich negativní obraz u veřejnosti, médií ale i soudců a přísedících. Právo předsedy soudu rozhodnout o prohlídce příslušníka profesní skupiny má charakter výjimky, dovozuje Žižlavský dále.
Výjimka slouží výjimečným situacím, nikoli paušálně. „Dočasně je tedy možná, ale pro všechny, tedy jak advokáty, tak státní zástupce, například když probíhá soud s nebezpečnou zločineckou skupinou. V jednotlivých případech může být odůvodněna u jednotlivé osoby, která již jednou zákaz porušila. Plošné zavedení prohlídek pro celou profesní skupinu je nepřiměřené a není ospravedlnitelné,“ uzavírá Žižlavský.
Obžalovaný policista měl větší práva než jeho obhájce
Komora se s problémem diskriminačního přístupu vůči advokátům do soudních budov potýká dlouhodobě. Česká justice již před časem informovala o případu advokáta Radka Ondruše. Ten byl nucen ve vchodu do budovy Okresního soudu v Jihlavě k tomu, aby kvůli sponě u opasku vytáhl opasek z kalhot. Nepomohlo ani to, když chtěl, aby mu opasek projela justiční stráž skenerem, ani nabídka, že si jej sundá v místnosti Justiční stráže. Pro něj osobně bylo takové diskriminační jednání obzvláště citelné. Sám totiž před příchodem do advokacie působil jako ředitel netrestního úseku na Nejvyšším státním zastupitelství, kde dokonce dozoroval výkon trestu a vazby.
Na Okresním soudu v Jihlavě jej navíc velmi dobře znají. „Jako státnímu zástupci mi stačilo kdykoli pouze ukázat služební průkaz, což stačí i dnes na řadě soudů, kam už chodím jako advokát,“ sdělil tehdy k celému případu. Žižlavský pro změnu vzpomíná na případ, kdy jako advokát šel k soudu obhajovat obžalovaného policistu. Zatímco ten prošel bez prohlídky, Žižlavský se jí musel podrobit.
„Komora řeší tuto záležitost opakovaně, v minulosti bohužel nepříliš úspěšně, nové představenstvo to chce skutečně vyřešit jednou pro vždy a systémově. Nechceme jen donekonečna jednat, nebo se občas ozvat. Advokáty napříč republikou tento problém pálí, protože je to dlouholetý nepříjemný a nedořešený evergreen,“ uvedla k nejnovějšímu postupu vedení ČAK tisková mluvčí Iva Chaloupková.
Civilní zaměstnanec ústecké policie podle Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) vydíral zástupce stavební firmy, která pracovala na zakázce v budově policie v Mostě. Inspekce ho zadržela přímo při převzetí úplatku, řekl mluvčí GIBS Ivo Mitáček. Podnět dala inspekci přímo policie, řekla krajská mluvčí Jana Slámová. Muž čelí obvinění za vydírání a přijetí úplatku, hrozí mu až pět let vězení.
Čtyřiatřicetiletý muž, který za policii vykonával stavební dozor, podle GIBS od loňského podzimu do konce letošního ledna opakovaně žádal od stavební firmy hotovost. Společnost pracovala na zakázce za 1,5 milionu v budově policie v Mostě. „Z provedených důkazů je zřejmé, že občanský zaměstnanec si nejméně ve čtyřech případech řekl jednateli stavební společnosti o finanční hotovost pro svou osobní potřebu, přičemž úplatek vyžadoval pod pohrůžkou nepřevzetí stavby a hrozbou rostoucího penále za zpoždění dodání, které dosahovalo statisíců korun. Zároveň zástupci firmy vyhrožoval, že v případě nezaplacení nebudou jako firma v budoucnu vybráni do žádné nové stavební zakázky pro policii,“ uvedl Mitáček. Muž si podle GIBS opakovaně řekl o částky do 20.000 korun.
GIBS muže zadržela v pátek. „V rámci předstíraného převodu si muž převzal finanční hotovost jako úplatek. Zástupce stavební společnosti mu označené peníze předal na jedné z čerpacích stanic v Ústí nad Labem, kde byl muž také okamžitě zadržen,“ doplnil Mitáček.
Podle Slámové na muže, který pracuje na krajském policejním ředitelství, upozornila GIBS přímo policie. „V co nejkratším termínu po seznámení se se spisovým materiálem rozhodne krajský ředitel v souladu se zákoníkem práce o dalším setrvání tohoto zaměstnance v pracovním poměru,“ řekla Slámová.
Detektiv bývalého protimafiánského útvaru Luděk Vokál dostane od státu odškodné přes 26.000 korun za to, že byl před více než dvěma roky nezákonně umístěn do vazby. Rozhodl o tom dnes pravomocně pražský městský soud. Policista čelí obvinění z korupce a úniků informací, za což mu hrozí až 12 let vězení. Podle advokáta Radka Šmerdy vinu odmítá, ve spise není žádný důkaz, který by ho usvědčoval.
Vokál byl na obviněn na konci října 2015. Soud ho následně poslal do vazby, jelikož se obával, že by mohl ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky. Proti rozhodnutí podal stížnost, které vyhověl pražský městský soud. Podle něj nebyly důvody pro uvalení vazby, ze které byl po necelém měsíci propuštěn.
Podle Šmerdy se klientovi ve vazbě rapidně zhoršilo zdraví a musí se dodnes léčit. Ministerstvo ho odmítlo odškodnit, a tak podal k soudu žalobu, které justice vyhověla. „Rozhodnutí o vazbě bylo nezákonné,“ řekla dnes předsedkyně senátu Jiřina Jislová. Zamítla odvolání ministerstva, které argumentovalo například tím, že o jeho případu teprve bude rozhodovat soud. Soudkyně ale při krátkém zdůvodnění verdiktu uvedla, že rozhodnutí o vině či nevině nic nemění na tom, že byl ve vazbě neoprávněně.
Vokál měl podle obvinění, jehož části se v minulosti objevily v médiích, mezi roky 2010 a 2015 poskytovat lidem z podsvětí informace ze spisů protidrogové centrály nebo informace z policejních databází o šéfovi ČEZ Danielu Benešovi či lobbistovi Romanovi Janouškovi. Další skutky se týkají toho, že pomohl zdržet zátah policie proti údajným vyděračům nebo zařízení povolení k pobytu pro přítelkyni jedné z vlivných postav tuzemského podsvětí.
„Klient vinu jednoznačně odmítá, obvinění se nezakládají na pravdě,“ řekl dnes Šmerda. Upozornil, že jeho klient prokazatelně několik let v policejních databázích osoby nelustroval. Advokát si také stěžuje na to, že vyšetřování trvá příliš dlouho. Podle něj dosud třeba nebyl vyslechnut svědek, kterého obhajoba považuje za klíčového. „Trvá to dlouho a bezdůvodně. Vyšetřování se pořád protahuje. My bychom si přáli, aby už věc byla u soudu,“ dodal Šmerda.
Zásah Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), po němž byl Vokál obviněn, se uskutečnil zhruba týden po policejní operaci Vidkun. Ta se týká korupce v olomouckých policejních řadách a místo GIBS, která se zabývá kriminalitou uvnitř policie, kauzu řešil protimafiánský útvar – nynější Národní centrála proti organizovanému zločinu. V médiích se proto objevily spekulace, že jde o odvetu. To však odmítli pražští žalobci, kteří se kauzou policisty zabývají.
Také Vokál při několika rozhovorech uvedl, že je zástupným terčem a hlavním cílem razie inspekce měl být tehdejší šéf útvaru Robert Šlachta. Ten v případu vypovídal jako svědek stejně jako ředitel protidrogové centrály Jakub Frydrych. Vokál je od svého obvinění postaven mimo služb
Tábor v Letech podle historiků otevřely v srpnu 1940 protektorátní úřady jako kárný pracovní
Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán (ANO) vyjádřil znepokojení nad výroky předsedy SPD a místopředsedy Sněmovny Tomia Okamury o protektorátním koncentračním táboře pro Romy v Letech u Písku. Vyzval ho, aby s výroky o nehlídaném táboře ustal a aby se připojil k uctění památky všech, kdo za války trpěli nebo zemřeli.
Okamura v lednu řekl, že tábor v Letech nebyl oplocený a byl v něm volný pohyb. Později se omluvil za vyjádření, že tábor nebyl oplocený, uvedl však, že ho většinou nikdo nehlídal a lidé v něm se mohli volně pohybovat. Vyjádření kritizovala pražská židovská obec i Muzeum romské kultury, které v něm spatřují popírání holokaustu. Na Okamuru podalo minulý týden trestní oznámení občanské sdružení Konexe.
Pelikán dnes uvedl, že Okamura vychází ze špatných informací, polemiku s ním ale vést nehodlá. „Nezáleží totiž na tom, zda byl nebo nebyl tábor v Letech oplocen, případně jak obtížné pro vězně bylo tento plot překonat. Ať tak či onak, Lety jsou místem, kde zbytečně, barbarsky a v hrůzných podmínkách umíraly stovky lidí. Pro další z obětí válečné mašinerie se tábor stal zastávkou před továrnami na smrt, kde je čekalo vyhlazení a kde jim nebylo umožněno své životy dožít,“ uvedl v otevřeném dopisu Okamurovi.
„Důrazně žádám, abyste zanechal poměřování toho, čí tragédie byla tragičtější, přestal soutěžit o to, kdo byl vyhlazován hůř, a připojil se ke společnému uctění památky těch, kteří za války trpěli nebo zahynuli. Smrt totiž nezná rozdíly,“ doplnil Pelikán.
Ministr spravedlnosti Robert Pelikán Foto: MSp
Kvůli výrokům o táboře v Letech čelí kritice i poslanec SPD Miloslav Rozner. Ten loni na sjezdu SPD kritizoval odkup vepřína nedaleko pietního místa v Letech, který schválila vláda. „Bezesporu bych nikdy nevyhodil z okna půlmiliardy za likvidaci fungující firmy kvůli neexistujícímu pseudokoncentráku,“ řekl podle České televize spolustraníkům Rozner. Mladí sociální demokraté podali v pondělí na Roznera kvůli jeho výroku trestní oznámení, poslanec se podle nich dopustil popírání či zpochybňování genocidy.
Tábor v Letech podle historiků otevřely v srpnu 1940 protektorátní úřady jako kárný pracovní. Byl pro muže, kteří nemohli prokázat zdroj obživy. Měli v něm končit i kočovníci. Stejné zařízení existovalo v Hodoníně u Kunštátu. V lednu 1942 se oba tábory změnily na sběrné, v srpnu pak byly v obou místech zřízeny cikánské tábory. Od té doby do května 1943 letským táborem prošlo 1308 Romů – mužů, žen i dětí, 327 z nich v něm zemřelo a přes pět stovek skončilo v Osvětimi. Z koncentračních táborů se po válce vrátilo ani ne 600 romských vězňů. Podle odhadů odborníků nacisté vyvraždili 90 procent českých a moravských Romů.
Po třech měsících od zákazu billboardů v ochranném pásmu silnic a dálnic byl odstraněn jen zlomek nepovolených billboardů Foto: archiv
Ministerstvo financí vybralo advokátní kanceláří Weil, Gotshal & Manges pro zastupování ČR v případné mezinárodní arbitráži s Georgem Nussbaumem kvůli odstranění billboardů jeho firmy. Česká justice má závazek kontraktu s kanceláří k dispozici. Ministerstvo financí varuje, že potenciální žalobce je erudovaný a je třeba se na spor dobře připravit. Zakázka nebyla vybrána ve standardním výběrovém řízení.
Řízení o výběru advokátní kanceláře bylo zadané mimo zadávací řízení na základě uplatnění výjimky dle § 29 písm. k) bod 1) a bod 2) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Na základě hodnocení podaných nabídek, kdy základním hodnotícím kritériem byla nejnižší nabídková cena, byla vybrána advokátní kancelář Weil, Gotshal & Manges. Kolik služby budou stát, zatím není jasné. Ministerstvo ale počítá s nadlimitní veřejnou zakázkou ve výši minimálně za 10 milionů korun, závazek plnění služeb má trvat nejméně tři roky.
Ministerstvo financí zakázku pro externí advokátní kancelář vypsalo a uzavřelo smlouvu s advokáty navzdory svému prohlášení, že spory státu by neměly zastupovat externí advokátní kanceláře, nýbrž zaměstnanci státu prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ministryně Alena Schillerová spolu s ředitelkou ÚZSvM vyzvaly, aby instituce státu své spory Úřadu předaly, jak Česká justice informovala.
ÚZSVM ale upozorňuje, že může stát zastupovat pouze v tuzemských sporech. „Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových může vlastními zaměstnanci zastupovat stát pouze v tuzemských majetkových sporech, nikoliv v mezinárodních arbitrážích podle smluv o ochraně investic,“ uvedl mluvčí Radek Ležatka.
Mezinárodní kancelář Weil, Gotshal & Manges se na arbitrážní spory specializuje, stejně jako její česká pobočka, ve které je partnerem Karel Muzikář mladší. Ten spolupracoval s exprezidenty Václavem Havlem a Václavem Klausem a jeho kontakty do státní správy jsou obecně známé. Kancelář Česko zastupuje v desítkách arbitráží a soudních sporů.
Arbitrážní řízení ještě nebyla v těchto případech zahájena, avšak s ohledem na velkou výši údajně způsobené škody a dosavadní postup pana Nussbauma v jednáních o smírném řešení sporu lze podle resortu financí očekávat, že řízení budou v nejbližší době zahájena. Vzhledem k tomu, že již od okamžiku zahájení řízení bude nutné činit důležitá procesní rozhodnutí, je žádoucí, aby Česká republika byla na zahájení řízení připravena, včetně zajištění právního zastoupení. Podle mluvčího úřadu Michala Žurovce obdrželo MF předžalobní výzvu a poslední komunikace mezi stranami se uskutečnila v listopadu 2017. „Ministerstvo financí žalobu doposud neobdrželo,“ uvedl Žurovec. Dodal, že podle úřadu mezinárodní dohoda porušena nebyla. Odstranění billboardů z ochranného pásma…
Celý článek si můžete přečíst v MEDIA NETWORK MAGAZÍNU. Přístupný je pro předplatitele.
Jste-li předplatitel, přihlásit se můžete zde.Přihlásit
Chcete-li se stát předplatitelem, jděte zde.Předplatit
Případ advokátky Michaely Salačové, která podle obžaloby spolu s dalšími lidmi připravila umírajícího seniora o majetek v hodnotě desítek milionů korun, dnes pražský vrchní soud vyloučil k samostatnému projednání. V části kauzy, která se jí týká, chce doplnit důkazy. Její spolupachatelce Štěpánce Kunstové, jež se na podvodu podílela, dnes soud snížil trest ze šesti na pět let. V jejím případě je rozhodnutí pravomocné. Salačová byla před dvěma lety vyškrtnuta ze seznamu advokátů.
Dnešní více než šestihodinové zasedání bylo z velké části neveřejné, odvolací senát se totiž zabýval okolnostmi týkajícími se nezletilé dcery Salačové. Dcery se zřejmě týkají i důkazy, které chce soud doplnit. Soudkyně Kateřina Jonáková před veřejností pouze zrekapitulovala řízení u pražského městského soudu. Veřejně vyhlásila také rozsudek, jak je dáno zákonem.
Kunstová podle Jonákové nebyla pouze pasivní účastnicí podvodného jednání, jak se před soudem prezentovala. „Trest byl uložen na samé spodní hranici trestní sazby. Vrchní soud zohledňoval polehčující i přitěžující okolnosti. Jako polehčující okolnost vidí soud řádný život obžalované, její dobročinné aktivity,“ řekla soudkyně. Přitížilo jí naopak to, že se trestných činů dopustila opakovaně.
Salačová byla před osmi lety správkyní majetku seniora. Na počátku roku 2010 zjistila, že tehdy šestaosmdesátiletý muž, který trpěl Alzheimerovou chorobou, vlastní hodnotný majetek. Podle obžaloby ho navštívila v sanatoriu, kde ho nechala podepsat prázdné papíry, pomocí kterých pak majetek muže převedla na Kunstovou, od níž si prý nechala předpovídat budoucnost. Mimo jiné šlo o mužovu rodinnou vilu, družstevní byt nebo rodinnou hrobku.
Poté, co v květnu stejného roku muž zemřel, Salačová podle spisu zfalšovala závěť, aby na Kunstovou převedla i zbytek jeho majetku. Dokument ale napadli další dědicové. Celková hodnota majetku, který Salačová podle závěrů policie převedla nebo se chystala převést, dosáhla skoro 30 milionů korun.
Obžaloba také tvrdí, že Salačová s Kunstovou vydíraly družku zemřelého, na kterou přepsal jeden ze svých bytů. Ženu prý pod pohrůžkou násilí donutili podepsat s Kunstovou darovací smlouvu. Kunstové mohla být za podvod a vydírání potrestána od pěti do deseti let, Salačové stejný trest stále hrozí.
Podvod policisté odhalili díky odposlechům a tomu, že se další spolupachatelé – Martin Goga a Marek Pavko – přiznali. Muži podepisovali jako svědci falešnou závěť, s jejíž pomocí chtěly ženy získat seniorův zbylý majetek.
Soud je potrestal dvouletou podmínkou. Stejný trest dostal také advokát Jan Slunéčko, který falešné závěti ověřoval. Všichni tři i státní zástupkyně se po vyhlášení rozsudku u pražského městského soudu vzdali práva na odvolání, v jejich případě tedy rozsudek nabyl právní moci loni v lednu.
Odsouzený lobbista a někdejší pravá ruka premiéra Mirka Topolánka Marek Dalík usiluje o otevření svého procesu. Poté, co jej v létě soud poslal na 5 let do vězení, v dovolání poukazuje na zásadní chyby v rozsudku. Pomoci by mu mělo i několik nových svědectví. Například slovenský lobbista Miroslav Výboh popřel, že by si Dalík o úplatek řekl.
Nejvyšší soud už jednou Marka Dalíka (vloni na jaře) z vězení propustil. Pravomocný rozsudek, který zněl 4 roky za mřížemi, zrušil. Dalík, na podzim znovu odsouzený, tentokrát na 5 let a k pokutě 4 miliony korun, teď pokouší štěstí znovu. Pomoci mu k tomu má opět dovolání k Nejvyššímu soudu, u kterého už jednou částečně uspěl. Ani teď nejsou jeho šance malé, Vrchní soud v Praze totiž podle něj nerespektoval předchozí rozhodnutí vyšší instance.
Městský soud v Praze původně poslal Dalíka na 5 let do vězení za úplatkářství a odsoudil jej k pokutě 5 miliónů korun, za to, že si měl při vyjednávání o nákupu obrněných transportérů Pandur říci o úplatek třikrát 6 milionů Euro. Vrchní soud pak trest snížil o rok na čtyři (pod zákonem stanovenou trestní sazbou). A o milion snížil i pokutu.
Především však změnil těsně před vynesením rozsudku kvalifikaci na nedokonaný podvod, což se ukázalo jako problematické. Rozsudek zrušil Nejvyšší soud a nařídil opětovné líčení u Vrchního soudu. Ten pak Dalíka poslal za mříže za pokus o podvod, trest mu zvedl o rok. A ponechal pokutu 4 milionech korun.
Měli jsme možnost si podrobně prostudovat a analyzovat Dalíkovo dovolání. Jeho obhájce, docent Právnické fakulty Univerzity Jarlovy v Praze Tomáš Gřivna, v něm vyjmenovává možná zásadní pochybení pražské vrchního soudu.
Advokát Tomáš Gřivna Foto. archiv
Gřivna poukázal na čtyři možné problémy: Soud podle něj porušil zásadu spravedlivého procesu v odvolacím řízení. Gřivna tvrdí, že mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním jsou extrémní rozpory. Klíčovým argumentem pak je nesprávné posouzení časové působnosti trestního zákoníku. Dalík byl odsouzen podle nového trestního zákoníku, a ne podle trestního zákona z roku 1961. Přestože se měl trestného činu dopustit v době platnosti zákona starého. I trest pro něj by byl podle této normy byl příznivější. Gřivna pak Vrchnímu soudu ještě vytýká, že výrok o trestu svou nepřiměřeností případu zasahuje do práva „být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem“.
Extrémní rozpory
Za nejzávažnější vadu rozsudku v dovolání označuje skutečnost, že „není založen na prokázaných skutečnostech, ale na spekulativních úvahách odvolacího soudu“, které měly nahradit důkazy. Nasvědčuje tomu i nepřehlédnutelný fakt, že jak první, tak druhá instance došly k odlišným závěrům o skutkovém ději a rozdílnému právnímu hodnocení. „Odvolací soud prvostupňovému rozsudku vytkl podíl spekulativních úvah na skutkových závěrech jako závažný nedostatek, svůj rozsudek na nich ale založil také,“ tvrdí Gřivna.
Podle Vrchního soudu Dalík jednal na schůzce se zástupci rakouské firmy jako solitér, který je měl uvést v omyl, že má o projektu takové povědomí a má vztah k představitelům české vlády, že byl schopen ovlivnit jejich rozhodování.
Zjednodušeně řečeno, Vrchní soud poslal Dalíka za mříže za pokus podvodu proto, že se nepodařilo prokázat jeho vliv na premiéra Mirka Topolánka. Přitom právě Topolánkovy ingerence byly pro nákup obrněných transportérů prokazatelně klíčové. „Kdyby soud neopomněl tyto důkazy, nemohl by dospět k závěru, že obviněný jednal podvodně,“ tvrdí Gřivna. Tím podle něj soud porušil Dalíkovo právo na spravedlivý proces, v němž mají být zjištěny skutečnosti a důkazy objektivně – bez ohledu na to, že svědčí ve prospěch obviněného.
Soud podle něj například nereflektoval výpověď náměstka ministra obrany Jaroslava Kopřivy. Ten prohlásil, že „pana Dalíka si klidně premiér přivedl na jednání na ministerstvu, přišli tam, sedl si, mluvilo se zbraních a jiných věcech“. Senát také zamítl návrhy svědků – exmanželky Pavly Topolánkové, premiérovy mluvčí Jany Bartošové. Tyto ženy byly navrženy jako svědkyně, aby prokázaly, jak silný vliv měl mít Dalík na Topolánkovo rozhodování.
Mohl to být lobbing?
Vrchní soud ve svém rozhodnutí také odmítl argumenty obhajoby, že v případě Dalíkova předmětného jednání mohlo jít o „netrestný“ lobbing. Senát nejprve deklaroval, že „se nehodlá pouštět do nějakých definic a analýz lobbingu“. Aby ale vzápětí na to použil jednu z definic, takzvanou Grazianovu, a pouze na ní se pak snažil ukázat, že Dalíkovo jednání nebylo jako lobbing možné vnímat.
Lobbing je podle Lugiho Graziana (italského specialistu na problematiku lobbingu na evropské úrovni) specializovaná a odborná reprezentace prostřednictvím široké škály prostředků, které v zásadě vylučují korupční výměnu služeb, ve své povaze velmi odlišná od obecné nespecializované reprezentace, kterou zajišťují volení zástupci. „Jako reprezentant partikulárních zájmů lobbista dodává informace a technicko-odborné expertízy, které mohou být užitečné a někdy rozhodující při definování legislativní a správní regulace,“ míní Graziano.
Obžaloba Marka Dalíka padla v souvislosti s nákupem vojenských vozidel Pandur. Foto: AČR
Soud nicméně podle Gřivny nekonstatoval žádný závěr a svou úvahu o lobbingu uzavřel tím, že naplnění specifických znaků Grazianovy definice není třeba rozebírat. A neozřejmil ani, proč si vybral bez označení zdroje, tedy nejspíše „vygooglil“, zrovna Grazianiho definici.
To Dalíkův advokát Gřivna celkem logicky napadá. „Pravda je taková, že další kroky obviněného, které by měly navazovat na vyslovení částky třikrát 6 milionů Euro, soud nezná,“ tvrdí Gřivna. Proto podle něj senát tuto chybějící část nahrazuje spekulativní rétorickou otázkou. „Tento postup odporuje zásadám spravedlivého procesu, požadavku objektivity hodnocení důkazů i presumpci neviny a pravidlu in dubio pro reo,“ uzavírá úvahy o Dalíkově možném lobbingu Gřivna.
Nesprávně použitý zákoník
Další, ovšem zásadní kapitolou, Dalíkova dovolání je vymezení se proti použití nového trestního zákoníku. Lobbista si měl o třikrát 6 milionů Euro říci v době platnosti trestního zákona z roku 1961. Vrchní soud ale při rozhodování použil nový trestní zákoník s tím, že starý zákon, pro obviněného příznivější, nelze použít kvůli výši požadované částky. Argumentoval tím, že je pro Dalíka nový trestní zákoník výhodnější kvůli nižší horní hranici trestní sazby za podvod.
Zatímco při prvním jednání senát Vrchního soudu výši požadované částky nepřikládal zásadní význam, v posledním rozhodnutí už tak učinil. „Jestliže kritéria hodnocení zůstala stejná a nezměnily se ani hodnocené skutkové okolnosti, a přesto odvolací soud dospěl k diametrálně odlišnému závěru, nelze na jeho postup nahlížet jinak, než jako na projev libovůle odporující zásadám spravedlivého procesu z hlediska předvídatelnosti soudního rozhodování,“ namítá Tomáš Gřivna. Podotýká, že tytéž okolnosti jsou podle stejných kritérií dvakrát hodnoceny jinak. Pokud soud držel původní pohled na věc, musel v souladu s právním názorem dovolacího Nejvyššího soudu aplikovat trestní zákon z roku 1961 jako „předpis pro obviněného mírnější“.
Chybí Výboh
Další zásadní výtkou Tomáše Gřivny vůči rozhodnutí Vrchního soudu, je opomenutí výpovědi slovenského lobbisty Miroslava Výboha. Ten se jednání se zástupci firmy Steyr také účastnil. Výboh na Státním zastupitelství pro stíhání hospodářských trestních věcí a korupce ve Vídni vypovídal v prosinci 2014 a v březnu 2015. Česká justice má výpověď k dispozici. Vrchní soud ji však zcela pominul, i když byla navržena už v prvním řízení. „Soud neprovedl důkazy, které by mohly napomoci prokázat to, co obviněný vypověděl: že částku třikrát 6 milionů Euro na schůzce neuvedl on, ale Miroslav Výboh,“ ohrazuje se proti rozsudku Gřivna.
Výboh na vídeňské prokuratuře popsal průběh klíčové schůzky, na které měla výzva Dalíka zaznít, zcela jinak, než oznamovatelé údajné korupce ze Steyru. Navíc je obvinil z toho, že si konstrukci korupce sami vymysleli, protože se nedařilo zakázku dotáhnout do konce. „Pravé motivy žádosti o úplatek jsou zřejmé, odpovědné osoby odvrací pozornost od vlastní neschopnosti zajistit včasnou dodávku ze strany Steyru. Vymýšlejí si argumenty, aby podpořili žalobu vůči České republice, kterou považují za nutnou. To vše, aniž by přemýšleli o tom, jaké bude mít jejich jednání důsledky,“ uvedl ve výpovědi Výboh.
A jak měla podle něj proběhnout schůzka, na níž měla ze strany Dalíka zaznít žádost o úplatek? „Během mé přítomnosti na schůzce 8. 11. 2007 jsem neslyšel, že by Dalík požadoval peníze od Stephana Szücse nebo Victora Jackoviche. Ani chování účastníků schůzky nebylo neobvyklé. Respektive, nedalo se z něho odvodit, že by Dalík, nebo jiný účastník jednání, jednoho nebo více zaměstnanců Steyru přivedl do nepříjemné situace. Také nemohu potvrdit, že byla na ubrousek napsána nějaká čísla. Většinu času jsem byl u stolu.(…)Pokud bych byl něco slyšel, pamatoval bych si to,“ prohlásil Miroslav Výboh na rakouské prokuratuře. A dodal, že Dalík ze schůzky odjel v autě se zástupci firmy Steyr a „atmosféra byla přátelská“.Z analýzy rozsudku, dovolání, i výpovědi lobbisty Miroslava Výboha na rakouské prokuratuře je zjevné, že Vrchní soud nepoužil všechny důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch odsouzeného Marka Dalíka. Je ovšem otázkou, jak se k věci postaví Nejvyšší soud, svázaný přísnými pravidly dovolacího řízení.
Jak se rodila kauza Dalík
Policisté začali Marka Dalíka vyšetřovat na základě svědectví bývalého zaměstnance firmy Steyr Stephana Szücse. Ten na jaře roku 2011 uvedl, že lobbista měl požadovat 18 milionů Euro – zhruba půl miliardy korun – za pokračování v nákupu transportérů Pandur. Podle vyšetřovacího spisu si měl o peníze říct na neformální schůzce v listopadu 2007 v pražské restauraci U Malířů. Podle žalobce předstíral blízký vztah k představitelům české vlády a to, že může ovlivnit jejich rozhodování, ačkoliv podle konstrukce žalobce nemohl. Zároveň podle obžaloby předstíral, že má vliv na zakázku samotnou.
Nákup Pandurů v celkové hodnotě 20,8 miliardy korun schválil v roce 2006 kabinet Jiřího Paroubka. Koncem roku 2007 pak Topolánkův kabinet od zakázky ustoupil kvůli porušení smluvních podmínek ze strany dodavatele – firmy Steyr. O půl roku později ale rozhodl o nové zakázce, kde Česko koupilo 107 transportérů za 14,4 miliardy korun.
O správnosti trendu, kdy náklady na externí advokátní služby, které lze efektivně řídit podle aktuální potřeby, nahrazuje stát fixními náklady na vlastní zaměstnance, lze pochybovat. Mluvčí České advokátní komory Iva Chaloupková tak reagovala na vyjádření ministryně financí Aleny Schillerové, podle níž by měly státní instituce předat svoje spory právním zástupcům Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a eliminovat z nich advokáty.
Česká advokátní komora nemá k dispozici potřebné podklady, na základě kterých by se mohla kvalifikovaně vyjádřit k ekonomické efektivnosti systému bezplatného zastupování organizačních složek státu ze strany úřadu, uvádí Chaloupková s tím, že v obecné rovině o názoru Schillerové pochybuje. „Ve vysoce konkurenčním světě obchodních korporací, který může sloužit jako příklad efektivního hospodaření, korporace pečlivě zvažují, které právní služby si zajišťují samy v rámci svých interních právních oddělení a které naopak prostřednictvím externích advokátních kanceláří,“ řekla mluvčí.
Obchodní korporace podle ČAK zpravidla udržují relativně malá a efektivní interní právní oddělení, která zajišťují základní právní servis, ale především koordinují efektivní využívání externích právních služeb. Výhody tohoto systému, který představuje nižší fixní náklady, jsou zjevné. Externí právní služby mohou být pak využívány s ohledem na konkrétní specializaci, složitost případu, ale také potřebnou garanci kvality, odpovědnosti a pojištění.
V rámci bilance fungování Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Schillerová sdělila, že předáním sporů ÚZSVM jsou odstraňovány výdaje na externí advokátní kanceláře. Oproti roku 2014 došlo k nárůstu o 880 předaných případů, tedy o 240 %. Podle ministryně tak dochází tak k úspoře nemalých prostředků ze státního rozpočtu na externí právní zastupování. „Nicméně, stále existuje celá řada sporů, které by státní instituce měly ÚZSVM předat,“ uvedla Schillerová.
Ve věku 68 let dnes navždy odešel soudce Nejvyššího správního soudu Jan Vyklický. V letech 1991 až 1996 byl druhým prezidentem Soudcovské unie a správě justice se věnoval celoživotně. Odborně se zabýval žalobami o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zprávu České justici potvrdila mluvčí soudu Sylva Dostálová.
Zpráva o úmrtí známého soudce zasáhla mnoho osobností justice. „Odešel kamarád, soudce tělem i duší, fajn chlap. Pro českou justici toho po roce 1989 udělal jako málokdo. Jsem smutný a chtěl bych mu poděkovat. Jak už to bývá, měl jsem děkovat dříve a více. Díky Honzo, byls kanón,“ napsal v reakci Ústavní soudce Jaromír Jirsa.
Podle předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy odešel poctivý, uvážlivý a odpovědný soudce, respektovaný kolega a hodnotný člověk. „Osobně mě to moc a moc zasáhlo,“ sdělil České justici. Soud vyvěsil smuteční oznámení na svém webu.
Kolegův odchod bolí i dalšího emeritního prezidenta Soudcovské unie Libora Vávru. „Jan Vyklický rozhodně nebyl jednobarevným člověkem. České justici i Soudcovské unii vtiskl mnoho ze svého pohledu na svět a úlohy soudce v něm. Mnohým některé jeho názory mohly připadat radikální, což bývá osudem všech, co nejsou součástí davu. Od chvíle, co jsem se tu smutnou zprávu dozvěděl, tak vím, že mě bude nejvíc chybět jeho smysl pro humor,“ uvedl současný předseda Městského soudu v Praze.
A vzpomínku přidává i ústavní soudce Tomáš Lichovník. „Zpráva o odchodu Honzy Vyklického mne opravdu zasáhla. Ačkoli nebyl první prezident Soudcovské unie, byl pro mne vždy „otcem zakladatelem“. Jsem si dobře vědom toho, že jen díky jeho vitalitě a jisté „zabýčenosti“ Unie přežila nejtěžší léta. Byl vždy svůj, prostě originál. I když s ním člověk občas nesouhlasil, vždy stálo za to se nad jeho názory zamyslet. Jeho provokativní myšlenky budou chybět mně osobně i celé justici. Takových osobností je jako šafránu,“ napsal Lichovník, který profesní komoře soudců šéfoval v letech 2008-2014.
Jan Vyklický Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a od roku 1974 působil jako soudce. Nejdříve na občanskoprávních úsecích několika pražských obvodních soudů a poté jako předseda Obvodního soudu pro Prahu 10. Od roku 2011 byl dočasně přidělen k Nejvyššímu správnímu soudu, jehož soudcem se stal o dva roky později.
V roce 1990 se podílel na založení Soudcovské unie ČR, jejímž byl prezidentem do roku 1996. V roce 2013 obdržel stříbrnou medaili Antonína Randy za zásluhy na fungování demokratického právního státu a za reprezentaci českých právníků v zahraničí.
Dodnes byl také členem mezinárodních justičních organizací. Správě soudnictví se věnoval až do své smrti, jak ostatně dokládá i jeho poslední komentář pro Českou justici. „Neúnavně prosazoval naplnění systému dělby moci a v něm principů nezávislosti soudnictví jako hodnoty sloužící nikoliv soudcům, nýbrž těm, jimž je určena, tedy jednotlivým občanům. Kladl hlavní důraz na osobnost soudce a její mravní profil,“ uvedl také Josef Baxa.
Před sněmem Soudcovské unie v něm kritizoval názory soudce VS v Praze Jana Sváčka, který se tehdy do profesní komory „obul“. „Vážím si toho, v jaké proporcionalitě udržuje vedení Unie otázky nezávislosti a hmotného zabezpečení soudců a soudů, povinností soudců (etické limity chování soudce, podmínky výběru kandidátů soudnictví, celoživotní vzdělávání soudců) a jak přitom nezanedbává ani efektivní reakce na konkrétní legislativní náměty; a přitom ani na okamžik nezapomínají na prosazování systémových otázek soudnictví, které uvedené aktivity leckdy podmiňují. Sám bych nic neměnil ani na struktuře priorit Unie ani na metodice jejich prosazování. Vím o čem mluvím, neboť jsem to sám zažil,“ uvedl tehdy Vyklický.
Antonín Koláček - otevření školky Maitrea Foto: Daniel Kvasnička
Manažer a podnikatel pravomocně odsouzený švýcarským soudem za podvod, praní špinavých peněz a porušování povinnosti při správě cizího majetku v souvislosti s privatizací Mostecké uhelné společnosti Antonín Koláček se chystá nastoupit k výkonu trestu. Proti rozsudku se však chce bránit u Evropského soudu pro lidská práva.
Závěrem loňského roku bylo po čtyřech letech zamítnuto vaše odvolání k Nejvyššímu švýcarskému soudu v Lausane. Jak jste tuto informaci přijal?
Znamenalo to pro mě obrovské zklamání, které zcela zničilo moji důvěru v právní systém v současném světě. V podstatě jsem přestal věřit ve spravedlnost současného systému života. Dobré je na tom snad jen to, že už snad z mého života odešla i moje dětská naivita. Přesto jsem však nepřestal v hloubi svého srdce věřit ve vyšší spravedlnost. Stále věřím v princip příčiny a následku. Co kdo zaseje, To také sklidí. V buddhismu tomu říkáme karma.
Proč považujete švýcarské rozhodnutí za nespravedlivé?
Jedná se o zcela svévolné rozhodnutí, které nerespektuje české právo a českou suverenitu. Je psáno velmi arogantním jazykem, který nepřipouští žádnou diskuzi o našich argumentech. Švýcarsko odmítlo zcela nekompromisně všechny naše námitky. Zvítězila tam touha po penězích a strach z mezinárodní ostudy, protože kdyby kauzu Nejvyšší soud vrátil zpět do Bellinzony a my se mohli regulérně bránit, vznikl by pro tuto zemi obrovský právní problém. Švýcarsko zneužilo právo a svou moc ve svůj prospěch ze zcela zištných důvodů. Privatizace MUS se tam neměla nikdy soudit.
To myslíte vážně? Švýcarsko je přece mezinárodně vnímáno a respektováno jako právní stát.
Ano, myslím to zcela vážně. Švýcarsko sice je takto vnímáno a respektováno, ale peníze jsou pro něj důležitější. Uvedu příklad. Nejabsurdnějším tvrzením v rozsudku je, že jsme se nezákonně obohatili tím, že jsme koupili zbytkový státní podíl MUS velmi levně za 650 mil. Kč. Švýcarsko přitom stanovilo zcela svévolně hodnotu tohoto podílu na 2,9 mld. Kč, aniž by znalo ekonomické a obchodní podmínky na našem tehdejším energetickém trhu. A protože se toto mělo nezákonné obohacení uskutečnit ve Švýcarsku, neboť zbytkové akcie koupila od české vlády švýcarská společnost Investenergy, patří ten rozdíl Švýcarsku.
Koláček je příznivcem a popularizátorem buddhistického vyznání Foto: Adam.cz
Jak si takový postup švýcarských orgánů vysvětlujete? Z mého pohledu se jedná o zcela šílené tvrzení, neboť nechápu, jak může Švýcarsko rozhodovat o tom, co má dělat česká vláda, která se zcela svobodně a svéprávně rozhodla, komu akcie MUS prodá a za kolik. Také jsou tam formulace typu, že jsme se pokoušeli zmocnit se zbytkového státního podílu MUS na základě chytrého podvodu. Naše vláda nám přitom prodala MUS přímým prodejem za pevnou cenu na základě oficiální nabídky a přitom věděla, komu prodává. Pokud by se mělo postupovat podle tohoto modelu, tak v podstatě by švýcarská prokuratura mohla odsoudit mnoho dalších českých privatizací, neboť se po restrukturalizaci české ekonomiky cena mnoha podniků závratně zvýšila. Například u Čokoládoven, které koupila švýcarská Nestlé velmi levně. Podobně tomu bylo i u českých bank, České pojišťovny a dalších podniků.
Za hlavní problém v případu privatizace MUS je ovšem považované vyvedení peněz přímo z MUS, za které jste pak akcie MUS koupili.
Aby mohlo Švýcarsko uplatnit svůj trestní zákoník ohledně praní špinavých peněz, muselo najít zdrojový trestný čin, škodu a poškozeného. Proto nás odsoudili za zpronevěru 150 mil. USD. Je tam také napsáno, že jsem já sám osobně rozhodoval, schvaloval a dával pokyny k převodu peněz na Portoinvest. To ale není pravda. MUS byla velkou institucí, která měla své představenstvo a to rozhodovalo o založení a kapitalizaci společnosti Portoinvest v plném rozsahu. Já jsem nikdy nic samostatně nedělal. A to ani realizaci převodů peněz, k tomu jsme měli finanční útvar, který vedl Vasil Bobela.
Jak to tedy podle vás proběhlo?
Vasil Bobela, bývalý finanční ředitel MUS a její koncový desetiprocentní akcionář jednoho dne přišel s myšlenkou využít podle českého práva legální možnost převzít majetek MUS a koncentrovat její akcie do rukou managementu a dalších osob. Připravil k tomu potřebný projekt, zajistil ocenění akcií MUS a projednal to s auditory. Pak valná hromada MUS odsouhlasila převzetí jmění společností Ležáky a celý projekt schválil krajský soud v Ústí nad Labem. Následně se započetly opět zcela legálně pohledávky různých společností, ale Švýcaři v rozsudku tvrdí, že jsme procedurou převzetí jmění utajili skutečnou ztrátu v účetnictví MUS. Pokud by to tak bylo, opět by muselo Švýcarsko odsoudit spoustu českých podniků za to, že použily proceduru převzetí jmění.
Nejednalo se však o nezákonné vyvedení peněz z MUS?
Nedá se hovořit o vyvádění, ale o ekonomické procesy, které jsme pochopitelně konzultovali s právníky a které podle nich byly v souladu se zákonem. V kapitalismu se přece každý podnik musí zaplatit svým podnikáním, pokud je podnikání úspěšné. Existuje mnoho různých forem, jak toho lze legálně dosáhnout. Když jsme dokončovali privatizaci MUS s Petrem Pudilem, Vasilem Bobelou a Lubošem Měkotou, tak jsme spolu obrazně řečeno „vyvedli“ z MUS ještě dalších 6 mld. Kč, které jsme museli zaplatit ČSOB za nákup akcií této firmy. Stalo se tak zcela jednoduše a legálně formou fúze MUS se společností, kterou jsme výše uvedenými pány založili a která si zmíněných 6,- mld. Kč na nákup MUS u ČSOB půjčila. Takže úvěr na nákup MUS byl zaplacen z vnitřních zdrojů MUS. To je v podnikání zcela běžné. Tak se zprivatizovala třeba i Sokolovská uhelná. Velkou chybou švýcarských soudů bylo, pokud to neudělaly záměrně, že si ke svému rozhodování nenechaly zpracovat odborné posudky na základě českého práva.
Nebyli jste ovšem v konfliktu zájmů? To je klíčová otázka, zda jsme byli nebo nebyli. Já věřím, že nebyli a že se to ještě prokáže, protože po celou dobu našeho angažmá v MUS jsme pro záchranu a stabilizaci této společnosti udělali maximum. Podařilo se nám z firmy, která byla na energetickém trhu téměř odepsaná a jejíž hodnota byla v té době velmi nízká, neboť se nevědělo, zda vůbec přežije, vytvořit dlouhodobě zdravý, stabilní a prosperující podnik, za který byl po restrukturalizaci ochoten Pavel Tykač zaplatit 20 mld. Kč. To je úžasný výsledek po deseti letech intenzivní práce. Výsledek, který přinesl obrovské zvýšení původní hodnoty MUS.
Při setkání s Dalajlamou Foto: Greenpeace
Rozsudek Nejvyššího soudu v Lausanne je již konečný a není proti němu odvolání. Jaký bude váš další postup? To je pravda. Já jsem ho, přes jeho značnou nespravedlivost, již akceptoval, podvolil se mu a připravuji se k nástupu do vězení. Na druhou stranu celý ten švýcarský soudní proces se natolik vymyká zdravému rozumu a porušuje naše práva, že ho nemůžeme nechat bez odezvy. Proto budeme zcela jistě žalovat Švýcarsko u mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Je třeba připomenout, že celý proces od počátku provázely velmi záhadné okolnosti, a také v Praze mu věnoval mimořádnou pozornost bezpečnostní rada švýcarského velvyslanectví pan Marchan.
Co myslíte těmi záhadnými okolnostmi?
Podnět k vyšetřování ve Švýcarsku podali v průběhu roku 2004 pánové Alain Aboudarham, podnikatel původem z Francie a Argentiny se švýcarským občanstvím od r. 1978 a bývalý člen zednářské lóže a Ivan Moroz, absolvent moskevské zpravodajské školy a vysoký důstojník a elitní agent komunistické StB, který dnes podniká především v zemích bývalého Sovětského svazu. Pak se dlouho nic nedělo a teprve, když jsme v roce 2007 s Petrem Pudilem, Vasilem Bobelou a Lubošem Měkotou prodali Pavlovi Tykačovi 49% MUS za cca 10,- mld. Kč, došlo vzápětí k zablokování našich peněz. V následujících letech nás kontaktovala celá řada nejrůznějších zprostředkovatelů, kteří nám nabízeli pomoc za 10 až 50 procent získané částky. Byli jsme doslova obklopeni lidmi, kteří na naší situaci chtěli vydělat. Jedním z nich byl také náš advokát prof. JUDr. Bělohlávek, který měl přímé kontakty se švýcarskou prokurátorkou. Možná, že jsme se s nimi měli domluvit, ale tehdy jsme ještě věřili ve spravedlnost švýcarských soudů.
Zbylé peníze za druhou polovinu MUS zaplatil Pavel Tykač už jen Petrovi Pudilovi a Vasilovi Bobelovi. Proč? Ano, v situaci, kdy jsme měli s Lubošem Měkotou obstavené peníze ve Švýcarsku, na nás Petr Pudil s Vasilem Bobelou začali tlačit, abychom co nejrychleji vystoupili z akcionářské struktury MUS. Argumentovali tehdy tím, že by naše účast v akcionářské struktuře MUS mohla ohrozit její dobré jméno a snížit hodnotu MUS, kterou jsme se chystali prodat Pavlovi Tykačovi nebo společnosti ČEZ, která za ni tehdy nabízela 28 mld. Kč. Nakonec jsme s Lubošem Měkotou tomuto tlaku podlehli a převedli jim zbytek akcií MUS do správy. Oni nám tehdy vyplatili formální zálohu ve výši 2 mld. Kč každému a zbytek ve výši 9 mld. Kč si zatím ponechali pro sebe. Tím vznikl spor, který doposud trvá, ale nám by stačilo, kdyby se pánové omluvili a splnili, co slíbili.
Takže vy z prodeje MUS žádné peníze nemáte?
Přesně tak. Všechny peníze z prvního prodeje MUS Pavlu Tykačovi si vysoudili Švýcaři. Peníze, které mi poskytli pánové Pudil a Bobela jako zálohu na prodej druhé poloviny MUS jsou zablokované olomouckými státními zástupci. A zbytek ve výši 4,5 mld. Kč mám ještě deponován u firmy BPD pánů Pudila, Bobely a Dobrovského. Byl bych moc rád, kdyby mi je pánové konečně uvolnili na stavbu projektu Posvátných slunečních lázní Maitrea, které jsou mojí srdeční záležitostí.
V Čechách ale můžete nyní počítat s tím, že žaloba na vás bude stažena a majetek uvolněn, ne?
Ano, počítám s tím, protože podle mezinárodního platného práva, žádný člověk nemůže být za jeden skutek souzen dvakrát. Ale asi to ještě nějakou dobu potrvá. Předpokládám, že paní soudkyně Slepičková, která má náš případ na starosti, požádá prostřednictvím mezinárodní právní pomoci o švýcarský rozsudek, nechá si jej přeložit a teprve pak bude moci rozhodnout. Nepochybuji však o tom, že řízení zastaví, protože v té době už asi budu ve švýcarském vězení.
Stále ovšem počítáte se svým očištěním…
Ano, určitě podáme mezinárodní žalobu na Švýcarsko ve Štrasburku a tam můžou naši záležitost posuzovat další 3 až 4 roky. Já ale stále věřím, že se pravda nakonec i po 25-ti letech projeví v plné síle, přestože mám za sebou obrovské zklamání ze Švýcarska. V každém případě MUS není vytunelovanou společností, jak se s oblibou říká nebo píše. MUS je stabilní a zdravou společností, která má mnohonásobně vyšší hodnotu než v roce 1999, kdy ji prodávala česká vláda, a je pevnou součástí českého energetického trhu.
Šel byste do toho po všech těch zkušenostech znovu?
Kdybych se do té situace dostal ve svém životě ještě jednou, tak bych se asi opět snažil MUS zachránit a udržet ji na českém energetickém trhu i proti tlakům jaderné a plynárenské loby, protože hnědé uhlí je naší důležitou domácí surovinou. Přitom bych nyní už ale byl zcela otevřený a transparentní a nic bych netajil. Taky bych si vybral upřímnější a čestnější spolupracovníky. Na druhou stranu je třeba připomenout, že tehdy mi bylo něco přes třicet a teď je mi téměř šedesát, takže už nemám tolik sil, abych pracoval 12 až 16 hodin denně.
