Prezident Miloš Zeman oslavuje své vítězství Foto: Hrad.cz
Výsledky letošních prezidentských voleb byly dnes ráno vyhlášeny ve Sbírcezákonů. Mají podobu sdělení Státní volební komise o tom, že volby vyhrál Miloš Zeman nad Jiřím Drahošem až ve druhém kole. Výsledky bude možné od středy napadnout u Nejvyššího správního soudu.
Sdělení obsahuje informace o tom, že Zeman získal 2,85 milionu hlasů, tedy 51,36 procenta, zatímco Drahoš 2,7 milionu hlasů, což bylo 48,63 procenta. Platné hlasy odevzdalo 5,554.596 voličů z 5,569.665, kteří se volebního finále zúčastnili. Hlasovat mohlo 8,34 milionu voličů. K úvodnímu kolu voleb Státní volební komise uvedla ve sbírce jen to, že v něm nebyl žádný kandidát zvolen. O prezidentský úřad se ucházelo devět lidí.
Každý z nich musí do 90 dnů po vyhlášení výsledků voleb zveřejnit na svých volebních webech zprávu o financování volební kampaně a vyúčtování poslat Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí. Čas na to mají do konce dubna.
Na zpochybnění voleb u Nejvyššího správního soudu mají lidé sedmidenní lhůtu, která tak skončí v úterý 6. února. Soud musí o všech podaných návrzích rozhodnout do 15 dnů od jejich doručení. S případnými stížnostmi by se tak měl vypořádat do 22. února.
Po vyhlášení celkových výsledků voleb bude možné zpochybnit jak hlasování při nynějším finále, tak hlasování v úvodním volebním kole před dvěma týdny. Stížnost mohou podat voliči nebo poslanci a senátoři, kteří nominovali některého z kandidátů. Důvodem pro podání stížnosti je takové porušení pravidel stanovených volebním zákonem, které by mohlo ovlivnit výsledek vybírání hlavy státu.
V Česku loni působilo 3006 soudců obecných soudů. Foto: EPA
Kolegium předsedů krajských soudů má vlastní návrh, jak vybírat a připravovat kandidáty na budoucí soudce. Nadále se vymezuje proti vyhláškám a instrukci, kterými ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) zavedl nová pravidla. Předsedové také varují, že kvůli nové úpravě nebude v druhé polovině tohoto roku dostatek kandidátů ke jmenování soudcem. Alternativní návrh by pro úspěšné čekatele přinášel právní nárok a jistotu být jmenován ke konkrétnímu soudu, ke kterému se uchazeč zaváže dopředu.
Špičky justice stále nesouhlasí s obsahem ministerské instrukce, podle které budoucí soudci absolvují po složení justiční či jiné odborné zkoušky ještě výběrové řízení a dvouletou přípravu završenou simulovaným soudním jednáním. Shodli se na tom na prosincové schůzi Kolegia předsedů krajských soudů. „Uvedená instrukce navíc nedává záruku, že výběr kandidátů na funkci soudce nebude ovlivněn politickými hledisky a že se prosadí odbornost kandidátů, a současně ohrožuje legitimní očekávání uchazečů, kteří uspěli při výběru na funkci soudce podle dosud krajskými soudy používaných hledisek. Při dodržení přechodných ustanovení Instrukce hrozí též to, že již v druhé polovině roku 2018 nebudou k dispozici kandidáti, kteří by mohli být navrženi ke jmenování na soudce“, stojí v zápisu z jednání, který má Česká justice k dispozici. O dřívějším stanovisku Kolegia zde.
Kolegium ministrovi předložilo svoji alternativu výběru kandidátů na funkci. Ministr Pelikán v rozhovoru pro Českou justici deklaroval, že úprava pomocí podzákonných předpisů je pouze dočasná a resort přichystá novou úpravu v rámci zákona o soudech a soudcích. Šance na změnu pravidel tedy existuje. „V tuto chvíli věřím, že jsme je nastavili dobře a že se nebudou muset měnit vůbec. Ale samozřejmě změna zákona bude ambicióznější. Měl by přinést i kariérní řád nebo změnu celoživotního vzdělávání. Změnit by se také mělo právní postavení nesoudcovského personálu na soudech, kdy nám zde přetrvává zákoník práce, což není dobře,“ řekl ministr.
Existují různé cesty
A právě proto podle předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry Kolegium alternativní návrh předkládá. „Mělo by být zřejmé, že existují různé cesty, nejen ta ministerská,“ uvedl Vávra. Předsedové krajských soudů nyní zajistí projednání materiálu na jendotlivých soudech.
Podle alternativního návrhu by byl způsob přípravy rozdělen na asistenty a justiční čekatele. Asistent, který by splnil podmínky dané zákonem, by byl v prvním kroku jmenován na tři roky. Jmenování by provedl předseda soudu na návrh soudce, o jehož asistenta jde. Pracovní poměr by se řídil zákoníkem práce.
Jaká by byla jeho náplň práce? Šlo by o vykon úkonů při výkonu soudnictví, které mu svěřuje zákon (jako asistentu bez zkoušky) – vlastním jménem nebo jimiž ho pověřil soudce, u něhož vykonává funkci – pro soudce. Absolvoval by také vzdělávání asistentů soudců.
Nejdříve po dvou letech by asistent skládal odbornou zkoušku před pětičlenou komisí, jmenovanou ministrem spravedlnosti, přičemž předsedu komise a další dva členy z řad soudců by jmenoval na návrh předsedy soudu. U asistentů působících na okresních soudech pak na návrh předsedy krajského soudu. Zkouška by se skládala z písemné a ústní části a byla by zaměřena především na odvětví práva, která asistenci soudců aplikují při výkonu své funkce.
Tříletá praxe
Justičním čekatelem by se pak podle návrhu kolegia mohl stát každý, kdo je bezúhoný, právně vysokoškolsky vzdělaný a složil jendu z následujících zkoušek: zkoušku asistenta soudce, odbornou justiční zkoušku, advokátní zkoušky, závěrečné zkoušky právního čekatele, notářské zkoušky nebo odborné exekutorské zkoušky a vykonal-li by odbornou praxi vykonával po dobu nejméně tří let.
Složení státní justiční zkoušky
justiční čekatel se může přihlásit ke státní justiční zkoušce prostřednictvím příslušného předsedy krajského soudu v posledních šesti měsících trvání jeho přípravné služby
zkouška mu bude umožněna jen tehdy,
trvá-li v době konání zkoušky jeho pracovní poměr justičního čekatele,
zaváže-li se, že ihned po jmenování do funkce soudce nastoupí výkon funkce,
souhlasí-li s přidělením k výkonu soudcovské funkce k určitému soudu,
zaváže-li se u příslušného soudu vykonávat soudcovskou funkci po dobu nejméně 5 let, nedohodne-li se s předsedou příslušného soudu jinak,
neúspěšnému uchazeči se umožní na jeho žádost opakovat státní justiční zkoušku jen jednou; za tím účelem se případně prodlouží doba trvání jeho pracovního poměru
Na obsazení funkce justičního čekatel by krajský soud vypsal se souhlasem ministerstva spravedlnosti výběrové řízení, které by mělo ústní a písemnou část. Prováděla by je komise jmenovaná předsedou krajského soudu. S vybranými uchazeči by byla uzavřena pracovní smlouva na dva roky. Poté by čekatel musle složit státní justiční zkoušku. Písemná a ústní zkouška by se skládala před sedmičlenou komisí jmenovanou ministrem.
Justiční čekatel by podle návrhu kolegia měl právní nárok být, po dosažení věku 30 let, jmenován soudcem a přidělen k soudu, s nímž vyslovil souhlas před zkouškou; jmenování soudcem mu může být odmítnuto, jen jestliže se prokáže, že jeho morální vlastnosti nedávají záruku, že bude svou funkci řádně zastávat, nebo že nesplňuje další předpoklady pro ustanovení soudcem stanovené zvláštním právním předpisem. „Soudcem nemůže být jmenován nikdo, kdo nemá složenou státní justiční zkoušku; výjimky z tohoto pravidla a podmínky jejich uplatnění stanoví zákon,“ uzavírá návrh předložený Kolegiem.
Ministr spravedlnosti se s návrhem ještě neseznámil. „V současné chvíli se tímto návrhem zabývají příslušní odborníci ministerstva, kteří k němu rovněž zpracovávají podklady a následně jej předloží panu ministrovi k posouzení,“ sdělil České justici Jakub Říman z tiskového oddělení resortu.
Pelikán svým návrhem, který je v platnosti od 1. ledna 2018, upřednostnil justiční čekatele. Musí nejprve absolvovat centrální test odborných předpokladů. Čekatelé nyní v praxi působí jen u poloviny z osmi krajských soudů, jinde je i kvůli snížení nákladů na odbornou přípravu nahradili asistenti. Podle Pelikána takový stav není žádoucí, protože příprava na výkon funkce soudce by měla být jednotná, soustavná a měla by dodržovat stanovená pravidla. Ministr také svým návrhem chtěl potlačit vliv předsedů soudů na výběr kandidátů, podle něj byla dosavadní úprava málo transparentní.
Celý návrh najdete zde:
Alternativní návrh na výběr budoucích soudců.
Celý článek si můžete přečíst v MEDIA NETWORK MAGAZÍNU. Přístupný je pro předplatitele.
Jste-li předplatitel, přihlásit se můžete zde.Přihlásit
Chcete-li se stát předplatitelem, jděte zde.Předplatit
Zvýšení trestu u odsouzeného Tomáše Březiny v kauze takzvané lihové mafie posoudí na návrh žalobců ministr spravedlnosti. Podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona podali zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, s jejich návrhem se nyní ztotožnilo i Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ). Trest ze čtyř na šest let zvýšil Březinovi loni v červnu Vrchní soud v Olomouci. Podle žalobců, kteří přitom zvýšení trestu nepožadovali, soud nezohlednil jeho pozici spolupracujícího.
„Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje ministru spravedlnosti podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Ve shodě s Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci se Nejvyšší státní zastupitelství domnívá, že Vrchní soud v Olomouci při výměře trestu dostatečně nezohlednil postavení spolupracujícího obviněného,“ řekl dnes mluvčí NSZ Petr Malý. Podotkl, že rozhodnutí o podání stížnosti pro porušení zákona je plně v kompetenci ministra spravedlnosti.
Tomáš Březina, bratr šéfa lihové mafie Radka Březiny, dostal původně od olomouckého krajského soudu čtyřletý trest. Odvolací soud mu jej však zvýšil o dva roky. Zvýšení nežádal ani žalobce, odvolání v jeho neprospěch podával pouze kvůli propadnutí celého majetku. „My jsme v tomto případě iniciovali podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obžalovaného. Máme za to, že odvolací soud postupoval v rozporu se zákonem, když nad rámec podaného odvolání státního zástupce zpřísnil uložený trest. Trest byl podle nás nejen zpřísněn nepřiměřeně, ale navíc to vybočilo z mezí toho odvolání,“ řekl dnes ČTK státní zástupce Petr Šereda z olomouckého vrchního státního zastupitelství.
Tomáš Březina získal jako jediný člen mafie status spolupracujícího. Jeho výpověď pomohla policii i žalobcům odkrýt nejen zákulisí celé lihové mafie, ale i síť dalších odběratelů i dalších lidí, kteří trestné činnosti napomáhali. Naposledy policisté obvinili minulý týden čtyři osoby, z toho tři současné či bývalé celníky, kvůli podezření z vynášení tajných informací z prostředí celní správy právě členům lihové mafie kolem Radka Březiny. Podle soudců vrchního soudu byl však čtyřletý trest nepřiměřeně mírný a to i za spolupráce obviněného.
Tomáš Březina po rozsudku u odvolacího soudu loni v červnu prohlásil, že vrchní soud nezohlednil jeho pomoc ani v dalších kauzách. „Rozsudek hodnotím jako naprosto chybný, otázkou je, nakolik je vůbec zákonný. Pokud bych měl vnímat tento rozsudek jako spravedlivý, je to jasný signál všem budoucím spolupracujícím obviněným, jak se k tomu poté soud postaví. Zdejší soud absolutně nepřihlédl k rozsahu mé spolupráce. Díval se pouze na spolupráci v této věci, zapomněl na dalších 50 až 60 obviněných lidí,“ uvedl tehdy Tomáš Březina.
V souvislosti s kauzou lihové mafie podal loni v říjnu nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman také dovolání v neprospěch pěti odsouzených. Nesouhlasí se zastavením stíhání v části původní obžaloby, která zahrnuje podvody s lihem v Ostravě v letech 1998 až 2001. Krajský soud tuto část kauzy v prosinci roku 2015 zastavil kvůli promlčení.
V kauze lihové mafie bylo obžalováno osm mužů, sedm z nich bylo podle obžaloby členy organizované skupiny. Radek Březina byl za nelegální obchody s lihem pravomocně odsouzen na 13 let. Kromě Tomáše Březiny soud uložil tresty také dalším čtyřem mužům od šesti do 11 let. Případ dalších dvou obžalovaných soud vrátil zpět na kraj. Škodu vrchní soud vyčíslil na 5,6 miliardy korun.
Deset a víc exekucí naráz mělo podle statistik komory loni 157.300 lidí. Průměrný dlužník měl zhruba šest exekucí Foto: archiv
Ministerstvo spravedlnosti spustilo web, který má pomáhat zadluženým lidem, insolvenčním správcům či neziskovým organizacím. Kromě přinášení aktuálních informací má web pomáhat s komunikací mezi ministerstvem a insolvenčními správci. V tiskové zprávě o tom dnes informovala mluvčí ministerstva spravedlnosti Tereza Schejbalová.
„Věřím, že výsledkem budou nejen lépe informovaní insolvenční správci. Cílem stránek je i péče o ty, kteří kvůli složité dluhové situaci naletí podvodníkům, případně svou situaci raději z neznalosti a studu neřeší vůbec,“ uvedl ministr Robert Pelikán (ANO).
Dlužníkům stránky nabízí informace o tom, jak řešit situaci, kdy dlužníkovi závazky přerostly přes hlavu. V hlavních záložkách najdou lidé základní informace o platební neschopnosti a úpadku i o možnostech jejich řešení. „Nepřesností a mýtů je v této oblasti nejen mezi dlužníky tolik, že vedly i k samotné myšlence založení webu. Chtěli jsme vytvořit místo pro všechny, kteří potřebují aktuální informace o dění kolem insolvencí,“ dodal ředitel insolvenčního odboru ministerstva spravedlnosti Martin Richter.
Neziskovému sektoru chce ministerstvo nabídnout návod, jak získat akreditaci v oblasti oddlužení. Pro insolvenční správce má být web místem, kde najdou aktuality, dotazy nebo informace o vzdělávacích kurzech.
Loni bylo v Česku vyhlášeno 13.579 osobních bankrotů, což bylo o 16 procent méně než v roce 2016. Zároveň to byl nejnižší počet za posledních pět let.
Nejvyšší částky za porušení ochrany soukromí padají za nedostatečnou oporu v zákoně při zpracovávání údajů a za nedostatečná technicko-organizační opatření. Foto: archiv
Nejvyšší soud (NS) se musí v neobvyklé kauze zamyslet nad závazností příslibů z internetových seznamek. Na základě dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana se zabývá případem muže obžalovaného ze znásilnění.
Muž si s obětí prostřednictvím internetového chatu domluvil sadomasochistický styk. Když se potkali tváří v tvář a muž přistoupil k bolestivým a ponižujícím praktikám, žena souhlas vzala zpět. Muž ale podle obžaloby na její odpor, prosby a pláč nijak nedbal.
Krajský soud v Ostravě muže poslal na sedm let do vězení, Vrchní soud v Olomouci jej zprostil obžaloby s odůvodněním, že mohl projevy nesouhlasu pokládat za součást „hry“ a předem smluveného scénáře.
Žena má trvalé zdravotní následky, posttraumatická stresová porucha ji opakovaně přivedla do psychiatrické léčebny, dvakrát se pokusila o sebevraždu.
Podle nejvyššího státního zástupce je výklad provedený vrchním soudem neudržitelný. Poukázal na obecnou zkušenost, že internetové klábosení z bezpečí vlastního domova je plné siláckých výzev a nereálných fantazií.
„Domluva na chatu je za této situace sice také domluvou, ale domluvou velmi vratkou. Domluva sadomasochistických praktik na chatu proto není schváleným a pro zúčastněné následně povinným scénářem,“ stojí v dovolání.
Žádná dohoda navíc nemůže omezit ženu v jejím svobodném rozhodnutí, zda a v jaké podobě svolí k sexuálnímu styku. „Nikdo se nemůže dopředu zbavit svých základních práv v oblasti svobody a lidské důstojnosti,“ uvedl Zeman v dovolání.
Při projednávání kauzy u krajského soudu vyšlo podle Zemana dostatečně jasně najevo, že se muž dopustil znásilnění. Muselo mu být jasné, že odpor ženy není hraný. Vrchní soud podle dovolání navíc procesně chyboval, když zjištěný skutkový stav bez dalšího doplnění dokazování zcela přehodnotil.
Nejvyšší soud dovolání obdržel minulý týden. V průměru v trestních kauzách rozhoduje asi 40 dnů.
Obhajovala zdravotní sestru Věru Marešovou, kterou nakonec soud zprostil obžaloby v případu údajných vražd šesti pacientů v Rumburku a stát ji přiznal odškodnění. Klientku zastupovala jako ohájkyně ex offo. Magistra Iva Jónová se celý život jako samostatná advokátka v Ústí nad Labem a v Litoměřicích věnuje tomu, čemu se říká generální praxe. Své klientce a její dceři v ostře mediálně sledovaném případě pomáhala zcela mimořádným způsobem nad rámec povinností obhájce. Dočkala tak v anketě Právník roku nominace za aktuální loňský počin v oboru trestního práva. K odborné nominaci na ocenění se přidala i nominace senátorky Milady Emmerové.
Jak jste přijala zprávu o ocenění Právník roku? Byla jsem velmi překvapena, vůbec jsem neočekávala, že bych mohla být vybrána. Ocenění je pro mě i potvrzením mého životního i pracovního motta, že slovo „nejde“ – neexistuje.
Můžete se svěřit se svým největším profesním úspěchem? V zásadě v mé pracovní činnosti patří mezi největší úspěchy obhajoba klientky obviněné ze šesti vražd, která skončila zprošťujícím rozsudkem a v současné době probíhá její odškodnění. Dalším úspěchem může být restituční kauza, při které mým klientům hrozilo, že přijdou o veškerý majetek. Kauza byla různými soudy projednávána 25 let! Moji klienti neměli od počátku právní zastoupení a jako advokátku si mne vzali, až když se z věci zdravotně zhroutili. Nicméně nakonec pro ně celá kauza dopadla šťastně a kromě toho, že o majetek nepřišli, byli také následně odškodněni státem. Myslím si, že se mi dlouhodobě a stabilně v mé práci daří, což mohu považovat také za úspěch.
S těmito úspěchy je spojen právě Váš „nejsilnější“ případ, na který do konce života – jak sama přiznáváte, nezapomenete… To je pravda, emočně nejzajímavější je zcela určitě již výše zmíněný případ klientky, která byla obviněna z 6 vražd a kolem níž se roztočil obrovský mediální kolotoč. V rámci řízení však bylo posuzováno 300 případů, z kterých bylo posléze vybráno 13 a z nich následně konečných 6 případů. Nikdy nezapomenu na 23. prosinec 2015, kdy byla moje klientka propuštěna z vazební věznice a vezla jsem ji domů k její dceři. Ten okamžik a rozzářené oči její dcery, když jsem jí přivezla maminku domů, si budu pamatovat celý život. Shledání to bylo velmi radostné a hlavně nečekané. Když jsme totiž jely k ní domů do Rumburku, tak jsme kousek před Rumburkem zastavily, a já jsem dceři volala, že něco jen potřebuji zjistit, a zda se mi může podívat do svého počítače. Tím jsme si ověřily, že je doma, a tak překvapení bylo dokonalé.
Vzpomenete si, co Vás k právu přivedlo? Ke studiu práv a k výkonu právnické profese mne inspirovali mí známí a hlavně příbuzní, kteří jsou advokáty a soudci. Na druhou stranu nejsem zcela určitě vyhraněný typ, a tak si myslím, že pokud bych nebyla právničkou, věnovala bych se jiné profesi se stejným zapálením. Určitě by mne bavilo být lékařkou nebo učitelkou. O těchto dvou povoláních jsem už při studiu na základní a střední škole také uvažovala.
Co pro Vás osobně i pro Vaši další práci titul Právník roku znamená? Cenou jsem velmi poctěna a chápu ji jako ocenění všech advokátů, kteří pracují v trestní oblasti na základě obhajoby ex offo a kteří hájí práva svých klientů, tak jak nám velí čest advokátního stavu. Mám zato, že tento typ obhajoby je v dnešní době trochu podceňován či nedoceněn. Převzetí ceny samozřejmě pro mne znamená další výzvu k dodržování vysokého standardu při obhajobě klientů a také potvrzení toho, že má snaha má další smysl a přínos.
Kvůli neustálému sledování rezignují zaměstnanci na hlášení korupce, protože totálně přicházejí o soukromí. A to i doma nebo v autě, když sledovací program odečítá pohyb klávesnice a myši, polohu nebo je točí kamera s vysokým rozlišením a ukládá jejich snímky. Vážné varování zaměstnancům i zaměstnavatelům před použitím posledních digitálních technologií ve firmách obsahuje stanovisko poradního orgánu EU WP 247, které aktuálně zveřejnil Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ).
Stanovisko bylo schváleno už v červnu 2017, avšak Úřad pro ochranu osobních údajů ho v českém překladu zveřejnil až minulý pátek 19. ledna 2018. Reaguje na rychlý vývoj digitálních technologií, který umožňuje nasazovat miniaturní sledovací techniku s vysokým rozlišením nebo vstupovat do počítačů z cloudů. Také otevírá otázku cloudu jako soukromého prostoru, kterou nastolila už advokacie, uvádí příklady z praxe a opakovaně zdůrazňuje, že ke všem zásahům do soukromí musí být právní důvod. Právním důvodem však není souhlas zaměstnance, protože zaměstnanec je vždy v závislé pozici.
Když firma sleduje bývalé zaměstnance na LinkedIn
To se týká i sledování sociálních sítí zaměstnavatelem, který prověřuje jejich názory, přátele a poměry: „Zaměstnavatel monitoruje na LinkedIn profily bývalých zaměstnanců vázaných konkurenční doložkou. Účelem je ověřit dodržování této doložky. Sledování je omezeno pouze na tyto bývalé zaměstnance. Pokud může doložit, že takové sledování je potřebné k ochraně jeho zákonných zájmů, a že neexistují jiné, méně invazivní prostředky, přičemž bývalí zaměstnanci byli náležitě informováni o míře pravidelného sledování jejich veřejné komunikace, pak se zaměstnavatel může opřít o právní základ podle článku 7 písm. f) ve Směrnici o ochraně dat,“ uvádí jako příklad dokument.
Po zaměstnancích by však podle dokumentu nemělo být požadováno, aby používali zaměstnavatelem poskytnutý profil na sociálních médiích. „Dokonce, i když je to specificky potřebné vzhledem k jejich úkolům – např. tiskový mluvčí, musí jim být ponechána možnost zvolit ,nepracovní´ neveřejný profil, který budou moci používat místo oficiálního služebního profilu a tato možnost by měla být v podmínkách pracovní smlouvy.“
Logování klávesnice, myši, aplikací zaměstnance
Právní důvody musí mít zaměstnavatel i ke sledování zaměstnance při práci doma na dálku prostřednictvím programu v cloudu, který umí logovat údery klávesnice. „Zaměstnanci, kteří mají vzdálený přístup k zaměstnavatelově infrastruktuře například nejsou vázáni fyzickými bezpečnostními opatřeními, které mohou být k dispozici v prostorách pracoviště. Řečeno jasně: bez zavedení náležitých technických opatření roste riziko neoprávněného přístupu, které může vyústit až ve ztrátu nebo zničení informací, včetně osobních údajů zaměstnanců nebo zákazníků, jež jsou v držení zaměstnavatele,“ vysvětluje dokument motivaci zaměstnavatelů.
Co může firmu v této souvislosti napadnout? „Za účelem zmírnění tohoto rizika mohou zaměstnavatelé přijít na myšlenku, že je odůvodnitelné instalovat (přímo v místě práce nebo v cloudu) software, který umí, například, logovat údery kláves a pohyby myší, ukládat otisk obrazovky (náhodně nebo v zadaných intervalech), logovat užití aplikací (a jak dlouho a k čemu byly použity) a – na kompatibilních přístrojích – umožňuje provoz webové kamery a sběr záznamů z této kamery. Takové technologie jsou široce dostupné také od třetích stran, jako jsou poskytovatelé cloudu,“ uvádí materiál.
Takové opatření je však nelegitimní: „Zpracování, které s sebou tyto technologie nese, je však nepřiměřené a je velmi nepravděpodobné, že by tu byl právní důvod založený na oprávněném zájmu zaměstnavatele, např. k záznamu úderů kláves a pohybů myší, které zaměstnanec provedl,“ shrnuje tento bod materiál.
Automatizované sledování výrazu pracovníka
Dalším tématem je například dohled nad chováním zaměstnance ze strany zaměstnavatele: „Nejpodstatnější změny týkající se aplikace této technologie v souvislosti se zaměstnáním souvisí s možností snadno přistupovat ke shromážděným údajům dálkově (např. přes chytrý telefon), dále se zmenšením velikosti kamer (souběžně s nárůstem schopností, např. vysoké rozlišení) a s ohledem na fakt, že zpracování může být nově prováděno prostřednictvím videoanalýzy. Pomocí videoanalýzy může zaměstnavatel automatizovaně sledovat výraz obličeje pracovníka, rozpoznat odchylky od přednastavených pohybových vzorců (např. v továrnách) a mnoho dalšího,“ popisuje materiál, jak lze nakládat se zaměstnanci.
Podle dokumentu jde však o nepřiměřený zásah do práv lidí, který je nezákonný: „To by bylo neproporcionální ve vztahu k právům a svobodám zaměstnanců a obecně proto nezákonné. Je pravděpodobné, že zpracování bude zahrnovat profilování, popřípadě i automatizované rozhodování. Zaměstnavatelé by proto měli upustit od použití technologií na rozpoznávání obličeje. Mohou se vyskytnout určité okrajové výjimky, ale těmito scénáři nelze obecně legitimizovat použití takové technologie,“ uzavírá materiál.
Sledování pohybu zaměstnance i vozu, který řídí
Kamerám, zapisovačům událostí a sledování polohy materiál věnuje značný prostor, neboť jde o technologii využívanou v přepravním průmyslu od sledování zásilek až po natáčení aktuální situace. Pokud například firma umístí do služebního vozu sledovací zařízení, musí o tom zaměstnance informovat a dále by je zaměstnavatel neměl užívat ke sledování zaměstnance. Má jít o auto: „Zařízení ke sledování vozidel nejsou zařízeními pro sledování zaměstnanců. Jejich funkcí je sledování nebo monitorování lokalizace vozidel, ve kterých jsou instalována. Zaměstnavatelé by je neměli považovat za zařízení ke sledování nebo monitorování chování či místa výskytu řidičů nebo jiných zaměstnanců, například zasíláním upozornění na rychlost vozidla.“
Pokud zaměstnavatel poskytne zaměstnanci „nositelné zařízení“ – například sledování pohybu zaměstnanců na pracovišti a dokonce i mimo něj. „Zaměstnavatelé jsou stále více v pokušení vybavit své zaměstnance nositelnými zařízeními, aby mohli sledovat a kontrolovat jejich zdraví a činnost na pracovišti a někdy i mimo něj. Takové zpracování dat však zahrnuje i zdravotní údaje a je tedy podle článku 8 Směrnice o ochraně dat zakázáno,“ uvádí materiál.
Takový postup je nezákonný bez výhrad – zaměstnanec totiž není svobodný člověk: „Vzhledem k nerovnému vztahu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci — zaměstnanec je například na zaměstnavateli finančně závislý — a citlivé povaze zdravotních dat, je vysoce nepravděpodobné, že by pro sledování a kontrolu takových dat mohl být udělen podle zákona platný výslovný souhlas, neboť zaměstnanci v zásadě nemají svobodu takový souhlas dát. Zpracování bude nezákonné dokonce i tehdy, pokud zaměstnavatel využije ke sběru zdravotních dat třetí stranu, která mu dodá jen agregované informace o obecné zdravotní situaci,“ vysvětluje se v dokumentu.
Zaměstnanec by měl mít soukromý digitální prostor
Přesto se musí zaměstnanec o svoji svobodu i o svoje právo na soukromí zasazovat. Je-li služební auto sledováno přes GPS, má zaměstnanec právo sledování vypnout například během návštěvy u lékaře nebo v případě, že mu firma umožňuje užití vozu pro soukromé účely, a tím znemožnit svoje sledování, uvádí se v materiálu. Jsou však situace, kdy je podle materiálu lokalizace a sledování na místě – například jako prevence proti krádeži firemního vozu.
Některé firmy se sledováním zaměstnanců na internetu chrání proti zcizení knot-how, seznamu klientů, jindy je sledování důsledkem používání společných firemních aplikací. Taková firma by však měla umožnit zaměstnanci vytvořit si soukromý digitální prostor, kam zaměstnavatel nemůže: „V některých případech je sledování zaměstnanců umožněno ne tak v důsledku instalace specifických technologií, ale prostě proto, že se od zaměstnanců očekává, že budou používat aplikace poskytnuté zaměstnavatelem, a které zpracovávají osobní údaje. Využívání kancelářských aplikací v cloudu (např. textové editory, kalendáře, sociální sítě) je takovým příkladem. Zaměstnancům by mělo být umožněno, aby si mohli vytvořit určitá soukromá místa, kam se zaměstnavatel nedostane, pokud nenastanou výjimečné okolnosti. To je například důležité v případě kalendářů často používaných i pro záznam soukromých termínů. Pokud zaměstnanec nějakou schůzku označí jako ,soukromou´ nebo to uvede v záznamu samotném, pak by zaměstnavatelům (a ani jiným zaměstnancům) nemělo být dovoleno do obsahu takového záznamu nahlédnout,“ vysvětluje rozsáhlý materiál.
Zákonnost, přiměřenost, informovanost
Vodítko pro obě strany, jak jednat, co se týče ochrany soukromí, lze pak nalézt v článku 7 směrnice o ochraně dat. „Souhrnně řečeno, zaměstnavatelé musí věnovat pozornost následujícím konstatováním,“ předkládá návod materiál.
Pro většinu zpracování dat na pracovišti nemůže a neměl by být právním důvodem souhlas zaměstnance (Článek 7 písm. a) vzhledem k povaze vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem;
Zpracování může být nezbytné pro plnění smlouvy (Článek 7 písm. b) v případech, kdy zaměstnavatel musí osobní údaje zpracovat, aby takovou povinnost splnil;
Je zcela běžné, že pracovní právo ukládá zákonné povinnosti (Článek 7 písm. c), jež vyžadují zpracování osobních údajů; v takových případech musí být zaměstnanec o daném zpracování jasně a plně informován (pokud se neuplatní výjimka);
Rozhodne-li se zaměstnavatel opřít se o oprávněný zájem (Článek 7 písm. f), musí být účel zpracování zákonný; zvolená metoda nebo konkrétní technologie musí být nezbytná, proporcionální a uplatněná způsobem co možná nejméně dotěrným, přičemž zaměstnavatel musí být schopen prokázat, že uplatnil náležitá opatření k zajištění rovnováhy se základními právy a svobodami zaměstnanců ;
Operace zpracování musí také být ve shodě s požadavky transparentnosti (Články 10 a 11), a zaměstnanci by měli být jasně a plně informováni o zpracování svých údajů 10 , včetně přítomnosti jakéhokoliv sledování; a
Náležitá technická a organizační opatření by měla být přijata k zajištění bezpečnosti zpracování
Povinné zálohy na náklady exekucí, jak je navrhuje Ministerstvo spravedlnosti, nejsou řešením, tvrdí exekutor Lukáš Jícha z Přerova. Řešením je podle něj koncentrace exekučního řízení a zpoplatnění každého procesního podání účastníka po zahájení exekuce. V rozhovoru zároveň zmínil i postupné zužování exekučních titulů. „Nedávno začaly soudy dovozovat, že by obce měly vymáhat pohledávky za svoz komunálního odpadu a pokuty v bagatelní výši samy a nepředávat je soudním exekutorům, což byla zejména pro malé obce běžná praxe šetřící obecní rozpočty,“ zmiňuje v rozhovoru pro Českou justici.
Ve svém vystoupení v rámci loňského sympozia Pražského právnického podzimu k aktuálním právním problémům exekucí, jehož byl váš úřad spolupořadatelem, jste zmínil, že regulace oboru nemá konce, přičemž jste konkrétně hovořil o nestabilní legislativě. Co konkrétně jste měl v této souvislosti na mysli? Četnost změn nebere konce, novelám chybí jednotný koncept, provázanost a směr. Co jedna novela zavede, druhá ruší. Kupříkladu zmíním překotnost změn v postihu majetku manžela povinného, který se mezi lety 2013 a 2015 měnil hned čtyřikrát. V důsledku toho jsme podle jedné novely majetek postihli, podle druhé opět odblokovali. Vzniklé náklady nám nenahradil nikdo.
Jakým způsobem se daří naplňovat princip koncentrace řízení? Obecně vzato slouží koncentrace řízení k jeho zrychlení tím, že možnost činit vymezené procesní úkony je ohraničena nějakou lhůtou nebo předem daným pevným okamžikem ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. V exekučním řízení na rozdíl od řízení nalézacího v zásadě žádná koncentrace není. Proto lze třeba návrh na zastavení exekuce podat bezčetněkrát a v jakékoli fázi řízení. Stačí jen přijít s novým důvodem, pro který je návrh podán. Namísto toho, aby exekuce po proběhlém nalézacím řízení sloužila k rychlé realizaci práva, tak se na v ní lze léta vozit bez toho, aby byl exekutor připuštěn ke zpeněžení majetku. Povinný tu možnost má, nic za ni neplatí, tak proč by ji nevyužil. S každým novým řízením se pak exekuce protahuje a prodražuje jak na straně soudu, exekutora, tak oprávněného.
Co říkáte postupnému úbytku soudních exekutorů a s tím související neobsaditelnosti úřadů? Nadšený z toho nejsem. Exekuční stav po 16 letech od svého zavedení dospěl do stadia, kdy dochází ke generační obměně. Ta je zároveň přirozená i logická. Staří exekutoři dosahují důchodového věku a chtěli by důstojně skončit. K tomu je ale úřady někomu předat. Pokud ale v úřadu nemají vychovaného nástupce seznámeného s chodem úřadu a ochotného úřad převzít, je odchod velký problém. Exekutorovi by vlastní žádostí po půl roce zanikl výkon úřadu s malou šancí na znovuobsazení uvolněného úřadu.
Co to v praxi znamená? Uvolněný neobsazený úřad nejen že rychle ztrácí na ceně, pokud jde o podíl exekutora na odměně, ale klesá i možnost ho znovu rozjet. Přitom na soudech neexistuje žádný exekutorský archiv, kam by mohl bývalý exekutor odevzdat spisy. Navíc náklady na převod spisů z jedné databáze do druhé jsou enormní. To pak snižuje atraktivitu uvolněného úřadu. Proto v případě neobsazení úřadu stíhá bývalého exekutora a jeho zástupce v zásadě neplacená povinnost nadále opatrovat zabavené věci, peníze, spisy a udržovat vlastním nákladem v běhu elektronický systém jen proto, aby mohli komunikovat se soudy a dalšími orgány a spisy velmi nákladně předávat kus po kuse. Hlavním důvodem nízkého zájmu o uvolněné úřady jsou vysoké náklady spojené s převzetím úřadu spojené s rostoucími náklady na provoz bez toho, aby se na to pamatovalo novelizací tarifu. Přidejte k tomu judikatorní roztříštěnost v oblasti přechodu úřadu, zastupování exekutora, vypořádání závazků mezi stávajícím a novým exekutorem, nedostatečnou legislativní oporu a protěžování negativních prvků souvisejících s výkonem úřadu nad těmi pozitivními. Není divu, že tu máme dvě desítky neobsazených úřadů.
Podle některých exekutorů to nahrává velkým úřadům. Osobně si to nemyslím. Právo na důstojný výkon profese a stejně tak právo na to kdykoli důstojně odejít a práci předat nástupci máte mít zaručeno bez ohledu na velikost vybudovaného úřadu. Problémy s neobsazením úřadu se zatím sice týkaly jen menších úřadů, ale nikdo si nedokáže představit, že by zůstal neobsazen úřad se stovkami tisíc živých spisů. Přitom ani tam nelze očekávat, že by exekutor vykonával úřad do osmdesáti let věku. Pokud se takový úřad plynule neobsadí, tak ty spisy už nikdo nedá dohromady, o vypořádání peněz a zajištěného majetku ani nemluvě.
Vidíte nějaké koncepční řešení takové situace? Prvním krokem na cestě ke snazší generační obměně je oproštění se od koncepce výkonu exekuční činnosti prostřednictvím úřadu a připodobnění činnosti exekutora činnosti advokáta nebo insolvenčního správce. Přímo se nabízí možnost vykonávat ji například prostřednictvím právnické osoby s možností účasti více společníků a převoditelnosti podílu v ní. To by eliminovalo výpadky v činnosti exekutora, který by skončil, neboť by mohl podíl převést na ostatní společníky, vystoupit ze společnosti nebo ji převést na jiného splňujícího požadavky na výkon profese. Stejně tak si lze představit, že exekutor přivede na Komoru nástupce, a ten bude jmenován. Není-li, pak teprve pak bude výběrové řízení, ale dosavadní exekutor žádající o odvolání z úřadu při jeho bezvýslednosti zůstane v úřadu, aby nezůstal prázdný.
Podle mnoha exekutorů je jejich profese přeregulovaná Foto: archiv
Jakým způsobem jste se vypořádal se snížením exekutorského tarifu? Zvládáte to, nebo budete muset omezovat činnost? Snížení tarifu příjemné rozhodně nebylo. Zcela se pomíjí, že dobrovolné plnění je realizováno jen v asi třech procentech exekucí. Ostatní je třeba vykonat nuceně, většinou opakovaně s časovou dotací i několika let, než se dostaví výsledek. V oblasti bagatelních pohledávek jsme se při dnešních mzdových nárocích zaměstnanců dostali na hranici rentability výkonu takové exekuce. Pak už je na zvážení, které úkony v exekuci uděláte. Pokud se povinný začne procesně bránit nebo je třeba úkony opakovat, je taková exekuce zdrojem ztráty, i kdyby byla úspěšná. Jakkoli měla změna tarifu cílit na snížení zátěže povinného při vymáhání bagatelních pohledávek, pak zcela proti smyslu tohoto opatření je dopad snižující naši odměnu i při zastavení exekuce. Pominu-li, že za bezvýslednou exekuci nemáme odměnu žádnou, pak při zastavení exekuce k procesnímu návrhu účastníka, kde se předpokládá vysoký odborný i časový vnos exekutora na zpracování mnohdy i nejednoho procesního podání, je snížená odměna nefér. Dopady snížení tarifu naštěstí zčásti eliminovala skutečnost, že před několika lety výrazně poklesl nápad bagatelních pohledávek. Ty dnes můj úřad vykonává v omezené míře. To nic nemění na tom, že vymáhání nízkých pohledávek prakticky sanuji z příjmů z úspěšně provedených exekucí s vyšším nominálem. Dělat práci pro práci smysl nedává.
Do jaké míry toto snížení reflektuje naopak větší regulaci a tím pádem i vyšší nákladovost exekucí? Od roku 2001 nebyl exekuční tarif nikdy zvýšen, naopak byl opakovaně, ať už přímo či nepřímo snížen. Nejvíce se však kumuluje nepřímé vykrádání tarifu prostřednictvím nabalování povinností. Postupně na nás byla přenesena většina úkonů exekučního soudu. Každá nová povinnost v exekučním řádu nás stojí peníze, které jsme podle původně nastavené výše odměn měli mít. Jsme fakticky nuceni vést elektronické spisy a disponovat a komunikovat vysoce sofistikovanými elektronickými prostředky. Vedle potřeby vybavit úřad potřebným hardwarem a softwarem je třeba disponovat i kvalifikovanými IT specialisty a právníky v pracovním poměru. I další zaměstnance je třeba školit. Rostou nároky na odbornost výkonu profese a stejně tak roste mnohost úkonů v řízení, které nesledují účel vymožení pohledávky. To sebou přináší vysoké mzdové náklady, které nejsou kryty odměnou. Stejně jako jiné podnikatele na nás dopadají obecné společenské jevy jako růst inflace, cen služeb, nájmů, materiálu, vybavení a mezd, kdy ceny těchto vstupů se od roku 2001 zvýšily několikanásobně. Všem ostatním právnickým profesím bylo v mezidobí přidáno. Každoročně se navyšují i rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti na výkon činnosti soudnictví a platy zaměstnanců soudů. Přitom roční nápad na soudech se snižuje. Nevím, proč jen u nás bylo třeba snižovat. Takže má odpověď na závěr zní, že snížení tarifu jde proti proudu.
Jak se díváte na poslední návrh novely exekučního řádu ohledně koncentrace exekucí u prvního exekutora? Uniká mi smysl takové regulace. Exekuce jsou nařizovány proto, aby byly vymáhány a ukončovány, ne aby se kumulovaly. Vzhledem k zastropování nákladů na cestovném už není kam náklady exekuce snížit. Povinnému tak taková změna nepřinese nic. Pokud jde o věřitele, tak se mu prakticky ruší možnost volby exekutora. Pro něho se řízení znepřehlední a zdraží, neboť zatímco dnes může exekutora vybrat a předem probrat možnosti vymáhání a sjednat výši nákladů smlouvou, často i rámcovou, tak najednou by byla tato možnost odepřena tím, že věřitel by si nebyl nikdy jist, u koho jím podaný exekuční návrh skončí. Zhoršení postavení věřitele by tu bylo nejen z pohledu spolupráce s jedním nebo více exekutory, ale je třeba vzít v potaz, že v činnosti úřadů jsou rozdíly. Nedohledání majetku nemusí mít vždy příčinu objektivní, ale může tam být i příčina subjektivní v práci exekutora. Pokud věřitel není spokojen s prací exekutora, může ho dnes nevybrat nebo změnit. Jsou tu i specifika, kdy kupříkladu věřitel má povědomí o nějakém majetku povinného, k jehož dohledání, postižení a zpeněžení je třeba nějaké specifické nároky na exekutora, ať už jde o odbornost, vzdálenost k majetku či vybavenost úřadu. I zde by bylo povinné pověřování jen na obtíž. Nevím, proč by měl jeden exekutor dostávat všechny spisy na nemajetného povinného,
Některé úřady se nedaří přeobsazovat Ilustrační foto: archiv
zatímco jiný kolega bude dostávat všechny spisy na povinného bonitního.
Exekutorská komora kritizuje zavedení povinných šablon, tedy jednotných písemností. Sdílíte tyto výhrady? Ano, sdílím je. Přesně Ministerstvo spravedlnosti podle současného znění zákona nemá pravomoc k jejich vydání. I kdyby tuto pravomoc později získalo, pak je třeba se zamyslet nad otázkou, zda by v navrhovaném znění šablony vůbec něco přinesly. Povinní si nepřebírají poštu a s tím neudělá nic žádná šablona se sebedelším poučením. Nelze pominout, že nejsme plnohodnotným orgánem veřejné moci, ale že jsme nadále podnikateli, kteří provoz exekutorského úřadu hradí ze svého a každá nová povinnost něco stojí. Pro státní správu a státní orgány je typické, že na každou novou povinnost peníze dostanou. Proto by bylo fér, aby i nám, subjektu nenapojenému na státní rozpočet, byly náklady na plnění každé nové povinnosti ukládané nám při výkonu veřejné moci adekvátně proplaceny.
Na semináři jste zmiňoval i zužování okruhu exekučních titulů s pověřitelností exekutora. O co jde? Od roku 2012 sledujeme úbytek okruhu vymáhaných pohledávek. Postupně jsme přišli o vykonatelné exekutorské zápisy, následovalo vymizení vymáhání bagatelních pohledávek a domácí rozhodčí nálezy. Nejvyšší soud nedávno judikoval, že cizí rozhodčí nálezy přímo vykonatelné podle Newyorské úmluvy nelze vykonat v exekučním řízení, ale jen ve výkonu rozhodnutí. Totéž platí pro cizí rozhodnutí, u nichž je třeba rozhodnout o uznání vykonatelnosti. V tomto roce byl Sněmovně předložen návrh na změnu občanského soudního řádu, aby justiční pohledávky vymáhali celníci. Nedávno začaly soudy dovozovat, že by obce měly vymáhat pohledávky za svoz komunálního odpadu a pokuty v bagatelní výši samy a nepředávat je soudním exekutorům, což byla zejména pro malé obce běžná praxe šetřící obecní rozpočty.
Kritizoval jste i to, že povinný řízení ovládá více než exekutor, soud nebo oprávněný, svými úkony zvyšuje náklady exekuce, aniž by je kdy nahradil a že fakticky udržuje exekuci na mrtvém bodě do doby, než k němu dojde judikatura nebo změna právních předpisů. Vyřešily by tuto situaci povinné zálohy, jak to navrhuje ministersvo spravedlnosti? Povinné zálohy s tím nesouvisí. Tyto náklady vznikají vinou povinného, nikoli oprávněného. Nelze je předvídat a předem stanovit jejich výši. Navíc jakkoli myslitelná záloha by nepokryla náklady spojené s deset let obstruovanou exekucí. Řešením je koncentrace exekučního řízení a zpoplatnění každého procesního podání účastníka po zahájení exekuce, ať už jde o stížnost, návrh na zastavení exekuce nebo odvolání. Z těchto poplatků by se pak hradila činnost soudu a exekutora spojená s jejich zpracováním. Věřím, že v případě patologických stěžovatelů by těchto podání navíc výrazně ubylo.
Na Slovensku byla nedávno odstartována velká exekuční reforma, jejíž součástí je i zřízení teritoriality. Jak jsou dosavadní zkušenosti s touto reformou, a do jaké míry by byla přenositelná i v našich podmínkách? Z poznatků slovenských kolegů, co se mi donesly, vyplývá, že můžeme být rádi, že nic z toho u nás nebylo zavedeno. Teritorialita se tam neosvědčila, finanční stabilitu exekutorským úřadům nepřinesla a naopak exekutory zatížila mnoha povinnostmi. Celá novela pak jen zdražila agendu spojenou s prováděním exekucí, a to jak na straně exekutorů, tak věřitelů. Věřitelé pohledávky raději vymáhají jinou cestou než exekucí nebo je nevymáhají vůbec.
JUDr. Lukáš Jícha
Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2008 působí na exekutorském úřadě v Přerově. Pravidelně přednáší a publikuje o exekucích v odborném tisku a dalších médiích. Je členem Právní a legislativní komise Exekutorské komory České republiky a členem zkušební komise Exekutorské komory České republiky. V minulosti byl členem Komise pro rekodifikaci civilního práva procesního a lektorem Justiční akademie v Kroměříži. V dubnu 2016 byl jmenován soudním exekutorem do uvolněného exekutorského úřadu v Přerově, kde předtím působil na pozici exekutorského kandidáta. Je mu 34 let.
Držitelka titulu Právník roku a místopředsedkyně NSS Barbara Pořízková Foto: PR
Česká advokátní komora a vydavatelství EPRAVO.CZ uspořádaly již 13. ročník soutěže Právník roku. Slavnostní galavečer, při kterém deset právníků z různých oblastí práva převzalo titul Právník roku 2017 a skleněnou plastiku sv. Yva, patrona soudců, advokátů, notářů a dalších právnických profesí, se uskutečnil
26. ledna 2018 v brněnském Bobycentru. Záštitu nad akcí převzal ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO). „Také letos jsme ocenili mladé začínající kolegy, které se snažíme motivovat zajímavou finanční odměnou k odbornému růstu a také k pravidelnému publikování,“ uvedl v průběhu vyhlašování výsledků Vladimír Jirousek, předseda České advokátní komory a zároveň předseda odborné poroty.
V kategorii Občanské právo získal nejvyšší ocenění Zdeněk Novotný, do 31. 12. 2017 soudce Nejvyššího soudu, který je už několik desetiletí mimořádně respektovaným odborníkem na pracovní právo a civilní proces.
Soudce Zdeněk Novotný Foto: NS
Spoluvytvářel konzistentní a všeobecně uznávanou judikaturu v této oblasti práva. Mezi soudci a ostatními právnickými profesemi je znám svou přednáškovou činností na všech právnických fakultách a v Justiční akademii, je autorem a spoluautorem řady komentářů, učebnic a příruček. „Žijeme v době, která se vyznačuje hypertrofovanou normotvorbou, kdy se různými novelami a novelami novel doplňují a upřesňují pravidla, jimiž se má společnost řídit. Výsledkem však nezřídka bývá pravý opak, a nikoliv výjimečně je třeba přistoupit k výkladu norem, jejichž obsah je rozporný, který do řad uživatelů vnáší nejistotu, a který je třeba vyložit tak, aby celek „fungoval“. Pro tento účel nabízím pravidlo, jehož bod 1 zní: zákon je vždycky moudrý.
Bod 2: není-li tomu tak, platí bod 1.
Ocenění v oblasti Trestního práva putovalo do Ústí nad Labem k Ivě Jónové, samostatné advokátce, která se do povědomí široké veřejnosti a médií dostala kauzou klientky, v níž ji zastupovala jako obhájkyně ex offo a v níž klientce hrozil mnohaletý trest odnětí svobody či doživotí za podezření z šestinásobné vraždy. Po její obhajobě byla klientka pravomocně zproštěna obvinění.
Iva Jónová Foto: PR
Navíc své klientce a její dceři pomáhala zcela mimořádným způsobem nad rámec povinností obhájce. „Svým přístupem k výkonu obhajoby ex offo a svým profesionálním i lidským chováním se rozhodně zasloužila o dobré jméno advokacie, respekt k profesi advokáta.“ I sama Jónová vnímá případ jako svůj největší životní úspěch.
Titul Právník roku v kategorii Finanční právo získala Barbara Pořízková, soudkyně Nejvyššího správního soudu, která je uznávanou odbornicí na problematiku nepřímých daní v ČR. Má za sebou zcela unikátní praxi, pracovala jak pro státní správu na Finančním ředitelství v Brně, tak i pro její klienty v Pricewaterhouse Coopers a nyní rozhoduje spory mezi nimi a podobnými institucemi. „Díky svým rozsáhlým znalostem rovněž mezinárodního práva je vyhledávanou lektorkou a přednášející. Spojuje v sobě výjimečným způsobem naprosto profesionální a přitom i velmi lidský přístup k právu, ale především k lidem. Zcela neformálně tak propojuje oblast daňové správy, byznysu a soudnictví,“ konstatuje se v ocenění.Za svůj největší úspěch považuje, že nakonec dokázala zúročit všechny dosavadní zkušenosti a že obstála se ctí.
Pražský advokát Zdeněk Kučera se stal nositele, ocenění v kategorii IT Právo. Ze zdůvodnění vyplývá, že v minulosti byl poradcem Úřadu vlády pro smlouvy na implementaci informačního systému, analytikem a externím poradcem ministerstva zemědělství a ministerstva pro místní rozvoj. V roce 2011 prosadil na Fakultě informačních technologií ČVUT v Praze vznik předmětů Právo a informatika, Právo a podnikání a Law and Informatics. Na pražské právnické fakultě založil a dosud vyučuje předmět Právo informačních a komunikačních technologií.
Zdeněk Kučera Foto: PR
Od roku 2017 obdobné přednáší i na Právnické fakultě v Brně. Jako advokát asistoval například klientovi při koupi stíhacích letounů, byl u sporu ohledně neoprávněného užití prezidentovy podobizny na internetu. A své první zadání v oblasti práva IT – jako student v advokátní kanceláři dostal napsané na ubrousku z pivnice.
Už druhý titul míří na NS. V kategorii Správní právo ocenění získal soudce Karel Šimka. „Šanci, kterou dostal, využil měrou vrchovatou. Již od počátku se profiloval v daňovém právu, kde je jeho judikaturní stopa asi nejsilnější. Důsledně prosazoval zásady spravedlivého daňového procesu a ochranu vlastnického práva daňových poplatníků. Již jedenáctým rokem působí v rozšířeném senátu, v němž se prezentoval řadou důkladně vyargumentovaných rozhodnutí významných pro praxi i doktrínu veřejného práva.
Soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka Foto: NSS
Jeho názory jsou dlouhodobě konzistentní a on se s nimi netají – správní soudy mají podle něho v první řadě chránit práva jednotlivce vůči státu.,“ stojí v ocenění. Tomu odpovídá i jeho profesní krédo: Nepřipustím, aby někdo byl potrestán, existují-li rozumné pochybnosti o jeho vině.
Předseda Rady expertů Asociace insolvenčních správců JUDr. Michal Žižlavský Foto: archiv
Jako první advokát vůbec získal ocenění v oblasti Insolvenční právo Michal Žižlavský, člen představenstva ČAK a zvláštní insolvenční správce. Je advokátem od roku 1991 a zakládajícím partnerem advokátní kanceláře ŽIŽLAVSKÝ, která letos získala již potřetí ocenění Právnická firma roku v restrukturalizacích a insolvencích. Michal Žižlavský působí již po několik volebních období v představenstvu České advokátní komory a je členem Legislativní rady vlády. Pracuje na nejvýznamnějších případech v zemi. Zmínit lze úspěšné soudní reorganizace podniků KETNET, JAWA, MOSTRO nebo PILSEN STEEL. Aktuálně na reorganizaci OKD nebo konkursu POLDI. „Firmy často vznikají a zanikají v řádu let. Budeme-li je jen systematicky likvidovat, budeme snižovat zaměstnanost, zvyšovat míru druhotné platební neschopnosti a snižovat příjmy státního rozpočtu. Ovlivní to životní úroveň nás všech. Musíme zkrátka ekonomice pomáhat, a ne jí škodit.“
Za Lidská práva a právo ústavní si odnesl ocenění Vojen Güttler, pracovník Ústavu státu a práva Akademie věd ČR a bývalý ústavní soudce. Ze zdůvodnění při předávání ocenění: Má za sebou stovky soudních verdiktů. Jako soudce zpravodaj řešil např. zda Lisabonská smlouva není v rozporu s naším ústavním pořádkem či podpořil zveřejňování členství soudců v KSČ. Zcela odlišné stanovisko společně s dalšími kolegy zaujal oproti tomu v kauze církevních restitucí, které podpořilo zbylých 11 členů pléna Ústavního soudu, kritické bylo jeho stanovisko i ke Klausově amnestii, kdy odmítl se dvěma kolegy názor pléna, že k přezkoumání amnestie nemá Ústavní soud kompetenci.
Vojen Güttler Foto: PR
Doktor Vojen Güttler je v oboru ochrany základních práv a svobod dlouholetou nezpochybnitelnou autoritou. „Pro moji další práci to značí, že náš obor – lidská práva není jen outsider, ale plnohodnotná disciplína a jejich ochrana je povinností všech soudů, nejen Ústavního soudu. V duchu svého celoživotního přesvědčení, že nestačí, že stát chrání základní práva a svobody člověka, ale musí být také viditelné (pro veřejnost), že to opravdu čin,“ řekl k ocenění.
Držitelka ocenění v kategorii Pro bono Alena Vlachová, advokátka z Prahy stojí za velkým projektem Děti bez dluhů, který vznikl v podstatě náhodou, když se někdy v roce v jednom časopise 2012 dozvěděla, že děti z dětských domovů mají na prahu zletilosti velké potíže s dluhy, které samy nenadělaly. Rozhodla se, že musí jít cestou změny zákona, novelou, která by od těchto poplatků osvobodila děti a další osoby v ústavní péči.
Alena Vlachová Foto: PR
Několik případů se dostalo až k Nejvyššímu správnímu soudu, který v roce 2015 předložil návrh Ústavnímu soudu na vyslovení protiústavnosti konkrétního ustanovení zákona o místních poplatcích. Tomuto návrhu Ústavní soud v létě roku 2017 a konstatoval, že je v rozporu s ústavním pořádkem. Obdobně zjistila, že děti z dětských domovů mají na prahu zletilosti na triku exekuce za jízdy načerno z dob, kdy se jejich biologičtí rodiče o ně řádně nestarali a nedávali jim ani peníze na jízdné. Začala tedy zastupovat i takové děti. Po několikaletých peripetiích jí Ústavní soud ve svých nálezech rovněž dal za pravdu a potvrdil, že pokud dítě jelo načerno v důsledku zanedbání vyživovací povinnosti ze strany rodičů, nic nebrání tomu, aby tato odpovědnost byla přenesena přímo na ně. Za pět let práce společně s kolegou Snížkem a podporou celé kanceláře se jí podařilo pomoci více než šedesáti dětem, které byly zbaveny dluhů za více než milion korun. „Mým cílem je dosáhnout stavu, kdy projekt Děti bez dluhů skončí, protože právní prostředí v České republice bude fungovat tak, že nebude z dětí dělat dlužníky. Ale vzhledem k tomu, že mi stále ještě přibývají další dětští klienti, obávám se, že dosažení tohoto cíle ještě nějakou dobu potrvá.“
Vedlejší kategorie
Cenu Talent roku si odnáší Linda Kolaříková, advokátka z Prahy, která zvítězila s prací na téma Odpovědnost (za) robota aneb právo umělé inteligence. Ze zdůvodnění při předávání ocenění: Práce nastiňuje očekávaný vývoj v oblasti umělé inteligence a robotiky. Je zaměřena na právní aspekty – legislativu, kterou plánuje EU přijmout, včetně definice inteligentního robota, upozorňuje na možná rizika i etická dilemata.
Linda Kolaříková Foto: PR
Popisuje některé zahraniční právní úpravy robotiky a specifika vyplývající z očekávané plně autonomní dopravy. „Pokud se alespoň zčásti naplní očekávání spojená s umělou inteligencí, čekají nás skutečně velké změny. Kromě budoucích dopadů však již nyní v praxi narážím na specifické problémy, které s sebou používání umělé inteligence nese, zejména v oblasti ochrany osobních údajů a zpracování dat..“
Na slavnostním galavečeru byla mimosoutěžně také poprvé udělena Cena Václava Mandáka za nejlepší publikovaný odborný článek v Bulletinu advokacie, stavovském časopisu vydávaného Českou advokátní komorou. Jako první ji v Brně získal Tomáš Gřivna za příspěvek Právo na zachování důvěrné komunikace mezi advokátem a jeho klientem. Ve svém příspěvku připomněl nedávný případ íránsko-českého podnikatele Shahrama Abdullaha Zadeha, který otevřel otázku přípustnosti odposlechu komunikace mezi advokátem a obviněným. Detailně pak rozebral, jak je právo na zachování důvěrné komunikace mezi advokátem a jeho klientem zakotveno v Listině základních práv a svobod, Evropské úmluvě o ochraně práv a základních svobod, právu Evropské unie i v českém trestním řádu a shrnul nejdůležitější příslušnou judikaturu Ústavního soudu ČR a Evropského soudu pro lidská práva.
Předseda Pracovní komise pro trestní právo při LRV a advokát Tomáš Gřivna Foto. archiv
Síň slávy
Vrcholem galavečera Právníka roku byla Právnická síň slávy, do které každoročně vstupuje významná osobnost z právnického světa za celoživotní přínos českému právu. „Je to nejvyšší pocta, kterou odborná právnická veřejnost může udělit výjimečné osobnosti práva ze svého středu. Do právnické síně slávy byli v minulosti již uvedeni JUDr. Dagmar Burešová, JUDr. Pavel Rychetský, JUDr. Otakar Motejl, nebo loni zesnulý JUDr. Karel Čermák a další významné osobnosti,“ připomněl dosavadní nositele tohoto prestižního ocenění JUDr. Vladimír Jirousek.
Jiří Machourek Foto: PR
Letošním třináctým oceněným se stal Jiří Machourek, brněnský advokát, který se od roku 1977 stal obhájcem disidentů a dalších tehdejších odpůrců režimu, mezi které patřili Ivan Martin Jirous, Petr Cibulka, Stanislav Devátý, Jaroslav Popelka. Stal se obhájcem téměř všech jihomoravských členů Charty 77 a jejich příznivců. Žádný jiný zdejší advokát neměl takovou odvahu riskovat na konci 70. let a dále i v 80. letech svoji pracovní a v podstatě i osobní existenci. Obhajoby opíral o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který byl platný od roku 1976, avšak soudy ho nejen nedodržovaly, ale často vůbec neznaly. Perzekuované osoby zastupoval i v jejich civilních věcech, zejména v pracovněprávních sporech ohledně ukončení pracovního poměru.
Svoje vysněná práva Machourek dlouho studovat nesměl, takže si vylepšoval „kádrový profil“ několika dělnickými profesemi. Teprve po šesti letech se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy dostal a ukončil ji v roce 1973. Krátce poté pracoval jako podnikový právník, ale ještě koncem roku 1973 byl přijat ke Krajskému sdružení advokátů v Brně jako koncipient. Advokátní zkoušky složil v roce 1976 a od této doby vykonává advokacii. Kvůli jeho činnosti navrhla v roce 1988 StB jeho vyloučení z řad advokátů, ale brněnská organizace jej podržela. Na počátku roku 1990 byl doktor Machourek ministryní spravedlnosti Dagmar Burešovou jmenován předsedou Krajského soudu v Brně s jednoznačným úkolem provést očistu justice v Brně. Jak sám říká, naštěstí to nakonec nemusel provádět, protože soudci, kterých se to týkalo, sami raději žádali o uvolnění z funkcí. V 90. letech působil v představenstvu nově vzniklé nezávislé samosprávné České advokátní komory, později pracoval dlouhodobě jako člen kárné komise a pak i odvolací kárné komise, kde je činný dodnes. Jeho zkušenosti využívá Komora při advokátních zkouškách jako zkušebního komisaře. „Toto ocenění pro mne znamená vyvrcholení mé advokátní kariéry. Titul přijímám s pokorou a vědomím, že bylo zejména přihlédnuto k mé činnosti v období totality a nevěřil jsem, že bych mohl být nominován. Ostatně stále mám pochybnosti o tom, zda si to zasloužím. Žádný vyšší cíl už nemohu mít. Mým nepracovním cílem, a to nejdůležitějším, je výchova a uvedení do života mého jedenáctiletého syna Jendy. Mým životním krédem je masarykovské „Nebát se a nekrást“. Podle tohoto kréda jsem se snažil vykonávat advokacii jak v době totality, tak i posléze v období svobody.“ Portrét prvního československého prezidenta ho provázel celý život, měl ho pověšený na zdi každé své kanceláře, ve které kdy pracoval.
Nejpozději do pondělí 29. ledna 2018 mohou odborníci, akademici, podnikatelé i zástupci zájmových sdružení podávat na ministerstvo vnitra návrhy svých zástupců do pracovní skupiny k nové zbraňové legislativě. Návrhy je nutné odůvodnit. Obsahem práce skupiny bude vytvoření komplexu tří zcela nových zákonů o zbraních, munici a nakládání se zbraněmi. Předmětné zákony mají být vládě předloženy v květnu 2019.
O vytvoření zcela nové zbraňové legislativy rozhodla loni v říjnu vláda, připomíná vnitro: „Vláda svým usnesením č. 740 ze dne 23. října 2017 rozhodla, že do 31. května 2019 mají být vládě Ministerstvem vnitra předloženy návrhy komplexní nové právní úpravy nakládání se zbraněmi, střelivem a municí, a to v návaznosti na Analýzu legislativního řešení dopadů revidované směrnice o zbraních, která byla citovaným usnesením vlády taktéž schválena. Nová právní úprava by měla předběžně zahrnout 3 nové zákony (zákon o zbraních, zákon o munici, zákon o nakládání se zbraněmi v oblasti vnitřní bezpečnosti), příslušné prováděcí právní předpisy a změnový (doprovodný) zákon,“ stojí v úvodu výzvy veřejnosti a expertům.
O tom, že stát plánuje velkou komplexní novelu zbraňových zákonů, Česká justice už informovala včetně důvodů tohoto kroku.
Stát stále postupuje podle stanoveného harmonogramu, po tzv. malé novele nyní přišla řada na předmětné tři nové zákony. Ty hodlá stát konzultovat s veřejností: „Za účelem projednání některých dílčích otázek spojených s přípravou těchto nových právních předpisů se ministerstvo vnitra rozhodlo svolat pracovní skupinu ze zástupců odborné veřejnosti. První fáze činnosti této pracovní skupiny bude probíhat v období od února do června 2018,“ uvádí se na stránkách ministerstva vnitra.
Skupina by se měla zaměřit na následující otázky:
Odborná způsobilost pro nakládání se zbraněmi a střelivem
Příprava zákona o nakládání se zbraněmi v oblasti vnitřní bezpečnosti (viz Analýza uvedená výše)
Munice (zaměření na zkušenosti a případné změny právní úpravy účinné od srpna 2017)
Průběžné konzultace k dalším dílčím tématům při přípravě výše uvedených legislativních návrhů
Jak podat nominaci? Zde je návod od ministerstva vnitra:
Nominace expertů s příslušným odůvodněním mohou předkládat podnikatelské, zaměstnavatelské či zájmové organizace, jakož i akademické instituce. Tyto nominace je možné zasílat nejpozději do 29. ledna 2018 na adresu:
Odbor bezpečnostní politiky a prevence kriminality
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
nebo též na e-mailovou adresu [email protected]. V nominaci je vždy nezbytné uvést přímý telefonický a e-mailový kontakt na nominovanou osobu.
