Mezi veřejností je vžitý a rozšířený pojem „tajná služba“. Tento pojem však v České republice není oficiálně právně zakotven a český právní řád zná pouze pojem „zpravodajská služba“.
Mezi zpravodajské služby je zákonem č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, řazena Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace a Vojenské zpravodajství. Bezpečnostní informační služba a Vojenské zpravodajství mají k výše uvedenému primárnímu zákonu ještě svoje zákony specifické, a to zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, a zákon č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství. Zpravodajská služba Úřad pro zahraniční styky a informace je jediná, která nemá svůj vlastní specifický zákon, což vyplývá z oblasti její působnosti, neboť výkon její činnosti směřuje primárně do zahraničí. Nicméně i přesto není vyloučena působnost této rozvědky i na území České republiky, v takové situaci se řídí primárním zákonem č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky. Přičemž Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace se dále řídí zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a Vojenské zpravodajství zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání.
Do zpravodajských služeb – autorka textu v tomto vychází z oficiálních zpravodajských webových stránek a ze zdrojů veřejné deklarace představitelů těchto služeb – mají být a jsou přijímáni jen „ti nejlepší z nejlepších“. Žadatel o přijetí do zpravodajské služby musí projít náročným výběrovým řízením, které zahrnuje jak psychotesty, fyzické testy, zdravotní prohlídku, testy na zjištění přítomnosti drog v krvi, tak i to, co je rozdílné od ostatních bezpečnostních složek státu – fyziodetekční vyšetření na polygrafu – lidově řečeno na „detektoru lži“. O této informaci si jako o jedné z nutných podmínek výběrového řízení může čtenář dočíst na webových stránkách zpravodajských služeb a stejně tak i v souvislosti s provedením posuzování bezpečnostní spolehlivosti se o tomto vyšetření dočte v § 14 odst. 7 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Dá se tedy tvrdit, že tzv. zpravodajci (příslušníci zpravodajských služeb) projdou náročným výběrovým sítem, a proto by se nemělo stávat, že dojde k jejich selhání. K selhání ať již ve smyslu úmyslného vyzrazování utajovaných informací nebo ať již ve smyslu jiného zneužití pravomoci úřední osoby. Zpravodajci v rámci výběrového řízení procházejí časově náročnými a detailními bezpečnostními prověrkami svého veřejného i soukromého života, jež jsou v rámci bezpečnostního řízení zacílené na získání osvědčení nejvyšších stupňů utajení – Tajné a Přísně tajné. Z předmětného vyplývá, že zpravodajci jsou bezpečnostně prověřeni a proškoleni úplně nejvíce jak ze všech ostatních příslušníků bezpečnostní komunity, tak i potažmo nejvíce ze všech státních zaměstnanců jako celku. Je proto nutno položit si otázku, jak je potom možné, že ze zpravodajské komunity dochází k únikům utajovaných informací, ať již směrem přímo do médií nebo směrem k nepovolaným osobám, které s utajovanou informací dále neoprávněně nakládají.
Jak již bylo nastíněno, tak prvotní eliminace rizika začíná u zpravodajce již při jeho přijímacím řízení, kdy by mělo dojít k tomu, aby zájemce o službu byl velmi důkladně prověřen ze všech možných „úhlů“ a aby byl vybrán ten nejlepší z uchazečů, o kterého by se stát mohl 100% opřít a plně mu důvěřovat. Zde ale samozřejmě může čtenáři na mysli vytanout úvaha o tom, jak moc přiléhavě selektivně je prováděno výběrové řízení, když tímto sítem prošli i lidé, kteří byli v průběhu času řešeni v rámci trestního řízení za zneužití pravomoci úřední osoby a za úmyslné úniky utajovaných informací? Čtenář má jistě povědomí například o kauze zneužívání pravomocí ze strany bývalého nejvyššího vedení Vojenského zpravodajství, o úniku utajovaných informací ohledně armádní akce v rámci zahraniční mise vojáků skupiny speciálních sil Armády České republiky, kteří do roku 2014 spadali pod Vojenské zpravodajství, o údajném zneužití pravomoci při nákupu odposlouchávacích zařízení ze strany bývalého vysoce postaveného důstojníka civilní rozvědky a v neposlední řadě o úniku utajovaných informací ohledně tzv. „ricinové kauzy“, se kterými primárně pracovala a nakládala Bezpečnostní informační služba.
Stát utajuje určité vybrané a pečlivě vyhodnocené informace z toho důvodu, aby si ochránil svoje důležité zájmy a zabránil, aby těmto zájmům vznikla újma či nevýhoda. Co konkrétněji lze pod tyto zájmy subsumovat a co si pod tímto pojmem představit se lze dočíst v § 2 a v následně navazujícím § 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. A pokud si stát pravidla ochrany utajovaných informací nějakým způsobem vyhodnotil a de lege lata nastavil, tak není úplně adekvátní, aby se na jedné straně důrazně řešilo a sankcionovalo jakékoli drobné porušení zákona ve smyslu např. chybně vedené evidence či chybně vyplněného dotazníku, a na straně druhé docházelo k masivním únikům utajovaných informací ve vysokém stupni utajení bez zjištění a adekvátního potrestání viníka. Ano – autorka textu zastává názor, že k selhání jednotlivců z různých bezpečnostních komunit bohužel dochází a bude docházet, a že toto se nedá ze společnosti nikdy zcela eliminovat, ale aktuálně si je nutno položit otázku, zda časté úniky utajovaných informací a zneužívání pravomocí úředních osob za posledních několik let je opravdu jen selhání „špatně vybraných“ jednotlivců (čemuž autorka textu zatím stále věří) nebo zda se zde již může jednat o selhávání systému jako celku.
V souvislosti s výše zmíněnou „ricinovou kauzou“ autorka textu vyjadřuje lehký údiv nad tím, že Bezpečnostní informační služba veřejně „přiznala“, že došlo k úniku části klasifikovaných utajovaných informací (údajnými slovy jejího mluvčího „utajovaných skutečností“ – přičemž tento termín ale již od roku 2005 neplatí), kdy tímto sdělením legalizovala do té doby pouhou veřejnou spekulaci a de facto potvrdila aspoň částečnou relevantnost uniklých „utajovaných“ informací. Zarážející je i fakt, že Bezpečnostní informační služba veřejnosti sdělila, že zájmové informace obdržela od anonymního zdroje. Tedy buď anonymní zdroj disponoval možností zpracovávat utajované informace, nebo informace sdělil neutajovaným způsobem a utajované informace následně v postavení původce vytvořila až civilní kontrarozvědka. Ať tak či tak, lze se oprávněně domnívat, že únik předmětných informací s velkou pravděpodobností může mít za následek způsobení mimořádně vážné újmy či vážné újmy zájmu České republiky, což odpovídá stupni utajení Přísně tajné nebo Tajné. V takovém případě už jde ale opravdu o vážnou věc a následně vyvstává procesně komplikovaná otázka – kdo bude takovýto únik utajovaných informací šetřit, prověřovat a vyšetřovat, pokud by se opravdu jednalo o takto vysoké stupně utajení? Kolik státních zástupců a osob služebně činných v policejním orgánu disponuje osvědčením na stupeň utajení ve stupni Přísně tajné a Tajné? Kolika zabezpečenými oblastmi a kolika informačními systémy určenými pro takto vysoké stupně utajení disponuje státní zastupitelství a policejní orgány, které věc mají šetřit, prověřovat, případně vyšetřovat?
Závěrem si autorka textu dovolí konstatovat, že „šetření, prověřování a vyšetřování úniku tajné či přísně tajné utajované informace“ je jistě zajímavě mediálně vyřčená fráze, ovšem její plnohodnotné zákonné naplnění v trestněprávní praxi již tak jednoduché není a nebude.
Zdeňka Kovaříková
