Sokol: Tvrzení o nevhodné obhajobě neobstojí. Advokát má dítě chránit, ne vychovávat

Závěry Zprávy o činnosti za rok 2025, kterou vydalo Nejvyšší státní zastupitelství (dále jen „Zpráva“) o nevhodné obhajobě dětí v řízeních dle zákona číslo 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZSVM“), nebo o „…nevhodném uchopení povinného zastoupení ze strany některých advokátů, kteří v objasňovací fázi řízení automaticky doporučí dítěti nevypovídat“ jsou principiálně chybné. Zjevně neberou v úvahu roli advokáta jako právního zástupce dítěte v řízení podle ZSVM.

Podle § 89c odst. 1 ZSVM dítě mladší 15 let musí být zastoupeno právním zástupcem již od okamžiku, kdy podává vysvětlení jako dítě, u něhož se zjišťuje a objasňuje, zda spáchalo čin jinak trestný, nebo jsou proti němu jiným, než utajovaným způsobem prováděny jiné úkony podle tohoto ZSVM nebo trestního řádu. Podle § 89 f odst. 1, ZSVM právním zástupcem dítěte mladšího 15 let může být pouze advokát.

Podle § 89 f odst. 2 ZSVM „Právní zástupce dítěte mladšího 15 let v řízení hájí nejlepší zájem dítěte“. O tom, co je v daném případě nejlepším zájmem dítěte v daném řízení musí rozhodnout právní zástupce – advokát podle dostupných informací, které mohou, ale také nemusí být známy dalším účastníkům řízení. Vzhledem k tomu je tvrzení o nevhodné obhajobě minimálně nepodložené.

Sama Zpráva poukazuje na důvodovou zprávu k návrhu novely ZSVM, později schválené jako zákon číslo 165/2024 Sb. V této důvodové zprávě je, mimo jiné, uvedeno: „Byť jsou povaha a cíle prověřování u trestně neodpovědných dětí a mladistvých odlišné, přesto, zejména s ohledem na skutečnost, že trestně neodpovědnému dítěti lze v navazujícím řízení na základě důkazů opatřených v rámci prověřování činu jinak trestného uložit i opatření spojená s omezením jeho osobní svobody (tedy optikou výboru, jež odpovídají trestním opatřením ukládaný mladistvým), Evropský výbor pro sociální práva konstatoval, že mladiství požívají v rámci prověřování vyšší míru ochrany než děti mladší 15 let, což je podle názoru výboru v rozporu s čl. 17 Charty.“ (str.20).

Proto je institut právního zástupce – advokáta v ZSVM upraven a je zřejmé, že má dítě chránit. Ne vychovávat.

Lze jistě připustit, že mohou existovat různé výklady toho, co v dané konkrétní situaci je nejlepším zájmem dítěte, ale rozhodně nelze akceptovat premisu, z níž uvedené hodnocení práce advokátů vychází, totiž že nejlepším zájmem dítěte je, aby vypovídalo, nezapíralo atd.

Další vadou tvrzení o údajně nevhodném působení advokátů v této oblasti je ignorování snad všeobecně známé právní zásady, podle níž nikdo nemůže být nucen k tomu, aby sám sebe obviňoval (Nemo tenetur se ipsum accusare). Toto právo se pochopitelně týká i dětí a za sebe si nedokáži představit advokáta, který by z blíže nedefinovaných „výchovných důvodů“, akcentovaných Zprávou, toto právo dítěti zatajil. Tedy nezávisle na tom, co si advokát a jiní myslí o výchově nezletilce, je advokát povinen mu vysvětlit, že když nechce, nemusí nic říkat a může mlčet.

Zpráva pracuje se zjevně předčasně vytvořenou premisou presumující, že dítě se skutečně dopustilo činu jinak trestného a advokát svým nevhodným doporučením zabraňuje adekvátní výchovné reakci. To ale, jak snad všeobecně známo, nemusí být pravda. Z čehož logicky vyplývá, že důvodů, proč případně advokát doporučí dítěti, aby nevypovídalo může být mnohem víc. Například dítě je podezíráno nedůvodně, ale situace je složitá a svojí výpovědí by si i tak mohlo uškodit.

Nejlepším zájmem dítěte nemusí být to, co by se terminologii trestního řízení dalo označit za „plné doznání dítěte“. Doznání, díky němuž bude dítě umístěno v zařízení omezujícím jeho osobní svobodu. Ačkoliv, z pohledu advokáta, se ničeho nedopustilo. Anebo možná dopustilo, ale do „zařízení omezujícím jeho osobní svobodu“ nechce. Nelze si představit, že by advokát byl tím, kvůli němuž dítě v tomto zařízení skončí.

Nejlepším zájmem dítěte nemusí být jeho výpověď v situaci, kdy, opět z pohledu advokáta, dítě není schopno „hájit“ tak, že racionálně a srozumitelně uvede to, co by mělo být uvedeno v rámci úplného vysvětlení, ale svojí zmatečnou výpovědí si přivodí zhoršení své situace.

Zpráva viditelně generalizuje výsledek řízení, v němž dítě odmítne vypovídat a dává ho do poněkud zbytečně hanlivé roviny s „automatickým doporučením advokáta“. Z obsahu Zprávy nelze identifikovat případy, kdy si dítě, lidově řečeno postaví hlavu a přes všechna doporučení svého právního zástupce prostě odmítne s policejním orgánem jakkoliv kooperovat. Důvod nevypovídání dítěte je tedy znám pouze jemu a advokátovi, případně snad rodičům dítěte, pokud je dítě informuje. Tvrzení ve Zprávě o „automatickém doporučení dítěti nevypovídat“ je tedy jen dohad postrádající reálný podklad. 

Nelze spekulovat o jakési „možné“ výchovné roli, která má v obecné rovině být plně nadřazena   hodnocení konkrétní situace právním zástupcem a subjektivnímu přání dítěte mladšího 15 let. Představa o těchto výchovných opatřeních, kterou jako alternativu zapírání dítěte předpokládá, ale nekonkretizuje Zpráva, není žádnou absolutní pravdou.  Není nikdo, kdo by mohl objektivně a generálně rozhodnout o tom, co má být nejlepším postupem v zájmu dítěte.

Pro úplnost pak poznamenávám, že poukazovat na postup advokáta, který snad, možná, doporučil svému klientovi, aby nevypovídal, čímž maří možné výchovné působení, které by mohlo následovat, pokud by vypovídal nebo dokonce se doznal, lze vztáhnout i zletilé klienty, kteří odmítli vypovídat.

Připustíme-li, že tresty ukládané v trestním řízení mají mít primárně a až na výjimky, především výchovný charakter, pak by stejně úspěšně, jako je tomu ve Zprávě, mohlo být tvrzeno, že doporučení advokáta jakémukoliv klientovi, aby nevypovídal, fakticky maří nebo může mařit objasnění motivu jeho jednání, tedy i případnou prevenci další podobné kriminální trestné činnosti a samozřejmě i uložení adekvátního trestu zaměřeného na převýchovu takovéhoto klienta. Případně, v té nejhorší variantě, může takovéto zapírání zabránit odsouzení podezřelého, neboť bez jeho součinnosti nelze získat dost důkazů, které by ho usvědčovaly. A řečeno s klasikem, obhajoba není součástí obžaloby.