Telec: Svočka na Fakultě veřejné bezpečnosti Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti

Kamarádka, která nešla na vysokou školu, ale rovnou vstoupila do „vysoké školy života“, se mě jednou zeptala: „Co to je »svočka«? Takové divné slovo…“, kroutila hlavou nad jakousi novinovou zprávou. „A řekneš mi konečně, co je to svočka?!“, ozvala se po chvíli, poněkud netrpělivě. Byla jako vždy neodbytná. „Prosím, ale jen tu kratší verzi. Známé své lidi…“, dodala a trochu se pousmála. „Zkusím to…“

Vraťme se na počátek osmdesátých let, do roku 1981.

Během čtyřletého studia na brněnských právech v letech 1978 až 1982 jsem pracoval na dohodu o provedení práce jako studentská vědecká síla na katedře teorie státu a práva. Ještě dříve se takovému studentovi říkalo pomocná vědecká síla, zkratkově pomvěd. Slovo pomvěd se docela používá dodnes pro pracovně zapojené studenty. Očekávají se od nich různé pomocné práce jako rešerše a podobně. Postavení pomvěda jsem nezískal žádným výběrem. Tuším, že ani nic takového nebylo zavedeno. Stalo se tak jednoduše tím, že již zesnulý Lubomír Kubů, pozdější vedoucí přeměněné katedry, byl gymnaziálním spolužákem mého otce. Odehrálo se to tak trochu ve stylu „musíme si pomáhat“. A umožnit menší přivýdělek. Většina mé pomocné práce spočívala v překladech právnických článků z ruštiny. Pro starší ročníky tvořila psaná ruština se svou cyrilicí obtížně proniknutelnou houšť. Narozdíl od němčiny a francouzštiny.

Dobrovolná soutěž, která nebyla tak úplně dobrovolná

Jenže, v postavení pomvěda mi bylo docela vážně doporučeno, že bych se měl účastnit dobrovolné „studentské vědecké a odborné činnosti“. Odtud plyne zkratkové slovo svočka. Znamenalo to napsat soutěžní práci na libovolné právní téma. Ovšem nepřímo vymezené soutěžními sekcemi podle právních oblastí. Součástí soutěže byla obhajoba práce ve fakultním kole. Následoval možný postup do kola celostátního, kterého se účastnily všechny čtyři československé právnické fakulty. Dvě české v Praze a Brně a dvě slovenské v Bratislavě a Košicích. O soutěž býval mezi studenty zájem. Soutěžní práci bylo možno použít pro práci diplomovou. Tak trochu jednou ranou. Kdybych ale nebyl do studentské soutěže tak trochu dotlačen, kdoví, zda bych se sám zúčastnil. Po převratu roku 1989 studentské vědecké soutěže, alespoň v právu, poněkud „vyšly z módy“, aby po čase dosáhly svého obnovení.

Zúčastnil jsem se, více méně z pracovní povinnosti, třikrát. V jednom roce nastal průlom. Mezi právnické fakulty čtyř univerzit se vklínila Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti v Praze. Zákonem byla prohlášena za vysokou školu univerzitního směru. Tato vysoká škola se na jaře 1981 stala hostitelkou celostátního kola studentské vědecké soutěže v právu. Možná s podivem, ale „právo“ bylo studijním oborem i zde. Organizačně soutěž zajišťovala Fakulta veřejné bezpečnosti v areálu v Praze-Lhotce. Krycí název fakulty zněl „2. fakulta“. Nahlédnutím do Sbírky zákonů jej však každý mohl lehce rozkrýt.

„Možná to bude působit divně“, svěřil jsem se kamarádce, „ale svým způsobem jsem bral zapojení Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti za spíše pozitivní jev“. Za dílčí projev jejího zcivilnění ve studenoválečné „době zbrojnošů“ a škatulkování „vnitřních a vnějších nepřátel“ za hlasitého ryku politických pracovníků a novinářů propagandistů.

Vysoká škola SNB a její fakulty

Sám Sbor národní bezpečnosti byl založen v Československu roku 1947 v rámci poválečných změn. Stalo se tak ještě před „vítězstvím pracujícího lidu“ následujícího roku. Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti ale vznikla až o mnoho let později, roku 1973. O akademické samosprávě se nedalo mluvit. Ovšem ani na jiných vysokých školách. Řízena byla federálním ministrem vnitra, tehdy jím byl jeden docent, doktor věd. Měla čtyři fakulty: Fakultu státní bezpečnosti, Fakultu veřejné bezpečnosti, obě v Praze, Fakultu ochrany státních hranic v Holešově, později přemístěnou do Bratislavy, a Fakultu vyšetřování v Bratislavě. Následně údajně přibyla Fakulta požární ochrany. A také Ústav zahraničních studií v Rosicích neboli poněkud vznešeně nazvané školicí a výcvikové středisko cizinců, policistů nebo vojáků.

Názvy první a druhé fakulty byly právně psány s malým písmem. Nemysleli se tím obě složky Sboru národní bezpečnosti, stejného označení, nýbrž věcné zaměření fakult. Zmíněná vysoká škola ale nebyla pro každého. Civilisty nebrali. Určena byla příslušníkům Sboru národní bezpečnosti, vojákům z povolání a příslušníkům sborů nápravné výchovy, lidově „bachařům“. Dnes bychom řekli vězeňské službě.

Sborů byla celá řada

„Socialistická společnost“ byla v době míru poměrně hodně militarizována. A také sekuritizována, jak se začalo později říkat. Na základních a středních školách jsme mívali povinnou brannou výchovu, vedle občanské výchovy. Nasazovali jsme si plynové masky a chodili s nimi po lese. Aspoň nemusíme sedět ve třídě, říkali jsme si. Šel z toho všeho trochu strach…

Mrknul jsem se na kamarádku. Zamyšleně si hověla na pohovce. Tušil jsem, že myslí na něco úplně jiného…

Na okraj, ozbrojených složek československého státu bylo v 80. letech povícero. Necháme-li stranou Československou lidovou armádu, jednalo se nejen o Sbor národní bezpečnosti, ale též o Sbor ozbrojené ochrany železnic a o Sbor ozbrojené ochrany letišť. Dále o Pohraniční stráž a Vojska ministerstva vnitra. Stejnokroje mívaly docela podobné. Lišily se spíše jen v detailech, označeních a v zabarvení stejnokrojů do zelených odstínů. Jen „osožáci“ – podle staršího výrazu Ozbrojená stráž ochrany železnic –, tedy příslušníci federálního Sboru ozbrojené ochrany železnic, bývali zřetelně odlišitelní bleděmodrou barvou stejnokroje. „Osožáci“ byli roku 1992 zákonem přeměněni na Federální železniční policii a dostali nové, hezčí, uniformy. Vojáci z povolání měli i své vojenské vysoké školy. Na konci osmdesátek jich bylo sedm. Plus vojenskou fakultu civilní vysoké školy a vojenský obor na dvou dalších civilních vysokých školách. Na brněnských právech jsme v ročníku měli zvláštní studijní skupinu složenou z vojáků z povolání. 

Závodní stráž jako vsuvka

Kamarádka mi už drahnou chvíli dávala najevo své znudění. „Prý nejsem na přednášce…“, trochu se pohoršila. Očividně však ožila, když uslyšela o uniformách a o jejich barvách. „Ještě chvíli počkej, k jádru se dostaneme…“, pokoušel jsem se ji uchlácholit. Vrhla na mě zkoumavý pohled svýma velkýma hnědýma očima. Možná to byl pohled trochu soustrastný.

„Chtěla bys něco slyšet o závodní stráži?“, optal jsem se kamarádky. Koukala přes okno směrem na les a mlčela. „Hodí se to jako malá vsuvka“, doplnil jsem snaživě. Mlčení jsem bral jako souhlas.

V roce 1981 se závodní stráž řídila vyhláškou Ministerstva národní bezpečnosti z roku 1953. Právně se s ní v Československu počítalo již v roce 1952. Původně závodní stráž vznikla bezprostředně po druhé světové válce. Zrušena byla roku 1991. Závodní stráž byla zřizována nejen v závodech, ale i na úřadech, v ústavech a podobně. Při výkonu služby museli být členové závodní stráže zvlášť zevně označení typickou červenou páskou na levém záloktí. Na pásce byla žlutě vytištěna zkratka ZS. Členové závodní stráže nosívali šedý stejnokroj včetně brigadýrky, čímž se lišili od jiných zaměstnanců.

„Víš, že členové závodní stráže směli, krajně vzato, použít zbraň?“, zeptal jsem se kamarádky, aniž bych čekal odpověď. „Opravdu?“, jako by se probudila ze snění. Najednou ji to zaujalo. „Ano“, podotknul jsem, „za stanovených předpokladů, aby odvrátili nebezpečný útok. Stačilo, aby došlo k ohrožení třeba střeženého úřadu“. „To jsou teda věci…“, povzdechla si kamarádka. „Můžeš ale přestat odbočovat a vrátit se k tématu?“, řekla trochu káravě.

Zrušení školy a následné potíže absolventů

Roku 1990 byla Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti zákonem zrušena. Poslední studenti se mohli zapsat k dostudování na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, která se jim otevřela. Možná i někam jinam. Následně však docházelo k potížím absolventů při jejich zápisu Českou advokátní komorou do seznamu advokátů. Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti poskytovala vzdělání v oboru „právo“, který zněl stejně jako na právnických fakultách. Ve skutečnosti se ale obsahově lišil. Na zmíněné vysoké škole bylo sice skutečně studováno i právo, zejména trestní či správní, avšak vedle toho podstatnou měrou též předměty bezpečnostního rázu. Z toho vycházela i tamější státní závěrečná zkouška a státní rigorózní zkouška přiznávající titul JUDr. Předměty ryze marxisticko-leninské ponechávám stranou, protože ty byly v osmdesátých letech shodné na všech vysokých školách. Právní věci kolem profesního uplatnění absolventů zrušené vysoké školy byly v roce 1995 obsaženy ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu.

Námi zmiňovaná vysoká škola neměla právně nástupně nic společného s federální Policejní akademií založenou v roce 1992 ani s pozdější Policejní akademií České republiky z téhož roku.

Barevné špendlíky ve střeženém areálu

„Neusínej!“, napomenul jsem kamarádku. „Už se pomalu blížíme k finále.“ Tak trochu ožila, alespoň se mi to zdálo. V duchu jsem si říkal, že ji snad zaujmou barevné špendlíky.

Coby studenti právnických fakult, kteří jsme se v roce 1981 účastnili celostátního kola studentské vědecké soutěže na Fakultě veřejné bezpečnosti Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti, jsme obdrželi špendlíky s barevnými hlavičkami do klopy nebo jinam na oděv.

Asi proto, abychom byli na první pohled viditelně rozpoznatelní, když jsme se pohybovali po střeženém areálu. „Důvěřuj, ale prověřuj“, znělo jedno z dobových stranicko-politických hesel. Ještě aby tak někdo z nás vyvíjel ve střeženém vysokoškolském areálu „neoprávněnou činnost pro cizí moc“. Sice to tehdy nebylo, oproti dnešku, trestné, ale zase byly trestné jiné činy. Anebo, aby snad neobvyklou situaci průniku civilistů nezneužili „kazeťáci“. V policejním žargonu se tak říkalo „kriminálně závadovým osobám“ podle zkratky „KZ“. Běžný člověk ale pod „kazeťákem“ rozuměl oblíbený kazetový magnetofon, nejlépe japonské značky Sony či jiného „západního“ původu.

Soutěžní porota se skládala ze zástupců právnických fakult a pořádající vysoké školy. Seděl v ní mně neznámý docent z Prahy. Připadalo mi, jako bych mu zrovna nepadl do oka. V soutěžní práci jsem psal o hodnotách v právu a na tabuli kreslil jakési průniky lidských a občanských práv. Ano, bylo to vše v rámci československé tzv. socialistické ústavy z roku 1960, mezinárodního práva a při používání marxisticko-leninského právního pojmosloví. Nic jiného jsem ani neuměl. Přesto jsem se dostal s neznámým docentem z Prahy do křížku. Začal mi do obhajoby stále více kriticky vstupovat. Se vzdorem mládí dvaadvaceti let jsem mu začal oponovat. V oddechovém mezičase si mě docent Lubomír Kubů z Brna vzal stranou a téměř otcovsky mě upozornil: „Ivoši, nehádejte se tak s tím docentem z Prahy. Je proděkanem Fakulty státní bezpečnosti. Budeme bojovat o třetí místo.“ A třetí místo vybojoval…

Rockový koncert s policejním doprovodem

Fakulta veřejné bezpečnosti zorganizovala doprovodnou akci k celostátnímu kolu. Spočívala v návštěvě rockového koncertu skupiny Olympic v pražské Lucerně. Ze střeženého areálu nás do dopravně ucpaného středu Prahy dovezl policejní autobus. Před ním jela Volha se znaky Veřejné bezpečnosti a se spuštěným modrým majákem vozidla s právem přednosti jízdy. Prorážela cestu Prahou.

Pocitově jsem se vnitřně lámal jako někdo mezi osobou výsadní a osobou zadrženou.

V životě může nastat mezi oběma postaveními jen krátký časový rozdíl.

Zdá se, že kamarádka posluchačka mezitím usnula na pohovce. Asi to je únavou z letního horka. Příště jí budu vyprávět pohádku.

Mezititulky jsou redakční.