Vybírat konkrétního exekutora k provedení exekuce by v budoucnu neměl věřitel, ale soud. Vyplývá to z pracovní verze novely exekučního řádu. Ministerstvo spravedlnosti se tak snaží omezit vícečetné exekuce. Samotní exekutoři nešetří kritikou návrhu.
Exekutoři by také napříště museli zahájit a vést i exekuci, která by byla v rozporu se zákonem. Příslušné ustanovení totiž legislativci na MS vyškrtli. „O úrovni tohoto „legislativního“ experimentu vypovídá to, že jeho autor navrhuje vyškrtnout bez náhrady § 30 exekučního řádu, a exekutor by tak musel provádět úkon exekuční činnosti i kdyby odporoval zákonu,“ kritizuje návrh soudní exekutor Petr Kučera. „Pro ty, kterým se to nebude chtít číst, bych vytknul nosnou myšlenku tohoto „díla“, kterou je obsese spojováním exekučních řízeni dané v paragrafu 43a (2), které je i v současné podobně totálně nefunkční a u většiny řízení zbytečně, takže proč z něj neudělat princip, že?,“ vysvětluje exekutor.
Jakkoliv je slučování exekucí podle něj princip správný, protože eliminuje účelové štěpení jedné pohledávky na několik, a tím zmnožování nákladů, které dopadají na povinné, nelze slučovat vše a vždy. Všeovládající zásada návrhu předloženého MSP je spojování všeho a kdykoliv v exekučním řízení. „Jedním z důsledků všeobecné slučovací zásady by byl výrazný houbový efekt ve prospěch starších a větších úřadů a prakticky by zabránil činnosti úřadu novějšího. Spisy by se spojovaly bez ohledu na oprávněné. Ministerstvo zřejmě sleduje návrhem zajištění teritoriálního principu, ale paradoxně se mohou spisy sloučit k exekutorovi na opačném konci republiky – a tudíž je základní myšlenka teritoriality, tedy ekonomika řízení zcela potlačena.“ Navržený princip slučování nebere v úvahu, že exekuční řízení je nesmírně složitý proces, který se v různou dobu nachází v mnoha procesních stádiích. Nesmyslnost návrhu ukazuje Kučera v praxi. Tak například dojde k situaci, že předchozí exekutoři již něco vymohli, provedli procesní úkony, tedy vznikly náklady oprávněným, exekutorovi i povinnému. Některé exekuce na povinného nemusely být vedené po právu, ale exekutor, ke kterému by se vše sloučilo, by se musel vypořádat s vymoženým plněním, účastníkem jednoho spisu by bylo i několik desítek oprávněných, někteří i s přednostními pohledávkami. Zřejmě by se sloučily i vady předcházejících řízení a na prvního exekutora v pořadí by napadaly i stížnosti a tedy kárná odpovědnost.
Nesrozumitelný text
Další převratnou myšlenkou je paragraf 35, podle nějž by se exekuční návrh měl podávat na exekuční soud, který podle svého uvážení (má dojit k opuštěni principu, že exekutora navrhuje oprávněny a vyškrtnutí tohoto nosného principu z § 28 e. ř.) bez jakéhokoliv pravidla proste prověří nějakého exekutora. „Exekuci vede ten exekutor, kterého exekuční soud pověří vedením exekuce a který je zapsán v rejstříku zahájených exekucí. Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu. § 35b (1) Do rejstříku zahájených exekucí se zapíše a) označení exekučního soudu, b) označení exekutora, který exekuční řízení vede,“ zní nový návrh. S tímto principem lze obecně souhlasit, teritorialita je obsahem tisku 499, který čeká na projednání v Poslanecké sněmovně, konstatuje dále exekutor. „Paragrafu 43, který upravuje soudní poplatek, či paragrafu 87, který upravuje zálohy, jsem neporozuměl ani na desáté přečtení. Pochopil jsem ale, že autor povazuje za nutné, aby se výše zálohy zapisovala do registru zahájených exekucí, a že náklady by měl exekutor uvádět do vyrozumění o zahájení exekuce (VYZE) podle paragrafu 44,“ kroutí Kučera hlavou.
Kučerovi se nezdá ani další ustanovení, které definuje čas, kdy by mělo dojít k zastavení exekuce. „Paragraf 55 – zastaveni po dvou letech bez dalšího – zřejmě nechtěným důsledkem by bylo ukončení vymahatelnosti práva, či likvidace soudních exekutorů jako celku, ale zřejmě by oba (nechtěné?) důsledky by nastaly současně. Podle tohoto ustanovení zašle povinný návrh na zastavení, a tři nesourodá podání a exekutor se k provedení exekuce ani nedostane, a už exekuce končí. „Var. II (7) Soud může i bez návrhu rozhodnout o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, nedošlo-li po dobu posledních 2 kalendářních let k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti. Soud nerozhodne podle věty první, složí-li oprávněný na výzvu exekutora v přiměřené lhůtě zálohu na náklady exekuce ve výši stanovené prováděcím právním předpisem nebo jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné,“ konstatuje novela. „Paragraf 87 odst. 7 je podle mě nepřípustné novelizování hmotně právního předpisu procesním. Hlavni starosti autora je vytvoření prakticky neúčtovatelné zálohy, pro kterou se vytváří složité, navzájem si protiřečící konstrukty. Nechci to nijak zlehčovat a myslím, ze situace je velice vážná, protože takováto úprava by i při zachování exekučního tarifu vedla mnohé z nás k ukončení činnosti, a i ti zbývající by se z nekončících exekuci se stovkami oprávněných prováděných za 7.865,-Kc (v lepším případě) časem zbláznili, a pokud by současně ještě ministerstvo snížilo tarif na ministrem inzerovaných 20 % současného stavu, zemřeli by hlady.“
Likvidace exekutorů
Zásadním nedostatkem materiálu podle Kučery je to, že nevyčísluje dopad do státního rozpočtu, ačkoli likvidace vymáhání soudními exekutory by stát přišla na zhruba 1,3 mld. ročně na mzdy zaměstnanců soudů (exekutorské úřady zaměstnávají celkem 2500 zaměstnanců) na nákup majetku vč. software 2 mld. Kč, a cca 2.000 mld. Kč na odškodnění věřitelů za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevymahatelnosti pohledávek vlivem likvidační novely exekučního řádu, protože jenom jistina vymáhaná soudními exekutory je 350 mld. Kč. Dalším zásadním nedostatkem návrhu zákona je, že není uvedeno, jaké náklady vzniknou implementací novely soudním exekutorům, kteří se již nyní nachází ve stádiu ekonomické klinické smrti, když každá změna exekučního řádu přináší výdaje na nové a nové zaměstnance, na software, doručování, a také na odkladu výnosů. „Ptám se pana ministra Pelikána: Kdo nám to zaplatí? Nelze poroučet, a neplatit. Někdo musí zvýšené náklady uhradit. „Musím říct, že to je absolutně nejhorší návrh novely exekučního řádu, který jsem za celých patnáct let účinnosti exekučního řádu viděl,“ uzavírá Kučera.
Dušan Šrámek
Dušan Šrámek
