Rozvodová novela od ledna zrušila kategorie výlučné, střídavé a společné péče. Soudy nyní určují rozsah péče každého rodiče. Ukazuje se ale, že při výrazně asymetrickém rozdělení péče narážejí na problém. Svěřit dítě fakticky jednomu rodiči podle části soudců znamená zasáhnout do rodičovské odpovědnosti druhého. Takové omezení má přitom být až krajním prostředkem.
Dítě může trávit téměř všechen čas s matkou, zatímco otec se o něj stará jen několik hodin měsíčně. I takovou podobu může mít v praxi „rovnocenná péče“ obou rodičů po rozvodu. Právě v takových případech se podle některých soudců ukazuje problém poslední rozvodové novely. Pokud má dítě fakticky pečovat jen jeden z rodičů, jak to právně nastavit, aby byl rozsudek v souladu se zákonem a soud zároveň nemusel zasahovat do rodičovské odpovědnosti druhého z rodičů?
„Pohybujeme se úplně na absurdní hraně Nemůžeme svěřit dítě do péče jednoho z rodičů bez zásahu do rodičovské odpovědnosti toho druhého,“ upozornila na paradox lednové rozvodové novely předsedkyně Okresního soudu v Karlových Varech Dagmar Mikolášová. Podle jejího výkladu se tak soud dostává do situace, kdy má nastavit péči podle konkrétních potřeb dítěte, ale zároveň musí řešit právní důsledky pro rodičovskou odpovědnost rodiče, který se na péči podílí v minimálním rozsahu.
Stát de facto může trestat i rodiče, kteří neudělali v péči o dítě žádnou chybu. Potřeba trávit čas na jednom místě v jednom domově totiž může vyplývat ze specifických potřeb dítěte, například pokud trpí autismem. Omezení rodičovské odpovědnosti přitom s sebou nese vážné důsledky do postavení zasaženého rodiče. „On nemůže rozhodovat o škole, o léčbě, o nakládání s majetkem dítěte,“ podotkla Mikolášová.
Podle výkladu Ústavního soudu má být omezení rodičovské odpovědnosti krajní možností. Soudy po ní mají sáhat v opravdu vážných a výjimečných případech. V aktuálních českých podmínkách se z něj ale stává běžný nástroj pro nastavení péče o děti po rozvodu. „Z mého pohledu je to nejenom v rozporu s ústavním řádem České republiky, ale i s mezinárodní úpravou,“ uvedla advokátka PRK Partners Klára Radkovská. „Vlastně jsme jediný stát v Evropě, který má takovouto extrémní právní úpravu,“ tvrdí.
Jak se na odpovědnost rodičů dívá Evropa?
S rozdělením rodičovské péče a odpovědnosti se potýkají i další evropské země. Podle srovnávací studie Parlamentního institutu Rodičovská odpovědnost a péče o dítě ve vybraných evropských právních řádech razí přitom často zcela rozdílné přístupy. Zároveň se ale ukazuje, že umějí péči a rodičovskou odpovědnost oddělit.
Studie uvádí, že „zásadním prvkem metodologie je odlišení faktické osobní péče o dítě od právního rozsahu rodičovské odpovědnosti“. Státy zpravidla vycházejí z toho, že rodičovská odpovědnost obou rodičů pokračuje i po jejich rozchodu. Rozdílné ale mohou být konkrétní podoby péče i rozdělení práv a povinností.
Výrazný příklad představuje Dánsko, kde právní úprava samostatně řeší rodičovskou odpovědnost a bydliště dítěte. Rodiče se mohou dohodnout na společné péči i na jejím převedení na jednoho z nich. Pokud dítě žije s jedním rodičem, může tento rodič samostatně rozhodovat o obecných otázkách jeho každodenního života. Při společném bydlišti dítěte naopak některá rozhodnutí vyžadují dohodu obou rodičů.
Podobný princip uplatňuje také Norsko. Po rozvodu tam rodičům zpravidla zůstává společná rodičovská odpovědnost. Pokud ale dítě má trvalé bydliště pouze u jednoho z nich, může tento rodič samostatně rozhodovat o řadě záležitostí každodenního života dítěte. Studie jako příklad uvádí volbu školy nebo místa bydliště dítěte v rámci Norska. K přestěhování do zahraničí už je ale souhlas druhého rodiče nezbytný.
Podobně také německá úprava odděluje rodičovskou odpovědnost od faktického bydliště dítěte. Studie popisuje také možnost, aby soud svěřil jednomu rodiči rozhodování o konkrétní sporné otázce, aniž by se tím změnilo celkové uspořádání rodičovské odpovědnosti.
Výlučná péče znamená krajní řešení
Srovnání ale neznamená, že by evropské státy automaticky upřednostňovaly výlučnou péči. Studie naopak upozorňuje, že „výlučná péče je ve většině států vnímána jako krajní řešení“, protože může oslabit zapojení druhého rodiče do života dítěte. Rozhodující má být nejlepší zájem dítěte a individuální posouzení konkrétní situace.
Také o přesné definici nejlepšího zájmu dítěte se v Česku vede spor. Nyní účinná právní úprava ji totiž neobsahuje. I v tomto případě by se mohli čeští zákonodárci inspirovat v zahraničí. Například rakouská právní úprava pracuje s pojmem blaho dítěte. Zákon pak demonstrativně určuje některá kritéria pro posuzování blaha dítěte. „Zejména se jedná o schopnost rodiče dostatečně zabezpečit fyzickou a duševní integritu dítěte,“ uvádí studie Parlamentního institutu.
Změna zákona, nebo jiný výklad?
Upřesnit, jak by měly soudy v českých podmínkách s rodičovskou odpovědností a péčí o dítě nakládat, se snaží vládní novela občanského zákoníku. Kabinet ji schválil v pondělí.
Návrh má do zákoníku výslovně doplnit kritéria, podle nichž budou soudy posuzovat nejlepší zájem dítěte. Jedním z nich má být i bezpečí dítěte. Vláda chce, aby soudy braly při nastavování péče automaticky do úvahy například to, že v rodině dochází k domácímu násilí.
„Skutečně dobrým soudcům nemusíme napovídat, ale chápeme, že ty věci je potřeba napsat více natvrdo,“ řekl k tomu vrchní ředitel sekce koordinace tvorby právních předpisů ministerstva spravedlnosti Michal Franěk.
O přesnější vymezení rodičovské péče a odpovědnosti s ohledem na bezpečnost dítěte pak usiluje novela, kterou se snaží prosadit skupina senátorů v čele s Hanou Kordovou Marvanovou (nestraník). Soudům chtějí také dát výslovnou možnost svěřit dítě do výlučné péče jednoho rodiče, aniž by tím automaticky musely omezovat rodičovskou odpovědnost druhého. „Má jít ale o výjimečné opatření, pokud je to nezbytné v nejlepším zájmu dítě,“ vysvětluje Kordová Marvanová.
Změnu zákona považuje za nezbytnou, jinak by Česku mohly hrozit žaloby u Ústavního soudu, případně u Evropského soudu pro lidská práva. „Rodič by se mohl bránit tím, že ho soud nepřiměřeně sankcionuje pouze kvůli důvodům, které leží na straně dítěte,“ vysvětluje úskalí nyní účinné právní úpravy Kordová Marvanová.
