Home Blog Page 1417

DOKUMENT: Dopis premiéra Sobotky prezidentu Zemanovi

Podpis premiéra Sobotky v dopise prezidentu Zemanovi. Foto: archiv

Přinášíme kopii dopisu premiéra Bohuslava Sobotky, ve kterém prezidentu republiky Miloši Zemanovi navrhl jména nových ministrů. Prezident Zeman v tomto dokumentu nalezl šest faktických chyb. „Milý pane premiére, šest chyb v jedenapůlstránkovém dokumentu je poměrně dost a ne zcela svědčí o profesionalitě, kterou bychom si všichni od této vlády přáli,” řekl k chybám ve svém projevu při jmenování Sobotkovy vlády na Pražském hradě prezident.

Hlava státu přítomným například sdělila, že v dopise bylo špatně napsané jméno ministra životního prostředí Richarda Brabce (v dokumentu Brabence). Marian Jurečka byl podle Zemana přejmenován na Martina a jeho jméno bylo chybně uvedeno u resortu zdravotnictví namísto zemědělství.

Kopie dopisu B. Sobotky k přečtení.  

-red-

Nejvyšší státní zastupitelství opouští Helena Markusová

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman Foto: archiv

Po třech letech opouští Nejvyšší státní zastupitelství tisková tajemnice a mluvčí Helena Markusová. S nejvyšším žalobcem Pavlem Zemanem v úřadu působila od jeho příchodu v lednu 2011. Jak řekla České justici, důvody jejího rozhodnutí jsou osobní.

Úřad nejvyššího státního zástupce o změně na důležitém postu ve vztahu k veřejnosti a k médiím informoval krátkou tiskovou zprávou. Markusová skončí k poslednímu lednu, protože náhradu se podařilo najít až od března, bude funkci tiskové mluvčí vykonávat ještě měsíc. Ale už na dálku, z Prahy. „Důvody mé rezignace jsou osobní. Přes tři roky dojíždím z Prahy do Brna, neboť v Praze bydlím a mám tam rodinu, a to časté přejíždění po tak dlouhou dobu je opravdu trochu náročné,“ uvedla Markusová.

Pavel Zeman své dlouholeté spolupracovnici vyjádřil poděkování za její profesionální práci nejen pro Nejvyšší státní zastupitelství, ale i pro celou soustavu státního zastupitelství.

Helena Markusová vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v oboru angličtina – němčina. Deset let působila jako redaktorka v anglické redakci zahraničního vysílání Československého rozhlasu. V letech 1991 – 2001 pracovala na tiskovém oddělení amerického velvyslanectví v Praze jako mediální specialistka. Po čtyřech letech v neziskovém sektoru, mj. byla ředitelkou Nadačního fondu Ferdinanda Peroutky, se na americkou ambasádu vrátila, tentokrát jako politická analytička. Do konce roku 2010 se zde zabývala problematikou lidských práv. Otázku svého dalšího působení nechala bez odpovědi.

-red-

Reálný svět není Kriminálka Miami, říká forenzní expert

Daniel Vaněk začínal v Kriminalistickém ústavu Praha, jehož se později stal hlasitým kritikem. Podílel se i na identifikaci obětí války v Bosně a Hercegovině. Foto: Robert Malecký

Provozovat komerční laboratoř na analýzu DNA může v Česku prakticky kdokoli. Stačí mu k tomu bílý plášť a devět tříd základní školy. Soudní znalec v oboru genetika a kriminalistika Daniel Vaněk v rozhovoru pro Českou justici varuje: Pokud rychle nepřijmeme zákon o DNA, právní džungli a nejistotu to jenom zhorší. Ať už se to týká určování otcovství, byznys spojený s vyhledáváním předků nebo zpracování vzorků pro forenzní účely.

Je třeba, aby se česká justice připravila na vlnu osvobozujících rozsudků, jako to potkalo tu americkou?

Ona ta vlna v USA zase nebyla tak veliká, jelikož se jednalo o jednotky případů ročně. V každém případě by se spíše měla česká justice srovnat se situací, že ani policejní laboratoře nejsou neomylné a produkují výsledky, jež jsou v konečném důsledků nezpřezkoumatelné.

V čem je kouzlo projektu Innocence?

Názvem Innocence project jsou nazývány jednotlivé státní neziskové nestátní organizace, jejichž cílem je prokazování neviny nespravedlivě odsouzených osob. Historie tohoto hnutí sahá do roku 1992, kdy Barry Scheck a Peter Neufeld založili na Yeshiva University v New Yorku původní Innocence project. K dnešnímu dni se jen na území USA podařilo vrátit do normálního života 312 nevinných. Případ každého z nevinných je specifický, nicméně mezi jednotlivými případy lze nalézt paralely v důvodech mylného odsouzení. V 75 % případů došlo k chybné identifikaci pachatele svědkem, 25% nevinných se přiznalo díky nátlaku při výslechu, 15% rozsudků nad nevinnými bylo v důsledku křivého svědectví informátora či vězně. Existuje i celá řada dokladovaných příčin ve špatné práci policie, prokuratury, ale i obhájců. Z mého pohledu je však alarmující zjištění, že k 50% rozsudků nad nevinnými došlo v příčinné součinnosti s nesprávnou aplikací forenzních postupů, obory biologie a genetiky nevyjímaje. Docela zajímavý je fakt, že v polovině případů se podařilo najít pravého pachatele. Kouzlo projektu Innocence vidím hlavně v tom, že nespravedlivě odsouzení mají po zařazení do projektu alespoň nějakou šanci na návrat do normálního života.

Když se podíváme na debatu kolem DNA v trestním řízení v ČR, nejsme naopak příliš svázáni tím proudem, který říká: Díky DNA chytíme víc vrahů, viz třeba plané naděje u projektu plošného screeningu vězňů?

Když v roce 2007 policie vtrhla do věznic a všem odsouzeným odebírala vzorky DNA pro naplnění své databáze, tak byla zcela po právu kritizována, že tak učinila pouze na základě rozkazu policejního prezidenta, a nikoli zákona, jak by se v právním státě slušelo. Policie sice při svém postupu argumentovala zák. č. 321/2006 a zákonem o policii, ale tato ekvilibristika se ve světle dalších let projevila jako slabá, protože nelze odůvodnit tento odběr například u neplatičů výživného, ekonomických či nedbalostních trestných činů. Já osobně bych doporučoval, aby zákon upravující mantinely pro DNA databázi (ať už je v rukou policie, ministerstva spravedlnosti či nezávislého úřadu) stanovil, že do DNA databáze lze vložit jen DNA profily pravomocně odsouzených za závažné trestné činy ohrožující život, zdraví nebo bezpečnost osob. Také bych se spokojil s řešením, kdy by o vložení do databáze rozhodoval soud, a nikoli řadový policista z okresního oddělení. Mně osobně přišlo při policejních „genetických“ raziích ve věznicích nepochopitelné, že se zaměřili na osoby, jež byly bezpečně pod zámkem, a nikoli na ty, kdo se pohybovali po pravomocném odsouzení vinou podmínečného odkladu či přeplněných věznic na svobodě, a tudíž měli oproti vězňům reálnou možnost páchat trestnou činnost.

Nejznámější a nejbombastičtěji propagovaný příběh odhalené vraždy díky odběrům u vězňů skončil trapasem. Údajný vrah Jiří Kutner byl sice po letech usvědčen, ale vinou chyby soudce a opomenutí státního zástupce je případ navždy promlčen. Jak moc to devastuje naděje vkládané do DNA na obou stranách?

Ano, v tomto případě DNA databáze zafungovala tak, jak měla. Pachatel závažného trestného činu byl identifikován, ale pak chybou soudu a státního zástupce nedošlo k pravomocnému odsouzení. O tom případu se bohužel mluvilo jen pár dní a pak vše zapadlo. Dle mého názoru měla být provedena důkladná analýza chybných kroků, definice kořenových příčin a zejména přijetí nápravných opatření. Docela by mě také zajímalo, zda soudce i státní zástupce vykonávají své tehdejší funkce, či zda alespoň byli nějak za své selhání „odměněni“.

Kdybyste měl říct svůj tip na prvního osvobozeného v ČR, kdo to bude?

Já bych to prvenství přál většině mých klientů, pro které připravuji podklady pro obnovu procesů, a společně narážíme na státem vytvořené bariéry. Bohužel mám několik klientů, kteří na obnovu procesu čekali tak dlouho, až si trest odseděli a nyní již nemají dostatek sil dál bojovat za očištění svého jména.

Pozor na CSI efekt

Jak je pro forenzní činitele nebezpečný televizní svět?

Osoby právnického vzdělání, které se nějakým způsobem podílejí na úkonech trestního řízení, se musí čas od času spoléhat na závěry znaleckých posudků z vědních oborů, s nimiž se při studiu na vysoké škole nesetkali. A jelikož v České republice neexistuje spolehlivý systém pro doškolování pracovníků orgánů činných v trestním řízení na neustále se vyvíjející forenzní disciplíny, shánějí si lidé informace z různých zdrojů. Mizivé procento pravidelně čte zahraniční odborné časopisy a monografie (zde je překážkou zejména placený přístup, neznámá terminologie a anglický jazyk), další skupinka shání informace na různých wiki-zdrojích a diskuzních fórech, kde často narazíme na dost zavádějící informace. Velká většina z těch, kdož cítí nutkání se vzdělávat, však volí způsob mnohem příjemnější než knihomolové a surfaři. Pohodlně uvelebeni do kožených sedaček zaujatě hltají další a další epizody série Kriminálka Miami, Sběratelé kostí či jiná hodnotná dílka. Občas až patologický vliv těchto seriálů na juristy účastné v trestním řízení se v anglosaské literatuře označuje jako CSI effect. Bohužel platí, že pokud jsou televizní seriály o hrdinech z laboratoře hlavním zdrojem informací pro osoby a orgány činné v trestním řízení, je pak jejich rozhodování ovlivněno seriálovými mýty. Reálný svět však vypadá zcela jinak a přimknutí k některému z mýtů má fatální důsledky. V ČR není výjimkou, že jsou lidé odsouzeni díky tomu, že soud zcela ignoruje rigorózní vědecké poznatky v určitém oboru forenzních věd prezentované nezávislým soudním znalcem, a raději se ve shodě s vyšetřovatelem a státním zástupcem přikloní „odbornému“ stanovisku policejních expertů, kteří za sebou na podporu svých tvrzení nemají publikační či pedagogickou aktivitu, ale pouze pokřivený systém dokazování, kde je právo na fair proces často pouze fikcí.

Hlavní problém je tedy v nedostatečném vzdělání?

Až na výjimky mají soudci, státní zástupci, policisté a advokáti jen útržkovité znalosti z oblasti forenzních věd, genetiku nevyjímaje. Často také pracují pod vlivem CSI efektu. Sebelepší vzdělávací systém ale nedokáže těmto osobám, které mají ve většině právnické vzdělání, do hlavy nacpat nejnovější vědecké poznatky a ještě je naučit je správně použít. Pro začátek by stačilo uživatelům výsledků genetických analýz donekonečna opakovat, že vědecké poznatky, včetně těch z oboru forenzní genetiky, jsou souborem tvrzení pronesených s různým stupněm nejistoty – některá tvrzení jsou naprosto nejistá, některá skoro jistá, ale žádná nejsou jistá absolutně. Pokud tedy například policejní laboratoř ve svém posudku napíše, že stopa z místa činu se shoduje s DNA profilem člověka XY uloženého v policejní DNA databázi, tak by měli nejen požadovat statistické vyhodnocení této shody a dodání konkrétního alfanumerického řetězce DNA profilu, ale v případě sebemenších pochybností, kdy například neexistují další důkazy svědčící o vině, i opakovanou analýzu u nezávislého znalce či laboratoře. A když se shoda potvrdí, tak to stále ještě nemusí automaticky znamenat, že se genetikou identifikované osoba opravdu na místě činu vyskytovala. Vzorek sem mohl někdo záměrně podstrčit, popřípadě se jednalo o shodu náhodnou. Náhodnou shodu nelze vyloučit u příbuzných osob či v případě biologických stop, jež jsou příliš malé či negativně ovlivněné nepříznivými vlivy vnějšího prostředí.

Právní vakuum jen pro otrlé

Jak se vyznat v džungli, kterou nové technologie, a nazvěme tak i pokrok kolem DNA, přinášejí? Potkal jsem nedávno velké reklamní auto s jakýmsi nápisem paternita. Kdybych byl zlatokop, koupím láhev tvrdého alkoholu, postavím do kanceláře slečnu v plášti a nebohým chlapům za 10 tisíc řeknu prakticky bez rizika cokoli.

Každý měsíc mne v kanceláři navštíví několik klientů, kteří v ruce žmoulají výsledky od jednoho z desítek na českém trhu operujících genetických živnostníků a firmiček a jsou po právu zmateni. Informace jsou pro ně v lepším případě nesrozumitelné, jindy zcela mylné. Vzpomínám si na matku, jíž „laboratoř“ sdělila, že ona matkou právě narozeného dítěte není, ale její partner ano. Zpracovatel samozřejmě jakoukoli chybu popřel, ale přetestování vzorku matky a dítěte jednoznačně ukázalo, že museli zaměnit vzorky. V tomto případě se to naštěstí obešlo bez fatálních následků, ale jiné páry už takové štěstí neměly. Další manželský pár se kvůli jednorázovému „úletu“ ženy rozhodl pro genetického testování právě narozené dítěte. Bohužel si na internetu vybrali jednoho z nejlevnějších poskytovatelů, který je oslnil skvělými odkazy na americké laboratoře, akreditace (obojí nepravdivé) a slušně zpracovaným webem. Výsledky následně manžela vyloučily jako otce a manželství začalo spět ke svému konci. Já jsem byl za více než rok přibrán soudem, abych pro tuto rodinu zpracoval ve věci určení otcovství znalecký posudek. Pro matrikované rodiče dítěte se mělo jednat o formální krok, ale o to více byli překvapeni, když se jim do ruky dostal znalecký posudek potvrzující maternitu i paternitu. V té době již měli každý jiného partnera a žena byla dokonce znovu těhotná. Dramatický rozvrat rodiny byl samozřejmě započat výsledky DNA testů, bohužel možná od někoho, kdo vzorky snad ani nezpracovává a za pár tisíc odhadne, jaký výsledek se „očekává“. V lepším případě „genetickému řemeslu“ nerozumí.

Může to změnit zákon o DNA, na kterém by ministerstvo vnitra mělo začít znovu pracovat?

Zákon o DNA by měl zejména stanovit mantinely oblast identifikační genetiky (ať už forenzní či paternitní), provoz biobank či DNA databází. Provozování paternitní laboratoře se v dnešním legislativním vakuu může bez problémů ujmout i člověk se základním vzděláním, protože mu stačí jen živnostenský list na volnou živnost. Zákon by tak měl mimo jiné stanovit pro identifikační laboratoře povinnou akreditaci dle ISO 17025 (norma pro zkušební a kalibrační laboratoře), absolvování nezávislých mezinárodních porovnávacích zkoušek, nepodkročitelné požadavky na vzdělání a praxi u osob pracujících v laboratoři, povinné uchovávání zpracovávaných vzorků a primární data analýz pro účely případné opakované analýzy nezávislým znalcem nebo institucí a výkon státního dozoru nad touto oblastí. Kromě forenzní genetiky by měl zákon stanovit i mantinely pro genetickou genealogii, prediktivní genetiku, ale třeba i pro archeogenetiku, kde je v současné době možné v určitém smyslu porušit zákon i tím, že v rámci výzkumu zpracujeme DNA izolovanou z kostí neolitických zemědělců, ale nemám jejich informovaný souhlas ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů.

Robert Malecký

Obamova administrativa se bojí zneužití biotechnologií, píše Foreign Affairs

Americký prezident Barack Obama. Foto: zdroj Facebook.com

Craig Venter byl vůbec prvním člověkem, kterému se podařilo vytvořit syntetickou kopii živého organismu. Vytvořil umělý virus (konkrétně bakteriofág Phi X174) a podle stejného postupu se mu později podařilo vytvořit umělou bakteriální buňku. Chemicky syntetizoval genom bakterie a vsunul ho do jiného druhu bakterie, z které předem odstranil její dědičnou informaci. Nejdříve se tedy stala neživotaschopnou a po vsunutí syntetické dědičné informace ožila a byla schopná se stravovat a rozmnožovat.

Venter tuto novou metodu nazval syntetickou genomikou, prostřednictví níž je možné z modelu DNA vytvořeného na počítači posléze vytvořit reálné DNA pro konkrétní účely. Časopis Foreign Affairs cituje Ventera, který říká, že „neexistuje jediný aspekt lidského života, který nemá potenciál, aby byl v budoucnu pomocí moderních technologií kompletně přetransformován“.

Laurie Garrett, držitelka Pulitzerovy ceny v oblasti vědecké žurnalistiky, pro Foreign Affairs napsala, že krátce poté, co Venter se svým týmem úspěšně vytvořil umělý virus, zadal vypracování studie, která měla určit možné dopady syntetické genetiky pro národní bezpečnost a veřejné zdraví. Výsledná zpráva varovala před dvěma problémy. Prvním takovým problémem bylo, že praktikování syntetické biologie se stalo natolik finančně nenáročné a jednoduché, že vědci, kteří se jí zabývali, již nebyli dostatečně vzdělanými biology. Vyvstaly proto obavy ohledně dodržování etiky, profesionálních standardů a bezpečnosti v daném oboru. Druhým problémem bylo to, že existující standardy byly zastaralé a mnoho mladých vědců s nimi nebylo vůbec seznámeno.

Venter předpověděl, že s klesajícími náklady na praktikování syntetické biologie se bude zvyšovat zájem o obor a budou čím dál tím více vyvstávat etické a praktické problémy. Jeho tým byl dokonce mnohem prozíravější, než sám čekal.

Díky vzniku nové oblasti biologie, které se v literatuře přezdívá „získání funkce“ (gain of function, GOF), se v oblasti syntetické genomiky vyskytla celá řada nových možností, výzev a hrozeb pro národní bezpečnost. Ve světě se proto začalo hovořit o hrozbě globálního bioterorismu, nutnosti prevence a zajištění tzv. biobezpečnosti.

Dilema dvojího užití

K poukázání na problematiku dvojího užití vybírá Foreign Affairs Fritze Habera, který svým objevem velkovýroby amoniaku přispěl jak k revoluci v zemědělství a vzniku moderních hnojiv, tak i k vytvoření chemické zbraně, která byla německou armádou využita během první světové války. Dalším příkladem je pak revoluční teorie relativity Alberta Einsteina, kterou sice přispěl k odhalení záhady vesmíru, ale zároveň položil základy ovládnutí jaderné energie a následnému vytvoření jaderné bomby.

Obavy o zboží dvojího užití se rozšířily zejména v několika posledních letech. A to zejména kvůli výzkumu v oblasti GOF (gain of function), který si klade za cíl bojovat proti potenciálním hrozbám tím, že je nejdřív uměle vytvoří v laboratoři. V září roku 2012 Ron Fouchier z Erasmus Medical Center v Rotterdamu oznámil, že našel cestu, jak přeměnit virus H5N1, který téměř výhradně napadá pouze ptactvo, na virus chřipky, která by byla přenosná z člověka na člověka. V té době bylo známo pouze 565 lidí, kteří byli nakaženi virem H5N1. Nejspíše z kontaktu s ptactvem. Z celkového počtu nakažených lidí zemřelo celkem 331, čili 59 %. Pro srovnání – španělská chřipka z roku 1918 měla úmrtnost pouze 2,5 %. I přes toto relativně nízké procento úmrtnosti měla nakonec na svědomí okolo padesáti milionů obětí. Možné důsledky rozšíření viru H5N1 tudíž vypadaly téměř katastroficky.

Pozitivním faktem bylo, že se virus ještě netransformoval do té podoby, ve které by byla možná přímá nákaza z člověka na člověka. Fouchier však prozradil, že jeho holandská skupina experimentovala s virem do té míry, až jím bylo možné infikovat fretky. Proces vědci opakovali až do chvíle, kdy získali virus, který byl vzduchem přenosný z jednoho savce na druhého.

„Jedná se o velmi nebezpečný virus“, cituje Foreigh Affairs Fouchierův výrok pro časopis Scientific American. S podobnou modifikací virů vědec vyslovuje souhlas i do budoucna. Dle jeho názoru by totiž mohly pomoci identifikovat nejnebezpečnější formy chřipkových virů v přírodě, určit cíle pro vývoj vakcín a připravit svět na možnost, že by se H5N1 začala přenášet vzduchem.

Nedlouho po Fouchierově oznámení se k podobným pokusům přiznal i Yoshihiro Kawaoka z univerzity ve Wisconsinu. Tento virolog oznámil, že vyrobil formu H5N1, která byla přenosná vzduchem na fretky. Kawaoka však zdůraznil, že přijal určitá preventivní opatření v takové podobě, aby virus nebyl příliš škodlivý pro lidi. Dlužno říci, že oba vědci své experimenty prováděli v laboratořích vysokého stupně biologického zabezpečení, tedy stupně 3 (nejvyšším je stupeň 4).

I navzdory preventivním opatřením, která vědci přijali, se ve světě rozhořela obrovská diskuze nad tím, zda-li se tyto pokusy dají vůbec nějak obhájit. V USA vznikla Národní vědecká rada pro biobezpečnost, která v roce 2011 navrhla, aby metody, které byly využity při těchto experimentech, nebyly nikdy publikovány. Komise se totiž obávala, že by to mohlo sloužit jako návod pro teroristy. Práce obou vědců nakonec publikovány byly, a to v jejich kompletní podobě.

Globální řešení?

Za poslední dva roky Světová zdravotnická organizace (WHO) pořádala dva summity, které měly najít globální řešení pro problémy, které vypluly na povrch zejména díky výše zmíněným experimentům s H5N1. Hlavní obavou WHO totiž bylo, aby země dodržovaly dané předpisy a nařízení o sdílení informací a eventuálním rozšíření nákazy. Vyjednání těchto předpisů trvalo dlouhá léta, avšak již po jejich ratifikaci je některé země začaly porušovat.

Drew Endy ze Stanfordské univerzity upozorňuje, že dvě procenta americké ekonomiky již nyní pocházejí z genetického inženýrství a syntetické biologie. Tento sektor roste ročně o dvanáct procent, jak informuje Foreign Affairs.

Mnoho současných studentů vidí v genetickém inženýrství existujících forem života a ve vytváření těch nových budoucnost. V roce 2004 vznikla mezinárodní soutěž, ve které se ve vytváření nových forem života utkávají studenti vysokých škol. Nedávno byla tato soutěž zpřístupněna i žákům škol středních. V roce 2013 se do soutěže přihlásilo více než 190 studentů ze 34 zemí světa. To, co se jedné generaci zdálo jako sci-fi, se jeví té další jako normální věc.

Zákon o DNA dostal druhou šanci

Zákon o policii pouze říká, že je možné odebrat biologický vzorek. Už v něm ale není nic o DNA profilech, není tam zmínka o tom, co se se vzorky má dále dít, a už vůbec nic o databázi. Foto: archiv

Zákon o DNA, který by po vzoru Slovenska a dalších evropských zemí stanovil mantinely identifikační genetiky a správu DNA databází, se má brzy vrátit do legislativního plánu. Poté, co vláda Jiřího Rusnoka ministerstvu vnitra, které bylo hlavním garantem vzniku zákona, v tichosti zrušila úkol na něm pracovat, se dostává mezi priority nového vedení ministerstva.

Po zákonné úpravě už od roku 2007 volají experti z oboru, ať už jde o využití DNA pro účely forenzní, nebo takzvaně paternitní, tedy provoz komerčních laboratoří vydávajících certifikáty o otcovství či mateřství. Připravit zákon zadala ministerstvům vnitra a zdravotnictví vláda Petra Nečase na konci roku 2012. Po roce přišla stopka.

„Úkol byl zrušen. To ale neznamená, že se úpravou DNA pro forenzní účely dále nezabýváme, dál pracujeme na tezích zákona,“ řekl k tomu České justici mluvčí resortu Vladimír Řepka.

Paragrafované znění zákona mělo mít vnitro hotové do října loňského roku. Po zastavení legislativních prací formuluje pouhé teze, které přitom dávno existují a vnitro je má k dispozici. Připravili je společně Úřad pro ochranu osobních údajů, právnické sdružení Iuridicum Remedium a soudní znalec v oboru genetika a kriminalistika Daniel Vaněk. „Zákon by měl mimo jiné stanovit pro laboratoře povinnou akreditaci dle ISO 17025, absolvování nezávislých mezinárodních porovnávacích zkoušek, nepodkročitelné požadavky na vzdělání a praxi u osob pracujících v laboratoři, povinné uchovávání zpracovávaných vzorků a primární data analýz pro účely případné opakované analýzy nezávislým znalcem nebo institucí a výkon státního dozoru nad touto oblastí,“ přibližuje teze Vaněk.

Stačí bílý plášť a základní vzdělání

V paternitní oblasti panuje legislativní vakuum, které nahrává podezřelým laboratořím či přímo podvodníkům. Provozování paternitní laboratoře se může bez problémů ujmout i člověk se základním vzděláním, protože mu stačí jen živnostenský list na volnou živnost. „Vzpomínám si na matku, jíž laboratoř sdělila, že ona matkou právě narozeného dítěte není, ale její partner ano. Zpracovatel samozřejmě jakoukoli chybu popřel, ale přetestování vzorku matky a dítěte jednoznačně ukázalo, že museli zaměnit vzorky,“ varuje Vaněk. Jsou ovšem známy i případy, kdy neprofesionální postup laboratoří vedl k rozpadu rodin.

Policii právní vakuum vyhovuje

Jeden z důvodů, proč ministerstvo s přípravou zákona dosud příliš nespěchalo, je ale třeba hledat u Policie ČR. Té, ač za to byla opakovaně kárána Úřadem pro ochranu osobních údajů, dosavadní praxe vyhovuje. Pohybuje se v právním vakuu a svou činnost při správě Národní DNA databáze opírá na zákonné úrovni jen o zákon o policii. „Ačkoli nejde o obecně závazné právní normy, jsou pro danou problematiku rovněž relevantní interní akty řízení Policie ČR, které blíže upravují pravidla pro expertizní činnost v rámci Policie ČR a zároveň vymezují pravidla pro vedení databáze DNA,“ píše v jediné dostupné analýze ze strany policie kriminalistický expert Jiří Kožina.

Jinými slovy: policie vychází z pokynu policejního prezidenta, který je mimochodem z podstaty tajný, a u této praxe by ráda setrvala. Je to mimochodem v rozporu s doporučením Rady Evropy, které uvádí, že „vytvoření a provozování jakéhokoli registru DNA pro účely vyšetřování a stíhání trestných činů by mělo být právně upraveno“, i z Evropské úmluvy na ochranu lidských práv, podle které státní orgány nemohou do práva na respektování soukromého života zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem nezbytné v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti a předcházení zločinnosti.

Zákon znovu do plánu ministerstva

O tom, jak absurdní je občas dění kolem databáze DNA bez řádné zákonné normy, svědčí aktuální případ Jiřího Pivody, o jehož vyústění před několika dny informovala Česká televize. Pivoda byl před lety odsouzen za krácení daně, trest si odpykal. Ve vězení mu byl jako zločinci odebrán vzorek DNA, který dál uchovává Kriminalistický ústav Praha. ÚOOÚ, na který se Pivoda obrátil, nařídil vzorek zničit a vyměřil ústavu pokutu 35 tisíc korun. V polovině ledna ji ale Městský soud v Praze zrušil s tím, že v případech hospodářské zvlášť závažné trestné činnosti je policie oprávněna tento vzorek odebrat.

Za zmínku v této souvislosti stojí vyjádření experta Kriminalistického ústavu Praha Vlastimila Stenzla. „Pachatel, který začne tím drobným trestným činem, postupně může přecházet až k těm nejzávažnějším trestným činům,“ citovala Stenzla televize.

S podobnými nejasnostmi má být konec, pokud projde záměr bezpečnostního experta ČSSD Radima Turka. Ten míří do vedoucí funkce na ministerstvu vnitra a České justici řekl: „Práce na přípravě zákona je třeba urychleně obnovit. Tím spíš, že zde v odborné veřejnosti dávno existuje poměrně jasná představa, jak by měla norma vypadat.“

Robert Malecký

Mezi Stropnického náměstky i generál Dvořák

Herec a bývalý diplomat Martin Stropnický je mezi ministry, které by měl zítra jmenovat prezident Miloš Zeman. Foto: Mediafax

Kandidát na ministra obrany Martin Stropnický (ANO) si už vybral tým nejbližších spolupracovníků. Podle informací České justice na post náměstka pro akvizice přijde Bohuslav Dvořák. Prvním náměstkem by měl zůstat Daniel Koštoval.

V nejužším týmu kolem Stropnického se nově objeví současný zástupce náčelníka generálního štábu generálmajor Bohuslav Dvořák. Měl by mít na starosti důležitou oblast akvizic a působit jako hlavní vojenský poradce Stropnického. Nahradit by měl současného náměstka ministra obrany pro obranné akvizice Libora Karáska.

„Až takhle bych to neviděl. Samozřejmě jsme se o tom s panem Stropnickým bavili, ale konkrétně za koho, to nemohu potvrdit. To máte možná lepší informace než já,“ řekl Dvořák. Na přímou otázku, zda může potvrdit či vyvrátit, že se má stát náměstkem Stopnického, uvedl: „To bych v současné době nepředbíhal. Samozřejmě to ale nevylučuji.“ V minulosti se Dvořák účastnil vojenských misí SFOR v Bosně a Hercegovině, AFOR v Albánii a ISAF v Afghánistánu jako velitel kontingentu české armády.

Se změnou se naopak nepočítá na postu prvního náměstka. Tím by měl zůstat Daniel Koštoval.

–dph-

ESLP: Případ odposlouchávání lidí státem dostal prioritu

Evropský soud pro lidská práva Foto: archiv

Britská vláda bude mít co vysvětlovat. Stanovisko ke sledování a odposlechům britských občanů a občanů EU, kteří nejsou z ničeho podezřelí, si aktuálně vyžádali soudci Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Protože Británie je členem Rady Evropy, jejíž součástí je právě i ESLP, může mít rozsudek v případu dopad na všechny členské země.

Současně soudci rozhodli, že případu Big Brother Watch a další v. Velká Británie udělí podle jednacího řádu soudu prioritu a zpracují jej urychleně. Takový postup je hodnocen jako mimořádný, protože priority a zrychleného jednání je soudci využíváno v minimu případů.

Britská vláda a jednotliví ministři mají termín k vyjádření do 2. května 2014. Dopis od ESLP (viz obrázek), ve kterém soud konstatuje, že dokončil předběžné vyšetřování a obrací se na britskou vládu, zveřejnili sami stěžovatelé. O tom, zda je stížnost přijatelná nebo nikoli, rozhodne soud v květnu.

Dopis od ESLP, ve kterém soud konstatuje, že dokončil předběžné vyšetřování a obrací se na britskou vládu.
Dopis od ESLP, ve kterém soud konstatuje, že dokončil předběžné vyšetřování a obrací se na britskou vládu.

Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva na sledování a odposlouchávání občanů, kteří nejsou z ničeho podezřelí, podaly organizace Big Brother Watch, Open Rights Group a britský PEN spolu s německou vědeckou pracovnicí Konstanze Kurtovou. Stalo se tak poté, co loni na podzim vyšlo najevo, že britská vláda nahrává, ukládá a prověřuje data z internetu, e-mailů a telefonů Britů a občanů Evropské unie. Neomezený přístup k těmto datům byl umožněn Národní bezpečností agentuře USA (NSA).

Podle domácí legislativy Velké Británie je povolení odposlouchávání a sledování udělováno, pokud je splněna podmínka hrozby pro národní bezpečnost nebo za účelem zjištění vážného zločinu nebo za účelem ochrany ekonomických zájmů státu.

Už v říjnu loňského roku důvody stížnosti komentoval ředitel jedné ze stěžujících si organizací Open Rights Group Jim Killock: „Naskýtá se vážná otázka, zda je nezbytné pro monitorování malé skupiny teroristů nebo několika podezřelých z kriminálních činů sklízet data od každého občana.“

Podle stěžovatelů jde o porušení článku 8 Úmluvy, tedy práva na soukromí, rodinný život, nedotknutelnost obydlí a soukromé korespondence. Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech definuje uvedená práva takto: Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Sledování a odposlouchávání občanů EU se uskutečňovalo prostřednictvím programu PRISM, který umožňuje přístup k internetovému a telekomunikačnímu obsahu, jako jsou e-maily, odkazy, chaty a metadata uložená na internetu u amerických společností, jako je Microsoft, Google, Apple, Facebook nebo Skype. Data měla být odebírána z optických kabelů.

Britská vláda se hájí tím, že uvedené činnosti jsou v souladu se zákonem, jsou „povolené, nezbytné a přiměřené“ a jsou „vykonávány za dohledu Komise pro tajné služby a Parlamentního výboru pro tajné služby a bezpečnost“.

O významu případu svědčí skutečnost, že o aktuálním dění v této záležitosti informuje a komentuje jej nejen britský tisk, ale též ruské portály, australské weby, novináři v Německu a v dalších evropských zemích.

Irena Válová

Vražda Romana Housky: Policii brzdí chyby z minulosti

Pokud vraha nedopadneme do měsíce, bude to pak velmi složité. Tak mluvil v Lidových novinách státní zástupce Jan Jakovec v polovině listopadu, bezprostředně po vraždě Romana Housky. Před Vánoci dodal, že se vrahovi přiblížili, konkrétní výsledky prý budou v lednu. Nejsou, policie je ve slepé uličce a neví, čeho se dál chytit.

Příčiny ovšem nejsou ve dvou měsících, které od vraždy uplynuly, ale v letech, které jí předcházely. Jinými slovy: policie teď spoléhá na informace, které ale nemá. A jak neoficiálně přiznávají lidé, kteří se na vyšetřování podílejí, nemá je proto, že se Houskovým aktivitám za jeho života žádný policejní útvar soustavně nevěnoval.

Romana Housku zastřelil neznámý vrah čtyřmi střelami navečer 18. listopadu loňského roku. Kromě specialistů na násilnou kriminalitu z krajské správy ve vyšetřovacím týmu zasedli i detektivové z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu z Prahy. Na severu Čech už několik let operují a existovalo očekávání, že k předpokládaným motivům, jako jsou machinace s evropskými dotacemi, budou mít co říct.

Linka vyšetřování „klasické“ násilné kriminality nepřinesla nic, co by pomohlo pachatele přiblížit. Z výslechů svědků nevyplynulo, že by někdo vraha viděl, nepomohly ani záznamy z kamer, které měl Houska na domě nainstalované. A tak dále. Těžiště vyšetřování se stále víc posouvalo k Houskově minulosti, a tedy k informacím, které do společného týmu mají přinést detektivové z Prahy.

„Domácí“ severočeské útvary, jako krajská hospodářská kriminálka nebo v Ústí usazená expozitura protikorupční policie, aktivity Romana Housky v minulých letech nemapovaly. Vzhledem k předpokládaným motivům, vedle evropských dotací se mluví o půjčování peněz nebo boji o nadvládu nad hazardním byznysem v Chomutově, je to přinejmenším podivné. Ale Roman Houska v policejních spisech skutečně figuroval jen v souvislosti s menšími věcmi, jako je ono jeho proslulé přejetí nohy strážníka městské policie.

Mluví se také o tom, že vyšetřování nepomohl odchod zkušené policistky Heleny Pšeničkové, která byla dlouhá léta číslem jedna v týmech vyšetřujících vraždy na severu Čech. Smrt Romana Housky je prvním velkým případem, na kterém se nepodílí. Z krajské správy odešla na vedoucí místo na územním odboru v Litoměřicích.

Reputace ÚOOZ při rozplétání severočeského Palerma se odvíjí od dvou velkých případů. První jsou machinace s evropskými dotacemi známé jako případ Kušnierz a spol. Ten protimafiánský útvar na sever Čech dovedl. Druhá kauza, v níž byla v polovině ledna podána obžaloba na Pavla Koudu, bývalého náměstka hejtmanky a Houskovy životní partnerky Jany Vaňhové, se od případu Kušnierz odvíjí. Zatímco u Kušnierze a spol. šlo o machinace úředníků, kteří při své trestné činnosti „mlaskali“ až příliš, případ Kouda už nese znaky rozbití organizované skupiny, vedoucí až do nejvyšších pater krajské politiky.

Jenže Houska v této skupině nefiguroval. Alespoň ne v té části, kterou mají detektivové ÚOOZ díky odposlechům a spolupracujícím obviněným dokonale zmapovanou. Znalci místních poměrů vysvětlují, že pro „velké hráče“ kolem politického kartelu ODS a ČSSD, který stál v pozadí machinací s dotacemi, nikdy nebyl respektovaným hráčem. Měli ho za „kolotočáře“, který sice svým blízkým dokázal zajistit vliv uvnitř krajské ČSSD, ale velké obchody ani dohody s ním nikdo neuzavíral. A to i kvůli jeho povaze: ve světě, kde bylo třeba spolehnout se na dané slovo a verbální zdrženlivost, neměl prchlivý Houska nejlepší pověst.

To je důvod, proč informace pražských detektivů z oněch dvou kauz, které jsou ve skutečnosti kauzou jedinou, nepřinesly do vyšetřovacího týmu nic nového. Po dvou měsících od Houskovy vraždy se její vyšetřování posouvá z fáze intenzivní do fáze vleklé. Policie přiznává, že posun může přinést jen šťastná náhoda.

Robert Malecký

Dientsbier narazil s obhajobou mandátu u kladenské ČSSD

Ministr pro legislativu a lidská práva Jiří Dienstbier. Foto: Mediafax

Senátor a budoucí pravděpodobný ministr pro lidská práva ve vládě Bohuslava Sobotky Jiří Dientstbier narazil v domovské ČSSD na problém s obhajobou svého senátorského mandátu ve volebním obvodě Kladno. Oba dotčené okresy, Kladno a Praha-západ, jej už ve svém volebním obvodě nechtějí a hodlají nominovat vlastního kandidáta, náměstka kladenského primátora a náměstka středočeského hejtmana Zdeňka Syblíka.

Situace dospěla tak daleko, že proti sobě otevřeně stojí dva středočeské okresy a pražské centrum v Lidovém domě. To totiž otevřeně prosazuje Dientsbiera. V pátek o situaci jednalo stranické grémium s doporučením, aby se Dienstbier pokusil mandát obhájit. „Je to hodně vyhrocené. Nikdo nechce ustoupit, hrozí dokonce, že kvůli tomu budou okresy schvalování kandidáta bojkotovat,“ řekl České justici zdroj z Lidového domu.

Rozhodující slovo by mělo mít zhruba za dva týdny předsednictvo strany. Spojená konference dvou dotčených okresů, které už se předem domluvily na jméně Zdeňka Styblíka, má pak kandidáta formálně schválit. V Kladně se teď bojí, že Praha vyšel ke schválení jen Dienstbiera, čímž jejich volbu zcela ignoruje. „Pravda je, že z toho nemáme pocit úplně demokratického postupu,“ řekl Zdeněk Syblík. Proti svému stranickému rivalovi v boji o nominaci nemá jiné výhrady než to, že v Kladně nepůsobí. „Je z Prahy, v Praze je členem ČSSD, ať kandiduje v některém z pražských obvodů,“ řekl České justici. Reakci Jiřího Dienstbiera se České justici prozatím získat nepodařilo.

Jiří Dientsbier ml. je senátorem za volební obvod Kladno od 26. března 2011. V doplňovacích volbách získal mandát, který předtím náležel jeho zesnulému otci, bývalému disidentovi a porevolučnímu československému ministrovi zahraničí.

-rm-

 

Tomáš Sokol: Šampaňské se otevírá příliš brzo

„Ochrana spotřebitele je móda, částečně politická nutnost, ale také část státní politiky a samozřejmě také dobrá obživa pro různé neziskovky, Stát ale také říká, lidé mají moc dluhů, je třeba tomu bránit, takže zlikvidujeme něco smluvní svobody a problém přesuneme na podnikatele," upozorňuje Tomáš Sokol. Foto: Mediafax

Se značnou mírou skepse mluví pražský advokát Tomáš Sokol o plánovaných reorganizacích uvnitř státního zastupitelství nebo o nápadu zřídit speciální protikorupční jednotky. Dobrého žalobce podle něho nevytvoří žádné, byť sebesilnější postavení v zákoně nebo způsob jmenování, ale odvaha činit silná rozhodnutí a za nimi stát. V rozhovoru pro Českou justici říká, že společenská poptávka po rozkrývání korupčních kauz hraničí s hysterií.

Vy máte jako obhájce bývalého šéfa Vojenského zpravodajství Ondreje Páleníka blízko k tzv. kauze Nagyová. Na té se dá ilustrovat narůstající rozpor v hodnocení červnových událostí. Proti nadšenému oslavování stojí čím dál silnější podezření, že policie zásah mírně řečeno přifoukla.

Řekněme si, co se vlastně děje. Neděje se zas až tak nic mimořádného, jednu takovou etapu už jsme tady měli, byť ne až takhle markantní. Jedna věc je, že se slaví úspěch zahájením trestního stíhání a že se klade přehnaný důraz na to, že bylo zahájeno. Ano, je to trochu provázáno s tím, že padla vláda kvůli tomu, že bylo zahájeno trestní stíhání, aby se za čtrnáct dní na to zjistilo, že sice bylo zahájeno trestní stíhání, ale že vůbec nejde o žádné propojení vlády s mafií a já nevím, co všechno. Kdyby si ta vláda chvilku počkala, tak by zjistila, že to je jakási kriminální kauza nejasného původu, nejasných okolností, a rozhodně ne důvod k jejímu pádu.

Kde se ale potom vzala motivace k tak spektakulárnímu zásahu, když ne v síle důkazů a nebezpečnosti počínání podezřelých?

To se nedá přičítat tak úplně těm orgánům činným v trestním řízení, ale celkové atmosféře ve společnosti. Otevírá se šampaňské a činí závěry na základě situace, která je naprosto nepřehledná. Jen pro ilustraci a na odbočení: přečetl jsem si, že pan doktor Ištvan byl dekorován jako Osobnost roku jednoho časopisu, což když to vezmeme obecně a odmyslíme si to jméno, je strašná blbost v situaci, kdy ta kauza ještě ani není u soudu. Prostě jakákoli kauza v této fázi, kdyby měl být oslavován obhájce za to, co tam řekl, nebo státní zástupce za to, co tam napsal, tak je to vždycky nesmysl. Jdeme tak daleko, že děláme definitivní závěry o kvalitě práce v situaci, kdy ta kvalita vůbec nebyla prověřena.

Jinými slovy – doba si žádá hrdiny a ti, kdo k tomu mají sklony, se hlásí do služby?

Samozřejmě, že taková nálada potencuje a uvolňuje takové vlastnosti, které v sobě kdekdo má, tedy být úspěšný, oslavovaný. A říct si o úspěch tím, že zahájím velmi spektakulárně trestní stíhání, které, i kdybych připustil důvodnost toho, co pak vedlo k pádu vlády, se dalo vyřešit obálkami s červeným pruhem. Ohrožení trestní sazbou, které tady existovalo, by žádného z těch obviněných nemotivovalo k tomu, aby uprchli. Byla to banální záležitost, ze které se v té představě určitého úspěchu, té oslavy a adorace udělala takováto z mého pohledu až varietní akce.

Z mého pohledu varieté za hranicí vkusu bylo zveřejnění videozáznamu zadržení Jany Nagyové v Otázkách Václava Moravce, kterým se ÚOOZ bránil podle všeho nepravdivým nařčením ze strany jejího manžela, expremiéra Nečase. Hledal jsem v zákoně o policii paragraf nakazující služebnímu funkcionáři pečovat o dobré jméno sboru zveřejněním záznamů o úkonech, které jinak slouží výhradně pro účely trestního řízení, ale nic takového se tam nepíše.

Já se domnívám, že tady už to za hranicí bylo. Byť chápu i tu vypjatost té situace. Protože jedna věc je, jestli mě kritizuje s prominutím Venca z Horní Dolní, a druhá věc, jestli závažná obvinění na adresu mé práce vznesl bývalý ministerský předseda. Z tohoto úhlu pohledu bych chápal, že se nějak bránili, méně už mám pochopení pro to, že pouštěli videozáznamy. Rozuměl bych tomu, kdyby suše řekli: Má-li kdo včetně expremiéra výhrady k naší práci, nechť se obrátí na příslušné orgány, oni to přezkoumají. Ale ne, že to pustí do televize, to bych nazval trochu exaltovanou, zbytečně neprofesionální reakcí.

Žalobci se bojí zastavovat kauzy

Snahy o emancipaci státních zástupců nejnověji vyústily v návrh, aby byl nejvyšší státní zástupce jmenován prezidentem. Fakticky by tak v tom ústavním žebříčku povýšil na úroveň ministra spravedlnosti. Je to správná cesta?

Praktická historická zkušenost říká, že vždy přijde nová generace a po ní další generace a každá si od přeskupení práv a povinností slibuje nějaký významný efekt. Jen velmi málokdy se dostaví. O tom leccos víme z Murphyho zákonů nebo z oné scény z básníků, kde Zdeněk Svěrák přerovnává na stole tužky. Ale lidi to strašně baví a slibují si od toho bůhvíjaké zázraky. A vzhledem k tomu, že ta touha je tak silná, že se tomu v podstatě nedá zabránit, tak se tím vlastně vůbec nezabývám. Fajn, nejvyšší státní zástupce bude jmenován prezidentem, bude mít silnější pozici, nicméně budou-li ho chtít sestřelit, tak si vždycky důvod najdou.

Pomůže státnímu zastupitelství jako celku, když se posílí postavení jeho hlavy?

Z hlediska zlepšení fungování? Tomu prostě nevěřím. Pokud má člověk vnitřní odvahu, dělá to po svém. A já nevím o jediném případu, kdy by byl někdo za posledních dvacet let perzekvován politicky nebo proto, že se nějakým způsobem choval a potřeboval by víc nezávislosti nebo něčeho podobného. Jediná věc – ta perzekuce přichází ze strany sdělovacích prostředků coby společenská perzekuce. Ale před tím státní zástupce, i kdyby si vymysleli jakýkoli systém, nic chránit nebude. Uvedu příklad. Teď jsme ve fázi, kdy pokus o zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, prostě proto, že není dost důkazů, u kauzy, která má řekněme jakýsi politický rozměr, se automaticky rovná veřejnému obvinění ze zametání pod koberec. Hned jdou řeči vzal za to prachy, dneska je lepší mít svého státního zástupce než obhájce a tak dále. A je samozřejmě na tom člověku, zda toto martyrium podstoupí, nebo ne. Ono nemusí být jediné, já si dovedu představit, že v některých případech by ti lidé dokonce mohli být i předmětem interního vyšetřování, jak například vypadá jejich účet. Ale to taky bude vždycky. To je přece v člověku, jak je silný, jak je osobnostně nastavený, jak umí říct, že za svým rozhodnutím stojí.

Nejde jen o lynč mediální. Oni i policisté dokáží být, pokud jde o prosazení jejich vůle směrem ke státním zástupcům, a dokonce soudcům, velice přesvědčiví.

Nemohu mluvit o nějakém větším počtu důkazů, ale vím o případech, kdy se v soudcovském prostředí mluvilo o tom, že se policisté pokoušeli ovlivnit soudce. Vím také, že byli soudci, v Praze byl jeden, kterému se říkalo Ubytovatel, ten to dělal velice ochotně. Ale na to, že si policisté nespokojení s postupem státního zástupce dokáží tento postup vynucovat, jsou přímé důkazy. To jsme zažili se vší parádou, kdy ti policisté otevřeně říkají, že státní zástupce jedná v rozporu s jejich představami, stěžují si, křičí, že se věci zametají pod koberec. A to je věc, která dnes znamená profesní hrob, a je jedno, jestli člověk kdy něco takového udělal, či neudělal.

Ty tzv. velké kauzy doprovází jev, který souvisí s faktickým rozpadem operativy u elitních policejních útvarů. Policisté daleko víc spoléhají na odposlechy a podobné, řekněme technické operativní prostředky. Je to problém?

Problém to není, ale samozřejmě, že se i v odborných kruzích hovoří o tom, že dnes už se prakticky nic nerozpracovává, nic neprokazuje, neobstarávají se důkazy s výjimkou odposlechů a dalších takových, řekněme technických metod. Ona to není pravda z hlediska fungování celého policejního sboru, protože na tom stojí ty takzvané velké kauzy. Běžná kriminalita, a z tohoto hlediska budu za běžnou považovat i věci hodně neběžné jako třeba vraždy, se vyšetřuje zaplaťpánbůh postaru. Asi taky používají operativní prostředky, ale s tím by si zde prostě nevystačili. U těch velkých věcí to není problém, když mají kvalitní důkazy podpořené odposlechy. Horší je to ve chvíli, kdy by ty odposlechy měly být jednou z indicií vedoucí k tomu, že by tu věc měli hlouběji rozpracovat, ale oni se jí nezaobírají a už zahajují trestní stíhání s tím, že tu věc později nějak doženou. V tom bych tu chybu a problém viděl.

Kolem korupce vládne hysterie

Už druhé volební období po sobě se zdá, že základní mantrou veřejné debaty o prioritách v bezpečnostní oblasti bude korupce. Je to skutečně nejtíživější problém?

Kus toho problému je samozřejmě společenský. Vrahovi nikdo nebude závidět, že někoho zavraždil. Vraždy si tak nějak poklidně žijí, nikoho příliš nevzrušují, protože všichni si zvykli na to, že čas od času někdo někoho zamorduje. Ale korupčníkovi leckdo může závidět, že si přišel na nějaké peníze nebo jiný nezákonný užitek, a to ty lidi mnohem víc rozpaluje a připadá jim, že to je mnohem důležitější problém než to, že se vraždí. Mně připadá, že lidský život má ovšem větší hodnotu. Je to hysterie, která má do značné míry reálný základ v tom, co se asi dělo, což ovšem jen tušíme, protože těch prokázaných případů je naprostý zlomek. Já bych se na to díval jako na společenský jev, na nemoc společnosti, ale že by to mělo vést k takovéto celospolečenské hysterii, jako by se blížila pověstná válka světů, to asi ne. Ono to ani nejde, žít dlouhodobě v takovémto stresu. Proto jsem začal u těch vrahů: budeme si muset jako společnost zvyknout na to, že stejně jako chytají vrahy, budou nějakou dobu chytat korupčníky. A stejně jako se nikdy nepodaří tím, že se jeden vrah chytne, zabránit někomu jinému v tom, aby vraždil, tak se nepodaří tím, že se chytne korupčník, zabránit, aby se druhý někde nevyskytl.

Vy nevěříte na preventivní programy nebo dobré zákony o veřejných zakázkách a podobně?

To, že se vymýšlejí způsoby, jak té korupci čelit, třeba i v rovině civilního nebo správního práva, to je samozřejmě na místě. Ale vymýšlet způsoby, které korupci definitivně vymýtí, to je nesmysl.

Takzvané protikorupční speciály za smysluplné považujete?

Jsem trochu skeptický. Dívám se na to tak, že pokud si to dostatečný počet lidí bude přát a pokud je to nějak uklidní, tak se holt něco takového stane. Nebude to žádná velká tragédie, nebude to nic, co by mělo v konečné fázi zkomplikovat vyšetřování těchto trestných činů. Nicméně pokud vím, tak třeba na Slovensku z toho nijak zvlášť nadšení nejsou. Tam ty speciální protikorupční soudy žádný velký úspěch nepřinesly. A já popravdě příliš nerozumím tomu, proč musí být specialista na korupci, když se to s nějakou základní policejní rutinou dá vyšetřovat v zásadě na jakékoliv úrovni.

Pravda je, že se zde nejspíš směšují dva pojmy: korupce a závažná hospodářská kriminalita…

Rozumím tomu, že pokud jde o složité daňové záležitosti ještě například ve spojení s off-shory, tam už policista musí umět víc než jen základní rutinu. Ale pokud jde o korupční jednání a korupci jako takovou, tady důvod ke větší specializaci nevidím. Ale jak už jsem říkal: Po nějaké době se vždycky provede nějaké reorganizace, něco se přesune z levé strany na pravou, struktura se zjednoduší takto, ve skutečnosti se ale nijak zvlášť nezjednodušila, na něco se udělají specialisté a za nějakých pět, deset let se přijde na to, že to vůbec nefunguje a zase slavně někdo vyhraje volby s tím, že systém zjednoduší. Je to mimo rámec toho, čím bych se nějak emotivně zabýval, ale takhle to nejspíš půjde donekonečna.

Robert Malecký